Odraz Usagiho tváře: 9

„Kioshi!!!“
Beznadějí nasáklým tichem se rozlehl výkřik vyděšených úst, jež byla ještě před okamžikem zaklesnuta do těla cizího chlapce. Nyní zůstala pootevřena, snad k dalším slovům, které však nikdo neuslyší, neb volaný jménem pozbýval smyslu setrvávat na onom místě a vyslechnout si jakékoliv výmluvy z těch, jiným mužem poskvrněných rtů. Modrooký blonďák se bez dalšího otálení jen bezduše otočil, jakoby jim nechával soukromí v tom co dělali, čímž dal souhlas, že mohou klidně pokračovat a zmizel z ušákova dohledu. Ani slovo, to Usagiho bolelo. Kdyby se na něj rozčílil, kdyby ho udeřil, kdyby mu řekl, že je konec. Cokoliv z toho by zraňovalo méně, než to nic, co Kioshi udělal. Usagiho se v momentě zmocnila panika a hltala jeho rozumné uvažování, jako něco, co by v té chvíli snad mělo nějaký smysl. Je to pravda? Skutečně? Vnímal, jak stahy srdečního svalu, které do té doby podporovala blonďákova láska, slábnou a zároveň byla intenzita každého úderu téměř bolestivá. Nesměl čekat, ne, musí za ním.
„Usagi!“ Vyjekl náhle rudovlásek a umělec si snad až nyní opět uvědomil, že se stále nachází v jeho chtivé náruči. Jak se tam dostal? Nemohl být při vědomí, když tohle vše dovolil. Za to mohl ďábel, tenhle rudovlasý hříšník, který ho svedl. Probral se, trhnutím se vymanil z jeho sevření a vyrazil chodbou za tím jediným, jež jej nyní zajímal. Netušil, co udělá, až jej dostihne, pokud se mu to vůbec podaří. Absolutně neměl ponětí, co by se slušelo říct na svou obhajobu, která bude tak jako tak, zbytečná. Kéž by mu došlo už v tu chvíli, že se tím polibkem zatratil. Naneštěstí nejen sebe. Náhle pocítil nezbytnou potřebu Kioshimu říct jen dvě slova. Bude mu je s upřímností opakovat jakkoli dlouho to bude nutné, jen pokud mu bude odpuštěno. Ne, to nebude žádat, odpuštění je příliš vysoká sazba za to, co provedl. Stačil by mu pohled, úsměv, ujištění, že jednoho dne se vše spraví, ačkoli by to stejně jako hájení svého hříšného činu, postrádalo významu. Přesto se nevzdával s rychlými, naléhavými kroky následoval cestu staršího, ve snaze o to, jej zdržet.
Sotvaže vešel do výstavní síně, měl pocit, jakoby se všichni lidé bavili o něm. Byť jeho výkřik jim zůstal utajen i chyba, kterou udělal, stejně si nemohl odpustit podezření, že všichni znají provinění, jehož se právě dopustil. Kdykoliv na sobě ucítil něčí pohled, okamžitě ho považoval za káravý, ne –li odsuzující zrak Boží, postrádající jakoukoliv naději na spásu. Po dnešku už jej nebe nečeká, může doufat v očistec, kterým si v následujících dnech bezpochyby projde. Naprosto právem, vědom si své neschopnosti udržet pouto věrnosti, jež jej svazovalo nikdy nevyřčeným slibem, cítil, jak se jeho křehké já, někde hluboko v něm rozpadá pod tíhou vlastní vinny. Nezáleželo na důvodu, ač prvotní myšlenka, že by svým činem ochránil právě milovaného, se úmyslně poddal jeho zradě. Jak velkorysé. Sice uchrání Kioshiho dobrou pověst, kariéru i lásku rodiny, ale na úkor vlastního odcizení se mu, nejen tělem, ale i duší. Velkoryse zahanbenihodné.
S očima sklopenýma k zemi, jako kajícný mučedník procházel těmi, jež dnes přišli, aby jej oslavovali. Nyní to byli ti, jež ho tiše soudili. Žij s námi, zemři sám. Veden stopami světlovlasého osudu, zůstal nečině, vyčkávající stát před ním, jakoby musel strpět rozmar staršího, než mu dovolí vstoupit do jeho blízkosti. Ale povolení mu být uděleno nemohlo, neb Kioshi se vrátil zpět k prošedivělému podsaditému muži, postávajícímu u jednoho z jeho obrazů. Hanzo Kioshi starší. Jen několik metrů od nich měl šanci hrubě jej popadnout za rameno a vyžádat si chvíli, aby mu vše mohl vysvětlit, avšak i přes zoufalství, že k tomu možná ani nedostane šanci se držel stranou. Neměl právo vstupovat do jejich rozmluvy. Přešlapoval a oni ho viděli. Dívali se na něj, jak s poslušností mazlíčka čeká až dostane prostor ke slovu, neb nyní se bavili dospělí muži. Na slova zlobivého dítěte bude čas později. Byla to věčnost, Kioshi se k němu neobrátil, i když viděl, jak netečně a prosebně na něj ušák upírá zrak. Nesměl mu podlehnout.
„Otče, omlouvám se, ale musím nyní naléhavě odjet. Pan Shinseki už je zde, doufám, že se rozumně dohodnete na podmínkách i ceně tak, aby došlo k vzájemné spokojenosti.“ Hlas měl mírně roztřesený a zastřený tím, jak se mu do lesknoucích se očí draly první slzy hořkého zklamání. To, že stál ještě na nohou byl sám o sobě zázrak a spíše jej v tom podporovala dávka adrenalinu v krvi, než jeho vlastní touha nedat najevo slabost. Být to na něm, schoulil by se v prvním koutě a proklínal se za svou neschopnost, udržet si černovláskovu náklonnost. Byla to samozřejmě jeho chyba, jinak to být ani nemohlo. Je zřejmé, že Usagi nesnese samotu a on ho již delší dobu zanedbával svou nepřítomností v jeho blízkosti i na lůžku. Potom se nemohl divit, že si jeho chlapec nalezl někoho, kdo mu jeho absenci nahradí. Přesto se neodvážil pohlédnout ušákovi do očí. „Už musím, nezlobte se, otče. Dnes mne již nečekejte,“oznámil a odvrátil se od rodiče, aby skryl své ponížení. Hanzo vypadal, že chápe. Nejspíše měl za to, že syna čeká důležitá pracovní schůzka, v těchto pozdních hodinách neobvyklá, přesto ne nemožná. Když je to tak naléhavé a nepočká to, dá svému synovi volnost.
„V pořádku, Kioshi. Ale zítra Tě očekává Tadashi. Předpokládám, že tam budeš v čas. Já nemohu, čekají mne nějaká dodatečná vyšetření. On si žádá Tebe. Víš přece, jak si zakládá na Tvé přítomnosti u pracovních jednání. Nezklam mne, synu,“ pokynul mu hlavou Hanzo, jakoby mu dal najevo, že v žádném případě neakceptuje nesouhlas a též se od blonďáka odvrátil, aby se konečně věnoval Usagimu, na něhož se příjemně usmál. Kioshi si povzdechl a ještě než vykročil ke dveřím, kývl a popřál otci dobrou noc. Jediným pohledem o černovláska nezavadil.
