Odraz Usagiho tváře: 8

Bylo to zmatené a nepochopitelné. Byl to chaos, který se Usagimu vkradl do žil, aby mu nahlodal svědomí a přesvědčení o jeho nekonečné lásce k blonďákovi, který jej nyní nedržel za ruku. Nadechl se, připraven říct cokoliv, co by do situace vneslo trochu světla. Stále se nemohl smířit s realitou, která se mu drze dívala do očí v podobě toho nejkrásnějšího, co kdy viděl. Zřetelně vnímal vlastní srdce, jež zrazovalo nejen jeho samého, ale i Kioshiho. Pokoušel se v sobě najít řád, jakákoli pravidla svého chování, s nimiž by měl dle zdvořilosti Suzumeho jen slušně pozdravit a dál se věnovat osobě, s níž prve navázal kontakt. Jenže ani tak jednoduchou věc zkrátka nesvedl. Bylo mu po chuti v úžasu zírat na veškerenstvo laciné dokonalosti před sebou a tajit dech.
Vrabčák jej naprosto uchvátil, avšak co se dalo soudit z pohledů jiných, okouzlil nejen jeho. Oproti dni, kdy se potkali v parku, měl dnes chlapec zlehka podmalované oči černou linkou, jež mu dodávala jestřábí pohled, v už tak troufalé tváři. Světlost pokožky Usagi přiřknul světloučkému pudru, díky němuž se jeho bezchybná pleť v záři světel jedinkrát nezaleskla. Krátké vlasy, svou karmínovou červení provokativní, za dobu kdy se neviděli, povyrostly a spadaly mu přes uši naprosto neuváženě, bez úmyslné úpravy. Avšak nikdo by jej nenazval neupraveným, neb se tento účes dal považovat za záměrně rebelský.
Ušákův pohled poté upoutalo jeho vždy odhalené, nádhernými liniemi tvořené bříško, které ovšem nebylo tak viditelné a mezi kalhotami a košilí tvořilo jen úzký pruh odhalené kůže. Svršek byl opět sporý a tvořila jej černočervená károvaná rozhalenka, několika povolenými knoflíčky u krku vybízející k pohledu na hrudník. Krátké rukávy daly znát štíhlým, v ramenou jistě hezky osvaleným pažím, z nichž levé zápěstí zdobilo nemnoho barevných náramků. Kalhoty mu visely pouze na kostnatých bocích a oko ihned zaujal líbivý černý pásek, u rozkroku dopnutý rudou kovovou sponou, jež dokonale ladila s košilí. Možná až přespříliš široké nohavice zakrývaly obyčejné, stejné jako toho dne, černé tenisky s bílou gumovou špičkou, samozřejmě pro kontrast doplněné červenými tkaničkami. Dalo by se tvrdit, že chlapcova povaha byla v souladu s jeho ošacením. Vulgární, vyzývavá a dráždivá, ale byl to pouze ušák, jako jediný v místnosti, kdo mohl s klidem tvrdit, že to tak skutečně je. Jen on mohl soudit, neb chlapce již znal.
Z němého úžasu, kdy již chtěl na vrabčákovu poznámku něco namítnout, jej vytrhl opět hlas jeho mladičké obdivovatelky.
„Ehm… pane Shinseki?“ Oslovila jej opatrně, aby si znovu získala jeho pozornost, přičemž sjela rudovláska pohledem, který by se dal s přehledem nazvat pohrdavý. Jasně mu dávala najevo, že on je proti ní Nikdo a že nemá jakékoliv právo na to, vměšovat se do jejich rozhovoru. Znatelně se jí dotklo, že se umělec věnuje spíše dítěti z ulice, za něž jej považovala pouze od pohledu, ačkoli to znát nebylo, než jí, slečně, která by mu mohla dopomoci k slušnému společenskému postavení. Stačilo by jen více zájmu z jeho strany. Usagi se probral z transu, spěšně se otočil na Noriko a bez toho, aby jí věnoval jediný pohled se natáhl pro deník a propisku, aby měl tu záležitost s ní co nejdříve za sebou. Musel mluvit se Suzumem, netuše, co by mu měl vlastně říct. Vzal sešit do ruky, povzdychl si, jakoby se zamyslel nad tím, jak se vlastně jmenuje a poté přes celou stránku naškrábal cosi, z čehož se mnohé nepodobalo ani písmenům, natož jeho čitelnému příjmení.
„Prosím,“ usmál se a konečně k ní zvedl pohled. Předal jí deník, nevšímajíc si, že se Noriko nadechuje, aby jej pozvala na drink. „Rád jsem Vás poznal, slečno. Bylo mi ctí. Děkuji Vám za uznání, vážím si toho. Snad budeme mít dnešní večer ještě chvíli na rozhovor. Omluvte mne, prosím.“ Pokýval jí uznale, nečekaje na reakci se od ní odvrátil zpět k rudovlasému, který jí ale výsměšným úšklebkem dával najevo, že prohrála. Bože, jak byl jenom drzí, ona by tomu spratkovi nehrději vyškrábala oči, ať to byl člověk sebedůležitější. Vědět, že je to prostitut, vyběhla by s křikem z místnosti.
Lidé konečně odtrhli své zvědavé pohledy od dvojice mladíků a zdálo se, že jsou znepokojení tím, jak nevkusně hostitel odmítl společnost někoho tak rozkošného a všeobecně známého, jako je právě Kazumi Noriko, začínající pěvecká tvář. Každý druhý by se rozplýval, kdyby mu slečna věnovala byť jen úsměv, ale on ji odřekl jen kvůli mladšímu chlapci? Nemyslitelné. Nicméně dál se pobaveně věnovali vystavovanému, bez známky jakéhokoliv pohoršení, či snad zájmu o to, kdo že to vlastně chlapec je, že je pro černovláska tak důležitý. Navzdory jeho ošacení začali spekulovat o synovi nějakého vysoce postaveného muže, jež se s významností zpěvačky Kazumi nedalo srovnávat. Závist je jako mor a lidé bestie, jež ho bezohledně šíří.
Plavovlasá Noriko se tedy zklamaně odhodlala poodejít do ústraní, vyhnuvši se jízlivým výrazům těch, kteří ji pro její talent neměli v oblibě. Kdo ví, možná se dnes skutečně ukáže někdo, s kým bude mít více štěstí. Každopádně už ale postrádala smysl z ušákem dnes ještě prohodit slovo. Za to, co si k ní dovolil, mu nikdy nepovolí vetřít se do její přízně. Přistihla se, že cekem hladově stále sahá do mělké skleněné misky na jednom z dřevěných stolečků a krmí se zelenými, po hořčici chutnajícími ořechy, wasabi. Uklidnilo jí to.
„Ale, ale, ale, to od Tebe vůbec nebylo hezký, králíku. Chudák holka, urazil jsi její hrdost,“ poznamenal zlomyslně Suzume, jakmile se opět střetl s hořce čokoládovým pohledem Usagiho očí. „Ubožátko, vážně to vypadalo, že má o Tebe zájem,“ nepřestával se chlapec hraně tvářit, že je mu jí líto. Jak by mohlo? Jasně si všiml, jak jím dívka opovrhuje. Bylo mu to srdečně jedno, pokud to byl on, kdo tenhle zdánlivě bezvýznamný souboj o černovláska vyhrál. Vyžíval se v tom, přestože v prvním dojmu netušil, zda má šanci se s tou dívkou měřit. Zkusil to, vždy rád riskoval. A nikdy neměl dost. Vrhl na ušáka ublížený pohled, jež vzápětí nahradil prozíravým ušklíbnutím a opřel se o zděný sloupek za zády.
