Nezha – 5 – Pád Šádvaly

Jusafa tomu skoro nemohl uvěřit. Stál u samého zrodu legendy. Seděl před ním hadí král, který načerpal vzpomínky a moc svých předků. Kolem jeho těla se mihotala jemná záře. Vlasy měl jako samotná poušť. Jeho oči zářily jako slunce. Pokynul mužům, aby ustoupili a dali mu prostor.
Vzal si veliký box a přešel k chlapci. Zadíval se na něj.
„Ahoj,“ řekl, ale dítě neodpovídalo.
„Mám pro tebe jednu prosbu, na tomhle světě existuje mnoho nemocných dětí. Není pro ně léku, ale ty jim můžeš pomoci.“
Generál vyslal své muže dolů. Dítě jemně kývlo hlavou.
„Dobře, jediné, co musíš udělat, je… zemřít. Máš kouzelnou krev, ze které můžeme vytvořit lék.“
V ruce sevřel uspávací injekci, i když se bude bránit, je to pořád novorozené dítě. Chlapec však jen znovu kývl hlavou a zavřel oči. Jusafa sebou trhl.
To opravdu dobrovolně čeká na smrt? Musí přeci vědět, co znamená zemřít? Věří mým slovům?

Roztřásl se. Vrátil do kapsy v ušpiněném saku injekci a vzal si dýku. Napřáhl ruku a zastavil se.
Proč se tak třesu? Proč to nedokážu udělat? Vždyť jsem tak blízko! S jeho krví dokážu najít lék na hnijící nemoc, která vzala život mé rodině.
Hnijící nemoc je velmi záludná a neléčitelná. Nikdo neví odkud pochází, ale nikdy neselhala v bolestivé smrti. Vše začíná občasným cukáním v levé ruce, ale poznat se dá až v druhém stádiu, kdy se rozleze po celé paži. Nejdřív otupuje nervy, pak útočí na sval a nakonec ničí kosti. Než svého člověka zabije, způsobuje mu v napadené části veliké bolesti a čím častější jsou, tím je smrt blíž.
V konečném stádiu není v napadené části nic víc než hnijící maso a vnitřnosti. Žádná z pitev nedokázala určit příčinu vzniku. Vědělo se jen to, že se přenáší geneticky. Jakmile ji měl jeden v rodině, bylo vysoké riziko, že ji měli i ostatní. Někteří zoufalci se snažili léčit useknutím napadené ruky, ale ani to nepomohlo. Nemoc se jen projevila na jiném místě a vše se znovu opakovalo.

Objevovala se v každém věku a čím slabší organismus byl, tím rychleji se rozšířila. Byly zaznamenány případy, kdy byl člověk touto nemocí prolezlý skrz na skrz a vypadal jako měsíc stará mrtvola, třebaže byl jen hodinu mrtev.
Stejná nemoc infikovala moji rodinu již před generacemi a každá se snažila najít lék. Studovali jsme medicínu, náboženství, staré texty, bojová umění… cokoliv, kde mohla být zmínka o této nemoci.
Ruka se mu roztřásla ještě víc.
„Sakra, já… to opravdu nedokážu.“
Dýka mu vypadla z ruky. Unaveně si sedl.
„Je to skoro legrační, nemyslíš? Utratil jsem milióny za nalezení tohoto místa a teď, když jsem u cíle, nedokážu udělat poslední krok. Již jsem zabil mnoho lidí, vím jak se to dělá, ale…

Asi se nedokážu přinutit zabít malé dítě… I když jsi vlastně dítětem, když máš vzpomínky svých předků? Pohled v tvých očích… nepatří malému dítěti, ale někomu… kdo již dlouho sledoval historii.“
Na okamžik ztuhl, jak jeho tělem projela ostrá bolest. Nebyla to však ruka, kdo ji způsobil, ale kulka v zádech. Trhavě se otočil, než padl na bok.
„Pane Jusafo!“ vykřikla Aješa, ale to ji srazil pěstí.
„T-Ty…“
„Co je? Nač to překvapení? To sis fakt myslel, že tě budu furt poslouchat?“
Přišel k němu a kopancem ho odklidil z cesty.
„Zúčastnil jsem se cesty jen proto, abych se dostal k téhle malé zrůdě. Pochutnám si na jejím srdci a pak budu vládnout celému světu jako nesmrtelný!“
Hlasitě se rozesmál.
„Řekni sbohem, zrůdo!“
Mířil mu doprostřed čela.

***

Díval jsem se do tváře svému otci, který způsobil zkázu svého vlastního města.
„Proč?“ křičel jsem na něj.
Stál tam ve své démonické podobě, přesto stále vypadal jako hrdý král.
„Protože jsem chtěl soudce. Někoho, kdo by nade mnou mohl vyřknut ortel.“
„Cože? To proto jsi mě poslal nazdařbůh časem? Víš vůbec, čím vším jsem si prošel?“ Zaryl jsem drápy do levého ramene, kde jsem míval znamení otroka.
„Je mi to líto.“
„Kdyby stačila omluva, nejsou války!“
Usmál se jako idiot.
„To je pravda.“
„Řekni mi… Proč jsi zničil svůj domov? Když jsi o jeho zradě věděl, proč jsi ho nezastavil?“
Smutně se usmál.

