Odraz Usagiho tváře: 6

„Někoho jsem potkal.“
„Dívku?“
„Chlapce.“
„Jakého chlapce? Kde?“
„Jmenoval se Suzume. Minulý týden, hned po našem sezení. V parku.“
„Líbil se Vám?“
„Zamiloval jsem se.“

Usagi nedůtklivě seděl na kožené, neustále skřípající pohovce v nevelké místnosti. Opět zde, stále se nedokázal odpoutat od svazující a bolestivé minulosti. Netušil, proč o něm začal mluvit a zřetelně vnímal, jak atmosféra v pokoji zhoustla a nyní je bedlivě sledován přes skla brýlí. Zavrtěl se a sklopil zrak. O své orientaci se vyjádřil již minulou návštěvu a to pouze nepřímo. Tohle bylo jiné, najednou mluvil otevřeně a nejspíše ani nevnímal, co říká . Jeho divoké myšlenky jej stále přiváděly k obrazu drzého mladíka v rozhalené košili a jeho ledabyle rozcuchaným, rudě zářícím vlasům. Vrabčák.
„Odpusťte, pane Shinseki, myslela jsem, že již máte přítele.“ Narážela doktorka Natsumi na fakt, který ji o sobě Usagi již sdělil. Popravdě se celý týden vzpamatovávala z té neblahé informace, která ji minule byla podána tak nezdvořile. Ovšem, že se jí Usagi líbil, netajila se tím, ačkoli jej znala už jako malého vystrašeného chlapečka z dětského domova. Snad už tenkrát k němu cítila platonickou lásku a nyní si byla naprosto jista, že už formální zůstane. Nebylo pro ni snadné se s tím smířit, což dokazovaly její nepříliš atraktivní nohy zdobené prvotřídními značkovými botami z jemné, překvapivě hadí kůže, které si pořídila ještě týž den, po ušákově odchodu. Avšak její ženská důstojnost utrpěla více než její peněženka. Vyzývavě si přehodila nohu přes nohu, což jí dnes krátká sukně dovolovala a z pod černých brýlových obrouček, které si taktně poposunula z nosu, na Usagiho pohlédla. Sjížděla ho očima od jeho tmavých nepříliš kvalitních tenisek přes upnuté džíny, k překvapivě vkusnému saku, pod kterým se schovávalo bílé triko. Vrané vlasy jako vždy neupravené, mu spadaly do obličeje a pro Natsumi představovaly symbol rebelské vášně.
„Ano, to mám. A miluji ho. Tedy…“ Zdálo se, že zaváhal, avšak pro jistotu doktorčina klidu neotálel s odpovědí dlouho, i když přesvědčivá taktéž nebyla. „Tedy, alespoň si myslím, že ho miluji. Mám ho milovat, je to tak správné.“ Podotkl a konečně si nespoutané prameny z čela odhrnul. Psycholožka byla nucena vynechat nádech, aby jí srdeční zástava nezastihla při pohledu do těch hořce čokoládových očí, o kterých marně snila již dlouhá léta. Pomalu nasála vzduch do plic a odvrátila pohled, když si černovlásek na pohovce udělal pohodlí a lehl si tak, že svou neopatrností odhalil kousek sametu svého hladkého bříška. Natsumi si na svém otočném křesílku nevrle poposedla a než pokračovala, odkašlala si. Nerozuměla tomu, co jí ušák řekl a vlastně se nad tím ani nepokusila přemýšlet. Chlapecká láska byla něco, čemu nikdy nebude schopna porozumět. Přesto bylo její povinností Shinsekiho vyslechnout, ať měl na srdci cokoliv. Ale on se nikdy nezpovídal jen tak snadno, přesto se zdálo, že dnes z něj lezla slova skoro sama.
„Správné? Asi Vám nerozumím, pane Shinseki. Jak to myslíte, správné? A Váš přítel? Miluje Vás?“ Styděla se. Připadala si, že je znovu na škole a před ní leží její první klient, který ji mlčky napomíná, že není jeho manželka, aby se mu šťourala v životě. Ale takhle se ptala lidí již mnohokrát před Usagim, dnes to bylo však poprvé, co se tázala právě jeho. Ušák si položil předloktí levé ruky přes oči a ztěžka si povzdychl, jak jej myšlenky unavovaly. Samozřejmě, že ho Kioshi miloval, to mu nedokazoval jen slovy a dárky, ale i dychtivostí s níž si ho v posteli bral. Někdo bez citu by nebyl takové touhy schopen.
