Odraz Usagiho tváře: 7

Dech, to jediné jej společně s občasným mírným pohybem dělilo od všeho neživého, ač lidskýma rukama vytvořeného, co jej obklopovalo. Pokoušel se nevnímat chlad prostupující jeho koleny dále do stehen a postupně do celého těla, přestože se z kleku postavit mohl. Neudělal to, jakkoli toužebné a přejícné byly modré oči, které jej pozorovaly z jedné ze zadních lavic. Cítil jejich tíhu v zátylku, avšak neohlédl se. Stačilo mu vědět, že tam je, dnes přišel s ním, ačkoli tohle místo neměl v oblibě. Usagi si povzdechl, otevřel své čokoládové skvosty, věnujíc jejich pohled nehybnému muži vysoko na kříži. Kéž by jen mohl procitnout a poskytnout mu útěchu, jíž není možno naleznout u živého, dokonce ani u jeho milence. Možná jediná věc, kterou Kioshi nedokázal svému drahému zaplatit. Nad cifrou by neváhal, proti ušákově štěstí byla každá cena zanedbatelná, ale Boží náruč bohužel nebyla proplatitelná ničím hmotným a dalo by se uvažovávat nad tím, že by Kristus nepodlehl ani vykoupení z krve a slz. Jen to totiž černovlásek nabízel, neměl víc co dát.
„Otče náš, jenž jsi na…“ Usagi se opět, jako již dnes několikrát pohroužil do motlitby, která dle blonďákova mínění ani být vyslyšena nemůže, neb místo na něž slova dopadala dávno nebylo posvátné. Popravdě – nesnášel tenhle kostel. Dělalo se mu zle už jen z toho odporného puchu zatuchliny a hnijícího dřeva. O vytřískaných oknech, pomalovaných zdech a polorozpadlých lavicích nemluvě. Seděl úplně vzadu, tiše, aby mladšího nevyrušoval, nikdo jiný nemohl jejich přítomnost kazit i když světlovlasý viděl, že by místo s ním, tam Usagi raději trávil čas s Ježíšem. Pokoušel se nevnímat pravdu, která jakoby na něj křičela nejen z každého kouta, kam se podíval, ale i zevnitř jeho samotného. Nechtěl tu být, protože právě tady jej našli – Usagiho. Věděl to, chlapec mu o tom vyprávěl, jak utekl a schovával se tady. Právě na tomhle místě v tichu, v chladu a v samotě. Jen on a jakási Boží vůle s níž přežil, než jej nalezli. Nahého, špinavého, zneužitého, neschopného se pro vyčerpanost a vyhladovění postavit na nohy. Na Kioshiho tohle vše jakoby křičelo, jakoby to viděl. Maličký chlapec, vystrašený a nejistý, ukrývající se zde před pažemi, jež dovedou jen ubližovat. Nikdy nebyl pohlazený, nebo políbený milujícími rodiči na líčka s přáním sladkých snů. Nikdy si jej nikdo nepřivinul do náruče, aby mu poskytl pocit bezpečí a lásky s níž měl vyrůstat. Nikdy jej nikdo nemiloval tak, jako jej miluje on.
Pozoroval ho s neskrývanou starostlivostí, avšak zakázal si jej přerušovat při rozmluvě s tím někým, v jehož neviditelnou existenci ani nevěřil. Copak by Bůh dovolil, aby malému Usagimu tolik ublížili? Copak lze věřit, když se nevinné dítě prohýbá a pláče pod tělem toho, kdo by jej měl ochraňovat především? Ti lidé nemohli být rodiče, v tomto prostředí by je blonďák nazval spíše ďáblovými posluhovači, byť nakonec dovedli Usagiho na stezku Páně. Možná snad právě proto by je tak nazval. Slyšel tiše šeptaná slova, sic jemu neurčená, ale pronášená s náklonností a láskou k někomu, kdo ji není ochoten splatit. Kioshi Kristu nikdy neuvěří. Byl pro něj někým, koho se spíše obával, neboť měl pocit, že mu černovláska krade. Že mu pomalu s jistotou Božích mlýnů ukrajuje z jeho důvěry, z jeho upřímnosti a blízkosti. On se o Usagiho nehodlal dělit. Byť by to mělo být se samotným stvořitelem. Žárlil.