Překvapený Usagi se k němu přiblížil na vzdálenost kroku, snaže se z jeho obličeje vyčíst, jaké měl rudovlásek důvody jej dnes navštívit. O čisté, teoretické zvědavosti pochyboval, nicméně mu jeho přítomnost nebyla nepříjemná. Naopak měl pocit, že se mu už dnes budou všechny ostatní bohaté a namyšlené slečinky vyhýbat ze strachu, že by následovali Noričina příkladu. To se mu hodilo.
„Vůbec mě nezajímala. Jistě si najde někoho, kdo jí bude ochotně dělat hračku.“ Ano, Usagi její hru na hodnou holčičku prokoukl a tón, kterým o ní nyní mluvil před Suzumem nasvědčoval tomu, že by si o její vážnost ani neotřel boty. Byla mu lhostejná, stejně jako všichni ostatní, když tu byl vrabčák. Vlastně ani netušil, proč jej ten hoch tolik vábí a přitahuje. Nebylo na něm nic, čím by krom svého vzhledu upoutával a přesto byl pro ušáka výjimečný, jedinečný svou vždy laxní a nad věcí pózou o níž nepochyboval, že je pravá. Chlapec byl zkrátka už takový. Nic nemohlo rozházet jeho uvolněnou masku, pod kterou se ovšem skrývalo mnohem víc. Vrabčák od ušáka odvrátil pohled, sklouznuvši s ním k vlastním botám.
„A co ty, Usagi? Ty tu dnes máš svojí hračku? Nebo jsi přítele nechal doma, aby Ti nekazil vzhled spořádaného nezadaného umělce?“ Neuvědomoval si, že to přehání, na rozdíl od Usagiho, kterého jeho slova zasáhla. Suzume z jejich předešlého setkání zkušeně odtušil, že je černovlásek již ve vztahu, což doplnil poukázáním na kousance na jeho šíji, jako na důkazy svého tvrzení. Nemýlil se. Usagi sám hračku nevlastnil, sám jí byl, ačkoli Kioshi by nikdy nedovolil, aby se takto nazýval. Opět jej bodlo u srdce, že tam s ním blonďák není, neskutečně jej to zamrzelo, ovšem jen do chvíle, než mu došlo, že v této situaci je to nejspíše to nejlepší. Jistě, že by se po vrabčákových slovech mohl urazit, ale neudělal to, smířil se s tím, že on takový prostě je. Řekl zkrátka co si myslel, bez ohledu na následky.
„Nepotřebuji na nikoho dělat dojem, Suzume. Možná Tě zklamu, ale svého přítele skutečně nepovažuji za hračku a byl bych rád, kdyby sis i ty, to označení odpustil. Děkuji.“ Chlapce zaskočilo, že mu ušák dává, sic zdvořile, najevo, kde je jeho místo. Nečekal, od něj takovéto chování, spíše doufal, že bude černovlásek přístupný troše ironie a humoru. Spletl se, ale rozhodně neměl v úmyslu brát svá slově zpět, nicméně odtušil, že si to musí u umělce naklonit na svou stranu. Líbil se mu, strašně moc se mu líbil. Imponovala mu ušákova naoko nedostupná a odměřená povaha, kterou dával najevo okolí. Znamenal pro něj kořist, výzvu a neskutečné pokušení. Potřeboval ho mít, třeba jen jednou a na chvíli, aby si dokázal, že na to má a žádný cíl pro něj není nedosažitelný. Teď už skutečně omluvně pohlédl na ušáka, který dělal, že pozoruje prostředí, ačkoli dobře věděl, že je to on, kdo je střed jeho zájmu. Pousmál se. Zkusil na něj jít se sebelítostí, to mu šlo dobře.
„Samozřejmě, promiň. Nechtěl jsem Tě urazit. Pochop, někdo jako já a ty víš, co tím myslím, nemá patřičné vychování. Musíš mi odpustit mou neomalenost, jsem neznalý vyšších poměrů a ty…“
„Přestaň s tím, Suzume!“ Usměrnil jej rázně, ale tiše Usagi. Dotklo se ho, že se chlapec vědomě ponižuje, byť odtušil, že je to záměrné. Vrabčák si zkrátka hrál s jeho nervy, nejspíše zjišťujíc, co je ještě v normě a co si již dovolit nesmí. Sám nebyl o moc lepší než on. Také dítě o něž nikdo nestojí, ale nepotřeboval to dávat veřejně najevo, zvlášť před těmi, jež zval jeho milenec. Teď musel vypadat, jako ten znalý a do těchto kruhů odjakživa zasvěcený mladý muž. Příjemná tvář, ovšem pro Usagiho to byl trest. S touhou se na rudovláska rozčílit, se zmateně rozhlédl kolem sebe a div nevyjekl překvapením. Vytřeštil oči, srdce až v krku a netuše, zda má utéct, nebo se propadnout do horoucích pekel, odvrátil pohled od osoby, která se k nim pomalu blížila. Vrabčák si jeho úžasu i nervozity samozřejmě všiml a nahnul se na tu stranu, kde ušák spatřil ono stvoření, co jej tak vyvedlo z klidu. Nezaregistroval nic zvláštního, jejich směrem se se sklenkou sektu pohybovala starší žena s dlouhými vranými vlasy a potutelně se culila. Na obličeji měla slušivé brýle bez obrouček, jež opticky zvětšovala její malá očka. Oděna v tmavém, jemným proužkem krášleném, kostýmku budila v Suzumem dojem sekretářky či snad právničky, ale jen co jí shlédl od hlavy přes štíhlé tělo až dolů k nohám, pozměnil názor. Ne, takové boty by si obyčejná sekretářky nikdy dovolit nemohla. Doktorka dnes volila temně hnědý lodičkový model na vysokém podpatku s volnou špičkou, který se jí mimochodem k oděvu vůbec nehodil.
„Co se děje, Usagi? Kdo to je?“ Zeptal se rychle rudovlásek, neb chtěl být v obraze a nechápal černovláskovy reakce, které značili, že se za žádnou cenu nechce s onou ženou pustit do konverzace. Ušák se ošil a polkl, nedíval se jejím směrem a spěšně uvažoval, jak je možné, aby se ta ženská dozvěděla, že pořádá výstavu. Nepříjemné.
„Hlavně nic neříkej, jasné? Jmenuje se Natsumi, je to moje psycholožka. Zkus se tvářit mile, třeba mě chce jen pozdravit. Jen nic neříkej…“
„Dobrý večer, pane Shinseki,“ uvítala jej žena dříve, než stačil chlapci domluvit. Kvapně nahodil překvapený výraz, jakože vůbec nečekal, že ji zde potká. Usmál se a podal ženě ruku, aby si mohli zatřást. Cítil, jak se začíná potit a má dlaň nevhodně vlhkou. Jen doufal, že si ona ničeho nevšimne. Srdce mu bušilo jako o život, když si vzpomněl, jak před ní o Suzumem mluvil, ale naštěstí při poslední návštěvě neřekl nic, co by chlapce i jeho city k němu, prozradilo. To jediné jej utěšilo.
„Dobrý večer, doktorko. Moc rád Vás tu vidím. Nečekal jsem, že přijdete. Odpusťte, nejspíše jsem Vám nedal vědět o této akci, ale jak vidím, poradila jste si i bez mého přičinění.“ Suzume netušil, jestli to co Usagi řekl, měla být zdvořilost, ale jemu to připadalo, jako kdyby jí naznačil, že je vlezlá až na půdu. Skryl svůj pobavený úsměv dlaní a dělal, že se ho rozhovor netýká. Jak mu ušák řekl, nebude se do toho plést, avšak zdálo se mu, že to může být velice zábavné. Zůstal kde byl, ačkoli to bylo blízko nich a neslušelo se poslouchat. On však neměl v úmyslu se vzdálit z Usagiho blízkosti.