„Pane Hanzo? Počkejte!“ Přesně totéž chtěl na modrookého křiknout Usagi, ale ke své smůle zůstal jen u nádechu a úmyslu. Někdo jej předběhl a dříve, než se stačil přesvědčit, čí hlas donutil Kioshiho pozdržet ruku na klice a ohlédnout se, prohnala se kolem něho plavovlasá slečna, jíž dnešní večer už jednou galantně odmítl. Cože, ona? Neschopen pohybu i námitek se podíval, jak si přes rameno přehazuje malou kabelku, do té doby odloženou a vkládá do ní blok s Usagiho podpisem. Ironie. Co jen může po Kioshim chtít? Znají se důvěrně? Zamyslel se nad tím, stále rozrušený a s touhou odstrčit Noriko stranou a sám se vrhnout blonďákovi k nohám, nakonec zůstal stát a jen smutně pozoroval, jak oba mizí za dveřmi a nechávají ho tam, jako Prométhea přikovaného na skálu, aby mu přítomní mohli vyklovat nejen játra, ale i srdce. Nevnímal, že na něj mluví muž, kvůli jehož náklonnosti by si s ním mnozí vyměnili své místo, i kdyby mělo skutečně znamenat každodenní muka, odkázáni na pevnost okovů poutajících je k hrubému kameni. Jen tam tak stál, připadalo mu, že je sám. Nic mu nezbylo, nikoho už nezajímal. Teď se všichni vrátili ke svým započatým hovorům, přípitkům, veselé konverzaci a dočista zapomněli na osamoceného chlapce, který očima spočíval na dveřích, kudy utekl jeho život. Nestihl mu říct, ´miluji Tě´.

***

„Jedete moc rychle, pane Hanzo, zpomalte!“ Zajíkla se plavovláska a ve spěchu začala na místě spolujezdce hledat pás, jímž by se připoutala a vyvarovala by se tak jisté smrti, kdyby Kioshi nezvládl řízení. Ne nadarmo seděla na sedadle smrti a uvažovala nad tím, proč je řidič tak rozrušený, že není sto si ani zapálit druhou cigaretu, zatímco ta první letěla zlomená z okénka. Byla celkem vyděšená, pozorovala ho s respektem, uznalá, že z toho muže jde teď vážně strach. Měla ukvapený mělký dech a držela se po své straně vozu, jakoby se snad vyhýbala případnému úderu, kdyby přišel. Pletla by se v něm, on by se k násilí nikdy neuchýlil, leda by musel chránit černovláska. To by bez protestů nastavil tělo jakékoliv bolesti. Ale mohla za to její neznalost modrookého, takže stále ještě měla právo se jej obávat.
Blonďák se nepásal, připadalo mu to zbytečné. Jestli má zemřít, zemře, co na tom záleží. Teď už je všechno jedno. Bez Usagiho žít nechce a nebude, to věděl jistě. Jistěji než fakt, že to co viděl, byla pravda. Ale byla. Měl dokonce podezření, že kdyby vedle něj neseděla Noriko, neváhal by stočit volant stranou a s úsměvem na rtech a nohou na plynu plivnout smrti do tváře. Jel opravdu rychle a bezohledně, tohle auto sneslo hodně, ale když vozil ušáka, nikdy se neopovážil překročit povolenou rychlost. Ovšem za tuhle jízdu by se nemusel stydět ani zkušený automobilový závodník, jen kdyby byla prázdná dráha a nikoho by neohrožoval. Nehledě na křižovatky, semafory a chodce hnal vůz dál, snad proto, že kdyby zastavil, musel by se zhroutit. On sám teď fungoval jenom na vyplavený adrenalin.
„Jestli se Vám něco nelíbí, můžete si vystoupit,“ štěkl po ní jízlivě, ale nepodíval se na jejím směrem. V očích měl stále ten protivný lesk a bál se, že se mu nepodaří skrývat pláč příliš dlouho. Nechtěl, aby ho viděla plakat, začala by se ptát. A on nebyl na otázky připravený, neb na ně sám neznal odpovědi. Potřeboval klid, samotu, alkohol. Hodně alkoholu. „Co tu vůbec děláte? Proč jste šla se mnou?“ Zeptal se jí, protože jakmile vyšli ze síně, Kioshi s jistotou nastoupil do svého auta a ona jej bez slova následovala, jakoby snad strážila jeho neopatrnou cestu, která zatím postrádala cíl. Ona však jen využila situace, doufajíc, že s ním stráví nějaký čas.
Konečně se mu podařilo vykřesat ze staršího zapalovače jiskru a zažehnout přebytek tabáku na jejím konci. Jedovatý kouř mu ihned zaplnil hrudník a chvíli tam setrval, aby mohl tělo svého konzumenta trávit nezdravými látkami, tiše vyčkávajíc až bude z plic opět vypuzen. Kioshi na okamžik zavřel oči, ačkoli to v jeho situaci bylo nepřípustné. Slečna Kazumi si toho ale všimla.
„Dávejte, sakra pozor na cestu! Zbláznil jste se?!“ Okřikla ho, vědoma si, že na jeho otázku neodpověděla. Vystrašeně se tiskla do opěradla, přitáhla si kolena k hrudi a očima studovala vozovku, aby jej mohla ihned upozornit na případnou hrozbu. Mimoděk si stáhla šaty, aby nevzbuzovala dojem laciné ženy, lehce se muži vybízející.
„Copak, bojíte se snad, že nabourám?“ Zasmál se krátce světlovlásek, ačkoli na tom k smíchu nebylo zhola nic. Naopak, z oka se mu svezla první slaná připomínka stále živé vzpomínky. „Nebojte se, jsem opravdu dobrý řidič, nic se nám nestane. Nechcete si přece jen vystoupit?“ Navrhl ji za tak krátkou chvíli už po druhé, avšak ona jen pomalu zavrtěla hlavou, že ne. Potřebovala u něj zůstat i když se zdálo, že je to nebezpečné. Ale teď to byla ona, kdo se jej mohl zmocnit, zvláště když zahlédla slzu na jeho zdánlivě sebejisté tváři. Ano, ona by ho dokázala utěšit, ať ho tolik rozesmutnělo cokoliv. Překvapená jeho náhlými emotivními reakcemi, kdy bylo stěží poznat, zda by raději plakal, nebo se smál, rozhodla se, že mu po zbytek večera bude dělat společnost. Ať má namířeno třeba do horoucího pekla. Povzdechla si, studujíc jej zamyšleným výrazem. Hanzo Kioshi, dvacet sedm let, svobodný, hezký, bohatý a co jí bylo známo, i bez přítelkyně. Nebylo možné, aby se člověk jako on nezadával, ale jak se tak o něm povídalo, nikdo neměl z minulosti žádnou vzpomínku, že by snad někdy blonďák nějaký vztah měl. Byla by hloupá, kdyby si myslela, že je to náhoda. Lidé jako on potřebovali blízkost další bytosti, protože bývali zpravidla osamělí. To platilo i u Kioshiho, krom rodičů, Usagiho a několika přátel z práce nikoho neměl. Noriko tušila, že za tím bude něco jiného, než jen výmluva, že Kioshi zkrátka ještě nenašel tu pravou. Vypadalo to, že nikdy žádnou nehledal. Však ona přijde na to, co za tím vězí a pokud možno, bude si chtít blonďáka přivlastnit sama. Zlomyslně se usmála.