„Kioshi mne bezvýhradně miluje. Tím jsem si jistý, udělal by pro mne cokoliv na světě. Jsem mu velice drahý, ale možná právě proto, kolik pro něj znamenám, má potřebu si mne k sobě poutat. Ale já nejsem šlechtěný psík na řemínku ze zlata a slibů věčné lásky. Naopak.“ Usagi cítil, že jeho trpělivost v zapírání tohoto tématu vyprchává a on se pouze bál, aby neprozradil více, než bylo nutné. Nesměl dát Natsumi ani jedinou stopu k tomu, kdo onen Kioshi, opravdu je. Věděl, že ona je dost chytrá, aby si dala dvě a dvě dohromady. To zase nebylo tak těžké, avšak už nedokázal snést to, co jej tížilo.
„Opravdu mne mrzí, když mu své city dávám najevo slovy, o kterých si nejsem jistý, zda jsou pravdivá. A vím, že i jeho, ač to nedává znát, to také neuvěřitelně zraňuje. Přesto je správné ho milovat, když jsem milován já. Ne, není to vděčnost, je to povinnost. Je to němá přísaha, že budu stát vždy při něm za to, co pro mne udělal. A Vy, doktorko Natsumi, víte kdo jsem. Možná lépe, než kdokoliv jiný. Proto nemám právo se zamilovat do jiného. Patřím Kioshimu.“ Povzdech si. „Už navždycky.“ Byla to lítost, kterou žena slyšela v jeho hlase? Zachvěla se, takhle Usagi ještě nikdy nemluvil. Tak přímo a otevřeně a navíc s přiznáním jejího jména. Začínala se v tom pomalu, ale jistě ztrácet. Jak si ten chlapec o sobě mohl myslet, že je vlastněným? Člověka nelze přiřknou jinému, nedovoloval to zákon, ani zdravý rozum. Jediným pomalým pohybem si stáhla z obličeje brýle a dala konečně vyniknout své ženskosti i malým očím, k ní nepochybně padnoucím. Zajímalo ji, zda je to jen a pouze ona, kdo zná ušákovu tragickou minulost. Ráda by byla jediná, ovšem tušila to, co ji mělo za okamžik ujistit v tom, že se mýlila.
„A Kioshi o Vás ví? Chci říct, řekl jste mu o Vašem dětství?“ Odložila na stůl propisku, kterou celou dobu svírala v rukou a s kterou si neustále hrála v nervozitě. Měla by tohle téma utnout, každá další odpověď pro ni představovala hřebíček do pomyslné citové rakve. Nebo jí spíš dávala důvod k další návštěvě značkového obchodu z obuví. Kdo ví, co pro ni představovalo větší utrpení.
Usagi se na pohovce převalil na bok a přes opěradlo natáhl krk, aby se na ní mohl podívat. Ona si ani nestihla všimnout, kdy si sako rozepnul, když se teď světu i jejím očím nabídl pohled na jeho štíhlý trup v bělostném svršku. Polkla a vyčkávala. Černovlásek na sobě vnímal její oči, jak ho hltají a věděl dokonce o částečně odhaleném bříšku. Bylo mu jedno, zda ji způsobuje utrpení. Ona tu byla pro něj, nikoli obráceně. Za to byla placena a ne malou částkou.
„Samozřejmě, že jsem mu to řekl.“ Poté se znatelně, ale spíše pro sebe ironicky pousmál a s pohledem opřeným do nicoty místnosti konstatoval. „Usagi, ubohý malý chlapeček, znásilňovaný vlastním zvrhlým otcem, zatímco matka se tvářila, že o ničem neví. Chudáček Usagi, kolik si toho musel vytrpět a to byl ještě dítě. Netušil, co je správné a co ne. Dodnes se budí ze spaní a pláče.“ Chlapec s andělskou tváří se rozesmál jako nejšílenější z bláznů, až to Natsumi zvedlo ze židle. Lekla se, netušila, co se děje, vůbec to nebylo k smíchu a přesto se zdálo, že se Usagi více než upřímně baví. Dlaně měl přitisknuté k obličeji a vyhoupl se zpět do sedu. Nedokázal se uklidnit. Nezasvěcený se mohl pouze domnívat o bolesti, která už černovlasému nedovolovala slzy. Takto tedy reagoval. Místo hysterického breku, přehnaně děsivý smích prosycený nezměrným utrpením. Tohle před ní utajit nedokázal. Nikdy nebyl natolik silný, aby nedal najevo žádnou z emocí. Vždycky tam nějaká byla a pravdou bylo, že tahle uvnitř zraňovala daleko více, než slzy, které si odpustil. Žena měla opravdové nutkání udělat těch několik váhavých kroků k němu a obejmout jej, ačkoli věděla, že nesmí. Dokonce měla tušení, že by ji od sebe odehnat s tím, že jako kvalifikovaná psycholožka by si kontakt s klientem dovolit neměla. Z toho měla strach, že jednoho dne by už nemusel přijít, proto si udržovala odstup. Sedla si zpět na své místo a trpělivě čekala až se uklidní. Netrvalo to už dlouho, nakonec tvář odhalil a jeho výraz vypadal stejně neprostupně, jako když sem přišel.