„Ach, ano. Četla jsem o tom na jednom plakátku ve městě. Hned jak jsem uviděla Vaše jméno, řekla jsem si, že musím přijít, abych Vám vyjádřila podporu,“ pokusila se Natsumi o zpříjemnění hovoru, vědoma si toho, že ji tam Usagi moc rád nevidí. Co jí ovšem bylo zvláštní, byla až dotěrná přítomnost rudovlasého chlapce, který nevypadal, že by jeho dalším krokem byl odchod, ač by se to slušelo, vzhledem k tomu, že není tázán a jeho přítomnost je u soukromého rozhovoru rušivá. Žena se zamyslela. Poté ji konečně napadlo, že to musí být někdo, pro hostitele skutečně významný, pokud se tak vehementně zdržuje v jeho společnosti. Nejspíše přítel, ten o kterému mu Usagi povídal. Jak se jen jmenoval? Od písmene K, to věděla jistě. Kioshi. Zcela ji pohltila myšlenka, že by se konečně setkala s člověkem, o němž věděla tak málo a přece tolik, aby si byla jistá, že proti němu nemá nejmenší šanci soupeřit. Pohlédla na něj. Tak mladý, skoro ještě dítě. Ale něco na něm být muselo, když si získal srdce jejího milovaného klienta. Obrátila se k němu a v tom momentě měl Usagi nutkavou potřebu vypařit se z povrchu zemského, neb tušil, že to, co se bude dít, bude jen těžko srovnatelné se skandálem.
„Promiňte,“ promluvila na Suzumeho, který se až do té doby pokoušel tvářit nezaujatě a nedávat o sobě vědět. Nyní byl však osloven, co měl dělat? Předstírat, že neslyší? Nebo se omluvit s tím, že si musí odskočit? Nestihl se ani rozhodnout a už stál čelem k ženě, asi stejně vysoké, jako byl on sám. Nemusel se pohledem střetávat s tím ušákovým, aby mu bylo jasné, že zbledl a do plic se mu nedostává kyslíku. Kdo ví, co přijde. Pokusil se usmál, když k němu vranovlasá žena natáhla taktéž paži, aby se seznámila a znovu se rozmluvila.
„Vy musíte být Kioshi, že? Přítel pana Shinsekiho. Již jsem o Vás slyšela, ráda Vás poznávám osobně.“ Usagimu se zastavilo srdce a plácl by si dlaní přes čelo, kdyby byl sto se pohnout. No to snad ne. Netušil, zač ho Pán tak trestá, ona si Suzumeho vyložila jako jeho přítele. To nepřijatelné faux paux by se dalo ještě zachránit, pokusil se o to co nejrychleji.
„On vlastně není můj…“
„Také Vás rád poznávám, doktorko Natsumi. Usagi mi o Vás často vypráví, samozřejmě v tom nejlepším,“ usmál se Suzume tak vřele, jak to jen dovedl a mile stiskl Natsumi ruku. Černovlasý byl tak zkoprnělý, že by ho neprobral ani tupý úder do hlavy. Tak tohle bylo moc, co si o sobě ten červenovlasý zmetek vůbec myslel? Že mu to projde? Zcela bez dechu ani námitek se bezmocně díval, jak se jeho psycholožka, člověk mu nejbližší, seznamuje s ´jeho přítelem´, kterého vlastně ani pořádně neznal. Copak se svět zbláznil? Odehrávalo se tu před ním šílenství, jemuž už bylo pozdě zabránit. Ztrapnil by nejen Suzumeho, ale především sebe, což se mu vůbec nechtělo. Hlava mu nestíhala, zatímco vrabčák už s doktorkou navázal hovor a vypadalo to, že si výborně rozumí. On však nebyl schopný poslouchat, nemožný si představit, že by z tohohle ještě vyšel se ctí. Jen tam stál, zcela nepřítomně a nezaujatě, s pohledem zaseknutým mimo realitu. Jen on a jeho maličký svět uvnitř jeho mysli. Začal rychleji dýchat. Ne, tohle nemůže dopadnout dobře.
„Králíčku, vnímáš nás vůbec?“ Vytrhl ho ze snění nejen Suzumeho hlas, ale hlavně slovo, jimž ho nazval. Králíčku? Ten kluk se musel dočista pominout, pomátl se, jinak to Usagi neviděl. Nicméně se začervenal, ale ihned vrhl na chlapce extrémně vražedný pohled, o kterém červenovlasý nepochyboval, že znamená něco jako, zakroutím ti krkem, spratku. V momentě pochopil, že by se měl držet zpátky, ale líbilo se mu to. Bavilo ho hrát ušákova přítele, byť toho pravého neznal, ale aspoň teď už vědět jeho jméno. Kioshi. Žádného bohužel neměl tu čest poznat. Nevadí. I když si byl vědom toho, že je Usagi rozčílený tím, že se vydává za někoho, kým není, neopravil ho. Vyložil si to tak, že tahle hra pokračuje a on tedy může dál hrát člověka, kterým chtěl být sám. Tudíž jeho milence. Možná to ani nebude tak velký rozdíl vzhledem k tomu, že nezná originál. Pokrčil rameny a pokusil se před Usagim dělat, že on za nic nemůže, ono samo. Ke smůle jich obou se k Suzumemu opět obrátila doktorka, snažíc se z toho rudovlasého chlapce dostat co nejvíce informací.
„Omlouvám se, že jsem tak přímá, ale zaskočilo mě, jak jste mladý. Smím vědět, kolik Vám je let? Vím, je to ode mě troufalé, ale podle slov pana Shinsekiho jsem si myslela, že jste starší.“ Natsumi se všemožně snažila udržet konverzaci, přičemž stále jistěji nabývala dojmu, že se jí něco nezdá. Jen netušila, co to je. Velice pomalu a elegantně pozvedla svou sklenici a zlehka upila jejího obsahu. Sekt byl vychlazený a na jazyku se jí rozplynul. Nenápadně si Suzumeho oťukávala, což Usagi věděl příliš dobře. Znal ji a tak mu její otázky na vrabčáka připadaly vypočítavé a velmi dobře volené. Neodvážil se nic říct.
„Ale nic se neděje, paní, rozumím Vaší…“
„Slečna.“ Opravila jeho oslovení Natsumi, aby dala znát, že je stále ještě svobodná. Usagi se zakuckal i když nebylo čím. Chtěl tím samozřejmě skrýt své rozptýlení, neb ve věku doktorky Natsumi by měla být spíše ráda, že jí někdo nazývá, paní. Už dávno nemohla být považována za slečnu a když ano, měla by se za to spíše stydět. Ale ona to dávala na obdiv, jak nesmyslné. Usagi ale věděl, co si tím dokazovala, zoufale už se potřebovala usadit a vdát, nehledě na to, že si dělala zálusk právě na něj. Nicméně nechápal, proč se snaží dát svůj stav najevo tak mladému chlapci, jako je Suzume. Jeho zdraví rozum mu napovídal, ať se o tom nepokouší přemýšlet, neb by jistě přišel na zcela odpudivé myšlenky a ještě děsivější představy. Suzume se taktně omluvil, až se ušák podivil, kde se to v něm bere.