„Nechcete se se mnou napít, slečno Kazu… Noriko?“ Opravil se, neb si uvědomil, že mu na vernisáži nabídla toto oslovení. Podíval se na ni, aby jí dal najevo, že svou nabídku myslí vážně a taky, aby se ujistil, že ji to neuráží. Plavovláska ztuhla, pohlédla mu do očí, posadila se zpříma a natáhla k němu ruku.
„Zrovna sem Ti chtěla nabídnou to samé, Kioshi,“ ušklíbla se s jakýmsi vítězným výrazem v obličeji. Opatrně mu uvolnila skoro dokouřenou cigaretu ze rtů a sama z ní potáhla. Modrooký se pousmál, zařadil vyšší rychlost a z touhou co možná nejvíce otupit smysly, se vyřítil mezi světla rozrážející temnotu.
Čekala je zatraceně dlouhá noc.

***

Stulený na podlaze, nepociťoval, že se do jeho vyzáblého tělíčka zakusuje chlad a nechává mu stydnout, ještě před chvílí na bod varu rozehřátou, krev. Byla to chvíle, nebo hodiny? Netušil. Netřásl se, byl zvyklý na ledaco. Ležel na boku, nohy pokrčené v kolenou, zády natisknutý na stěnu a s jednou paží pod hlavou. Vyčkával, byť ho o to nikdo nežádal a možná to bylo dokonce hrubé, vyžadovat, aby o něj černovlasý kdy jen zakopl. Byla to jeho vina, avšak lítost se nedostavila. Kdyby mohl vrátit čas, nejednal by jinak. Pro ten polibek by zabíjel. Takhle jej dosud nikdy nikdo nelíbal, s takovým citem. Zprvu tak něžně a váhavě, opatrně, jakoby byl jen křehkým ptáčkem, jehož může stisk poranit. Avšak poté velice vášnivě, chtivě a dravě, podlehnuvši dychtivosti po jeho vlastnictví. Bylo to procítěné, plné emocí, milující. Ano, milující, i tak se mohlo tvářit předstírané. Popravdě doufal, že až dostane polibek, pro než přišel, odejde spokojen sám se sebou. Ale najednou nemohl. Chtěl víc, chtěl Usagiho jenom pro sebe. Pošetilost.
Nevnímal, že hovory v přední místnosti postupně utichají, jak hosté v pozdních hodinách odcházeli, pravděpodobně neznalí události, jež se zde odehrála. Tím lépe. Zajímalo ho, zda ušák dostihl svého milovaného, popřípadě jak mu vysvětlil onu situaci a totožnost jeho samého. Úplně si to dovedl představit. ´Kioshi, on je jenom prostitut, nic neznamená, já miluju Tebe. On je jen levný ubožák. Copak by se mi mohl někdo takový líbit?´ Suzume si povzdechl. Tíha jeho osobnosti jej stíhala, kdykoliv se snažil s někým navázat kontakt, proto byl takový jaký byl. Jeho drzost a hraná sebejistota sloužila jako neprostupný štít okolí, kdykoli se někdo vytasil s urážkami na jeho zaměstnání. Náhle zvedl hlavu, uslyšel kroky.
„Ty jsi ještě tady? Vypadni!“ Rozkázal mu úsečně Usagi, který už s hraným úsměvem vyprovodil poslední hosty a hodlal se převléknout. Trvalo to déle, než by čekal, každopádně si nemohl stěžovat na to, že by byl někdo zklamaný. Mělo by jej těšit, že se mu podařilo prodat celkem jedenáct pláten, čtyři z toho samotnému Hanzovi seniorovi. Ale on radost neměl, nemohl ji mít, pokud nebylo s kým ji sdílet a ten, kdo by měl stát po jeho boku, zmizel stejně nepředpokládaně, jako se objevil.
Když vystavil kupujícím smlouvy, samozřejmě s průkazem o pravosti, ještě je podepsal a slíbil, že obrazy jim dá přivést co nejdříve. Jedenáct děl z pětadvaceti, o takovém úspěchu se mu nikdy nesnilo. Neuměl si představit, co udělá s vydělanými penězi, kterých teď bude, že by si bez problému mohl pořídit vlastní podnájem a díky dnešním známostem mít zaručený celkem stálý příjem. Tahle myšlenka ho bodla jako hrot jedem napuštěné dýky. Ne, nechce od Kioshiho odejít a žít sám. Nikdy, potřebuje ho zpátky, ať to stojí co to stojí. Udělá cokoliv na světě, ale takhle to nechat nesmí. Měl zlost sám sebe a taky na Suzumeho, kterého našel na zemi přitisknutého ke zdi. Jen co se na něj podíval, vše se mu vrátilo. Potlačil vzlyk a nevšímajíc si jej, doufaje že odejde, procházel okolo něj do šatny, jíž využívali zejména pracovníci kavárny v přední části budovy.
„Usagi, počkej! Je mi to líto. Nemohl jsem přece vědět, že…“
„Nelži!“ Vykřikl nahlas a otočil se na něj. V očích měl hněv i nezměrnou bolest. Slzy? Vypadal neuvěřitelně vyčerpaně, jakoby měl za sebou týden bez spánku. Vrabčák jej nepoznával. „Přestaň mi lhát, Suzume! Vůbec Ti to není líto! Nemrzí Tě to, jsi rád. Jen se přiznej, vyžíváš se v tom, že? Ty hajzle, je to Tvoje vina! Rozumíš? Jenom Tvoje! Kdybys… kdybys…“ Hlas se mu najednou zlomil a vše na něj dolehlo. Kioshi byl pryč, opustil ho. Vrátí se? Nejistota dokáže zničit i jinak bezcitného tvora. Chlapec nestihl nijak zareagovat, aby ušáka podepřel, když se s pláčem sesouval k zemi. Byl to okamžik, když mu dlaň sjela ze stěny, neschopna se jí zachytit pro hladkost omítky a poté se s tupou ranou do hlavy zhroutil do sedu a unaveně se o ní opřel. Sklonil hlavu a přikryl si tvář dlaněmi. Chodbou se rozlehl hysterický pláč zoufalého černovláska.
Jak nejrychleji v té situaci dovedl se Suzume pokusil vstát a utěšit jej. On za to mohl, jen on. Usagiho pláč je jeho chyba, každá slza je neodčinitelným proviněním. Hruď se mu stáhla a konečně byl schopen se vyškrábat na nohy. Překonal kratičkou vzdálenost mezi nimi, opětovně se usadil hned vedle něj, avšak měl strach, že bude odehnán.
