SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Odraz Usagiho tváře: speciál - Tadashi x Kioshi

Těžké, neprostupné ticho se rozestoupilo, jakmile se klávesa pohnula a stvořila sluchulibý tón, jenž měl za úkol bořit hradby, které byly za ta léta odloučení vystavěny.

Brzy následoval další, stejně skvostný zvuk. Zdálo se ovšem, že neutočí, nechává volně plynout prostor a jako album s fotografiemi připomíná dávno minulé časy, když se nakonec vícero kláves klavíru pohnulo s přesností mistrně hrajícího hudebníka a rodilo skladbu. Mnohokrát hraná byla píseň ta, znějící právě místností, tolikrát prsty živená a přece nikdy neoposlouchaná. Hladil široké světlé i úzké černé klávesy, občasně stiskl pedál klavíru v přesně určeném úseku, kdy si to hudba vyžadovala. Drahý nástroj poznával tóny a jakoby byly už naučené, sám se polštářkům prstů vycházel vstříc, neb i on si musel kompozici zamilovat. Vždyť samotný název písně Forever Love se vybízel ke kladnému cituprolití nad nádherou vyluzovaného zvuku. Velice citově prožívaná hudba.
Zavřené oči svědčily o naprostém soustředění, přestože by bylo vhledem k náročnosti hraného vhodnější, aby zrakem kontrolovaly pohyby rukou, případně je navedly správným směrem. Avšak hudebník se jedinkrát nepopletl, příliš důvěrný vztah mezi ním a jeho klavírem nedovolil okamžiku, kdy již přestával vnímat své prsty, aby svou rozpačitostí zneuctil úchvat jediného tónu. Jakoby snad samotná hudba ve vzduchu tančila, ztrácela se ve zdech, v nábytku, v hebkosti látky přikrývky na posteli, i těle jenž v ní bylo nuceno odpočívat. Vytrácela se a znovu se objevovala s takovou jistotou, o kolik prudší a hlasitější byl stisk klávesy následující. Prosakovala vším okolo, nesouc masku nevinnosti byla vlkem v beránčím rouše. Kouzelnicí v oděvu princezny.
Muž za klavírem vnímal postavu uloženou na matraci, on sám ji tam uvěznil, doufaje, že se jí skladbou odvděčí za utrpení, jímž společně projdou. Budoucí čas svědčil o uvědomení si muk, zdánlivě přisuzovaných spícímu, více však bolest zažije právě trýznitel. Dokáže milující paže, tak obratně hladící klávesy, ubližovat? Všechny mince mají dvě strany, ačkoli málo z lidí znalo hudebníkovu odvrácenou tvář. Tolik nepodobnou lidské, nýbrž zvířecí.
Otevřel oči, pichlavé ostré a zdánlivě nepřístupné čemukoli, natož pak citu, upřevši jejich zrak na mladíka se světlými vlasy. Shlédl celou jeho nádherně stavěnou postavu, zkusmo se okem pozastavil na plochém bříšku, který zahalil do chlapeckého černého koženého korzetu a co nejpevněji jej stáhl. Byl si jistý, že korzetové kostice ve svém sevření zanechají na mužově pokožce znatelné otlaky. Nevadilo mu to, dokud byly skrývány. Usmál se a na okamžik od něho odpoutal pohled, aby se opět mohl plně soustředit na hru svých prstů a zároveň tak potlačit sotva znatelné zárodky vzrušení. Nehybné, spící tělo v posteli vzbuzovalo mnoho pocitů, dýchalo, žilo, přesto by se duševně zdravý jedinec nedovedl vzrušit při jediném pohledu na něj. Snad proto se hudebník duševně řádným nazvat nedal.
Světlovlasý mladík s nebesky azurovým pohledem, nyní ukrytým pod víčky, se mezi veškerenstvem látky okolní ztrácel, zanikal v ní světlostí své jemné kůže a právě díky vulgárnosti a hrubosti tmavého materiálu korzetu, jenž mu sahal od boků ke spodní linii žeber, se v místnosti jeho osobitost opět nacházela. Úzký hrudník se s dechem vzdouval výše a viditelněji, než jindy, což bylo způsobeno přílišným utažením šněrovačky a zamezilo to dýchání do bříška. Světlovlasý tedy musel namáhat plíce společně s měkkou chrupavčitou spojnicí žeber, aby měl možnost se nadechnout. Zvráceně nádherné, když se k pohledu na jeho křehkost přičetly štíhlé paže, vyzdvižené za hlavu, hrubě k sobě připoutané pevnou stuhou a jakoby ani to nestačilo k obrazu díla zla, zápěstí se upevňovala toutéž pentlí ke kovové pelesti postele. Důkladné uzly by odolaly jakémukoliv protestu i za cenu rozedrané kůže. Vysoká sazba pro múzu, kterou světlovlasý byl. Nedosažitelný přelud, lapen chamtivým pavoukem do své citlivé pavučiny z ocelových mříží.