„Moje chyba, promiňte. Samozřejmě jsem tím nemyslel nic špatného, rozumějte.“ Rudovlásek se stále usmíval, očividně mu byla přítomnost i pozornost ušákovi psycholožky příjemná, zejména z důvodu získání množství informací o něm. Bohužel pro něj, o totéž se snažila Natsumi u něho. Vranovlasá žena mu pokynula, ať pokračuje, že takovému bezvýznamnému detailu, jako je titulování, nepřikládá sebemenší váhu. Opak byl však pravdou. „Abych se dostal k Vaší otázce, on mě Usagi často pokládá za staršího, než jsem. Zřejmě to má co dělat s mojí vyspělejší mentalitou, ač se na to jistě nezdám. Je mi osmnáct, ale věk mě nijak neomezuje,“ řekl a hodil významný pohled na Usagiho, který pomalu zatínal pěsti. To však nebylo vše, co měl Suzume v plánu povědět. Pokračoval a aby dal najevo, jak moc se ´milují´, vzal jej za ruku s níž po uvolnění pěsti, propletl prsty. “Neomezuje mě v ničem, že králíčku? My dva si dokonale stačíme, v jakékoliv situaci.“ Usagi i Natsumi si při těch slovech pohlédli zaraženě do tváří. Ani jeden nedýchal. Bylo absolutně nezpochybnitelné, kam tím Suzume mířil, ale jaképak měl rudovlasý výrostek právo spekulovat o jeho milostném životě? Černovláska polil ledový pot, nemědím si toho, jak bolestně silně tiskne vrabčákovu ruku ve své. Nikdy neměl v plánu se Natsumi zmiňovat o tom, kdo je Kioshi, natož jak jsou na tom to intimní stránce, ale tenhle zmetek se naprosto otevřeně, neskrývaně vyjadřoval o tom, co se jej vůbec netýkalo. Usagi toho měl právě tak dost, krev v něm vřela, jen vybuchnout a to se po většinu času snažil být klidný. Trpělivost přetekla, teď vytrhne Suzumemu srdce z hrudi, ovšem jen v případě, že nějaké má. Polkl a zmateně se podíval po chlapci, který už ale ubíral zrak jiným směrem, neopouštěje teplo jeho ruky.
Natsumi ta odpověď také upřímně neudělal dobře po těle, neb takovou přímočarost nemohla očekávat. Mírně zrudla, vědoma si svých třesoucích se prstů. Náhle si uvědomila, že je v místnosti ticho. Žádné hovory, žádný smích, ani cinkání sklenic o sebe. Dokonalý pokoj. Upoutalo ji to více, než snaha pokračovat v náhle tak zajímavé konverzace a zvedla oči tam, kam je směřoval orientovala většina hostů – ke dveřím. Zvláštní, přes hlouček hlav neviděla nic podezřelého, že by nějaká významná osoba? Více se naklonila.
„Pane Bože, víte, kdo to je?“ Vyhrkl najednou Suzume, který onu nečekanou návštěvu zbystřil jako první. Postavy u vchodu spatřil jen letmo, přesto si byl jistý. Mnohokrát je vídával na televizní obrazovce, mluvilo se o nich v klubu s klienty, psalo se o nich v novinách. Ano, smetánka z těch nejvyšších míst. Slavná rodina architektů. „Usagi, podívej, kdo se přijel pokochat Tvým uměním, neuvěřitelné, co?“ Strhl ušáka k sobě a hrajíc stále tu nesmyslnou roli pro doktorku, jej objal kolem pasu. Usagi věděl, že je zle, střetl se s Kioshiho pohledem.
„To je přeci rodina Hanzo,“ pronesla znalecky Natsumi a rychle do sebe oklopila zbytek sektu. Jistě, že je znala, všichni je znali. Dokonce se nedávno dočetla, že starý pán měl srdeční příhodu. Hodně se o tom mluvilo, někdo spekuloval, že je snad na pokraji smrti. Drby, teď Hanzo senior vypadal více než zdravě. Prý se také jeho syn ujal funkce ředitele, shlédla ho, byť ho viděla jen letmo. Připadal jí mladý na tak důležitou funkci, ale nepochybovala, že otec mu se vším pomáhá a bohatý synáček se jen vyhřívá ve jménu slávy prosperující firmy. Odfrkla si, ačkoli dostat chlapce do postele jí proto mysli nebylo. Bláhová představa pošetilé ženy. „Hanzo starší vypadá vážně výborně, že? Není tomu tak dlouho, co psali, že měl infarkt. A jeho paní to dnes skutečně sluší, je tak mladá. No ono se říká, že měla syna v brzkém věku.“ Hodnotila Natsumi něco, do čeho jí bylo ještě míně než nic. Byla to typická žena, upovídaná, závistivá a také musela vědět, co se kde šustne. „Omluvte mě,“ šeptla, odložila sklenici na stolek a vydala se směrem k nově příchozím. S největší pravděpodobností měla v úmyslu jim také popřát dobrý večer, ačkoli si byla jistá, že ji neznají. On byla ve srovnání s nimi opravdu bezvýznamná, a co teprve rudovlasý klouček, který se věšel na umělce, jakoby mu již dávno patřil.
„Usagi, to je skvělé, že přišli, ne? Ty se s nimi znáš? Po dnešku budeš skutečně slavný. Ehm, počkej, zdá se mi to nebo se ten vysoký blonďák dívá na Tebe?“ Suzumemu to přišlo divné, všichni vážení lidé se s rodinou nadšeně vítali, ale jejich syn ne. Ten jakoby se zasekl v čase, nehledě na ty, jež mu třásly s rukou, nehledě na slečny, které se div nepřetrhly, aby se na ně podíval. Kioshi Hanzo měl oči upíchnuté na Usagim, stejně jako on na něm. Trvalo to věčnost, bolestnou nekonečnost věků, kdy se probodávali vyděšenými pohledy, z nich ten modrookého byl zoufalejší. Suzume se na moment zamyslel. „Opravdu, dívá se na Tebe. Skoro jakoby Tě znal. Víš kdo to je, Usagi? Tak víš? Jmenuje se Hanzo Kio…“ Už ale nedořekl, neb mu to došlo. Sice pomalu, ale jak nad tím uvažoval, tak stále jistěji, bylo to jasné. Stejné jméno, Natsumi mluvila o někom starším, ty jejich pohledy. To nemohla být náhoda. To opravdu ne. Vrabčákovi to v hlavě necvakávalo, skoro bylo slyšet, jak do sebe ozubená kolečka zapadají. Pustil se černovláskova pasu a poodstoupil, aby se mu střídměji uvažovalo, protože tohle by bylo setsakramentsky odvážné tvrzení, kdyby ho vyslovil. Ne, ne, potřebuje jen vteřinku, aby se ujistil, zda se mu to nezdá. Vydechl, div sám nedostal srdeční záchvat. Ihned, jak si byl jistý, že se nemůže plést, obrátil svůj zrak k ušákovi, jehož výraz mu domněnku potvrdil. „To si děláš srandu, že jo? Usagi! Usagi, řekni, že to není pravda. Řekni, že vy dva spolu…“
„Zavři zobák a pojď se mnou, dělej!“ Štěkl na něj ušák a popadl chlapce za košili. Jak to bylo dlouho, co se na sebe s Kioshim dívali? Minuta? Dvě? Kolik toho viděl? Samozřejmě by musel být slepý, aby mu uniklo, jak má kolem sebe omotané paže červenovlasého kluka, který vypadal, že je jeho dlouholetým přítelem. Panikařil, nepochyboval o tom, že jeho srdce musí slyšet jeden každý člověk v místnosti. Krom toho, Suzumemu došlo, že Kioshi je jeho milencem. Zlý sen, noční můra. Tohle je to nejhorší, co se mu mohlo stát. To si ovšem jen myslel. To nejhorší mělo teprve následovat.