„Usagi. Usagi, prosím, neplač.“ Oslovil jej jak nejjemněji dokázal a prozatím se jej snažil nedotýkat i když by tak moc chtěl. Díval se na to štíhlé tělo, kterým zmíraly vzlyky, vypadaje to, že ušák nemá kdy v úmyslu přestat. Jakoby ho neslyšel a vůbec si nebyl vědom rudovláskovi přítomnosti se oddával smutku za ztráty milovaného. Hořkost v krku, rychle bušící srdce, přesolené slzy a Kioshiho jméno na rtech. Ani netušil proč to udělal, snad ze zvyku, že v takových situacích býval utěšován, se k chlapci naklonil a stulil se mu do náruče, pokládajíc si hlavu na jeho rameno. Potřeboval objetí a laskavá slova, přestože by nebyla pravdivá a z úst modrookého. Suzume kolem něj ovinul paže, pevně jej tisknouc.
„Je pryč… odešel. Já… nemohl jsem ho už zadržet, Suzume. Nešlo to… já chtěl. Opravdu jsem chtěl. On… nechal mě tu, o-opustil mě,“ šeptal a skrz bezpečně zavřená víčka se na svět draly stále nové průzračné perly. Též sevřel vrabčáka kolem pasu, nevnímaje, že mu bolestivě zatíná nehty do nahých beder. „Já… já ho miluju, Suzume. Strašně moc a… nestihl jsem mu to říct. On to… neví, takže už se…nevrátí se ke mně. Kioshi… Kioshi… je mi to… odpust mi to,“ kňučel jako kdyby mu měl v okamžiku dojít dech. Kéž by ho jen jeho drahý milenec slyšel, ale ten byl daleko. Tváří se otřel o chlapcovu košili, nepřestávaje němě pohybovat rty v Kioshiho jméně. Jeho prázdné oči nyní hleděly do nic neříkající temnoty, jakoby byl mimo realitu.
Usagiho slova o jeho lásce k řediteli, Suzumeho hluboce zasáhla. Zpočátku měl ponětí, že je to vlastně všechno jen o penězích a že ušák je jen blonďákova hračka, s níž si občas vymění pár polibků a když má náladu, tak jej pomiluje. Považoval Kioshiho za člověka, který ostatní jen využívá, aby tím dosáhl vlastního uspokojení. Nikdy by jej nenapadlo, že by pro něj Usagi mohl znamenat něco víc, než jen číslo jednoho z mnoha jeho známostí. Bohatí lidé mívají různé rozmary, to věděl sám dle své klientely. Příšerně se zastyděl za své klamné myšlenky. O takovémto vztahu, kdy si oba vzájemně prokazovali nejhlubší a jak viděl, i upřímné city, neměl nejmenší potuchy. Zauvažoval. Změnilo by se něco, kdyby to byl býval věděl? Nejspíš ne, on ten polibek prostě chtěl a i když to řekl, líto mu to být nemohlo. Vždyť teď má černovláska v náručí, co může být víc? Jak sobecké, přesto se musel pokusit umělce ukonejšit další lží. Pohladil ho po zádech.
„Určitě to ví, Usagi. Cítí to, neboj se. Všechno bude v pořádku, musíš tomu věřit. Určitě se vrátí, i on Tě přeci miluje, ne? Jestli ano, tak se k Tobě vrátí. Ššš, už neplač. Víš co? Zkus mu zavolat, třeba bude…“
„To je k ničemu! Zkouším to… celý večer, co odešel. Vždycky odmítne hovor. Nechce… nechce se mnou mluvit. Vlastně, vlastně bych se mu ani neměl divit, co?“ Potáhl, pustil Suzumeho a otřel si z obličeje slzy. Pomalu se uklidňoval a mysl mu zase pracovala téměř normálně. Odklonil se od chlapce, byť trochu násilně, neb rudovlasý jej ještě nechtěl pouštět, ale podvolil se vůli staršího. Vrabčák musel sklopit oči, cítil na sobě umělcův vyčítavý pohled a věděl, co bude následovat. Nadechl se, aby to byl schopen snést. Každý dojde svého trestu za proviněné.
Usagimu se podařilo rozpoznat momentální pocit, jež vnímal k chlapci, který jej připravil o to nejcennější. Byla to nenávist. Hluboký odpor k tomu, jak se stále vtíravě snažil si ho přivlastnit. Ale on mu nikdy patřit nebude, je Kioshiho, jenom jeho. Tenhle sobecký spratek, kterému záleží jen na vlastním blahu všechno zavinil. To on chtěl políbit, sliboval, že mu to přeci nijak neublíží. Lež, lež, lež! Krom toho obviňoval i sám sebe, že k tomu dal souhlas a nakonec se naprosto bez smyslů do polibku vložil. V momentě měl napřaženou ruku a hrubě udeřil Suzumeho hřbetem dlaně přes tvář. Plesknutí. Chlapec silou rány odvrátil zrak. Ticho. Nechytil si zvolna rozpalující se líci a jen velmi pomalu se na Usagiho podíval. Omluvně, nikoliv nechápavě. Moc dobře věděl, za co to bylo. Zasloužil by si víc.
„Vypadni, Suzume. Běž, už jsi toho udělal dost. Doufám, že jsi spokojený. Nikdy už Tě nechci vidět. Teď mi zmiz z očí,“ pronesl ušák šeptem, pokoušejíc se zvednout na nohy i když mu to pro trvající rozrušení šlo dost těžce. Bylo namáhavé se odrážet ze dna, když není nikdo, pro koho by chtěl vyplavat. Suzume vstal, aby ho podepřel, ale vzápětí byl prudce odstrčen ranou do prsou. Příliš silně jej ušák uhodil i přes to, že věděl, jak křehký chlapec je. V Suzumem hrklo, vyjekl a zapotácel se. Nemyslel tím přeci nic zlého, chtěl jen pomoct, ovšem jeho snaha nebyla chtěná. Na malou chvíli to dokonce vypadalo, že upadne, ale i přes bolest v hrudi se mu podařilo to ustát. Opřel se o protější stěnu, jednu dlaň přitisknutou na prsou a druhou na ústech, snad si tak zabraňoval být na Usagiho neslušný, protože ve stavu v němž se nacházel, by neváhal utrhnout se na kohokoliv. Nikdo neměl právo mu ubližovat, pokud za to ovšem nedostal zaplaceno. Ano, i takový se našli, kteří měli chuť si na lehko zranitelném chlapci ukojit své sadistické sklony a touhy a on jim musel vyhovět. Vzpomněl si na svého věrného hnědovlasého zákazníka, jež jej takto trýznil. Po jeho návštěvě nebyl mnohokrát s to několik dalších nocí pracovat, jaké měl bolesti. Ovšem vždy za ta muka dostal vyrovnání takové, že mu to promarněné směny vykompenzovalo. Z úvahy ho opět vyvedl hlas umělce, posílající ho zpět tam, kam patřil. Mezi veřejnosti snadno dostupné zboží.