Poloha na zádech se ani jako příjemná nemohla tvářit, neb boky, ještě stále pod nadvládou korzetu se deformovaly enormním utažením, proto se pánev nepřirozeně kroutila, když se světlovlasý ve spaní pohnul. Jemná pěšinka světloučkých chloupků se z pod látky vracela po vlastních krocích k odhaleným intimním partiím, kde se pro nevzrušenost nacházel ochablý penis, jenž se s přirovnáním k mrtvému červu nezdál oku nijak líbivý. Jen klavírista vzpomínal, jak nádherný může být, když nahrne se do něj krev, naběhne a pulsuje. To se potom lačně napíná k pupíku, dožadujíc se pozornosti dlaně, jazyka, nebo měkkosti něčího úzkého zadečku. Stehna měl spící skvostně tvarovaná, svalnatá a pevná. Na první pohled z nich bylo možné vyčíst, kolik síly se skrývá ve stisku, kterým by objala boky jiného muže a přiměla jej, aby se do něho dostal hlouběji. Hudebník klopýtl při představě, že brzy to bude právě on, kdo se ujme této výsady. Avšak skladba utrpěla na dokonalosti. Klávesa nezazněla tam, kde znít měla, ačkoli se klavírista ještě pokusil kompozici zachránit rychlým zásahem rozumu a hbitých prstů. Možná to byla právě ona chyba, jež přinutila zavřená víčka ke chvění. Světlovlasý se probouzel.
Nejprve vnímal nepřirozené, skoro až bolestivé utažení pasu, v němž se mohl sotva pohnout, přestože se o to ještě ani nezasnažil. Paže dlouho ztuhlé v jedné poloze za hlavou zoufale volaly po pohybu, avšak když se o to muž pokusil, stuha se mu zařízla pevněji okolo kostnatých zápěstí. Nebylo úniku a krev, jež se do utažených končetin nedostávala, nemohla v nich probouzet cit, tudíž bylo k zamyšlení, jak dlouho budou údy ještě živé, než nadobro ochabnou. Nadechl se. Vydechl. Jasná modř zpod víček procitla a tvář se natočila za hudbou. Sluch fungoval dobře, bez problému rozeznal skladbu, překvapen, že právě tato kompozice jej budí. Zbožňoval ji, nezapomněl by, s kým ji slýchával před několika málo lety, když ještě na střední škole laškoval se zletilostí, zákonem i člověkem, jenž mu tenkrát býval nejdražší. Nezapomněl by, že za zvuku právě této písně se spolu milovali. Tadashi.
Hudba skonala s modrým pohledem a již se nevzpamatovala z úleku. Ticho. Poslední váhavé tóny se propadaly studem z nastalé situace, z níž se zrodily pohledy dvou lidí. Vzájemně se milující zraky dávno odvál vítr, Kioshi ztuhl překvapením, hledíc prve na sebe a poté na hnědovlasého za klavírem.
„Dashi?“ Prostor protnulo slovo. Nebylo váhavé ani hravé, nebylo lichotivé, ba povznášející. Jen slovo. Jedno z mnoha, na kterých stojí váha celého světlovláskova života. Napětí vyvolané resonancí vysloveného, hudebníka na moment znejistělo a jakoby se v čase pozastavil, neodpověděl, snad nebylo, co více říci, než zhlédnutím bylo zjevné, že to byl on, kdo mladíka k posteli připoutal. Možná by byl vhodný jakýkoliv náznak hanby, či snad lítosti nad tím vším, že takhle to dopadnout nemělo, nemuselo, kdyby…
„Dashi, co se děje? Co se stalo? Proč… proč jsem svázaný? Pomoz mi!“ Ráznost kladená hlasem na prosbu pomoci byla zřetelná, ovšem nevyslyšená vzhledem k tomu, že klavírista si nepřál volnost světlovlasého. Za žádnou cenu si nemohl dovolit, aby mu utekl. Jemu hmyz z pavučiny uprchnout nesměl, jinak by lovec zemřel hlady. Kioshi, stále si odmítaje přiznat pravdu, zoufale upíral oči na svého přítele, doufaje v jakoukoli pomoc. Pobolívající hlava dávala vědět, že se světlovlasý na toto místo sám nedostal, nýbrž muselo být použito násilí, aby sem byl dovlečen, svléknut, přestrojen a spoután jako Prométheus na skálu. I on měl posloužit jako oběť, ovšem pochyboval, že by se jeho rány do druhého dne zacelily. Hluchota trpělivě vyčkávala, než se hnědovlasý rozhodl dále mladíka netrápit mlčením. Postavil se na nohy, pomalu kráčejíc k lůžku.
„Spal jsi dlouho, začínal jsem se bát. To už mi, prosím, nedělej,“ pokáral jej muž s mírným, k situaci naprosto nevhodným úsměvem na rtech, přisedl si na matraci a jindy pichlavým pohledem Kioshiho laskavě pozdravil. Nezasvěcený by nikdy nevěřil, kolik v těch očích může být ukryto lásky. Přímo natahovala ruce, nadšená, že se shledala s milovaným, toužila jej obejmout. Avšak toto byla jiná láska, než člověka k člověku, jiná, než živého k živému. Cit se podobal spíše bestiálnímu chtíči hladového, po mase. Kioshiho zamrazilo a již mu začínalo být jasné, jak vysoká hra je rozehrána bez toho, aby přizvaný zamíchal karty. Hnědovlasý měl jasně navrch a on musel prohrát. Proč? Všechen hazard nebýval poctivý a ten mezi lovcem a kořistí, ten teprve pozbýval spravedlivosti. Světlovlasý polkl, vnímajíc náhle rozbušené srdce. Pevnost a nepoddajnost korzetu jej omezovala v dechu i uvažování. Jedinou kartou v rukávu byl nyní jeho hlas. Mohl mluvit, když už ne se hýbat. Tasil proto zbraň.