„Promiňte, nechal jsem se unést.“ Omluvil se a zaklesnul prsty obou rukou do sebe, sklonil hlavu a popotáhl.
„V pořádku. Nebudeme se k tomu vracet. Povězte mi více o tom chlapci. O Suzumem.“ Zeptala se a sáhla po brýlích. Najednou plně vnímala jeho přítomnost v místnosti. Jeho mužnou vůni, jeho dech i mladičký věk. Zamyslela se nad tím, zda by ji někdo jako on, rozuměje s jeho orientací, dokázal uspokojit. Nepochybovala a ta představa ji na kratičký okamžik zcela pohltila až pocítila, v téhle situaci nežádoucí, vzrušení v podbřišku. Ihned se svou fantazii pokusila zahnat za profesionální hranice i když zavřít bestii do klece není tak snadné jako ji vypustit. Usagi zpozoroval, že doktorka je dnes zvlášť napjatá a nesoustředí se na sezení. Možná by neměl říkat nic, co vůbec o vrabčákovi věděl? Že se prodává jako d***a a od toho okamžiku, kdy jej spatřil, ho nemůže dostat z hlavy. Naivní a pošetilé. Ne, tohle si musí zakázat, jeho jediným je a bude Kioshi, jinak to být nemůže, nesmí být. Bez Kioshiho by nebyl nikým, pouhým stínem v šedavých ulicích bezohledného města, které by ho spíše dříve, než později zabilo.
„Suzume…“ Nevěděl jak začít, když už vnímal, že mu Natsumi věnuje pozornost. Má lhát? Proč?
„Nic o něm nevím.“
„Pane Shinseki, poznám, když nemluvíte pravdu.“
„Doktorko Natsumi, poznám, když mne svlékáte očima.“
„Usagi!“
„Pro dnešek končíme.“ Sebral se a i když jim zbývalo ještě Kioshim placených čtyřicet minut, vypadl z místnosti. Bohužel to byl většinou on, kdo určoval konec jejich setkání. Neudržela se ho oslovit jménem, jak neuvážené pro osobu jejího ražení. Ale on ji měl v hrsti, celou dobu si myslela, že je to naopak. Bláhová představa, on zpovídal jí a ne ona jeho, ani se jí nemusel ptát. Poznal to. Zůstala tam sedět jako opařená a jediným svědkem jí byl Bůh, když sepjala ruce a kála se za hřích, že na Usagiho kdy pomyslela.

Ušák se z úsměvem na tváři vymotal z komplexu mnoha budov a přemýšlel při tom o tom, co své terapeutce řekl. Nepřehnal to? Ale to se má pokaždé tvářit, že o ničem neví? Že je slepý k jejím svůdným pohledům a naoko smyslným úsměvům? O krátkých sukních a hlubokých výstřizích nemluvě. Často uklidňoval rozbouřený žaludek z představy, že s ní sdílí jednu postel. Odpudivé, byla žena. Ne, že by černovlásek choval jakékoli nelibé pocity vůči něžnému pohlaví, avšak tato fantazie se skutečně dala označit za protivnou.
Jakmile však za sebou chlapec zavřel nízkou branku z tepaného kovu a ohlédl se, spatřil na druhé straně silnice mladého okouzlujícího muže v tmavém přiléhavém obleku, který, ač k němu stál zady a vytahoval cosi z auta, byl pro Usagiho celým jeho světem. Muž byl skloněný nad otevřenými zadnímu dveřmi svého nákladného služebního vozu v barvě stříbrné metalízy. Stejným autem vozil Usagiho ke kostelíku. Nejspíše konečně nalezl hledanou věc, v tomto případně dokument, který rozložil na střechu vozu a natáhl se pro malou černou aktovku s jeho iniciály H.K. Chlapec věděl, že tam jsou, i když tak blízko nestál. Člověk jeho postavení musel mít své věci náležitě poznačené už proto, aby odhalil své firemní postavení a samozřejmě, aby všem ukázal, že na to má. Černovlasý Usagi netušil, co zde dělá, že by nějaká pracovní schůzka? Nepravděpodobné. Konečně se sklánějící člověk napřímil a s bouchnutím dveře auta zavřel. Pravidelné, téměř dokonale uspořádané bodlinky na jeho světlé hlavě už dozajista prozrazovaly, kým je. Usagi se pro sebe zasmál a zavřel oči. Pomyslel si, že se Kioshi nikdy nepoučí, i když mu neustále vtloukal do mysli, že v jeho nynější funkci by tento účes měl zavrhnout. Avšak blonďák se neměl v úmyslu měnit jen kvůli fakt, že je syn bývalého ředitele a nyní i sám šéf firmy. Byl to prostě Kioshi. Chlapce náhle cosi oslnilo a nemusel dlouze přemýšlet co to bylo, blonďák si ho již všiml a kromě jakých si lejster, dřímal v ruce i fotoaparát a na Usagiho se usmíval. Pomalu k němu přes ulici vykročil. Usagi zavrčel a podíval se na svého milence velice zlýma očima. Po chvíli poznamenal.