„Tak už vypadni!!“ Zakřičel na něj Usagi a propaloval ho pohledem. To, že ho chlapce udeřil, bylo bezvýznamné. Suzume mu ublížil tak, že se to nedalo přejít. Tahle rána se tak snadno nezahojí. Nepřebolí to. „Vypadni!“ Opakovat to nemusel. Rudovlasý už si z budovy odnášel své prohřešky do míst, kde se ztratily mezi množstvím jiných, závažnějších. Odnášel si je, aby na ně mohl zapomenout, přestože černovláskův pláč bude slýchávat po spoustu dalších dní, ve snech. Po cestě se však usmíval. Věděl, že jejich osudy se ještě střetnou a nebude to on, kdo ušáka vyhledá.
On, Suzume, vždycky dostane to, co chce.

***

Bylo to sotva pár hodin, kdy se z této, jemu důvěrně známé, místnosti odebral domů, aby se mohl umýt, upravit, vyzvednout rodiče a vyjet za Usagim na vernisáž, kterou sám zařizoval a samozřejmě i platil. To však nikdo nemusel vědět. Dnes již neměl v úmyslu se sem vracet, ale když si člověk něco plánuje, obyčejně mu všechno nevyjde tak, jak by si přál. Noc měl v úmyslu probdít s černovláskem, kdy by se mazlili, líbali, hladili a nenasytně milovali, dokud by k ránu, zcela fyzicky zmožení, nevyužili několika hodin spánku k načerpání nových sil. Tolik potřeboval ušákův tělesný kontakt, chyběli mu noci s ním. Tření kůže o kůži, hlasité sténání jeho jména, pleskání v přírazech, jeho výraz, když jej plnil svým spermatem. Neznal krásnější zvuk, než když Usagi vrcholil, příjemně kňučel slastí a kousal se do rtu. Vždycky přitom vypadal tak roztomile, že měl Kioshi chuť, udělat mu to znovu. Při té představě se zaculil.
„Hej, čemu se směješ, Kioshi?“ Probrala jej otázka plavovlasé slečny, jež se bez soudnosti povalovala na malém křesílku v rohu kanceláře. Vlastně ani pořádně nevěděl, proč ji vzal sebou. Snad proto, že většinu alkoholu, co společně spotřebovali, platila ona a on nechtěl být nevděčný. Ne, že by nebyl při penězích, ale ona se sama nabízela, že jej zve a nenechala si to vymluvit. Seděli tři hodiny v nějakém pochybném baru a povídali si o ledasčem, přičemž si blonďák dával zatraceně dobrý pozor, aby neřekl nic o tom, co jej trápí i když její otázky byly občas pěkně zapeklité. Mazaná, to ona byla. Nakonec si koupili několik lahví sebou a přestože byl už řidič v dost podnapilém stavu, nebál se usednout za volant. Noriko mu to nerozmlouvala, ačkoliv na tom nebyla tak zle, jako modrooký. Dalo by se tvrdit, že jej úmyslně opila, aby se k němu dostala blíž. Když ji potom pozval do kanceláře, namísto do svého bytu, neskrývala zklamání, ale lepší než nic, že?
Kioshi se za žádnou cenu do bytu vracet nechtěl. I kdyby tam Usagi ještě nebyl, netušil, co by udělal, najít ho tam plačícího s omluvami. Nejspíše by mu odpustil a nakonec stejně povalil do peřin, ale to on nechtěl. Cítil se zraněný jeho láskou, ponížený a také utrpěla i jeho hrdost. Mimo jiné, kdyby z něj ušák ucítil lihoviny a Noričin ženský parfém, který na něm bezpochyby ulpěl, neb slečna využívala během večera každé situace, aby se jej směla dotknout, určitě by si domyslel něco, co není pravda. Každopádně by neměl důvody se ospravedlňovat. Byl to přeci Usagi, jež ho zradil první, tak proč by se on nemohl s někým pobavit? Ne, tyhle směšnosti musel vyhnat z hlavy. On by ušáka nikdy nepodvedl, nebo ano? Zapochyboval o sobě.
Jakmile sem dorazili, byla budova už prázdná, což se ovšem dalo očekávat vzhledem k pozdním hodinám. Nerozsvěcel, bylo příjemně šero. To první, co udělal, jakmile zasedl za svůj pracovní stůl a plavovlasou uvelebil v křesílku, bylo sáhnout po rámečku s fotografií na okraji desky a schovat ji v poslední zásuvce, doufaje, že si toho Noriko pro svou mírnou omámenost, nevšimla. Rozhodně si nepřál, aby se někdo dozvěděl o jeho vztahu s Usagim, což by přímo vedlo k faktu o jeho orientaci. Nepotřeboval nepříjemnosti.
Ignorujíc její otázku se natáhl po poloprázdné lahvi s čímsi, co nebyl schopen přečíst na etiketě a zhluboka lokal jejího obsahu. Tekutina byla čirá, hořká a v krku neskutečně pálila. Jemu to však připadalo, že přesně plní svou funkci, pohotově otupovat smysly a ničit vzpomínky. Opojné. Současně s tím, jak skleněnou nádobu odkládal, mu v kapse zazvonil mobil. Povzdychl si a začal ho nemotorně lovit z kalhot. Věděl, kdo to je. Ten, jemuž už celý večer neúnavně hovory ukončoval a paradoxně to byl i ten, s nímž dychtil mluvit ze všeho nejvíc.
Noriko na něj upřela své zakalené oči a poposedla si, sama dřímající v ruce hrdlo vlastní láhve. Vytrvale se snažila přijít na to, kdo se pokouší blonďákovi už po mnoho hodin dovolat a on mu v tom stále brání. Do teď se nezeptala, kdo ví, možná už bude modrooký ředitel vstřícnější. Taky vypadal, že musí každou chvíli sklouznout pod stůj, jak byl vláčný.
„Už zase Tě ten člověk obtěžuje? Divím se Ti, že mu to nezvedneš a nepošleš ho do háje. Kdo to vůbec je?“ Tón, který použila značil, že jí to vlastně vůbec nezajímá, aby to druhý byl ochotnější prozradit, ale jak tušila, Kioshiho mysl nebyla zatím ztlumena natolik, aby netušil, co mluví.
„Do toho Ti, drahá Noriko, vůbec nic není.“ Odbil ji, konečně vytáhnuvši přístroj, se na něj zahleděl zprvu zblízka, poté si ho musel od očí oddálit, aby rozeznat jméno no displeji. Jak tušil. Volá: USACEK. Zatřepal hlavou, aby vyhnal nutkání přece jen hovor přijmout a nechal jej ještě několikrát zazvonit, než to volající vzdal. Pousmál se a opatrně telefon odkládal, když si všiml dvou nepřijatých zpráv. Už jich také několik dostal ale bez čtení je všechny ihned mazal. Na výmluvy neměl náladu. Totéž měl v úmyslu provést i s těmito dvěma, kdyby pro nešikovnost lenivých prstů omylem nezmáčkl jiné tlačítko a SMS se neotevřela. Tiše zaklel, nechtěl to číst, proto neprodleně vyťukával jiné volby, avšak něco jej zastavilo. Hned první slovo zprávy jej zmátlo. Ztuhl a podíval se pozorněji. Tohle nemohl psát Usagi. To on nikdy nepíše a neříká do telefonu. Jeho neporušitelná zásada. Tak kdo mu to, sakra poslal? Ale ne, zrak ho ani po tom všem alkoholu neklamal. Bylo to od Usagiho. Překvapeně vydechl. MILUJU TE! MILUJU TE, KIOSHI! PROSIM TE, PRIJED ZA MNOU. JE MI TO LITO, ODPUST MI. CHCI TI TO VYSVETLIT. DEJ MI SANCI, VZDY BUDU PATRIT JE-. Rozklikl i druhou zprávu. -NOM TOBE. VER MI TO, PROSIM. MAM O TEBE STAROST. DOUFAM, ZE JSI V PORADKU. NAPIS. TVUJ USAGI. MT.