„Dashi, prosím Tě, rozvaž mě. To bolí. Prosím, špatně se mi dýchá.“ Neptal se, co od něho muž chce, bylo to jasnější, než cokoliv jiného. Chtěl jeho. Raději proto poukázal na své slabosti, doufal, že přítel podlehne výčitkám z trápení, jež mu způsobuje a alespoň povolí uzly a vázání šněrovačky. Potřeboval to. Věznitel si jej pozorně prohlédl a s neskrývanou něhou pohladil bříško přes látku. Opravdu jej tolik stáhl? Nevadí, vše se uzdraví. Věnoval modrookému lehký úsměv.
„To nic, Kioshi. Uvidíš, za chvilku bude dech nejmenším z Tvých starostí i bolestí. Prozatím odpočívej, máme ještě čas. Zahraju Ti, jestli chceš. Forever Love od Yoshikiho, tu máš přece…“
„Ihned mě rozvaž, Tadashi! Zešílel jsi? Můžu Tě žalovat za únos, udat Tě na policii!“ Zvýšil hlas Kioshi s docházející trpělivostí a nechápavě se díval po hnědovlasém, kterého tak hlasitá slova vyděsila. Opravdu vyděsila? V jeho očích viděl strach. Poznal, že zahrál špatnou kartou, zkusil opět zjemnit. „Podívej, fajn, jestli sis už pohrál, beru to. Byl to vážně dobrý vtip, Dashi. Překvapil jsi mě, ale myslím, že už to stačí, ano? Vážně mě to bolí. Byl bys tak laskav a rozvázal mě? Byl bych Ti vděčný, protože mě to už nebaví. Děkuji,“ ukončil svůj naprosto zbytečný proslov Kioshi a doufal, že to s druhým mužem nějak pohnulo. Ledová povaha se nezatřásla, a i když to na moment vypadalo, že ukápne alespoň kapka vlídného slova, nebo pochopení, nestalo se tak. Nic z toho nebyl žert a bohužel až tehdy, když se muž opět zvedl a na jeho tváři bylo znát zklamání, až tehdy si světlovlasý uvědomil vážnost situace. Jakoby skutečně prohlédl vše až nyní. Nikdo mu nepomůže.
„Zahraju Ti jí, potěší Tě, jsem si jistý. Jen si odpočiň a uvolni se. Hudba je příjemná, máš jí rád. Pokusím se nic nezkazit, ano?“ Tadashiho trpělivost si stále udržovala úměrnou hladinu, avšak jakmile znovu usedl za klavír, zdálo se, že znervózněl. Prsty nejednou nebyly tak jisté a tón se změnil z lehkého a plaše létavého, na těžký a spíše vynucený. Nebyla to ta samá skladba, jako prve, tahle byla zbavena iluzí o kráse. Kioshi to zničil. Jeho hlas, jeho křik to vše zbořil, to vše nádherné, jaké to mohlo být, tak proč se tedy hnědovlasý stále snaží rozeznít klávesy, když spíše pláčí, než zpívají. Proklaté pohřební písně pro nemrtvé a světlovlasý mladík nechápal, zda vážně se nachází v realitě a skutečnost se převlékla na obraz čirého šílenství. Trhal pažemi ze strany na stranu, stuha se mu zařezávala hlouběji do kůže, probouzela v ní bolest a jako důkazy hrozivě vystavovala pramínky karmínu. Světloučká kůže se zbarvila hříchem. Pozdě zachránit anděla, krvácivé stopy nikdo nesmaže. Přesto pohyb spoutaného těla neustával, klavír bezmocně hrál, ač by potřeboval utichnout a hudebník se ztrácel v sobě. Chaotická křídla zhrzené lásky se rozprostřela. Náhle, bez varování, nebo snad i jediné mimické výhružky, se Tadashi prudce zvedl, tak rychle, že ani Kioshi nestihl zaregistrovat, že pavouk se k němu blíží, napřáhl se a hrubě udeřil mladíka přes tvář. Štiplavé plesknutí následovalo po posledním tónu. Úder byl přesně mířený, zbrklý, avšak zabral, neb tělo na posteli náhle znehybnělo. Modrý pohled se zřetelně vyděsil.
„Chtěl jsem jenom, abys klidně ležel, ku*va!“ Rozčílil se muž a shlížel na spoutaného. Ve tváři měl vepsaný upřímný hněv a vražedný úmysl bestie. Laškovná hra na hodného věznitele, který neubližuje, nýbrž se o oběť stará, ta hra byla pryč. Světlovlasý nevědomky probudil nestvůru, bojující samu se sebou a svými potřebami. Zvíře se zmítalo v okovech rozumu, jež velel se uklidnit, avšak ono chtělo vše jiné, jen ne klid. Úderem pohmožděná tvář začala pálit a červenat se, jak byl útok rázný a nepředvídaný, proto Kioshi nestačil ani uhnout stranou. Dashi jej uhodil, jeho přítel ho zranil. Zklamání a bolest ducha probuzená v nitru se drali na povrch v podobě přespříliš vyčítavého pohledu. Kioshi nerozuměl, nechápal, proč se děje to, co se právě odehrávalo. Přesvědčený, že si trest nezasloužil, nestoudně a možná až drze zíral na svého trýznitele pohledem, jenž sám o sobě ránu vytýkal. Smutné oči ve zraněném obličeji žádaly vysvobození, které se ovšem střetlo s ledovým chladem, pomalu tajícím. Tentokrát okovy bestii udržely.