„Kolikrát Ti mám říkat, že nechci, abys mě fo…“ Byl umlčen něžným dlouhým polibkem a následně dvěma silnýma rukama přitažen do mužovi náruče. Nemohl dýchat a jeho rozčílení se rozplývalo s tím, jak se pokoušel zapojit a dorážet jazykem na ústa druhého. Usagiho štíhlé paže se ovinuly kolem Kioshiho krku a i když si musel stoupnout trochu na špičky, nevadilo mu, že výšku postrádá. Jen tak na celkem rušné ulici, před budovami a zraky všech uvnitř jim bylo zcela lhostejné kolik tváří shlíží s roztažených oken. Láska přeci nebyla zakázaná. Dlaně modrookého mladíka přitlačili na chlapcovy boky a více jej na sebe natiskl. Jejich slabiny nyní oddělovala pouze látka jejich kalhot. Kioshim se prohnalo vzrušení, pokračoval by, kdyby jej ušák od sebe neodtrhl. Blonďák nespokojeně zavrněl.
„Přestaň, Natsumi nás uvidí.“ Odsekl mu Usagi a popadl jej za rukáv obleku. Když už tu byl, nemuseli stát zrovna před jejími okny, no ne? Odváděl ho o pár metrů stranou tam, kde byl vyšší plot. Kioshi mu nerozuměl a cupital v jeho závěsu i když jen neochotně.
„Tvoje psycholožka? No tak nás uvidí, a co? Řekl si jí, že jsi gay, tak v čem je problém? Hej, tak už mne pust.“ Vytrhl se mu starší, ze sevření a opětoval mu onen zvláštní nehezký pohled. Tohle neměl rád, vypadalo to, se za něj černovlásek stydí i když by to popravdě mohlo být naopak. Ticho, Usagi se k němu obrátil a ihned chtěl namítnout něco na svou obranu, neb světlovláskovy obavy vytušil. Nebylo to tak, že by nechtěl, aby je spolu někdo viděl. Pravda byla taková, že chtěl především chránit Kioshiho. Ten byl z nich dvou ten významnější a tohle trápilo Usagiho už od doby, kdy se poznaly. On vedle Hanza vypadal pouze jako neotesaný ubožák bez vychování. Nepřál si, aby si tohle myslel kdokoliv i když by to byla lež. Nadechoval se, v tom Kioshimu zazvonil mobil.
„Promiň, vypnu to.“ Zatímco z jedné kapsy lovil telefon, do druhé schoval foťák a mezi prsty jedné ruky stále v deskách držel neznámé dokumenty. Rozrušený ušák se pokoušel tvářit nezaujatě a založil si paže na prsou, odvrátil pohled od Kioshiho, který se na display mobilu zadíval s pozvednutým obočím. Potom promluvil na chlapce.
„Musím to vzít, to je matka. Hned to vyřídím, zatím si to prolistuj.“ S těmito sovy podal svému chlapci průhledné desky a přijal hovor.
„Hanzo Kioshi.“
„Ano, matko, co se děje?“
„Ne, nejsem ve firmě, musel jsem naléhavě odjet. Co.. co, uklidni se, co se stalo?“
„Jistěže byl, co je s ním?“
„Co? To…to není možné! Tomu nevěřím, kdy?“
„Ovšem, ale…“
„Přijedu pro Tebe a jak mu je? Co Ti řekli? Prosím, přestaň plakat.“
„Hned jsem tam. Uklidni se, bude to dobré.“
„Ano, ano, neboj se.“
Kioshiho náhle zesinalá tvář společně s chvilkovou nehybností prozradili Usagimu, že se stalo něco vážného. Sám se vyděsil a zapomněl na listy ve své ruce. Světlovlasý se roztřásl, nebyl schopen popadnout dech. Kam zmizel ten sebejistý hlas, který uklidňoval starší ženu na konci linky. Byl pryč, místo něho tam jako tělo bez duše stál malý světlovlasý chlapec, který právě viděl, jak mu auto srazilo nejmilejšího psa. Přesně takový výraz měl. Oči vytřeštěné a hledící mimo realitu. Nemluvil, patrně to ani neměl v úmyslu, kdyby jej ušák nechytl za ruku, ve které svíral již hluchý aparát.