Pomalu se na lavici narovnal a poposedl si, už tu byli příliš dlouho. Dřevo zaskřípalo, ale nevzalo Usagimu slova. Byl by nerad, kdyby jej přerušil, jakkoli si už přál být pryč. Kdekoli jinde, jen ne zde. Připadal si jako vetřelec, jež se připletl do intimního rozhovoru zamilovaným a skrytě je pozoruje, zda si nakonec nepadnou do náruče a nepomilují se. Jediné štěstí, že tělo milovaného mučedníka pozbývalo hmotné podoby. Štěstí pro něj, protože Kioshi by jej už trhal na kusy a pil jeho krev. Rozhodně se nedalo tvrdit, že by mu bylo příjemné být jenom přítomen, nic víc. Měl pocit, že se ho nic z úmluvy, kterou spolu Usagi a víra uzavřeli, netýká a je zde pouze jako svědek dodržování pravidel. Vidět Usagiho na kolenou před někým jiným, než před ním samým, jej dráždilo a nutilo k stále většímu odporu k Bohu. Vždyť jaké měl Pán právo chtít po něm klečet? Jakou měl výsadu, aby jej nutil se modlit? Pokud je skutečně tak milosrdný, tak proč černovláska nechal umírat, když ještě neměl rozum jako malý. Ne, nemá žádné právo a přesto před ním Usagi poklekl za hříchy, které nespáchal.
Kioshi se raději zadíval jinam a prohrábl si jednou rukou vlasy. Začínal si pomalu zvykat na jejich rebelsky upravenou délku a nechával si je ledabyle rozcuchané, což mu dle ušákova mínění slušelo daleko více. Avšak Kioshimu nezáleželo na tom, zda je označován jako fešák, či pobuda, musel jen udělat, co bylo správné a především nutné. Otec pro něj ovšem neztratil ani úsměv, když viděl, že jeho syn zmoudřel, tedy co se vzhledu týče a už nenosí ty příšerné bodliny a piercing jako byl snad člen nějaké pouliční party a ne ředitel vážené firmy. Ani úsměv. Nic.
V tom Kioshimu zazvonil mobil. Lekl se a ihned pro něj sáhl do kapsy, avšak bylo již pozdě. Musel se potýkat s hořkosladkým pohledem svého milence, doplněným o slanost slz a váhu výčitek. Proč si ho jen nevypnul? Sakra, zaklel si potichu, nehledě na to, že to zde bylo nepřípustné a zmáčkl červené tlačítko.
„Usagi!“ Strnul. Pro roztěkanost a vší zbrklost při hledání aparátu neslyšel, jak se chlapec zvedl a rozběhl se s tváří v dlaních ke dveřím. Plakal a pro nedostatek kyslíku spíše sípal, jak se nemohl přes bariéru z vlastních dlaní nadechnout. Toho si ještě blonďák stihl všimnout, než se ušák prohnal kolem něj a potlačoval vzlyky. Těžké kroky se rozléhaly prázdným prostorem a působily zde jako umocnění vší té bolesti a hlavně odrazu skutečného života černovláska. Útěk.
„Nenávidím Tě, Bože,“ hlesl Kioshi tiše, jakmile už nemohl být nikým vyslyšen a vstal z lavice. Velice pomalým krokem mířil ke dveřím, za kterými zmizel jeho ušák, ale ještě než se rozhodl místo dočista opustit, ještě se ohlédl. „Nikdy Ti ho nenechám, rozumíš? Je jenom můj.“

***

Světla, všude byla světla a také hluk. Lidé se jako proud bez konce valili ulicemi, mačkali se v prostředcích hromadné dopravy a nebo znuděně čekali v koloně, až se automobil před nimi pohne třeba jen o půl metr, aby mohli popojet i oni. Bylo to masové, bylo to děsivé a nebýt v tom chaosu trochu té civilizované ukázněnosti v podobě semaforů, ukazatelů a hlavně zákona, jež svazoval všechny, byla by to apokalypsa. Stmívalo se brzy a tma padala všudekam, ale pro sílu žárovek byla nemilosrdně zahnána do tmavých koutů, kde se schovávali utiskovaní, zmrzačení a nebo bezdomovci. Není to ani tak dávno, co k nim patřil černovlasý chlapec, ale jen málokdo má tu možnost postavit se na nohy a vykročit svobodně bez strachu o majetek nebo holý život. Ne, ze dna se tu sebrat nedá. Tady je koncem ulice a nebo noční kluby. Kluby? Suzume.