„Děje se něco, Kioshi? Vypadáš divně, špatné zprávy?“ Lokla si hned na to Noriko a začala něco hledat ve svojí malé kabelce. Cítila se trochu ukřivděná, když jí blonďák prve tak odmítl s tím, že se nemá starat. Ona se však nehodlala vzdát tak snadno jeho přízně. Občas musela zamrkat, aby se jí obraz viděného nerozmazával, ačkoli na tom byla podstatné lépe, než její společník, který se taktéž dal do hledání čehosi po kapsách. Nevšímala si ho a konečně nalezla barevný pytlíček s chutným obsahem. Usmála se, tohle jí vždy udělalo dobře. Její milované zelené wasabi. Nemohla si odpustit s sebou nosit vždy alespoň jedno balení. V tom zaregistrovala, že Kioshi bez toho, aby jí odpověděl, zbrkle vstal a netečně se dívá kolem sebe, stále nenacházející hledané.
„Noriko?“ Oslovil ji dlouze a pořád pošilhával okolo.
„Hm?“ Zahuhlala, snažíc se sáček otevřít, prudce trhla a několik oříšků se vysypalo na podlahu. Cukla hlavou a nevěřícně se podívala na ty zvláštně tvarované kuličky, jakoby nemohla uvěřit, že ještě před chvílí byly v pytlíčku, kdežto teď už je pro jejich znečištění nemůže sníst. Skoro to vypadalo, že ji to mrzí. Kopla do nich, aby se odkutálely z jejího dosahu a znovu se opřela do křesílka. Smutné, tak půvabná slečna a všechen její šarm vyprchal s tím, jak do sebe nutila další lihoviny.
„Ne… neviděla jsi moje klíčky od auta? Někde tady… přece tady musejí být,“ zakrákoral podnapile světlovlasý, popleskávající si po kapsách, zda tam skutečně nejsou. Nebyly. Musel za ušákem. Ta zpráva ho úplně odrovnala, jistě byla upřímná. Jak by taky ne, když Usagi porušil své pravidlo a napsal mu ´miluji Tě´. To muselo být pravé, jistě si to vyříkají, odpustí mu. Všechno mu to odpustí a zase budou spolu, už navždy. Jen kdyby našel ty zatracené klíčky.
„Nechystáš se teď nikam jet, že ne? Protože kdyby ano, tak to Tě asi vidím naposledy. V první zatáčce bys byl mrtvý, Kioshi,“ řekla jistě Kazumi a když viděla, že se chystá něco namítnout, ihned jej utnula. „Je jedno, jak dobrý jsi řidič. Jestli s tím autem pojedeš v tomhle stavu, tak jsi synem smrti, pane Hanzo Kioshi. Pokud ten někdo, za kým chceš jet, má aspoň trochu rozumu, tak to vydrží do rána.“ Byla chladná a neodbytná. Argumenty měla výborné. „A Ty počkáš taky. Zapni mozek a zase si sedni. Takhle bys pravděpodobně ani nesešel dolů na parkoviště.“ Ukončila svou zdlouhavou, překvapivě modrou řeč a vložila si do úst další, po hořčici chutnající oříšek. Dívala se na vysokého blonďáka, jež nad jejími tvrzeními skutečně zauvažoval, nebo to přinejmenším tak vypadalo. Váhal. Byl si vědom toho, že na tom není tak dobře, aby za černovláskem dojel a zmocnil se ho. A tak moc chtěl. Proklel se za to, že mu není blíž, ačkoli i pěšky se tam dostat dalo, ovšem než by vůbec zazvonil na zvonek, bylo by ráno. Městská doprava byla přes noc omezená a jemu se nechtělo čekat a mrznout někde na zastávce. Konec konců, za pár hodin už bude střízlivější. Ušák to přetrpí, aspoň bude ohromenější, až se tam Kioshi ukáže. Tahle představa ho utěšila. Sedl si zpět na koženou židli, mimoděk se začal zlehka otáčet ze strany na stranu a občas ještě upil hořké tekutiny.
„Hodný kluk,“ okomentovala jeho rozhodnutí Noriko, snažíc se opřít se o vzpěry na křesílku a postavit se na nohy. K jejímu úžasu to šlo celkem lehko, zřejmě ještě něco snese. Zašklebila se tomu, ještě šťastná, že se jí podařilo Kioshimu odchod rozmluvit. Tohle může být ještě zajímavý večer, tedy noc a rozhodně si ho chtěla zpříjemnit mužovou intimní blízkostí. Vrávoravě si to namířila nejprve k odpadkovému koši, kam vyhodila obal od wasabi, přičemž se musela dvakrát shýbnout, neb se jí napoprvé nepovedlo se trefit. Poté už její kroky směřovaly za pracovní stůl.
„Noriko? Sakra, Noriko co… co si myslíš, že děláš?!“ Kioshi vyvalil oči, když byl odstrčen i s židlí na níž spočíval, od stolu a plavovlasá slečna se mu vměstnala na klín tak, že si povytáhla šaty k bokům a obkročmo si mu sedla na stehna, čelem k němu. Nohy měla pokrčené jakoby v kleku, neb pro postraní opěradla bylo nemožno se úplně rozkročit. Měkké sedátko bylo dost široké, aby pohodlně sneslo ještě další osobu. Noriko se na něm uvelebila, předklonila se, natáhla ruce kolem jeho krku a propojila své prsty na jeho zátylku. Líbilo se jí, že je tím světlovlásek tak překvapený, že se ani není s to jí bránit.
„Co bys asi tak řekl, že dělám, hm?“ Pousmála se a dívala se mu do očí naprosto stejné barvy, jako byla ta jeho, sic zkalených alkoholem. Kioshiho frekvence tepu i dechu se během vteřiny znásobila a on znervózněl. Polkl, netuše, jak by měl reagovat na její chování. Tohle nesměl dovolit, miluje Usagiho. Měl by jí okamžitě odstrčit a vyhodit z místnosti. Mrcha, tak o tohle jí celou tu dobu šlo, ale on se nenechá takhle zneužít. Musí ji dát jen najevo, že o ni nemá nejmenší sexuální zájem. Kdyby mu to myslelo, udělal by to. Naneštěstí, v opilosti byl mnohem dostupnější.