Usagimu se podařilo dovléct rudovláska zadem do tmavé, dlouhé a úzké chodby, kde jejich rozhovor nikdo neuslyší. Nemohl dát všanc blonďákovu pověst, kariéru ani rodinu. Na něm samém mu nezáleželo, jen doufal, že se mu Suzumeho podaří přesvědčit, aby mlčel. Musí být ticho, za každou cenu. Nenechá vrabčáka odejít, aniž by neměl jeho souhlas k diskrétnosti, sic by to byl souhlas nicotného prostituta, kterému jen těžko někdo uvěří. Přesto o pozornost lidí nestál. Až příliš surově s chlapcem mrštil o stěnu a věnoval mu jeden ze svých rozzuřených pohledů.
„A teď mě dobře poslouchej, ptáčku…“

***

Udělalo se mu nevolno. Ano, možná za to mohl shluk lidí okolo něj. Ano, možná za to mohl vydýchaný vzduch. Ano, možná za to mohl přílišný stres minulých dní. Avšak on s jistotou věděl, že to za to nenese odpovědnost ani jedna možná příčina. Jeho oči za to mohly, nebo spíše to, co viděly. Cítil, jak má stažený žaludek křečí a jak mu způsobuje bolest už jen nepatrný pohyb. Přál si, aby se mu to jen zdálo, aby se probudil a zjistil, že je vše v pořádku a onen červenovlasý puberťák, kterého si i přes délku místnosti stihl přeměřit, vlastně neexistuje. Pískle, jistě ani ne plnoleté, není reálně možné, aby s ním Usagi něco měl. Ne, ne, měl by to vypustit z hlavy, to bude jen nedorozumění, které mu ušák brzy vysvětlí. Ale co když… Ta myšlenka, ten obraz se mu stále vracel do paměti. Ruce cizího kluka na těle jeho maličkého Usagiho, který na něj provinile hledí, jakoby věděl, co způsobil. Pravděpodobně to byl jenom nějaký chlapec, jež obdivoval černovláskova plátna a neznal meze slušného vystupování. Nepřipadalo v úvahu, že by se Usagimu někdo takový líbil. Vždyť červenovlasý měl tak nevkusně odhalené břicho. Taková vyzývavá a gesta se jeho milenci vždy protivila. Pokusil se na to zapomenout.
„Kioshi, co je s Tebou? Jsi v pořádku, chlapče?“ Otázala se jej matka, vidouc, že její dítě je nezvykle bledé a nemá nejmenší chuť se bavit. Celou cestu byl podivně zamlklý, nervózní a neustále si povoloval kravatu, jakoby jej škrtila. Blonďák se snažil na sobě nedat nic znát, ovšem Yujiko Hanzo by byla špatná matka, kdyby to na svém synovi nepoznala. Něco jej trápilo, dala by všechno za to vědět, co to je. Tušila, že se jedná o těžkosti s rodinou firmou, ale to se mohla jen domnívat, neb její manžel vždy tvrdil, že jí, jakožto ženě nepřísluší se zajímat se o práci. V tom na Hanza naléhala, aby na syna nespěchal, že není vůdčí typ a potřebuje čas, aby se zorientoval v tom, co se má stát jeho životem. Milovala svého synka více, než cokoliv na světě, byla by mu dala oč by si jen řekl. Kioshi byl pro ní vším, byl důvodem proč žila, ze srdce doufaje, že jednoho krásného dne jí dá vnoučka, jehož bude též vychovávat se stejnou láskou, jako jeho samotného.
Yujiko se seznámila s Kioshim starším na střední škole, kdy ona nastupovala a on již končil poslední ročník. Nedalo se tvrdit, že by to byla okamžitá zamilovanost, přesto si padli do oka a jen co Yujiko dokončila školu, vzali se. O rok později přišel na svět Kioshi. Její drahý potomek, jehož si váží více, než vlastního manžela. Není divu. Byl to právě blonďáček, který s matkou trávil dlouhé večery, když byl otec v práci. Dělal jí radost, neustále nadšen něčím novým, zkoumal cokoliv se mu dostalo do rukou. Měla stále ještě v živé paměti, jak se jako dítě smál, měl překrásný zvonivý smích, žádné jiné dítě nevlastnilo tentýž. Kioshi byl jedinečný, byl její, jen její malý chlapeček.
„To nic, matko, je mi dobře. Nedělejte si starosti, prosím. Budu rád, když si to tu dnes užijete. Dlouho jste s otcem nikde nebyla a teď, když je na odpočinku, máte tolik volného času. Zasloužíte si také trochu radosti,“ usmál se na ní Kioshi a pohlédl jí do očí, stejně modrých, jako byly ty jeho. To po ní zdědil jejich nádherný blankyt a byl jí vděčný za vše, co pro něj v životě udělala. Byla to ona, komu se svěřoval, když ho jako malého neměly děti rády. Byla to ona, komu plakal na klíně, když upadl a rozbil si koleno. A byla to ona, kdo jej vždy utěšil, když se na něj otec rozzlobil. Ve tváři se jí již rýsovalo několik vrásek, avšak Kioshimu stále připadala jako ta nejkrásnější žena na světě, se svými krátce střiženými černými vlasy a jinak bezchybnou pletí, o níž pečovala každý večer drahými krémy. Zbožňoval, jak potom voněla, byla to vůně bezpečí.
„Děkuji, Kioshi. Jsi moc hodný, synku. Běž a sbliž se s nějakou roztomilou slečnou,“ vybídla ho opatrně matka, vědoma si toho, že blonďák nemá rád, když je do něčeho nucen. Sama se spěšně porozhlédla kolem a pohled jí padl na velice hezkou mladičkou slečnu s plavými vlasy. Měla na sobě růžovohnědé splývavé šaty a už delší dobu se dívala jejich směrem. Bylo dost viditelné, že se jí Kioshi líbí, komu taky ne. Každá dívka se mohla přetrhnout, aby si jí všiml. Natřásaly se před ním, pokukovaly, usmívaly se, nabízely mu sklenku šampaňského. On však neměl o nic z toho zájem zdvořile je všechny odmítal, jeho srdce toužilo po černovláskovi. Matka jej zlehka zatahala za oblek, aby ho přinutila se sklonit a pošeptat mu do ucha. „Tam v rohu, podívej, u toho stolku. To je Kazumi Noriko, ta zpěvačka. A že jí to sluší, viď? Udělej své matce radost a promluv s ní, vypadá osaměle,“ ponoukla mu Yujiko, v mysli si už vytvářejíc obraz nádherných vnoučátek. Netušila, kdo je její syn.
„Když si to přejete.“ Kioshi dnes vážně neměl náladu odporovat pokud měl možnost udělat matce sebemenší potěchu, udělá, oč je žádán. Nijak mu neublíží, když s Noriko prohodí pár slov bez toho, aby jí cokoliv slíbil nebo se k ní měl jinak, než z pohledu profesionálního a čistě formálního. Povzdychl si a sklouzl očima po těle mladé zpěvačky, aby ocenil její kvality, což vzhledem k jejímu pohlaví šlo dost těžko. Žena, nebylo na ní zhola nic, co by blonďáka imponovalo nebo to mohl jen vzdáleně považovat za vzrušující. Vydal se k ní, uhýbajíc před těmi, kteří jej chtěli zastavit na kus slova, nebo jen na pohled, kdy si jejich tvář Kioshi ´možná´zapamatuje. Hlavou jemně pokynul otci, jež se pozdržel nad obrazem jistého parkového zákoutí s vodopádem. Modrooký se pousmál, moc dobře znal ten obraz a taktéž se mu moc líbil. Ocenil by, kdyby rodič projevil iniciativu a možná i některé plátno koupil. Kéž by.