Stísněným prostorem taxíku, jež vezl jen jedinou osobu, se ozvalo zapípání označující přijetí textové zprávy.: DOBRY VECER. OMLOUVAM SE, ALE BOHUZEL TO NESTIHNU VCAS. MOC ME TO MRZI, VER MI. PRIJEDU HNED, JAK TO BUDE MOZNE. ZLOBIS SE, USAKU? MT. TVUJ K.
„No jasně, že se zlobím,“ zavrčel Usagi a zaklapnul telefon. Kioshi mu slíbil, že tam budou společně, že ho podpoří, protože on sám si nebyl příliš jistý ani sám sebou, natož svými plátny. Povzdechl si a podíval se ven z okýnka. Černé vlasy se mu svezly do očí a on si je jedním naučeným pohybem štíhlých prstů odhrnul z čela, načež s prsty v nepokoji začal bubnovat o opěradlo na dveřích auta. Nyní by klidně snesl i cigaretu, kdyby byla po ruce. A to je Kioshimu tolik zazlíval. Věděl dobře proč, nesnášel ten zápach, až bolestně mu vracel vzpomínky.
Najednou se jistěji zahleděl na display svého mobilu a chvíli se rozmýšlel, co odepsat. Každopádně odepsat musel, aby neměl jeho blonďák starost a nemyslel si, že se na něj Usagi opravdu hněvá, ač z toho vážně nadšený nebyl. Váhavě otevřel telefon, našel složku se zprávami a začal psát.: PRIJED BRZY, PROSIM. BUDU SE TESIT. NEZLOBIM SE, CHAPU. P.S. NERIKEJ MI USAKU. PA
Stiskl ,odeslat´ a věděl, že Kioshimu stejně neudělá radost, neb mu tam nenapsal ty dvě ubohá písmenka MT, ale jeho zásada nikdy to neříkat do telefonu ani psát, nebude porušena. Řekne mu to do očí až se uvidí. Jestli se uvidí. Poslední dobou to bylo zoufale málo, ale on si nedovolil říct ani slovo protestu, přestože na něj noci v prázdné posteli doléhali nejvíce. Několikrát se přistihl, že pláče do polštáře a mezi vzlyky drmolí světlovláskovo jméno. Ne, nikdy ani slovo před ním. Věděl, jak moc by to Kioshiho ranilo, kdyby mu dal najevo, že se teď vidí tak zřídka a on jeho intimitu postrádá. Takhle to nechtěl ani jeden z nich, milovali se. Tedy alespoň modrooký miloval ušáka, ten si své priority ještě neujasnil, ale cítil, že jakmile nemá Kioshiho dlouhou dobu u sebe, začíná propadat stavu nesnesitelné osamělosti a odcizení. Byly to příšerné okamžiky. Vždy byl zvyklý, že se k němu jeho milenec po dlouhém dni v práci vrátí, že se vetře do jeho náruče hledajíc tam pohodlí a pokoj od toho shonu. U Usagiho hledal bezpečí a lásku, jakoby byli pro sebe stvořeni. Avšak nyní nebyl nikdo, kdo by se k chlapci večer vracel, aby jej objal, aby se s ním mazlil, nebo jej tvrdě pomiloval, aby mu dokázal jak moc jej potřebuje. Práce ředitele byla vskutku vyčerpávající. Když už se Kioshi konečně ukázal v jejich bytě, byl dočista vyčerpaný, bez energie a elánu cokoli podnikat. Byl rád že si zajde do sprchy, převlékne se do čistého a na několik mizerných hodin zaspí, než bude zase muset odejít. Vždy když uléhal za černovláskemu na lůžko, nestihli si říct ani ,miluji Tě´, jak naléhavě si vyměňovali polibky. Vášeň je v těch okamžicích pohlcovala, ačkoli nikdy nedošlo k ničemu víc, než jen k těm několika minutám, kdy na sebe tiskli rty a rozpálená těla. Ne, že by Usagi nechtěl, ale bral ohledy na svého drahého, jež nevypadal, že je ještě schopný fyzické zátěže, přestože sex měl být spíše potěšením. Kdyby jej ušák požádal, bylo by mu vyhověno, o tom nepochyboval, avšak jaký mělo smysl druhého nutit do jejich spojení, když už tak vypadal, že se co nevidět propadne do bezvědomí? Ne, vydržel to a myslel jen na to, jak si jej Kioshi zase vezme, přestože ten den nepřicházel.