„Odpust, Kioshi, nechal jsem se trochu unést. Nechtěl jsem Tě uhodit. Je mi to skutečně líto.“ Jak pravdivě dokázala znít fráze o odpuštění, o studu za své nepřiměřeně hrubé jednání, ačkoli kdo mohl soudit, zda vážně to nebylo pouze zbrklé a hnědovlasý svého činu upřímně nelituje? Jaký tvor mohl objektivně smýšlet o Dashiho násilné povaze, když jindy byl tak jemný, usměvavý a přátelský? Nestvůra za maskou nevinného, poví si neznalý, ovšem nemohlo to být naopak? Čistá duše odsouzena ke krutostem.
Tadashi si opět tiše přisedl na matraci vedle světlovlasého, opatrně, aby jej snad nevylekal, natáhl paži a klouby prstů pohladil úderem rozžhavenou tvář v potřebě ji dotekem ochladit. Nestačil se ovšem k pokožce ani přiblížit a modrooký už spěšně odkláněl hlavu stranou, jakoby i něžností pohrdal právě proto, že je od Dashiho. Nepřijal pohlazení, omluva zůstala nevyslyšena, neodpuštěno. Upřímně to hnědovlasého hluboce zabolelo na hrudi, toužil být jen pozorný, nadarmo.
„To mne tolik nenávidíš, blondýno? To mi uhýbáš, jako bys nikdy dřív nežádal, abych Tě pohladil. Prosil jsi, abych si Tě vzal, pamatuješ? Jakoby to bylo včera.“
„Přestaň! Dost, Dashi! Vůbec to není, jako včera. Dávno jsem na to zapomněl, rozumíš? Je to pryč, už Ti nepatřím. Nemůžeš si se mnou dělat, co chceš, jasný? Mám svůj život, mezi námi to skončilo už před lety! Vzpamatuj se, Dashi!“
„To Ty se vzpamatuj!“ Okřikl jej najednou hnědovlasý a jeho oči téměř slzely. Popadl Kioshiho za bradu a natočil si jeho tvář ke své, aby viděl modř očí, dřív zářících jen pro něho. „Nic neskončilo, nedokázal jsem zapomenout, Kioshi! Nemůžu! Nemůžu, i když tolik chci. Potřebuju Tě, blondýno. Miluju Tě, copak to nevidíš? Pořád Tě strašně miluju. Všechno bude jako kdysi, když mi dáš šanci. Zase budeme spolu, Kioshi, ty a já. Máme být spolu, já to vím.“ V pichlavém pohledu se muži zračil slepý fanatismus. Byl absolutně přesvědčený o svých slovech, ačkoli světlovlasý ho nepoznával. Tadashi zaníceně pokračoval ve snění a líčení budoucnosti, jež nikdy nepřijde.
„Prosím Tě, vrať se ke mně. Přísahám, udělám vše na světě, abys byl šťastný. Nikomu nedovolím, aby mi Tě vzal, můj milovaný, rozumíš mi? Jen mi řekni, že mě také miluješ, že ke mně něco cítíš a můžeme být spolu, blondýno. Už navždycky,“ pronesl nakonec tiše hnědovlásek, stále svírající mezi prsty Kioshiho spodní čelist. Plakal z pravdivosti a touhy po něčem, co nemohl dostat. Časy minulé uplynuly v nenávratnu, jen bláhový by chtěl vrátit dobu. Modrooký polkl, dech měl zrychlený a chvílemi si připadal jako v hodně komickém snu, kde se ovšem nikdo nesměje. V tomhle snu lidé umírají a přece je to groteska. Vydechl.
„Tadashi, ty ses zbláznil!“ Vyhrkl tiše, avšak rázně, neb si byl vědom toho, že vše, co bylo řečeno, považoval Dásni za upřímnost. Byla to bláhovost, čiré šílenství. Už nemohli být spolu, cit mezi nimi ochabl a zemřel již před dlouhou dobou. Nic z něho nezbylo, pohřben se ztratil v nicotě. A přátelství, jež po letech opět navázali nemělo s dávno shnilou láskou společného zhola nic. Kioshi si uvědomoval, na jak tenkém ledě nyní stojí a boří se do kalných vod s každým slovem odporu. Ale není to právě motýl, jež před smrtí se zmítá v pavučině v naději na jakoukoli záchranu? Měl pocit, že korzet kolem těla je samovolně utahován a on s dechem dlouho nevydrží při tomto srdečním stresu. Hruď pulsovala nervozitou, rozčílením nad nesmyslností situace. Neměl o cit hnědovlasého žádný zájem, což mu ovšem nezabránilo v tom, aby k němu promluvil o poznání vlídněji. Chtěl přítele upokojit, ačkoli utišení vyžadoval sám.