Až nyní se pozastavil, aby se rozhlédl po všech přítomných. Přišli všichni, do jednoho. Každý člověk, který byl pozván nebo o kom se jen slůvkem zmínil, ten tam byl. Na zcela nedůležité vernisáži neznámého umělce. Tohle bude jistě událost roku, ale byl vděčný, že se tu neukázali fotografové. Nestávalo se to často, že by je někde zastihl, ale sem tam se mu připletli do cesty, zachycujíc jeho tvář do objektivu. Usmál se, ne tohle bude klidný večer. Rozhodl se, že se na Usagiho kvůli tomu klukovi zlobit nebude, dokonce mu ani nedá najevo, že je spolu viděl, i když to bylo zjevné. Bude tolerantní, ví že ho ušák miluje a nikdy by jej nepodvedl. Zkrátka jen náhoda, červenovlasý jistě nebude nikdo důležitý, no a pokud ano, rád se s ním seznámí. Proč by ne, Kioshi když chtěl, uměl být velice ohleduplný. Nyní byl však čas, obětovat se pro potěchu rodiny. Noriko.
„Kazumi Noriko?“ Pronesl její jméno s jakýmsi něžným podtónem, ačkoli to bylo pouze naoko. Hrál svůj zájem, aby se zalíbil matce, o níž neměl nejmenší pochybnosti, že je oba pozoruje. Ano, tuhle svou roli, dočista ´normálního´mladíka bude muset snášet ještě dlouhou dobu, ne-li dokonce života. Fakt, že by se přiznal ke své orientaci v žádném případě nepokoušel. Otec by ho tak nikdy nepřijal, v tom shledával jedinou jistotu, ale to už se potýkal s překvapeným úsměvem plavovlasé dívky, které se až do téhle chvíle celkem dařilo vyprazdňovat jednu misku s oříšky wasabi za druhou. Nejspíše je měla ráda, nu proti gustu.
„Ano? Ách, pan Hanzo,“ vyjekla v rozpacích nad tím, že ji v tom davu postřehl a dokonce i poznal. Nevěřila tomu, opravdu to byl on, skutečný Hanzo Kioshi, vyšší, svalnatý, světlovlasý a obličejem, který by mu mohl závidět kdejaký manekýn. Dle ní, byl ozdobou a zároveň sladkou tečko dnešního večera a byla to právě ona, kdo vždy kradl ony třešničky na dortu. Chtěla si ho přivlastnit a zároveň cítit jeho pevné tělo na svém, v sobě. Mravenčilo ji v podbřišku, jen se na něj podívala. „Jak se Vám tu líbí, pane Hanzo? Musím uznat, že se mi všechny ty obrazy moc líbí, mám ráda konkrétní umění, abstrakce už mi tolik neříká. Bohužel hostitel nebyl jíž tak vstřícný, jak bych čekala, ale…“
„Cože, Usagi? Byl k Vám snad hrubý?“ Otázal se najednou zhurta blonďák. Jakoby nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Že by si ušák nevážil někoho z těch, které pozval? Nemožné, to by jeho černovlásek nikdy neudělal. Avšak přece věděl, že kdyby chlapce její chování rozhněvalo, jistě by se na ni utrhl, nebo jí jen odbil. Kdepak, Noriko jistě přeháněla, jak se za malou chvíli dozvěděl, problém nebyl ani tak v ušákovi.
„Hrubý? To přímo ne, vlastně… vlastně byl milý, jen věnoval pozornost spíše nějakému mladému klukovi s červenými vlasy. Vůbec netuším, kdo to mohl být, Vy ho znáte?“ Ne, že by jí to zajímalo, jen se vyžívala v tom, jak jí všichni bezmezně závidí Kioshiho blízkost. Stačilo, že s ním mluvila, téma hovoru už bylo docela jiná věc. Jestli se chce blonďák bavit o hostiteli, bude tedy řeč o něm. Jen nesmí udělat chybu, žádnou chybu. Sklopila stydlivě pohled, vnímajíc, že modrooký nad něčím přemýšlí.
„Ehm, promiňte, jestli ho znám? Koho? Usagiho, nebo toho rudovlasého?“ Otázal se, přestože jeho samotného zajímalo, kdo je oním mladým neznámým. A zajímalo ho to vážně hodně. Polkl, pohledem studujíc místo, kam oba zmizeli. Noriko se pomalu přibližovala, byla jako had, stejně kluzká a nepředvídatelná. A měla hlad.
„Toho rudovlasého. Z tónu Vašeho hlasu i toho, jak o něm mluvíte poznávám, že toho černovlasého umělce již znáte. Jistě budete přátelé, že?“ Odtušila i když jistá si být nemohla. Blonďák ho nazýval křestním jménem bez přípony, což značilo, že se nejen musí znát, ale jistě mezi nimi bude i nějaký blízký vztah. Při Noričině omezeném způsobu myšlení, ji nenapadlo pouto jiné než přátelské a to možná i z toho důvodu, že by nikdy nepředpokládala, ba by bylo společensky nepřípustné, aby bylo mezi nimi více. Kioshi o ní ovšem nejevil zájem takový, jaký by ona chtěla. Poslouchal spíše na půl ucha a to jen matně, pohroužen do svých vlastních úvah, přesto se snažil udržet konverzaci, neb na sobě cítil matčin pohled. Bohužel nejen její.
„Ano, s Usagim se už nějakou dobu známe. Je to výborný malíř, jak jste již podotkla, má skvostná díla. Jen je trochu plachý, stydí se vystavovat. Doufám, že po dnešku se to změní, byla by škoda takového talentu, nemyslíte, slečno Kazumi?“ Konečně se na ní podíval, když vyslovoval její jméno a opatrně jí studoval očima. Světlé vlasy měla stočené do drdolu, z něhož jí po zádech splývalo několik nakroucených pramenů. V už tak složitém účesu bylo ještě zakomponováno nemálo ozdobných spon, ladících s šaty. Dívka se mírně začervenala, pomalu natáhla ruku s úmyslem ji Kioshimu položit na rameno. Měla nutkání se jej dotknout, jakkoli byl vyšší než ona a to nejen vzrůstem, ale i postavením.
„Pro Vás, Noriko.“ Nepatrně zvedla koutky úst, ale ihned se polekala, neb Kioshi před jejím dotekem uhnul a zpražil tu její nevlídnou vtíravost modří svých rozzlobených očí. Nikomu nedovolí, aby se jej dotýkal, kromě rodičů a svého milence. Nestojí o navazování vztahů jiných, než odměřených, avšak tahle dívka, světe div se, měla skutečně něco do sebe, neb se okamžitě po jeho odmítavém gestu chápavě usmála.
„Asi už jsem vypila moc sektu, prosím omluvte mé chování, pane Hanzo.“ Následovala jemná, velice zdvořilá úklona, kdy se Noriko pokrčila v kolenou a až nemístně se tím odhalila její obnažené stehno v rozparku. Kioshi jen pokýval hlavou v souhlasu, že omluv přijímá, nebylo proč dělat si zle u vážených lidí, zvláště když bylo zřejmé, že jeho matce se ona dívka skutečně zamlouvá. Pche, blonďák by ji na ulici bez obtíží přehlédl.