„Tak co se sakra děje, Kioshi? Mluv!“ Zatřásl jim chlapec a pokusil se jej donutit ke spolupráci. Sám byl z jeho vzezření zoufalý a nevědomost se pro něj nyní stala tím nejhorším nepřítelem. Pod jeho dotekem se blonďák probral a po dlouhé době se jejich oči opět střetly, ovšem ty Kioshiho byly mnohem prázdnější, než před tím, kdy zmáčkl zelené tlačítko pro přijetí hovoru. Usagi se toho lekl. Takhle se na něj jeho milý ještě nikdy nedíval, tak bezradně a se vší marností.
„Otec. On…měl srdeční příhodu.“ Dostal ze sebe světlovlasý nakonec a odstoupil několik kroků od chlapce, jakoby dával jejich lásce vinnu za ono neštěstí. „Odvezli ho..do..do nemocnice, Bože!“ Skučel, otočil se k Usagimu zády a chytil se za hlavu. Rychle se předklonil, jakoby se snažil to rozdýchat, avšak bylo to spíše tím, že se mu z té zprávy zvedl žaludek a myslel si, že bude zvracet. Doufal. Ale úleva nepřišla, naopak. Přemýšlet nemohl i když by rád. Neměl vůbec odjíždět z firmy, otci se to přihodilo zrovna tam. Kdyby Usagimu nenesl ty papíry, mohl být s otcem a pomoci mu. Nebo jej alespoň směl držet za ruku cestou do nemocnice. Ale ne, byl tady a bylo mu zle ze sebe. Proč to na hrudi tolik bolelo? Svíralo ho to a nechtělo jej to pustit. Následovaly slzy.
Dočista vykolejený ušák neměl ponětí, co má udělat. Utěšovat Kioshiho, že to bude dobré si netroufl, sám netušil, jestli bude. To bylo vůbec poprvé, co se takovýto problém mezi nimi naskytl. Rodiče. Usagi je postrádal, v tom nebylo otázek, ale že se jednoho dne stane něco podobného, nemohl předpokládat ani jeden z nich. Věděl jistě jen jedno, on s tím nemohl udělat vůbec nic. Dokonce jej ani doprovázet za jeho otcem, protože neexistoval. Blonďákovi rodiče o něm nevěděli, do teď to bylo správné, ale co bude dál, to si netroufl odhadovat. Podvědomě cítil, že tato událost hluboce otřese jejich vztahem, alespoň do té míry, do které to dosud ještě nevnímal. Přistoupil ke Kioshimu a položil mu ruku na rameno.
„Je mi to moc….“
„Nedotýkej se mě!!“ Vykřikl najednou Kioshi a v překvapení se otočil k vylekanému chlapci čelem. Ihned, jak viděl jeho vystrašenou tvář a oči dokořán, pokusil se o milejší tón, i když se nedalo říct, že by jej nějak uklidnil. Sám byl bez sebe, musel jet, už tak se zdržel dost dlouho na to, aby očekával, že mu matka co nevidět zavolá znovu. Odstoupil od černovláska, zastrčil telefon do kapsy saka a rukou mu naznačil, aby se nepřibližoval.
„Teď.. teď ne, prosím. Já.. musím teď jet, promiň. Na noc mě nečekej.“ Řekl nejistě a jeho pohyby byly rázem rychlejší, jakoby promeškal kus života a náhle pocítil neodbytnou touhu jej dostihnout. Když vyběhl k autu, ani se neohlédl. Všechno se zdálo jako ve špatně natočeném filmu s herci, kterým vypadává scénář. Usagiho to zranilo, ten chlad z blonďákovi strany, ale nemohl víc, než se to pokusit pochopit. Kioshiho hnal strach o blízkého člověka. Jestlipak by se choval stejně, kdyby měl nehodu on? Ne, na to nesměl myslet, rozuměl tomu. Samozřejmě, až bude potřeba, tak modrookého podpoří v čemkoli, ale teď byl pro něj zcela neužitečný. Náhle už nebyl tím, o co se zajímal nejvíce. Rodina, ta byla víc. Bodlo ho v hrudi. Bolestné zjištění, že najednou je „tím druhým“. Na to u světlovláska zvyklý nebyl a po čas co byly spolu si k sobě vybudovali jakési majetnické pouto. Usagi si ho nikdy dřív neuvědomil a myslel, že jej ani není schopen pociťovat. Náhle se mu však ozvalo to něco, co naprosto sobecky dychtilo po tom, aby ho Kioshi neopouštěl. Nevnímal, jak pevně svírá ony dokumenty, než na něj starší modrooký, který nasedal za volant, naposledy zavolal.