Usagi se zavzpomínal, bylo to před třemi dny, kdy jej uprostřed noci vzbudila tupá rána, jak něco velkého dopadlo na podlahu chodby. Vyděsil se, nepřemýšleje o nebezpečí z lupičů, vstal a ještě rozespalý spěchal ke dveřím. Srdce se mu málem zastavilo, jakmile spatřil Kioshiho sbírajícího se ze země a viditelně naprosto zničeného. Byl na něj vyvíjen ohromný tlak, tolik odpovědnosti, povinností, nebyl s to všechno unést a zhroutil se. O nějaké nemocnici, dovolené nebo jen několika dnech volna nechtěl ani slyšet. Teď si to nemohl dovolit, měl toho ještě tolik na práci.
„Kioshi, zničíš se. Takhle to přeci nemůže jít dál, podívej, co se děje.“
„To nic není, ušáku. Jenom jsem zakopl, nic víc. Nedělej si…“
„Starosti? Ale já už si je dělám! Bereš si toho na sebe příliš. Jsi v práci každý den dlouho do noci, někdy se ani nevrátíš. Já Ti nic nevyčítám, ale jen se na sebe podívej. Jíš vůbec něco? Zhubl jsi, vypadáš ztrhaně, jsi úplně bez energie. Nikdo po Tobě přece nemůže chtít, abys té firmě obětoval své zdraví. Prosím Tě, Kioshi… já, bojím se o Tebe.“
„Pojď ke mně. Promiň. Omlouvám se, že Tě tak trápím, ale víš, že teď nemůžu nic dělat. Co tam není otec, mám toho mnohem víc. Někdy mám pocit, že tolik práce ani nemůžu zastat sám, proto tam zůstávám tak pozdě do noci. Ale slibuji Ti, že se to zlepší. Zase budeme spolu, přísahám. Jen to teď musíme zvládnout. Vím, že je to těžké, maličký. Nerad Tě nechávám samotného, strašně se mi stýská, když Tě u sebe nemám, opravdu. Pořád na Tebe myslím. Tisíckrát denně mám chuť Ti zavolat, ale nakonec to neudělám. Bojím se, že bych se mohl sebrat a odjet z práce za Tebou, když uslyším Tvůj hlas. Nejde to…“
„Prosím, už přestaň. Já vím, cítím to stejně. Zvládneme to, neboj. Všechno bude dobré. Věřím Ti, Kioshi. Miluju Tě.“
„Děkuji Ti, ušáku. Děkuji, že to chápeš. Taky Tě miluju.“
Jenomže Usagimu ani nezbylo nic jiného, než to chápat. Už tak si byl vědom, že si dovolil víc, než by měl. Kioshi se viditelně trápil nejen prací, ale i jejich vztahem, jenž chtě nechtě tržil také svůj díl ran. Všechno bylo špatně, ušák mu měl být oporou, jistotou, k níž by se vracel a zatím to vypadalo, že mu jen vyčítá svou nepřítomnost a neplnění mileneckým povinností. Usagi se za to zastyděl, snaže se sám sobě namluvit, že mu šlo jen o Kioshiho zdraví, ale pravda to nebyla. Nenáviděl jeho práci stejně tak, jako modrooký nemohl vystát chlapcovu víru. Jen si to nikdy neřekli přímo. Oba sobecky žárlili na to, kým je ten druhý a nedokázali snést oběti, jež přinášeli těm, kteří o ně žádali. Usagi Bohu, Kioshi otci. Pro chlapce byl otcem Bůh, pro blonďáka otec Bohem.
Černovlasého chlapce probralo do reality až prudké zabrzdění, kdy mu mobilní telefon sklouzl ze sedadla na podlahu a on sám se jen tak tak dokázal udržet, aby se neudeřil hlavou o sedadlo řidiče před sebou. Jako vždy se nepřipoutal, dělal to nerad, nesnesl omezení.
„Promiňte, pane. Omluvám se, ale před námi je kolona. Zdá se, že se ještě zdržíme,“ otočil se na něj řidič, ne o mnoho starší, než Usagi. Celou cestu si svého tmavovlasého klienta po očku prohlížel v zrcátku, neustále si jej nedovedl zařadit. Mátlo jej to. Většinou dokázal lidi odhadnout dle chování, hlasu, oblečení, ale tohoto černovláska bylo obtížné přečíst, natož si tipnout zda je svobodný, má přítelkyni, či dokonce manželku. To, že neviděl prsten jej neoklamalo, dnes ho spousta lidí nenosí a přece jsou již zadaní. Sehnul se, neb vnímal, jak se mu ušákův telefon otřel o botu. Nepochybně silou zastavování prolétl pod sedadlem.