„V pořádku, slečno Kazumi,“ řekl tiše a zpozoroval svého otce. Obtloustlejší malý mužík s prošedivělými vlasy si již delší dobu stále obdivně prohlížet totéž plátno. Zdálo se, že parkové zákoutí, které Usagi z nějakého neznámého důvodu pojmenoval ´Vrabčí vodopád´, se otci vskutku zalíbilo. Kioshi chápal jeho zájem, tohle plátno bylo povedené, více než to. Jeho samotného k němu vázaly vzpomínky. Tenkrát byl vyděšený, když pospíchal vstříc parkové zeleni nejistotě, zda si jeho drahý znovu neublížil. Ta radost, když zjistil, že je vše v pořádku a ušák se neporanil jen z lásky k němu mu tehdy vehnala slzy do očí. Ten obraz byl jako kousíček skládanky jeho života. „Pokud mne nyní omluvíte, slečno, rád bych zašel za svým otcem,“ přiznal blonďák, ačkoli jindy se svému rodiči vyhýbal co to šlo. Nečekal na reakci plavovlasé i když ona se zdála překvapená, že tak brzy opouští její blízkost. Domnívala se, že za to může ona, když se ho pokusila dotknout. Udělala chybu za níž se trestá. Polkla a s milým úsměvem Kioshiho omluvila. Ač nerada a zklamaná, znovu se vrátila k zeleným oříškům.
„Synu, že je to kouzelný obraz,“ zhodnotil přednosti Vrabčího vodopádu Hanzo senior, jež v jedné ruce dřímal sklenici, ač již dopitou a v druhé pojednání o plátnech. Očividně byl Usagiho tvorbou nadšen, což dával neskrytě najevo i když jeho autora ještě ani neviděl. Nepochybně očekával někoho staršího, zkušeného a jistého si tím, co dělá. Stále upíral oči na obraz, jakoby se jej nemohl nabažit, ačkoli syna, který se opřel vedle o stěnu vnímal více než dobře. Kioshi musel souhlasit.
„Ano, otče, je kouzelný. Je div, že Usagi vystavuje poprvé, že? Jeho malířské nadání je úctyhodné. Jistě bude potěšen, že se Vám líbí,“ usmál se Kioshi. Tohle mu dokázalo udělat radost. Jeho otci se líbí produkce jeho milence. Bylo to komické, ale i tak nádherné. Osten hrdosti a pýchy se blonďákovi zarýval hluboko do hrudi, byl na ušáka neuvěřitelně pyšný. Hanzo byl znalec umění, to bylo známo a pokud jej něco uspokojuje, nebude trvat dlouho, než se Shinseki Usagi dostane jako podpis na svých obrazech do domů vážených rodin, aby svou okázalostí a vkusem honosil jejich příbytky. Hanzo se na Kioshiho obrátil s prosbou.
„Ehm, Kioshi? Rád bych toho Tvého přítele poznal osobně a vyjádřil mu uznání. Krom toho, ten obraz mne vskutku zaujal, mám zájem ho koupit, možná s několika dalšími. Běž a pověz mu, ať přijde. Jistě se dohodneme,“ požádal mužík, opět tělem otočen k plátnu, jakoby se od něj nedokázal odtrhnout. Na tahle slova modrooký čekal celý večer, to se mu snad zdá. Ano, ano, ano! Otec koupí Usagiho obraz, on ho koupí, no to…
Kioshiho zalilo příjemné blaho a pocity štěstí. O tomhle si mohl nechávat snít, srdce mu bušilo, jakoby už nikdy nemělo v úmyslu zpomalit tvé tempo a adrenalin v žilách jej celého nabudil. Uculoval se smíchem člověka, který má vše, po čem touží. Byl dokonale spokojený. Zprvu se sice obával, že rodiče a milenec na jednom místě bude kombinace neslučitelná se životem, ale nyní byl rád, že tu jsou. Bez nich, těch které tolik miloval by žít nemohl. Odkašlal si, pokoušeje se utajit svou veselost, odpověděl.
„Samozřejmě otče, jistě se s Vámi rád seznámí. Je to sympatický mladík. Moment, hned jsme zpět.“
Kioshi ovšem netušil, že se k otci ten večer již nevrátí – s Usagim.

***

„Takže je to pravda? Spíš s tím mladým ředitelem? No né, to bych do Tebe nikdy…“
„Suzume, poslouchej, sakra! Je to můj přítel.“
„To, že s ním spíš se snad nevylučuje, ne?“
„Vůbec nic nechápeš! Jestli se to někdo dozví…“
„Bude to skandál, tos chtěl říct? Takže co uděláš teď? Rozejdeš se s ním? Ne počkej, mám to! Zabiješ mě a společně s ním ukryjete mojí mrtvolu. Není to romantický?“
„Přestaň si se mnou hrát, ty spratku! Budeš mlčet, rozumíš?“
„Ach jo, králíčku, ty snad nevíš, jak funguje princip vydírání, že ne? Něco za něco.“
„Něco, za něco? Zapomeň, nic Ti nedlužím.“
„Vážně? Taky si to odtud můžu namířit rovnou do redakce nějakého bulvárního plátku a povědět jim tam o …“
„Zatraceně, tak dobře! Vzdávám se, co teda chceš?“ Zeptal se už pomalu černovlásek, stojící čelem k rudovlasému chlapci, jež očividně sršel sebejistotou a jemuž tvář krášlil jeho pověstný povýšený výraz. Suzume věděl, že vyhrál. Vždycky vyhrává, pokud se jedná o informace. V této chvíli, kdy mu ušák nezapřel svůj milostný vztah s mladým Hanzem se cítil vážně dobře. Jako král i kat v jednom, držící v rukou životy jiných lidí a má tu moc je zničit. Proč by to neudělal? Koneckonců, za tu informaci by jistě dostal dobře zaplaceno a on peníze potřeboval. Ale, kdyby mu šlo jen o peníze, klidně by mohl vydírat Kioshiho, a být si jistý, že by už do konce života nemusel dělat děvku. Ano, Kioshi Hanzo by mu už vydláždil cestičku k spokojenému životu a on bude na oplátku držet jazyk za zuby. Avšak Suzume nebyl ten typ člověka, kterého by přitahovali finance, moc nebo postavení. Takový on nikdy nebyl. Prodával své tělo bez studu, aby mohl žít. Ne, vrabčákovi šlo o zcela něco jiného, než byli peníze, on chtěl lásku. Skutečnou, ne jen někoho, kdo jej využije a odhodí, jako jeho zákazníci. Toužil po někom blízkém, po někom, kdo jej obejme a utěší. Po někom, kdo setře jeho slzy až bude plakat a po někom, kdo se s ním bude smát. Zvláštní, ti nevíce sebevědomí lidé, bývají často otroci své vlastní tiché osamělosti.
„Chci, abys mě políbil, Usagi.“ Řekl prostě, jakoby to snad bylo to nejdrahocennější, co by mohl získat. Polibek, jen otření rtů, nic víc. Po tom prahnul, víc jej nelákalo. Na chvíli okusit chuť toho, s nímž si představoval prožít život. Vnímal, že se do černovláska zamilovává, už od první chvíle, kdy jej viděl a oslovil. Netušil proč, netušil co jej na něm tak láká, ale láska přeci bývá slepá. Jen polibek, ač by měl být tímto vynucený a nebude to pravý cit, ale kdo ví, třeba se tomu králíkovi taky líbí. Neměl ponětí, jak blízko je pravdě.