„Dashi, poslouchej mě, ano? Mám Tě rád, mám Tě moc rád, ale jako přítele. Jsi mi drahý, jeden z mých nejbližších, rozumíš? Odpust mi, ale je to vše, co Ti můžu dát, nemiluji Tě, Teddy. Promiň, necítím k Tobě totéž, už ne. Prosím, rozvaž mě.“ Světlovláskův hlas slábnul, jak se mu do očí vemnuly slzy a on vnímal, že již nebude schopný se dál udržet na hranici vlastní hrdosti. Rozhodl se ukázat zranitelnost, předvést se ve své slabosti, doufajíc, že obrazem plačícího milovaného, Tadeshiho oklame. Zvolil pro něj dokonce oslovení, jímž si ho jej tenkrát získal. Teddy. „Prosím, Dashi, prosím Tě, pust mě. Nejsi takový, já vím, že nejsi takový, neublížíš mi. Prosím, já…nikomu nic neřeknu, přísahám. Slibuji, jen… to bolí, rozvaž mě… rozvaž…“ Tadashi strnule pozoroval, jak jedna po druhé se bez konce slzy spouštějí po tváři toho, kterému chtěl dát svět. On o něj však nestál, zavrhl jej, naprosto bezcitně pošlapal veškeré sny a plány, pro ně připravené. Tak kdo byl potom bestie, když si vzájemným zraňováním mrzačili duše společně s iluzemi o životě? Kdo byl potom ten zlý? Hnědovlasý muž se bez jakéhokoli náznaku soucitu odvrátil od spoutaného mladíka. Povzdychl si.

„Vůbec nic jsi nepochopil, blondýno. Hlupáčku, samozřejmě, že bych Ti nikdy neublížil, ale teď…“ Svázaný ustrnul v klidu, ona odmlka se stala předzvěstí blízké budoucnosti. Poslouchal a čekal na ortel jako souzený před Božím slovem. „Ale teď už mi nedáváš na vybranou, Kioshi. Vezmu si Tě tedy proti Tvé vůli, ať s tím souhlasíš nebo ne. Takhle jsem to nechtěl, opravdu ne. Nemůžu Tě nechat jít, blondýno, ne teď. Je mi to líto. Skutečně.“ A v hlase zaznívala skutečná soustrast, nic předstíraně umělého, žádná přetvářka. Průhledná bolest nezakalená žádnými frázemi, či mimikou. Pravda. Tadashi si pomalu, naprosto soustředěně začal rozepínat knoflíčky košile od krku, nespěchal. Naprostý klid a vyrovnanost. Snad jeho líbivě tvarovaná hruď postrádala srdce, jež by dalo prozradit stresu. Jakoby právě neměl v úmyslu krutě zneužít světlovláska bez ohledu na jeho křik. Možná to bylo povahou lovce, možná to bylo smíření s tím, že jinak, než násilím, si nikdy patřit nebudou. Kioshi odmítal uvěřit, vše to bylo špatně, je to sen. Noční můra z níž se není možné žádným způsobem vymanit, pavouk již vstříkl jed do oběti a vyčkává pouze, až se motýl přestane chvět.
„Ne! Teddy, ne! Nedělej to, prosím Tě! Nesmíš to udělat, zkrátka nesmíš, nedovolím Ti to. Tak už se prober, tohle nejde! Jsem to já, Kioshi, vidíš mě? Nemůžeš si mě jen tak vzít, já to nechci! Slyšíš? Přestaň se svlékat, sakra, to se mi zdá! To se mi jenom zdá!! Tadashi, k***a, ne!“ Zbytečný odpor, když se krev plnila jedem a nebylo úniku z její moci. Nevzdával se a pokoj před chvílemi naplnění tóny klavíru, najednou musel snášet křik a výčitky. Plnilo jej to strachem, kdy po pohlazení nadešel hrubý úder a on postrádal údy k obraně. Místnost smutku prožila toho mnoho s majitelem, který buď dlouho do noci plakal nad svými hříchy, nebo sténal jméno světlovlasého do temnoty, když dlaní uspokojoval vlastní potřebu po jeho blízkosti. Nezbývalo, než nechat prostor prosycený prosbami a urážkami, nic totiž nemohlo zabránit nezvratitelnému. Světlá košile ledabyle odložená na klavírním křídle by dovedla vyprávět o trápení obou, byla jim na očích, přesto nikým neviděná a kalhoty, jenž ji následovaly, svou tíhou brzce sklouzly z jemného naleštěného povrchu nástroje, padajíc k zemi, svršek strhly sebou. Hnědovlasý muž v tmavém spodním prádle se krásou těla nemohl jiným rovnat, ačkoli o sobě si přehnané mínění nedělal. Hladká kůže bez chloupku odrážela světlo, když modrooký muž pozbyl slov, aby si jej prohlédl. Srdce jako zvon zuřivě bušilo o stěny hrudního koše v návalu adrenalinu. Dashiho postavu znal, ovšem za léta s ním nestrávená zkrásněl snad ještě více, než si jej byl schopen pamatovat. Atraktivní, vtipný, milý, něžné pohlaví jej zbožňovalo jako nějaký symbol mužnosti, avšak on se ženami nezaobíral a jen jako levné zboží je obcházel s touhou po nejdražší cennosti mířil do doby dnes. Dnes, kdy má Kioshiho na dosah ruky, toho, jehož už jednou svíral v náručí a nechal si shodou neblahých náhod opět proklouznout. Teď však už ne, pavučina vydržela nápor lomcujících křídel, svíraje motýlka pevně, neoblomně.