„V pořádku. Ale stihneme to do půl hodiny, že ano?“ Zeptal se Usagi a sám se jal aparát hledat. Bylo lehkovážné nechávat ho odložený stranou, když mohl předvídat, že se stane něco podobného, nebo že ho dokonce může v taxíku i zapomenout. Ještě více ho to rozčílilo, malicherná maličkost, avšak on měl pocit, jakoby se proti němu spikl svět. Kioshi nestíhá, zácpa na silnici, jeho nervozita a k tomu ještě musí hledat vlastní mobil v cizím autě.
„Prosím,“ usmál se řidič a podal chlapci nalezený přístroj. „Ano, do půl hodiny to jistě stihneme, pane. Bez obav,“ ujistil jej cizí mladík a v momentě, kdy si telefon předávali, zavibroval a poté dal i najevo přijatou zprávu. Oba se trochu polekali, ale řidič se opět zatvářil velice mile. Ovšemže byl zvědavý, kdo chlapci píše. Že by opravdu přítelkyně? Nebo rodiče?
„Děkuji.“ Černovlásek si telefon vzal, přičemž dával pozor, aby se muže nedotkl, byť letmo. Jeho úsměv, ač byl upřímný a vlídný se chlapci nelíbil. Udržoval si svou odměřenost a odstup. Nestál o jakoukoliv pozornost, pokud ovšem nebyla od Kioshiho. Samozřejmě si během jízdy všimnul, že je potutelně pozorován zelenýma očima ve zpětném zrcátku a nebylo mu to příjemné. Dělal, že nic nevnímá, tak to bylo nejlepší. Otevřel textovku.: MILUJU TE, USAKU. Usagi skryl svůj potěšený úsměv za dlaň a čekal, až se zase u kousek pohnou kupředu.

***

„Lituji, otče, dnes opravdu nemohu dorazit na večeři.“
„Ano, ano, máte pravdu. Mám volno, ale mám již jiný plán.“
„Vážně se to nedá odložit, bohužel. Už jsem to slíbil.“
„Kam? No… ehm… jeden, jeden přítel pořádá dnes vernisáž. Je to jeho první vystavování a pozval mne. Rád bych tam byl, když dovolíte.“
„Ano, obrazy. Je skutečně dobrý, má nádherná plátna. Omlouvám se.“
„Cože? S matkou? Nevím, jestli je to dobrý nápad, otče. Měl byste spíše odpočívat. Nerad bych, aby…“
„Promiňte, ano. Udělám co si přejete.“
„Jistě. Skončím tu, pojedu se domů převléknout a stavím se pro vás.“
„Ano, dobře. Ehm Shinseki. Shinseki Usagi.“
„Nashledanou.“
Utnul hovor a zřetelně vnímal, jak se mu rozbušilo srdce, div netlačilo na žebra. Polkl a odložil telefon na pracovní stůl, jenž ozařovalo pouze jediné světlo v místnosti a to záře z otevřeného notebooku. Měl v něm rozpracované dokumenty k již započatému plánu stavby, kterou měla být výšková budova v centru. Nekonečná práce, předělávání, schvalování, telefonáty, schůzky, plány, nákresy. Nikdy to nemělo konce a vzhledem k tomu, že to byl Kioshiho první vlastní projekt, záleželo mu na tom, aby vše bylo dokonalé. Nejen kvůli otci, který na něj spoléhal, ale hlavně kvůli sobě. Chtěl si dokázat, že na to má.
Dnes tu zůstával jako jeden z posledních zaměstnanců, všichni ostatní odešli domů, k rodinám, přítelkyním, milenkám, dětem. Krom jasu z laptopu byla v místnosti šedá tma. Okna zatažená vkusnými žaluziemi nedávala prostor světlům města, aby vnikly dovnitř sebemenší skulinou a nechávaly prostor blonďákově seberealizaci. Kancelář byla zařízena velice luxusně, nic nezavdávalo jakýkoliv podnět k lacinosti nebo naopak úmyslnému vyšperkování. Za stolem z dubového dřeva, pro takováto místa vytvořeného, stálo ledabyle odtažené otočné křesílko z jemné tmavé kůže, přes které byl přehozený svršek šedomodrého saka. Jindy naleštěná deska stolu se dnes skryla pod množství tištěných listin, poskládaných na ni a z pohledu ode dveří se nechávala zdobit těžítky a jinými drobnými bezcennostmi. Až na jednu.