„Nedokázal jsem se dívat… na to jak mé město umírá.“
„Co to mluvíš za nesmysli?! Vždyť to bylo živé město. Všichni tam byli šťastní!“
Jen zakroutil hlavou.
„Tys neviděl… tu smrt ve všech.“
„To nedává žádný smysl!“ Prudce jsem rozhodil rukama.
„Ode dne, co jsem se narodil, jsem byl jiný. Věděl jsem to a nebylo to jen proto, že jsem byl z prvních Nángíních dvojčat. Něco ve mně bylo jiné. Něco, co nemělo nikdy existovat.“
Podíval se na své ruce.
„Začal jsem si toho pomalu všímat. Těch úsměvů, těch slov, těch barev… Celé město bylo protkáno pomalou smrtí. Všechno se zastavovalo. My jsme se zastavili.“
„Co tím myslíš?“
„Nángíni byli vždy lidmi viděni jako dokonalé bytosti, excelovali jsme ve všem. Malba, zpěv, tanec, hrnčířství i vzácní bojovníci… Ve všem jsme byli lepší, tak proč… jsme se zastavili?“
Nadzvedl jsem obočí, ale čekal jsem, až bude pokračovat.
„Lidé žijí tak krátce a přesto stále jdou dopředu, nezastavují se. V tomto městě byli učeni… že Nángíni jsou nad nimi, že jejich schopnosti jsou lepší. Lidé to nepřijali, pořád se pokoušeli nás dohnat.

My jsme to však ignorovali. Nevšímali jsme si jich, přes všechno to přátelství, přes ty úsměvy, přes to všechno jsme neviděli vlastní hloupost. Opravdu jsme byli bláhová rasa.“
Chvíli si prohlížel pramen svých béžových vlasů.
„A já byl ze všech nejbláhovější. Dal jsem svému učiteli mou krev. Vytáhl ho na naši úroveň, ale… nikdo ho neuznal. Pořád byl pro všechny podřadný. Stál po boku mého otce a pak i mém, nerozuměl jsem tomu.
Po čase jsem si všiml něčeho jiného. Mistr Afzalův pohled se měnil. Viděl jsem to v něm… ten stejný smutek.“
„Smutek? Tak proč dal pak pokyn k masakru?!“
„Pro zničení pout… museli být vyhnáni, nebo zabiti.“
„Pouta?“
Zařinčel řetěz, táhl se kolem králova těla a mizel kamsi v temnotě za ním.
„Vzpomínky a moc krále… jsou pouty k minulosti.“
„Ale není minulost důležitá?“
„Ano, je, neboť je odrazem toho, kým jsi. Avšak ten, kdo je jí poután, není nic než její vězeň… prázdná loutka.“
„Chceš tím snad říct…“

„Lidé města Šádvali… byli prázdní. Spoutáni se svojí minulostí se nemohli hnout. Stávali se vězni. Proto jsem se rozhodl… že Šádvala musí zmizet, jedině tak budou volní.
Jistě jsi slyšel o tom, že král předává svému potomkovy své vzpomínky a sílu, že? Tak… to je jen pravda u vyšších Nángínů, u obyčejných zástupců naší rasy se to neděje. S pádem Šádvaly by se postupně ztrácely vzpomínky na její slávu, a s tím by mizely i řetězy minulosti.“
„Ale nebylo to… moc extrémní?“
„Musím ti znít jako hlupák, obětoval jsem tolik vlastních lidí… pro něco tak pošetilého.“
„No, asi to pořád zní líp než vypálení města pro skládání básně,“ podrbal jsem se bezradně ve vlasech, ale neposlouchal mě.
„Pro svůj vlastní sen.“
„Sen?“
„Ano, jednou jsem měl sen o místě, kde rozdílní žijí jako sobě rovní.“

„Tak to byl jen sen, nic takového neexistuje, za to ručím.“
Malik se rozesmál.
„Já vím, já vím! Věděl jsem, že je to nemožné, ale… byl to přeci jen sen, ne?“ dodal neuvěřitelně vesele.
Sevřel jsem pěst. Teď se mi do obličeje přímo smál.
„I když byl bláhový, byl přesto krásný. Chtěl jsem ho uskutečnit… i za krvavou cenu,“ jeho pohled posmutněl.
„Nemusel jsem vidět žádné vize, abych věděl, co můj mistr chystá. Získával jsem malé indície a určil čas útoku.
Nebyl jsem však nepřipravený. Vybral jsem mladé muže a zasvětil je do umění meče. Dal jsem prozkoumat tajné chodby z města a skrz něj. Dovedl jsem k nim zvědavé děti, které k nim pak zavedly své rodiče a kamarády na útěku.“
„Ty jsi fakt… zvrhlý král.“
„Vezmu to jako kompliment.“