„Otevři to, je to pro Tebe! Gratuluju!“ Kéž by v jeho hlase bylo víc radosti, ale ať bylo v deskách cokoliv, co by mělo Usagimu přivodit štěstí, šťastný být nemůže. Klidně by se toho vzdal, jen kdyby ho teď Kioshi nenechal stát tam samotného s výčitkami, že za všechno vlastně může on. Světlovlasý by to nikdy neřekl nahlas, ale Usagi už znal jeho výrazy a pohledy, stačilo mu si vše domyslet. Povzdechl si a ze zálohy ho naprosto nepřipraveného napadl bezcitný pocit osamělosti. „Na noc mě nečekej.“ Pokud je to skutečně tak, bude tohle jedna z nejdelších nocí vůbec. Chlapec pochyboval, že zamhouří oka, jistě ho budou stíhat myšlenky vracející se k blonďákovi. Vzpomněl si, jak o Kioshim mluvil před Natsumi a příšerně se zastyděl. Tváře se mu rozhořely a on si vybavil celý jejich rozhovor, ještě jednou od začátku. Hlava se mu zamotala a on byl nucen opřít se o plot. Rychle dýchal. „Opravdu mne mrzí, když mu své city dávám najevo slovy, o kterých si nejsem jistý, zda jsou pravdivá. A vím, že i jeho, ač to nedává znát, to také neuvěřitelně zraňuje.“ „Ale já nejsem šlechtěný psík na řemínku ze zlata a slibů věčné lásky.“ Musel to vydýchat a opravdu velice se přemáhal, aby si nezačal škrábat zápěstí. Už zase. Ta hanba, proč to jenom řekl? Jakoby právě tohle všechno byl trest za ta slova, jimiž Kioshiho srážel před sebou samým i před Natsumi. Pokrytec, znělo mu v mysli a připomněl si obraz prázdných modrých očí, které mizely v dály.
„Vždycky Tě budu milovat Kioshi, odpusť, že jsem pochyboval, promiň.“ Zašeptal a opřel se o chladné tyče plotu. Pomyslel si, jak je sobecký, i když jindy by o sobě takto nesmýšlel. Musel na Suzumeho, jehož tvář se mu stále vracela společně s jeho slovy o prodejnosti, zapomenout. Nyní je načase chovat se dospěle a ne jako dítě dychtící po hračce. Jeho nynějším cílem bylo postarat se Kioshiho, aby pro něj měl vlídná slova útěchy až se vrátí. Aby pro něj měl hřejivou náruč, do níž si ho přivine a aby měl pochopení proto, když tohle všechno blonďák odmítne. To bylo bezpochyby nejtěžší.
Konečně se klidně nadechl a stanul vzpřímeně, aniž by potřeboval oporu. Kolem něho prošli jacísi dva lidé zaklesnutí do sebe pažemi a nahlas se smály. Neměli ani potuchy o bolesti, co se tu odehrávala, o problémech v chlapcově hlavě, jen pomalu proplouvali svým vlastním světem, do kterého Usagi nepatřil. Ten vytáhl s desek několik dokumentů a ve své zvědavosti je pouze přijížděl očima. Nebylo tam nic, co by s ním nějak souviselo, Kioshi si musel desky splést s jinými a být tu tedy zbytečně. Ušák procházel list po listu a snažil se v nich vyčíst alespoň nějakou zmínku o jeho maličkosti. Dočkal se, papír byl mírně zmačkaný, někdo jej musel neustále rozbalovat a zase skládat, než se rozhodl vsunout jej mezi průhlednou fólii. „ROZHODNUTÍ O PŘIJETÍ“ To bylo přesně to, nač Usagi čekal. Razítko bylo z Tokijské metropolitní univerzity, kde se stavoval za děkanem umělecké fakulty minulý týden v pátek, aby s ním vyřešil jakési formality ohledně studia. Nedalo by se říct, že děkan byl příjemný člověk, spíše skoupý na slovo a velice puntičkářský, což dokazovalo, že do jeho kanceláře nikdy uklizečky nechodily. Nebylo jich třeba. Vše dokonale srovnané, upravené, čisté, nažehlené, protříděné. Nikde ani smítko, nebo nedbale odložená kniha. Perfektní. Usagi se tam cítil jako vetřelec, jež vnesl do sterilizovaného pokoje bakterie. Nicméně nakonec se s mužem dohodl a poděkoval mu s tím, že bude čekat ne jeho vyjádření. Teď je měl v rukách.