Kioshi se zahleděl na zasklenou fotografii v rámečku, postavenou na kraji stolu. Obrázek byl možná špatně vidět při nejasném světle, proto se natáhl a vzal jej do dlaně, aby si mohl lépe prohlédnout postavy na něm vyfocené. Znal ho nazpaměť, přesto jej nikdy neomrzí. Usagi měl na té fotce zavřené oči a líbal Kioshiho na spodní čelist, zatímco blonďákova smyslně pootevřená ústa snad němě šeptala zamilovaná slova s očima upřenýma do objektivu. Ušák o té fotografii nevěděl, kdyby ano, jistě by jej to nahněvalo. Byl to jen ukradený okamžik, kdy se chlapec nedíval a on popadl foťák, aby si mohl zvěčnit ty nádherné chvíle před milováním. Leželi v peřinách, nazí a propletení do sebe. To už ale být vidět nemohlo, Kioshimu šlo tehdy výhradně o jejich tváře, prozrazující tolik lásky.
Dovolil si zde tento jeho úlovek vystavit, neb do své kanceláře nikoho nepouštěl a i osobní schůzky vyřizoval jinde. Patřilo to tu jen jemu, dokonce on jediný měl klíč, uklízel si zde sám, jakkoli se to na muže jeho postavení zdálo nevhodné. Přesto nikomu – ani otci – nedovolil sem vejít, aniž by měl chvíli po zaklepání možnost popadnout rámeček i s důkazem o jeho sexuální orientaci a schovat jej v útrobách zásuvek. Pomalu odložil snímek zpět na stůl, na své místo a nahlédl do krabičky cigaret, taktéž na něm ležící. Prázdná. Už se chtěl rozčílit, neb na ni měl skutečně chuť, situace si to žádala.
„Klid, Kioshi, máš přece ještě jednu ve stole. Hlavně se nevzrušuj,“ špitl si pro sebe tiše a jeho dalším cílem byla netknutá krabička stejné značky kuřiva, jako ta prázdná, jež v tu samou chvíli letěla do odpadu. Uklidňujíc se tím, že za okamžik vdechne příjemný kouř, zbrkle odstraňoval průhledný obal a zanedlouho již škrtal zapalovačem.
„Díky.“ Zavřel oči, vychutnávajíc si jakost nikotinu a různých stejně jedovatých příměsí. Bylo mu to jedno, doma si dá sprchu a převlékne se, aby tím nebyl cítit. Dvěma ladnými kroky přešel k oknu a druhou rukou, v níž nesvíral cigaretu nepatrně odhrnul žaluzie, aby se podíval na obraz nočního města. I ten pohled byl naučený a dobře známý. Na chvíli jej ozářila světla z venku. Byl to pořád on a přece jiný. Tvář byla podivně strhaná, pohublá a bledá, ačkoli byl pořád stejně přitažlivý. Vystouplejší lícní kosti prozrazovaly úbytek váhy a lesknoucí se vlasy zase žadonily, aby o ně bylo patřičně postaráno. Dokonce neměl ani čas se umýt. Byl tady víc než doma, to věděli oba. Jeho modré oči jakoby kalila zvláštní předtucha, že dnešní večer nebude jen o radosti a milostných pohledech. Kdyby jen věděl.
Neměl otci vůbec říkat, jaký má na dnešní večer program. Popravdě byl zaskočený jeho reakcí, nečekal, že by si s matkou někam vyrazili, natož na výstavu obrazů neznámého autora. Když vyslovil ušákovo jméno do telefonu, bál se, aby na něm otec nepoznal schovávaný cit, což bylo ovšem pro zkreslení hlasu nemožné. Opravdu pozbýval zájmu, aby se jeho rodiče střetli s jeho milencem, byť nevědomky. Avšak černovlasý je jistě pozná, neb Kioshi tam bude muset být s nimi a poté je zajisté i odvézt domů. Žádná chvíle soukromí, ani minutka na kratičký letmý polibek za rohem. Bude neustále pod dohledem rodičů. Jak skličující a to nechtěl myslet na to, co bude prožívat jeho milovaný. Možná by mu to měl napsat, aby se neprozradili a zároveň, aby se připravil na příjezd celé rodiny. Ne, ušáka by to jen zbytečně znervóznělo, nechtěl jej ještě více děsit. Budou to muset nějak vydržet, přežít a zároveň se striktně držet etikety a zásad společenského vystupování. To budou muka. To bude zkouška. Ale vynahradí mu to. Až to vše skončí, má v plánu jej svést, pomilovat, brutálně udělat, klidně hned několikrát, sám to potřeboval. Už se viděl v něm, v jejich bytě, v jejich posteli s jeho tělem pod sebou.