„Pře… přestaň, Noriko. Slez ze mě, zatraceně. Nechci s Tebou… nechci… ahhh.“ Jakoby její polibky, kterými mapovala jeho krk, byly totožné s těmi, jež už znal. Nebyly to nakonec ušákovy rty? Věděl, že by neměl, věděl to, ale nemohl nic dělat, vůbec nic. Kam zmizel rozum? Blonďák zavřel oči, zaklonil hlavu, aby měla lepší přístup, vychutnávajíc si tak ty příjemné pocity. Pálenka v žilách mu zatemňovala mysl a znevažovala jeho správná rozhodnutí. Poddal se tomu. V hlavě si představoval, že to jsou ruce černovlasého chlapce, které nyní putují po jeho hrudi a rychle rozepínají jeden knoflíček košile za druhým, aby na sebe mohli konečně natisknout svá rozpálená, vzrušením roztoužená těla. Cítil, jak se jeho svršek rozhalil a na prsa mu dopadly dvě chtivé jemné ruce, jež ho hladí a přejíždějí po jeho nabíhajících bradavkách. Ano, musí to být Usagi, nikdo jiný jej takto nevzrušuje. Ušák mu opatrně sundal přívěsek, jež dostal darem právě od něho a odložil jej na kraj stolu, aby se snad nepřetrhl. I to byl Kioshi ještě schopen zaregistrovat. Začínal se v tom snu topit, bylo to tak skutečné, bylo to neuvěřitelné. Zase ho měl u sebe, svého černovláska. Chtěl víc ušákova tepla. Chtěl, aby ho chlapec cítil v sobě. Tak jako pokaždé, když už nemohli snést odloučení.
Poté se nadzvedl, stále se sevřenými víčky a vysvobodil svou tepající erekci z látky kalhot. Už to nemohl vydržet, tak dlouho ho neměl. Už si ho potřebuje vzít, hrubě a prudce, aby to prožil. Tak to má Usagi rád, udělá mu to. Polkl, vzal bytost před sebou za zadeček a přinutil ji si poposednout nad jeho klín. Po hmatu poznával pevné malé a nahé půlky, stejné jako černovláskovi.
„Dělej, Kioshi. Chci to,“ vzdychla Noriko, ale on ji neslyšel. Mluvil na něj jeho milovaný chlapec, který se dožadoval jeho údu se svém těle. Už ho nenechá čekat. Už ho nikdy nenechá čekat, vždy si jej vezme, když to tak bude chtít. Udělá pro něj vše na světě. Absolutně cokoliv, tak moc ho chce. Tak moc ho miluje. Jak byl zvyklý, bez přípravy, i když u ženy to potřeba nebylo, do ní pronikl. Vulgárně a brutálně, až vyjekla nad jeho násilností.
Místnost naplnily vzdechy a steny. Zvuky drsných přírazů rozrážely ticho a vzduch provoněl pach živočišného sexu.
„Usagi, Usagi…,“ šeptal tichounce blonďák, zatímco Noriko si užívala extázi právě prožívaného. Tak konečně, i ona se dočkala odměny.

***

Bylo k podivu, že má ještě slzy, jež by proplakal za něco, co se nedá zvrátit. Teprve před několika chvílemi se mu podařilo ztišit svůj hysterický pláč a cítil, jak mu začíná propadat znovu. Nehnul se už hodně dlouhou dobu, přestože do svého bytu došel před… ani netušil kolika hodinami. Hned za dveřmi padl na ledové dlaždice a od té doby plakal. Nepřevlékl se, neumyl, nešel spát. Beztak si byl jistý, že by neusnul. Před jeho obličejem, natisknutým tváří na podlahu, ležel netknutý mobil, který jak doufal, se brzy rozezvoní nebo alespoň zavibruje přijatou zprávou. Jenže takhle by mohl doufat donekonečna. Nic se nestalo. Žádný hovor, žádná SMS. Jen tma, on a slzy.
Dýchal rychle, pokoušeje se zklidnit, aby mohl uvažovat. Kioshi je jistě v pořádku a už spí, proto mu nemůže napsat. Ale co když měl po cestě nehodu? Co když teď umírá někde v nemocnici a on tam není, aby mu řekl, že ho potřebuje a nenechá ho odejít? Co když ho někdo přepadl a ublížil mu? Co když je právě teď s někým jiným? Co když zrovna stojí někde vysoko nad hlavami lidí, nerozhodný, zda má ukončit život, nebo se dál trápit, zničený jeho nevěrou? Co když… A pak to přišlo.
„Vzbudil jsi bratříčka!“
Ne, znovu ne. Už ne! Nechtěl.
„Neublížím Ti.“ „Slyšíš, co jsi způsobil?“ „Neplač přeci, copak Tě slzy zachrání?“ „Vzbudil jsi bratříčka!“
Usagi se prudce posadil a chytil se za hlavu. Nedoufal, že to kdy ještě přijde. Myslel, že se toho zbavil, že je po všem. Tak dlouho to už nezažil, nechtěl to zpátky. Proč teď? Proč? TREST! Ano, Bůh jej trestá za to, jak ranil svého milovaného. Zaslouží si to, víc bolesti. Jen ať lituje a trpí. Slzy jsou málo, Pán chce krev. Jeho krev, aby tak odčinil všechny hříchy, jimiž se provinil. To je jeho cena, jeho rozhřešení. Musí se vykoupit, jinak nikdy nenajde klid a nedostane zpět lásku, kterou oklamal. Roztřásl se a stěží popadal dech.
„Vzbudil jsi bratříčka! Vzbudil… vzbudil… vzbudil! Slyšíš co jsi způsobil?“
Byl to Kioshiho hlas, který jej vinil. Křičel na něj, káral ho.
„Né, už dost! Už dost!“ Černovlasý chlapec měl pocit, že se mu rozskočí hlava, bylo to nesnesitelné. Týralo ho to, bralo mu to vědomí, nutilo podstupovat muka minulosti. Nehty si ryl do kůže na hlavě a nevědomky si trhal vlasy. Škubal sebou, aby to zahnal, ale tohle nikdy nezažene. Byl to on sám. Jak přemoci sám sebe?
Nutně potřeboval úlevu, tak udělal to jediné, co znal a věděl, že mu to pomůže. Byť jen dočasně, ale pomůže. Bylo mu strašně, ještě chvíli a zešílel by. Vlastní tělo ho neposlouchalo, přesto byl schopný co nejrychleji vyběhnout, jasně následujíc svůj cíl. Kuchyň byla blízko, první zásuvka, špička nože byla silně poznamenaná korozí. Vzal ho pevně do dlaně, odhrnul si rukáv ze zápěstí a přiložil k němu čepel.
Tu noc si víra vyžádala hodně umělcovy krve, ale potom se ozývalo už jen ničím nerušené ticho, jakoby byl byt dočista prázdný. Taky, že byl. Usagiho vyčerpané tělo usnulo.