Oči nestíhaly číst řádku za řádkou aniž by nehledaly to jediné slovo, které mu dočista změní celý dosavadní život. PŘIJAT.
Na cestu domů si vzal taxi.

***

Digitální hodiny na nočním stolku vedle Usagiho poloviny lůžka ukazovaly 02:36, když chlapec uslyšel zarachocení klíčů v zámku. Jak ušák předpokládal, nemohl usnout a nyní neměl dokonce ani v úmyslu vstávat i když věděl, že by měl. Avšak strach z faktu, že by jej Kioshi mohl odmítnout jej nedokázala donutit se k němu rozběhnout a poděkovat za to, že se vrátil. Hrozil se i pohledu do blonďákovi tváře, neb slov by už nebylo třeba k tomu, aby se dozvěděl, jak je na tom jeho otec. Obával se slz. Proto udělal to nejubožejší, co mohl. Dělal, že spí. Nahý, ač měl postel celou jen pro sebe, se krčil na své polovině, zabalen do peřiny a snažil se udržet si klidný dech, když slyšel, že se Kioshi tiše svléká, aby jej neprobudil. Ani si nerozsvítil. Usagi se mohl jen domnívat, zda to bylo z ohleduplnosti k němu, nebo proto, aby se na něj nemusel Kioshi dívat.
Kdyby nebyl černovlásek vzhůru, byl by si ani nevšiml, že jeho milenec zalezl pod pokrývku a schoulil se pod ní, jakoby zoufale potřeboval teplo. Bylo to znát, chlapec ucítil z jeho strany silný závan studeného vzduchu, jak byl světlovlasý prochladlý, ačkoli netušil, proč? Tma, to jediné bránilo Usagimu vidět obličej milovaného o jehož lásce k němu teď ani v nejmenším nepochyboval. Jak řekl, bude Kioshiho milovat, protože je to správné. Opatrně, aby nezpůsobil vrznutí postele se k němu přitulil, stále v nejistotě, zda nebude odehnán. Zlehka mu přejel prsty po tváři. Ledová.
„Tušil jsem, že nespíš.“ Zašeptal zlehka světlovlasý tónem, který vůbec nebyl nepříjemný, naopak. Jako vždy to říkal s radostí z chlapcovi přítomnosti. Podal se tomu doteku a byl opravdu rád, že nakonec domů dorazil. Vyčítal si, že na Usagiho ráno křičel, aby na něho nesahal. Bylo to tolik unáhlené, neměl to dělat. On moc dobře věděl, že černovlasý bývá hodně citlivý, pokud se jedná o fyzický kontakt, proto tři hodiny stál venku před domem a kouřil jednu cigaretu za druhou. Byla mu skutečně zima, ale on nemohl dovnitř ze strachu, že se na něj bude jeho drahý černovlasý chlapec hněvat. Jak dětinské, oba se obávali záporné reakce toho druhého, přestože v tuto chvíli toužili po společné blízkosti.
„Nedokázal jsem usnout. Ne, bez Tebe. Jak je otci?“
„Už dobře. Byl to jen lehký infarkt. Za pár dní ho pustí, bude se muset šetřit. Doktor říkal, že by měl přestat pracovat a nebrat si na sebe tolik zodpovědnosti. Takže teď to bude všechno na mně.“ Bylo znát, že na to Kioshi není připravený. Samozřejmě, že už věděl, co to znamená dělat oficiálně prohlášeného ředitele, ale jakoby nad ním stále otec bděl a hlídal každý jeho krok. Hanzo starší pochopitelně do firmy stále chodil na vše dohlížet, pro jeho syna byl sice jako dotěrný stín, který ho neustále stíhá, ačkoli nyní se zdálo, že bude stínem nepostradatelným. Blonďák se na posteli převalil a z jeho hlasu čišela slabost a vyčerpání. Dokořán otevřenýma očima hleděl do stropu a nechal ušáka, aby si opřel hlavu o jeho rameno. Vzal jeho ruku do své a hlasitě polkl, jak měl po kuřivu v krku vyschlo.