O dvacet minut později už mířil do svého bytu.

***

„Všem vám přeji dobrý večer,“ popřál způsobně ušák přítomným, ačkoli se mu hlas lámal kdykoli to šlo. Zoufale postrádal Kioshiho pohled nebo úsměv v davu lidí o nichž nepředpokládal, že opravdu přijdou. Bylo jich dost, mnozí skutečně významní s dobrým jménem, dokonce i někteří slavní lidé o kterých slyšel jen z televize, nebo četl jejich jména v bulváru, když do něj omylem zabloudil očima. Byl vystresovaný, zcela tomu propadal, ale pokoušel se najít jistotu alespoň v hlase. Stál tam, sám, obklopený neznámými. Očima neustále těkal po velké místnosti, od plátna k plátnu a ptal se sám sebe, proč to nechal zajít až sem. Vůbec si nevěřil, nemyslel si, že se budou jeho díla někomu líbit a už vůbec ne, že by je chtěl snad někdo koupit. Nesmysl. Nadechl se a rozhodnut neutrhnout Kioshimu ostudu, neb Ti lidé byli zváni jeho jménem, začal pronášet proslov. Připravil si ho, ale byl tak nejistý a zmatený, že nyní mluvil tak, jak mu šla slova na jazyk.
„Mé jméno je Shinseki Usagi. Všechny vás tu srdečně vítám a jsem potěšen, že jste si udělali čas a přišli se podívat na to, co by jiný ani uměním nenazvali.“ Pokoušel se zavtipkovat, rád, že mnohým rozdal do tváře pobavené úsměvy. To jej trochu povzbudilo a tak řečnil dál. Neměl v plánu to moc protahovat, aby přítomné neznechutil a oni brzy neodešli. Samozřejmě mu záleželo na každém jediném člověku, jakkoli pro celou společnost nevýznamném. Nutno přiznat, že obyčejných lidí, co přišli čistě ze zvědavosti, či snad z lásky k výtvarnému, dorazilo nejvíce. Avšak všichni byli slušivě oblečeni do drahých obleků a fraků, přiléhavých šatů a kostýmků. Usagi byl nadšený a šťastný, tak tohle znamenalo být milován ředitelem HanzoKi s.r.o. Plnil se mu sen, všechny jeho touhy, ať byly jakkoli nereálné, vše bylo jen zdání, nyní ovšem viděl realitu. Jen jeho hlas plnil velkou okázalou místnost hlukem a rozechvíval množství lamp, jimiž bylo okolí osvíceno, aby si každý mohl prohlédnout neskrytou krásu ušákova uměleckého umu. Dle dohody to bylo pětadvacet pláten zasazených do různých rámů podle velikosti a také posouzení, zda rám k obrazu pasuje. To už chlapec nevybíral, náleželo to zkušenějším. Stačilo, že plátna vystavoval, nemusel zařizovat nic navíc. O vše se i přes své pracovní vytížení postaral blonďák, paradoxně na zahájení chybějící. Usagi doufal, že dorazí co nejdříve. Potřeboval vidět ten pyšný výraz svého milence až, nebo zda vůbec, se budou hosté nad obrazy pozastavovat a hodnotit jejich kvalitu.
„Ještě jednou vám děkuji a upřímně doufám, že nezklamu vaše očekávání,“ začervenal se černovlásek, jakoby na tom snad bylo něco hanbivého a pokynul ostatním, že se mohou rozejít po prostoru. „Připomínám, že je zde možnost se občerstvit, neb v předních prostorách domu sídlí kavárna a není problém tam kdykoliv zajít. Ale teď už nebudu zdržovat, prosím, užijte si dnešní večer. Děkuji.“ Usmál se zlehka, sám se vyhřívajíc v následujícím potlesku a šepotu dívek svým kamarádkám o tom, jak je ten černovlasý mladík přitažlivý. Skutečně byl, dnes mu to náramně slušelo, jakkoli byli ostatní oděni, on dalece všechny převyšoval. Vzhledem připomínal prince, zatoulaného do téhle moderní doby avšak nijak poskvrněného dnešním světem. Trup mu halila až ke krku dopnutá a fižím doplněná, bílá košile s dlouhými rukávy zakončenými krajkovým lemem, jejíž aristokratickou hladkost halila ještě krátká, uhlově černá sametová vestička s ní kontrastující. Stejně temně laděné byly i přiléhavé kalhoty, podtrhující černovláskovu štíhloučkou postavu a přinejmenším zvýrazňující ladně zaoblený zadeček. Na nohou měl kožené bílé polobotky s vyšší podrážkou a opět černými tkaničkami. Přestože to byl právě on, kdo holdoval barvám, sám byl uvržen za hradbu černé a bílé, dokonalých protikladů. Nevadilo mu to, naopak byl potěšen, že si ho přítomní hosté prohlíží s netajeným obdivem a možná i jakýmsi zvláštním druhem chtíče. Krásnějšího stvoření zde nebylo, než byl on sám. Vlasy si na zátylku slušivou sponou sepnul do kraťoučkého ohonu a několik pramenů si nechal padat po stranách do obličeje.