***

Odvrátila se od něj s nelibým šklebem na obličeji, jakoby jí najednou Kioshi odpuzoval už jen tím, jak vypadal. Nutno přiznat, že jeho jindy okouzlující výraz a veškerenstvo krásy jeho osobnosti bylo ztraceno kdesi pod rouškou tvrdě spícího, opilého a polonahého člověka na židli, o jehož zneužití svědčil jen už ochablý penis, ležící na vlhkých stehnech. Hlavu měl zakloněnou a od úst se mu táhla dlouhá, souvislá slina. Usnul hned, jak vyvrcholil do ženy s níž nikdy nechtěl nic mít. Noriko teď připadal odporný a nedokázala pochopit, co na něm jí vlastně přitahovalo. Ale byla dost chytrá, aby věděla, že tahle událost mění všechno. Spala s ředitelem HanzoKi.s.r.o., byť si to on sám ráno asi moc pamatovat nebude, ale to neznamená, že to nebude pravda. Vstala a rozhlédla se po kanceláři. Vzniklý nepořádek nijak nekomentovala, ani jednu láhev alkoholu rozlitou po koberci. Celá místnost nepříjemně páchla. Oči jí ale opět uvízly na spícím blonďákovi. Usmála se a k vlastnímu překvapení k němu měla tolik úcty, že mu i přes nechuť se ho ještě dotknout, s námahou natáhla jen shrnuté spodní prádlo, aby nevypadal tak vyzývavě.
„Výborně, Noriko. Šikovná holčička,“ šuškala si pro sebe, když pomalým, tichým krokem došla ke křesílku, na němž se usadila, když přišli. Opatrně vzala do rukou kabelku a otevřela ji. Věděla jistě, co hledá, měla to celou dobu. Zatímco se stejně zdlouhavě vracela zpět za stůl, už v dlani svírala dva velké klíče na kroužku s přívěskem značky automobilu. Byly to Kioshiho klíčky, ty, které se tak zoufale snažil najít, aby mohl odjet za ušákem. Díky své neopatrnosti by si je byl zapomněl v zapalování, když parkovali před budovou, ale Noriko chytře reagovala ještě před vystoupením z vozu je sebrala, jím neviděná.
I teď dobře věděla, po čem pátrá. Všimla si, že jakmile vstoupili do kanceláře, světlovlasý měl příliš naspěch, aby něco před Noriko ukryl. Byla to fotka? Rámeček s něčím? Každopádně si byla jistá, že Kioshi za žádnou cenu nechtěl, aby to viděla. Proto se tvářila, že nic nezaregistrovala, ale v duchu si už připravovala, jak se onoho záhadného předmětu zmocní a odhalí jeho tajemství. Možná dokonce ukrýval i odpovědi na otázky, proč si ještě Kioshi nenašel manželku, nebo jen přítelkyni. Nebo že by někoho už měl a nechtěl, aby o něm věděla veřejnost? Sehnula se a otevřela poslední zásuvku stolu. Ležel tam zasklený obrázek a pod ním odpočívaly nějaké dokumenty. Nejprve sáhla po schovávaném. Ano, fotografie, ale kdo na ní byl? Kioshi a …
„Ach, můj Bože!“ Vyjekla překvapeně a div sklo neupustila. Dech se jí zastavil a ona musela poodstoupit k oknu, ohnout několik listů žaluzií, aby jí světlo z venku prozradilo, že se nemýlila. Studovala pozorně osoby na fotce, zkoušeje si představit, že by ona černovlasá bytost byla dívka. Ne, měla chlapecké rysy, výrazné lícní kosti, tu tvář už viděla. Polkla a mimoděk se zahleděla Kioshiho směrem, zda se nevzbudil. Ten se nehnul, dál bloudící ve světě za zavřenými víčky.
„Takže Vy máte slabost pro chlapce, pane Hanzo,“ prohodila v zamyšlení a konečně jí blesklo hlavou, kde onoho sladkého černovláska zahlédla. Umělec Shinseki. Povzdychla si, jakoby jí bylo líto, že blonďáka přeci jen nemůže přitahovat a dnes si ji vzal jen díky opilosti. No, ještě se uvidí, kdo tu bude určovat pravidla. Znovu se sehnula, aby obrázek vložila do kabelky a místo něj do šuplíku pohodila klíčky od vozu. Nepochybně mu dojde, až se vzbudí, že fotografii musela ukrást ona, ale to jí nevadilo. Teď má trumf Noriko a nevzdá se ho.
Už se měla v plánu zvednou a nepozorovaně odejít, když jí ještě upoutaly listiny v oné samé zásuvce. Byly uloženy až úplném dně, jakoby si stejně s obrázkem zasloužily být nikým neviděny. Co nejdříve by se měla vzdálit, tak chvíli váhala, než po nich nakonec sáhla, aby si je jen zběžně pročetla.
„Dětský domov: „USHINAWA“. Záznamy,“ přečetla na hlavní straně a vůbec jí nebylo jasné, co to má znamenat. Kéž by měla víc času, aby si to prostudovala. K čemu potřebuje mladý ředitel záznamy o dětech z dětského domova? Že by byl adoptovaný? Ne, tuhle myšlenku Noriko okamžitě zavrhla, neb blonďák se oběma rodičům podobal. Musel být jejich pravý syn. Tak, že by někoho hledal? Ale koho? Nemá náhodou on sám dítě, které neznámá matka odložila a on se jej nyní snaží vyhledat? To už byla pravděpodobnější varianta, ale stále ještě velice nedomyšlená. Krom toho, záznamů tam bylo víc, z různých útočišť pro opuštěné děti, které nikdo nechce. Některé byly novější, ale spousta jich byla už letitých. Co to mělo za význam? V tom okamžiku se Kioshi na židli zavrtěl a jemně zamlaskal. Slečna se vyděsila a v mžiku uklidila dokumenty na své místo.
„Sakra,“ zaklela, jak byla zvědavá po čem tak blonďák mohl pátrat v dětských domovech, ale to teď nebyla její starost. Naposledy, než se nadobro rozhodla odejít, obešla stůl a sáhla po jeho telefonu. Nevšimla si, že svou neopatrností z desky stolu smetla na zem medailon, jež tam prve odložila, aby jí nepřekážel v laskání ředitelova těla. Zlatý přívěsek se zatoulal pod stůl, kde z něj byl viditelný jen kousek řetízku. Tak drahocenný a s láskou darovaný klenot se teď povaloval na zemi jako smetí.
Noriko by velice ráda nahlédla do Kioshiho přijatých zpráv a hovorů, aby se přesvědčila o tom, co už věděla jistě. Hanzo Kioshi má poměr se Shinsekim Usagim. Dva muži, přišlo jí to nestvůrné a odporné. Ušklíbla se nad tím, snažíc si nevybavit, jak asi vypadá chlapecký sex. Udělalo se jí zle a tušila, že bude brzy zvracet při uvědomění, kde se už ocitl ten úd, který měla před nějakou dobou v sobě. Odpudivé.
Jen kvapně uložila své číslo do blonďákova mobilu a jeho si naopak přivlastnila ona. Tak, nyní na něj bude mít stálý kontakt. To se jí hodilo, vzhledem k tomu, co zamýšlela. Odložila mužův přístroj zpět na stůl, a zvolna s povznesenou náladou z toho, co zjistila, opustila místnost. Zanechala po sobě pouze bolest, smutek a člověka, který ji ráno bude posílat k samotným ďáblům. Pozdě, ona už ztělesněním zla byla.