„Usagi, já to…nedokážu to.“ Tolik beznaděje z něj ušák nikdy necítil. On si skutečně nevěřil. Do chvíle, než se dozvěděl příhodu se svým otcem, bral světlovlasý svou práci pouze jako nutné zlo, které je potřeba podstoupit, aby byl rodič spokojený a on mohl odejít zpět domů za Usagim. To jediné ho zajímalo. A ze dne na den se to má změnit, jeho práce se má stát jeho životem a život jeho prací. Ty drobné radosti, které s ušákem sdílel kdykoli se po dlouhém dni dostal do jeho náruče mají skončit a stát se vzácností. To bude mezi nimi konec. Tichem se roznesl hlasitý vzlyk.
„Ale ne. Ššš, Kioshi, to víš, že to zvládneš. Věřím Ti, rozumíš? Dokážeš to, dokážeme to spolu. Bude to dobré, uvidíš. Ššš, neplač.“ Pokoušel se jej chlapec utěšit i když sám by potřeboval totéž. Vzal jeho hlavu do dlaní a přivinul si ji na prsa. Políbil jej něžně na čelo. Sám si přesně nedokázal představit, co to pro ně bude znamenat a kolik času budou trávit spolu. I když bylo jasné, že to bude méně, než do teď. Ale Kioshi potřeboval jeho podporu a jeho lásku a on se vynasnaží, aby je pro něj měl pokaždé, kdy o ni němě požádá. Byl to zvláštní pocit, ten kdy si myslel, že ho ztrácí. Blonďák chlapce křečovitě sevřel a objal jej, naléhavě postrádal intimitu. Přitiskl se na něj tělem a jeho rty se jaly činnosti, pro kterou byly stvořeny. Líbat.
„Odpust mi, že jsem na Tebe tak vyjel. Nechtěl jsem, promiň.“ Omluvil se černovláskovi mezi polibky a rukou mu vulgárně vjel do vlasů. Hlas se mu stále lámal, přestože již nebylo po slzách památky. Usagi jej pohladil po tváři, jakoby nebylo potřeba slov k odpuštění. Chápal to, nebo se o to alespoň snažil. S hrudi jakoby mu kleslo k zemi tíživé břemeno s tím, jak milý a opět laskavý k němu blonďák byl. Jeho obavy se ukázaly jako neoprávněné a bezdůvodné. Přejel Kioshimu jako vždy palcem přes obočí a náhle si všiml změny, která jej znepokojila.
„Kioshi, ty…“
„Otec ten piercing nenáviděl. Nikdy se nedokázal smířit s tím, že jsem si ho nechal píchnout. Teď bude mít o důvod ke starosti míň.“ Ten hraný ironický smích mu Usagi nedovedl uvěřit. Zamrzelo ho to.
„Ale tys ten šperk miloval. Tolik Ti slušel. Tvrdil jsi, že dokud budeš mít sílu bojovat za to, kdo jsi, nikdy ho nevyndáš. A co Tvoje vlasy? Doufám, že…“
„S bodlinami je konec.“ Dokonce i dech ho prozradil. Zraňovalo ho to víc, než cokoli jiného. Vždy si zakládal na své osobnosti, na své výjimečnosti. Nechtěl být jen jedním z mnoha v upnuté košili a svazující kravatě Najednou se zdál ušákovi cizí. „Teď musím reprezentovat. Otec na mě spoléhá.“ Kioshi to rozhodně nedělal rád, ale s jistotou věděl, že to udělat musí. Tušil, že Usagi bude proti a i když nahlas nic nenamítal, uvnitř zuřil za to, co se z jeho blonďatého milence stávalo. Kéž by si mohl dovolit slovo protestu. Ale tohle bylo rozhodnutí Hanza Kioshiho, ředitele společnosti HanzoKi s.r.o., to se nepovažoval zpochybňovat.
Leželi vedle sebe, chvíli naprosto nehybně a tiše, jakoby každý potřeboval svůj soukromý čas na přerovnání si myšlenek a informací v hlavě, avšak mysl ani jednoho u nich nebyla klidná. Naopak. Měli pocit, že končí jedna éra, velice krásné období, kdy měli pocit, že musí trvat věčně a teď bylo pryč. Náhle a bez varování. Zatím to nebolelo, utrpení přijde.

***

Toho dne seděl na lavičce v parku osamělý chlapec. Přišel tam už za svítání, aby nepromeškal toho, s nímž se toužil opět shledat. Doufal. Avšak zdálo se, že umělec dnes nemá náladu tvořit a nebo se jen zdržel jeho přítomnosti, neb si mohl jen domyslet, že bude rudovlasým očekáván. Suzume odešel dávno po tom, co zapadlo Slunce. Na dnešní noc byl již předem zaplacený.