A potom, jako by to znamenalo pro oba lovu účastněné rituál, si hnědovlasý pomalu stahoval prádlo, jež ho zahalovalo v - přes látku viditelně nabuzeném - rozkroku. Zoufale zdlouhavě se odhaloval, hlavička penisu byla vlhká, jak se již mužství poddalo kapce touhy1, jež jej zvlhčila. Leskla se a tepala horkem přespříliš chtivě, že přitáhla světlovláskův pohled, jakmile zvedl hlavu z polštáře a nestačil už vnímat, že zápěstí krvácí. Spodní oblečení napodobovalo příkladu svršků, se stejným chladem bylo odloženo stranou. Nahý úchvat mužského těla se rozprostřel prostorem, neb on jediný na sebe soustředil pozornost všeho okolního. Neživé neexistovalo a pro antickou dokonalost obnažené postavy by básník prolil slzu, jak skutečná na pohled byla. Snad by i hovořil o opravdové kalokagathii2, kdyby ovšem kvůli zvířeti v duši nemohla být dobrota hnědovlasého zavržena. Nemohl se zvát „dokonalým“, krása a dobro v něm neobcovaly naráz, spíše se odtažitě držely co nejdále jedna od druhého, přestože byl muž v jádru laskavý a přívětivý. Nebo byl takový navenek?
Svlečený Dashi se obezřetně přiblížil ke světlovlasému a nejprve mu silou podržel kolena u sebe, aby jej on při kopnutí ze sebe neshodil, přestože se Kioshi bránil a v nohou se skrývalo mnohem více energie, než v pažích, snažících se jej zklidnit. Pochopil, že obrana násilím je nyní nevyhnutelná, slova nezabrala, už zbývá pouze primitivní pudová ochrana před něčím, co se mu příčí. Avšak ani to, že muže několikrát kopem zasáhl do břicha a jen těsně vedle intimních partií, mu nijak nepomohlo, vytvarované svaly bolest snesly. Dashi ani nezakňučel, popadl slabšího za boky v korzetu a svým tělem k němu přitahovaným jej přinutil roztáhnout stehna, která úpěnlivě tisknul k sobě. Modrooký se nerad podvolil síle, bylo to ponižující, trpké, bolestivé, když vnímal vlastní ubohou slabost. Ani nejsilnější svaly na těle nedokázaly odolat ničivé síle bestie, žadonící po ukojení chutí. Paradoxní pošetilostí se stal jejich pláč. Oba slzely nad nadcházející ztrátou něčeho drahého. Byl to smutek za nemrtvé, přesto brzy zavražděné city, které už žádný k životu nepřivede, dokonce ani odpuštění by to nesvedlo. Perly na tváři světlovlasého ukrývaly zklamání z chování přítele, jehož miloval jako bratra a přece se pomalu schylovalo k incestnímu zločinu. Naopak mužovo slz prolití stálo na nejistých základech vlastní osobnosti, kdy zvíře v sobě bojovalo s rozumem a rozum se zvířecími pudy. Jakoby jedna strana volala ´zadrž, nedělej to´, zatímco ta obludná už vztahovala své pařáty na nevinného. Plakal nad svou neschopností se ubránit, vždy šelmě v sobě podlehl.
Dotek hnědovlasého se záměrně vyhýbal stále ještě ochablému rozkroku spoutaného milence, neb nemělo smyslu, snažit se jej nabudit. I kdyby se to povedlo, krása ztopořeného údu by brzy ztratila půvab, když by do světlovlasého hrubě pronikl. Bolelo by to a bude to bolet. Utrpění může vzrušovat jen ty zvrácené a choromyslné, takový Kioshi nebyl. Ač zraňování snést dokázal, nedalo se tvrdit, že by jej měl rád, nebo ho dokonce v sexu vyžadoval. Tadashi se jeho penisu nedotkne, s jistotou to cítil, znal druhého. Možná bylo příliš sobecké nedopřát světlovlasému úlevu orgasmu, nebo jen pozornosti, kdy by jej prsty hladil, avšak Dashi si nepřál, jej takto svázaného ponižovat tím, že mu bude vnucovat svou náklonnost, když o ní nikdo nestojí. Jakoby nestačilo, že si jej má v úmyslu přivlastnit jen pro vlastní potěchu. Jistě se k němu přisunul, až na svých stehnech vnímal pevnost hýždí modrookého, které si ještě za bedra přizvedl, aby do něj měl snazší přístup. Motýl se zmítal, prosil, snažil se vysmeknout z pasti, jež přinášela jen ledově kruté vysvobození v podobě smrti a strávení svým uchvatitelem. Křičel, když modrými drahokamy shlížel na hnědovlasého, jenž si na prsty nanesl sliny a poté ucítil na vlastním citlivém konečníku jejich lepkavou vlhkost. Mezi stehny drtil Dashiho pas a boky, svíral tak pevně, až to muži bylo nepříjemné, avšak stačilo se natáhnout a podruhé za krátkou chvíli zhanobit světlovláska fackou. To jej naučí poslouchat.