„Promiňte, pane Shinseki,“ ozval se ženský hlas za chlapcem, když už stál osamocen uprostřed davu, který si ho přestal všímat, věnujíc se jeho tvorbě. Instinktivně se otočil, překvapen tím, že jej někdo oslovil.
„Ano?“ Nasadil přívětivý výraz a mile se na dívku před sebou usmál. Byla mlaďoučká a velice hezká. Všiml si jejího rozpačitého výrazu a sklopených očí, nejspíše se styděla. Takto vypadala roztomile a trochu dětinsky, byť jí útlé tělo zakrývaly hnědorůžové padnoucí šaty, jejichž konec se plazil po zemi a poté se rázně zvedal v rozparku vysoko na stehno. Jeden by řekl, že je to vzrušující, Usagimu se to hnusilo.
„Já… jmenuji se Noriko, Kazumi Noriko. Chtěla bych Vás jen požádat, zda byste mi…“ Nedokončila a konečně k ušákovi zvedla oči. Jejich modř jej zaskočila, nachlup stejný odstín jako Kioshiho. Ty oči zbožňoval, což se o dívce samotné říci nedalo. Teprve potom si všiml, že mu pod ruce přistrčila blok, či snad deník a propisku. Nechápal.
„Promiňte, nerozumím,“ odpověděl a přemítal, kde už její jméno slyšel. Věděl jistě, že ho někde zaslechl, jistě byla lidem okolo známá, ale on si ji nezařadil, snad se ani nepokoušel. Dívka se nejistě pousmála nad jeho bezradností a neuvědomělostí si toho, že nyní se stane skutečně slavným. Přišla dříve, neb očekávala že bude mít chvíli, aby prohodila několik slov s mužem, který ji zval. Kioshiho však nikde neviděla, zamrzelo ji, že nedostane možnost se s ním seznámit osobně, neboť z toho co slyšela, byl nesmírně sympatický a příjemný, ale co je hlavní, tak i nezadaný. Samozřejmě by byla hloupá, kdyby se nepokusila ulovit bohatého ředitele významné firmy, ačkoli jakmile spatřila ušáka, byli by jí i tři ředitelé málo. Okamžitě ho musela poznat. Kdo ví, třeba bude také volný. Šance. Rozhodla se hrát roli stydlivé školačky, jež bezmezně obdivuje svého kantora. Milovala tuhle svou tvář.
„Autogram. Víte, Vaše díla jsou skutečně úchvatná, již jsem měla chvíli na to si je prohlédnout. Spousta z nich mne oslovila. Učiněné skvosty. Jste talentovaný, pane Shinseki. Osobně mě nejvíce upoutal…“
„Tak ty už rozdáváš podpisy, amatére?“ Přerušil dívčinu řeč neslušně jiný hlas. Hlas, který Usagi důvěrně znal. Hlas, který slýchával, když vzpomínal na odpoledne strávené v parku. Prudce se otočil a vytřeštil oči. Nemýlil se.
„Suzume?“ Vyslovil nahlas hledě do tváře chlapci s výrazně rudými vlasy. Nemohl tomu uvěřit. Nepřipadalo mu reálné, že by to byla pravda. On tu být nemohl, to se mu zdá. „Co tady… co tady děláš?“
„Když ty nejdeš za mnou, přišel jsem si já pro Tebe.“ Vypadal by půvabně se svou stále chlapeckou tvářičkou, ač ostřeji řezanou, ale na obličeji se mu mihl jeho typický, drze vyzývavý škleb. V tu chvíli přestal pro Usagiho existovat svět.