„Políbil? Suzume, snad jsem Ti řekl, aby sis se mnou nehrál! Pusu? Budeš mlčet když Ti dám pusu? To jsi takový blázen, abys…“
„Nechci pusu!“ Zavrčel vrabčák a podíval se hnědí svých očí do těch černovláskových. Byla v nich naléhavost a prosba, nikoli výsměch, jako obvykle. Myslel to vážně, stačí mu jen tak málo. „Nechci pusu, Usagi. Nikomu nic neřeknu, když mě políbíš. Myslím opravdu políbíš, jako bychom se milovali. Zkus to, jen… předstírej,“ nabádal ho tiše rudovlasý a tak, jako ještě nikdy sklopil poslušně pohled, neb se hanbil za to, co požaduje. Ale neměl pocit, že by to byla vysoká cena, naopak. Pro Usagiho by to neměl být problém. „Prosím, předstírej, že mě miluješ, Usagi. Bude to jen chvilka, nijak Ti to neublíží.“
Černovlásek oněměl v úžasu, stál naproti menšímu chlapci a netušil, co by měl říct, nebo dělat. Chodby byla temná, sotva sem doléhaly hlasy z výstavní síně, takže se zde naléhavost chlapcova hlasu ještě umocňovala. Popravdě, ušák čekal ledaco, ale tohle skutečně ne, ani v nejmenším. Copak to Suzume nechápal? Mohl chtít peníze, mohl chtít sex, mohl chtít všechno na světě, ale to on nechtěl. Chtěl prostý, skromný a klamný polibek. Usagi to nechápal a měl dojem, že kdyby měl čas nad tím přemýšlet, nepochopil by to nikdy, neb chlapce nezná a nemůže soudit jeho tužby. Avšak on nemohl dlouho váhat a rozhodovat se, kolik slibů věrnosti tím poruší, tohle bylo víc. On to udělat musel. Bez ohledu na to, zda chtěl, či nikoliv. Pohlédl na červenovlasého, jehož zrak spočíval v podlaze a natáhl ruku. Pokud je spojení jejich rtů kompenzace za to, že mohou být s Kioshim spolu, vyjde z toho nadmíru lacino. Ukazováčkem jemně nadzvedl chlapci hlavu, aby měl možnost přímého střetu s jeho očima. Hleděli na sebe v napjatém tichu, kdy se další krok stane jejich budoucnem. Výrazně slyšel Suzumeho zrychlený dech a na prstu cítil, jak se třese. Přistoupil blíž, tak, že se mladší natiskl zády na stěnu za sebou a čekal, zda přeci jen místo polibku neschytá úder do tváře. Ale nestalo se tak. S neústupností svého rozhodnutí studoval obličej umělce a ten zase jeho.
„Ale nikomu ani slovo, Suzume,“ zašeptal, když se k němu skláněl.
„Ani slovo,“ ujistil jej chlapec, polkl a zavřel oči. Trvalo nepatrný okamžik, než na svých pootevřených rtech ucítil dotek, jakoby Usagi na moment zaváhal, ale nakonec podlehl ze strachu. Nejprve se zdálo, že se jejich ústa musejí poznat, po otření se o sebe se zlehka vzdalovala a zase přibližovala, než se opět propojila zároveň s dechy, jejichž rytmus kvapil. Usagi byl stále nesvůj, ale podmínkou bylo předstírat, že se milují. Jak jej mohl hrát lásku k někomu jinému? Přiznal si, že se mu Suzume líbí, dokonce moc, ale lásku k němu necítil, zatím ne. Přesto jej políbil, znovu a znovu. Vždy se na kratičkou vzdálenost od něj odtrhl, aby nabral jistotu, ale pak si uvědomil, že to nemusí být jen o nutnosti. Může jej líbat, protože chce, bude to stejné, jakoby se líbal s Kioshim, protože jej miluje.
Suzume se marně pokoušel probojovat jazykem do ušákových úst, ale ten nejspíše neměl v úmyslu ho tam pustit. Trochu ho to zklamalo, ačkoli sám nepřestával dorážet na rty, které způsobovaly, že se jeho tělem prohánělo vzrušení, zakončující svou pouť v podbřišku. Netušil, zda za to nebude kárán, či odmítnut, ale za pravidelného dobývání Usagiho úst, jej jednou paží objal v pase a přitáhl si jeho tělo blíž na své, takže byl zaklíněn mezi ním a stěnou. Ano, to bylo ono, tohle chtěl. Rozkrok na rozkroku, vědomí, že není jediný, koho to dráždí. Neuměl ten pocit pojmenovat, ale dostavilo se něco, co by s snad vzdáleně mohlo nazvat láskou. Měl ji, jen na chvilku, ale měl.
Přitisknut na drobné, štíhlé tělíčko mladšího chlapce se nebránil jeho blízkosti ani intimitě. Jasně vnímal, že mu vrabčák sjel dlaní z pasu na zadeček a mírně jej tiskne. Akceptoval to bez protestů, přestože by toho mohl nechat. Jak by řekl, tohle ve smlouvě nebylo, ale jak by dalo definovat předstírání lásky? Přešel to a sám se jej jemně dotkl na odhaleném bříšku, všimnuvši si, že chlapcovi břišní svaly zacukaly, jak jej dotek polechtal, ale ihned se tělem vybídl proti jeho ruce. Chtěl ji na sobě cítit, musel ji cítit. Dobrá tedy, i k tomuto dal černovlasý mlčenlivý souhlas a obě ruce vztáhl na nahé boky rudovlasého chlapce, aby je vzápětí mohl pohladit palci a něžně jej tím těšit. Povolil také sblížení jejich jazyků, jakkoli to do té doby považoval za nepřípustné. Začalo jej to pohlcovat a zdálo se, že jejich splynutí nebude mít konce. Doráželi na sebe hladově a vášnivě, hrubě se dožadovali stále větší blízkosti, jakkoli potlačený byl prostor mezi nimi. Suzume se chvěl po celém těle, neočekávajíc takové zapojení druhého, sobecky bral co mu bylo dáváno. Ještě, jen ještě, kéž by to nikdy neskončilo. Bohužel pro něj se ozvaly kroky, později i hlas.
„Ušáku? Mám skvělou zprávu, otec by chtěl…“ Slova utichla, ústa oněměla, zrak neklamal. Poprvé v životě měl pocit, že i pět vteřin, kdy člověk hledí do tváře svému největšímu děsu, může v konečnu být delších, než celý život. Jen stál a díval se, celých pět vteřin. Pět vteřin, kdy srdce ztrácelo jistotu, že má ještě smysl tlouct. Pět vteřin, kdy se oči snažily dát vše do pořádku a rozmrkat viděnou scénu, jakoby to byl jen omyl. Pět vteřin, kdy si modrooký blonďák přál, aby se byl nikdy nenarodil.
Ticho, šero. Vzájemné, stejně ohromené pohledy do očí. Prázdnota. Absolutně bez emocí, jen překvapení. Děsivá realita, špatný sen. Probudí se? Ne, nikdy neusne. Kdykoliv zavře oči, uvidí to. Zase, zase a zase, pořád dokola, jakoby jednou bylo málo. Usagiho rty na rtech někoho, kdo není on. Usagiho ruce na těle někoho, kdo není on. Usagiho pohled na tváři někoho, kdo nikdy nemůže být on, ačkoli takhle se milovali jen oni dva.
Jedna…
Dva…
Tři…
Čtyři…
Pět…
„Kioshi!!!“