„Teddy, ne! Přestaň. Prosím, prosím Tě! Já nejsem pasivní, rozumíš?! Chápeš to? To nemůžeš, sakra! To nesmíš, prosím! Ne, to…“ Blonďák zatnul zuby a pevně zavřel oči, neb to bylo to jediné, jak se bolesti mohl ubránit. Tlačil se do něho hnědovláskův objemný penis, nehledě na nedostatečné roztažení svalů svěrače, jenž na vstup a pohyb dovnitř nebyly připraveny. Pálivá muka projížděla celým Kioshiho tělem, vhánějíc mu slzy do očí, přes které měl rozostřený pohled, když mimoděk pootevřel víčka. Z násilně sevřených čelistí mu vycházelo tiché vrčení smísené s občasnými vzlyky. Po obou předloktích svázaných rukou stékaly rudé pramínky teplé krve, jak tahal paže dolů a způsoboval si tak ještě větší bolest, jež přehluší tu, ve spodní části těla. Divoké srdce tlouklo a křičelo svou bolest do světa. Tělo se kroutilo ve snaze uniknout trýzniteli. Silná stehna utiskovala mužovi boky, ačkoli už nedovedla zabránit nezvratnému a hnědovlasý se do něho dostal celou svou délkou. Kioshi byl opravdu velice úzký, svíral po obvodu možná až příliš bolestivě, neb nebyl schopen ve svém stavu se uvolnit a poskytnout sobě nebo druhému jen minimum prostoru k vlastnímu znásilnění. Připouštěl si zbytečnost kladeného odporu a fakt, že jakkoli tomu do teď mohl zabránit, snaha se již stala marnou. Cítil jej v sobě, ostře, bolestivě, cítil jej v sobě tak, jako nikdy před tím. Muž setrval v klidu, důvod spěchat pozbýval potřeby, jen se díval, jak světlovláskovi svaly ochabují a on se mu nemá v úmyslu vzepřít. Když si položil hlavu na polštář mezi své zraněné paže, polykaje své sliny. Tadashi se na něj lehce usmál, shlédnuvši bříško napasované v koženém korzetu, které se pod ním mrzačilo.
„Miluju Tě, blondýno. Jsi překrásný.“
„Dashi, to bolí…“ Procedil světlovlasý mezi zuby, zatímco popadal dech.
„Ššš, bude to dobré, slibuji.“ Věřil ve slova, jimiž naplňoval vzduch, ačkoli o jejich pravdivosti se přesvědčit nemohl. Doufal, jakkoli to k jeho násilné povaze nesedělo, že styk nebude pro Kioshiho bolestivý více, než je nezbytně nutné. Opatrně se pohnul a sledoval spojení, při němž ze světlovlasého zlehka vycházel, téměř až po špičku, kterou ovšem z jeho těla nevytáhl, neb by si do něj musel opět vynutit přístup. Přitlačil, vnímajíc, jak klouže dovnitř, skrz sevření svalů, jimiž si světlovlasý nechtěně sám ubližoval. Táhlé kňučení, přecházející ve vzlyk protnulo toto tiché kruto, aby dalo znát nesouhlasu se zacházením. Marná snaha motýlova o vzkříšení. Již umíral, nesmířen s trpkostí života.
Slzy dál neslyšně pěly milostné písně, než ztratily noty v měkkosti látek přikrývky a pohyby stávaly se prudšími, jakoby ten, co ubližoval neměl dostatek času na něhu, nebo jen na líbezné slovo. Pleskání kůže o kůži, zatímco jemná pokožka stísněná pevním materiálem se mrzačila a trhala, byla příliš stažená, neschopná se napnout. A zohyzděná zápěstí dál drtila hedvábnost stuhy pro jejichž pevnost krvácela. Karmín sám volal po utišení. Jemné světloučké vlasy se zmítaly v křeči, když mysl odmítala se povolit fyzické síle a hlava se smýkala ze strany na stranu, aby do obličeje nebylo vidět. Azur zraku dokazoval muka slzami, rojily se po desítkách a ani pavučina řas je nedovedla zadržet, aby dál nepadaly, nestékaly po tvářích. Jednotka času stala se nekonečnou v sekundách, v minutách, v hodinách i dnech, kdy ústa ječela, ač postrádala hlas. S každým přírazem hlouběji v sobě cítil vinu, že nezabránil příteli v tomto hříchu. Prohřešky všech dnů života se sčítají a promítají v pohybech, ve stazích svalstva a šlach, v proudění krve. Je to vše lidské, milování, sex i hrubost A přece to vše tak bolí… Proč!
Nemá snad láska hřát? Nemá se mazlit a být příjemnou společnicí? Tak co je tedy tohle, když ne, ona? Jak nezvat cit, který ani citem není. Jako podvodný šašek ukrytý za maskou šťastného se prodává, aby nakonec odevzdal světu ne veselí, ale zármutek. Tak se teď jevila scéna. Tak neplač, maličký, lépe již bylo, teď trp.
Ze spojení vždy nový život zrodit se má, praví se. Avšak jak by bylo možné, aby z rány, odkud vytéká jen krev, co znovu a znovu je živena tělem druhého, aby z té samé rány kdy vzešlo něco, co přinese potěchu? A rudá barva špinila vše na okolo, hýždě, po nichž kanula, úd, který ji probudil. Kam zmizela skladba klavíru, pojednávající o skutečném zalíbení v milovaném? Odešla z pietního místa. Tím se lůžko stalo.
Pak náhle ústa opět nalezla hlas, jenž v pravidelných intervalech a tempu nelidsky prudkých přírazů vydávala zvuky podobné skutečnému umírání. Slepý by nevěřil, že se v pokoji odehrává akt lásky, spíše spoléhal ve skonání, přestože postel lehkým rytmickým vrzáním vyprávěla o prováděném. Stuha se zakusovala hlouběji do žil a do tepen.