„A co já? Jaká byla má role?“
„Jako syn krále, jako můj syn, jsem chtěl abys žil. Má žena a žena mého bratra byly obě mocné kněžky, jen ony mohly otevřít časový tunel a pouze dvě děti směly projít.“
„Takže jsi pro mě neměl nic přichystáno? Jako znovu obnovení Šádvaly? Sjednocení Nángínů? Nic takového?“
Jen zakroutil hlavou. Unaveně jsem vydechl.
„Šíš, to se mi ulevilo, už jsem se bál, že budu muset popadnout koště. Jak já nenávidím zametání a utírání prachu.“
„Chci jen, abys žil svůj život tak, jak sám budeš chtít.“
„Nestačilo to jen říct?… A můžeš mi vysvětlit, proč vypadáš jako kříženec s beranem?“
Sáhl si trochu překvapeně na rohy.
„Aha, tohle.“
„S 'Aha, tohle.' mi jdi, víš kam!“ Tenhle chlap… Nángín neměl špetku zdravého rozumu.
„To je… mé prokletí.“
„Huh?“

„Král dědí vzpomínky svých předků, ne?“
Přikývl jsem.
„Tohle je toho důsledek. Moc toho všeho se stala příliš velikou a… už ji nebylo déle možné kontrolovat. Jedinec, který by se takhle narodil, by zničil jen vše kolem sebe.“
Vzpomněl jsem si na manifestaci jeho síly, rozhodně to byla pravda.
„Myslím si, že si toho předávaná síla… mohla být vědoma ještě dřív, než se to stalo. To proto se narodil můj bratr. Pokud jsem já byl držitelem síly, tak on byl její pečetí.“
„Takže jeho smrt zlomila pečeť na tvém těle a získal jsi tak obrovskou sílu.“
„Opravdu jsem si přál, aby žil. Myslel jsem si, že když ho vyženu, že uteče. Přes vojáky by se bezpečně dostal, jen kousek pod vrcholem byl vchod do tajné chodby. Tak proč… se vracel?“

„Nejspíš i přes všechno to šílenství, měl pořád svého staršího bráchu rád,“ zamumlal jsem.
Jemně se usmál.
„Teď, když znáš pravdu, vynes nade mnou rozsudek.“
„Jaký?“
„Jaký sám uznáš za vhodný. Takový, který vyváží obětování mnoha životů pro pošetilý sen.“
Stál přede mnou. Co jsem měl udělat? Ukroutit mu hlavu? Svléknout ho z kůže? Trojité V – Vykuchat, vycpat a vystavit? Nemám na něj jedinou vzpomínku, ale už mi přidělal pěknou řadu vrásek. Měl bych na něj za všechno být naštvaný. Kvůli němu jsem trpěl. Konečně jsem se mohl pomstít tomu, kdo za to všechno mohl.
Přiblížil jsem se k němu… a jemně ho objal.
„Ty zatracenej potížisto, aspoň už vím, po kom to mám.“
„N-Nezho?“
„To jsi tady… v tom rozbořeném městě zůstal celá ta století úplně sám?“

„Ano, jak mohu odejít na druhou stranu, když jsem nebyl souzen za své zločiny?“
„Chceš, abych tě soudil za zničení mého rodného města? Jak můžeš po mně takovou blbost chtít? Šádvala není mé rodné město… je to jen prach a kamení.
Můj domov je po boku Wasima, Ihaba a… ostatních.“
„A Aješy.“
Prudce jsem ho odstrčil.
„Jen to neskrývej. Já vím moc dobře, co ta pauza zamlčela, nehledě na to, že jsem tvoji cestu viděl.“
„V -Viděl?“
„Ah, od toho okamžiku, co jsi vstoupil do písečné bouře.“
„Tak proto jsem celou dobu měl tak divný pocit a to tys byl ten divný stín, co? Šmíráku jeden,“ řekl jsem nakonec s našpulenými rty.
„Měl bys jít,“ řekl náhle.
„Jak mám jít, když jsem mrtvý? Sám jsi to viděl.“
„Nejsi mrtvý, tvá duše jen byla zavolána.“
„Není to snad to samý?“ zamumlal jsem naštvaně.
„Chceš se vzdát tak snadno?“

„Jasně, že ne.“
„Tak vzlétni.“
„Jak?“
„Roztáhni svá křídla a vzlétni.“
„Ptám se tě jak?!“
Obraz mého otce se rozplynul. Hmátl jsem jen do tmy a ucítil ostrou bolest v hrudi.
Kulky?
Z ran tryskal oheň.
Já…!
Bolest byla neuvěřitelná.