„Dashi…“
„Kioshi…“
Nebát se a zemřít vášní, spalující obě duše, avšak tak snadné to být nemohlo. Nikdo neměl právo soudit, žádný živý. Jak krásně dovedly tančit slzy vedle kapek krve, jak mocně ta souhra vyzněla, než se do sebe vpily a staly se svou součástí. Žily v sobě a hynuly jednotné, jedna ve druhé, tak jako muži. Jeden ve druhém, nevinné bestie, svaté tváře Adamovi i bez jabka provinili se proti Božímu slovu. Bez smyslu, nadbytečné přemýšlet. Chtíč!
Potem schvácené hnědé vlasy se lepily na přísné čelo přirážejícího, jenž si uvědomoval blížící se konec cituprolití. Vyplenil, co uchvatitelé bylo, více mu křehké tělo pod ním poskytnout nesvedlo, nemohlo, bylo na pokraji sil. Již se nezmítalo v protestu a jen oddaně se povalovalo, čekajíc až utrpení skončí. Poskvrněná počestnost se rozbila, když se s několika rychlými, tvrdými pohyby v modrookém rozlilo lepkavé teplo, aby jej mohlo infikovat ze vnitř vlastní hanbou. Virus lásky.
Narůžovělé sperma se vyhrnulo ven z rány, jakmile byla zbraň ze zranění vytažena, přestože hnědovlasý v mladíkovi setrval déle. Pohled na zkrvavené paže, které pro potlačovanou touhu předtím nevnímal, jej znervózněl. Ochablé tělo se zhroutilo do sebe a nohy se vulgárně roztáhly do stran, jakoby již nezáleželo na ničem. Oči neplakaly, dech řídnul a vytrácel se. Snad se jed dostal až k srdci, že motýl zcela zahodil známky života. A když se trpitel zvedl, aby odhadl pravou podstatu umírání, zajíkl se nad svou zvráceností. Blonďaté vlasy zabarvené červení, stejně jako polštář, co za hlavou nebyl patrný, nasáklý krví z přeťatých žil poukazoval na skutečnost, že bylo porušeno vše, co být nemělo. A pro obyčejnou neschopnost přiznat si porážku i fakt, že muž není milovaný, pohrdl lidskostí a nechal krvácet přítele. Pohled zakalený touhou nepostřehl zoufalství ve vysloveném jméně, když se stuha zařízla do cévy. Temná byla povaha zvířete, stejně jako všechny jeho smysly.
„Kioshi?“ Ani když podepřel něžné hlavu vlastní dlaní, modř očí se neprojevila.
„Kioshi?!“ Ani když zatřásl silou s trupem, hrudník se nevzedmul.
„Kioshi!!“ Ani když volal jméno svého milovaného tisíckrát a znovu dokola, jedinou odezvou se stalo hrobové mlčení jako pomsta za všechna marná slova a prosby o vysvobození. Urazil se, trucuje, nevděčník.
Vázání na korzetu povolilo, když jej stejně jako stuhu v zápěstí, muž povolil a poté opatrně z neživého vysvlékl. Nesmířen s pravdou o nedýchání, pokusil se vahou zatlačit na hrudní kost, aby rozhýbala srdeční sval. Copak nerozumíš trestu? Nechápeš? Sám jsi cit sprovodil ze světa a najednou se pokoušíš o návrat mezi cituschopné? Ukojený po fyzické stránce, vyvrcholil jsi do mrtvého. Kaj se a pros o smilování, které nepřijde. Bezvěrec.
„Kioshi!!!“ A přece zbyly ještě slzy jež by prolil, ač to byl smutek sám nad sebou. Osud mu jej vytrhl z náručí, nikdy by si nepřipustil vlastní pochybení, proč také? Miloval jej, nebo ne? Byla to láska…byla…
„Kioshi, já se bojím! Kioshi, bojím se…“ A tak se stulil vedle chladnoucího světlovláska, tvář položil na jeho bříško, mělce oddechujíc. Třásl se, plakal, ovládl jej strach, těžko soudit, z čeho. Jeho srdce stále tlouklo, v paměti se rozezněla klidná melodie klavíru. Prsty zlehka hladící klávesy, nořící se do jejich zvuku. Tón za tónem, nádherné, čisté, nezkažené. A jen on sám mohl uslyšet hlas, který neexistoval, nebyl skutečný, avšak mluvil, žádal. „Zahraj mi, Teddy, prosím.“
A muž poslechl.

KONEC

1: Kapka touhy = Preejakulát. Tekutina neutralizuje zbytkovou kyselost v močové trubici, způsobenou močí, a vytváří dobré prostředí pro průchod spermií.
2: Kakokagathia = řec. pojem, který vyjadřuje antické řecké přesvědčení, že krásné a dobré, krása a ctnost patří k sobě a mají mnoho společného. Co není zároveň dobré, nemůže být krásné a naopak.

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Pro KILIENE!
Omlouvám se, že mi tak dlouho trvalo to napsat, avšak jakmile se začteš, porozumíš proč...
Považuji to za jeden z mých nejsložitějších textů...
A ani to není tak Hard...je to jen takové, jaké to je...

UPOZORNĚNÍ: Pokud nemáte v úmyslu to dočíst do konce, nezačínejte..
YAOI!
Je to speciál = děj nijak nezasahuje do skutečného příběhu, takže na konci nepanikařte!
P.S. Mám v úmyslu dokončit resty (fan arty) a začínám novou fantasy kratičkou kapitolovku...
Děkuji... Dasty Ituriel Harst

5
Průměr: 5 (11 hlasů)