Pavel - Poklad najdeš tam, kde to nejméně čekáš... 06

Druhý den, jak bylo domluveno, dorazila Hanka. Bylo vidět, že je z těch maturit celá přešlá a kdyby mohla, nechala by je zákonem zakázat. Snažil jsem se ji uklidnit, ale moc úspěšný jsem nebyl.
„A dost!“ zavřel jsem ji učebnici před nosem, když se málem rozbrečela nad tím, jak je, dle jejich slov, blbá jak troky. „Co blbneš, prosím tě? Víš co, kašlem na to. Zajdem na chvíli ven, co říkáš?“
„Ne! Musím se učit!“ vyrvala mi učebnici z ruky.
„Hele, Pája má pravdu,“ ozvala se Lenka, která seděla v sedacím pytli a četla si knihu. „Musíš si odpočinout a vyvětrat si hlavu. Čím dýl se tu s tím morduješ, tím je to horší.“ Položila knihu a vstala. „Zajdem někam na skleničku.“
Hanka, chtě nechtě, byla donucena nakonec souhlasit. Oblíkli jsme se všichni tři a vyrazili ven. Rozhodli jsme se, že zajdeme do jednoho klubu, kde by teď nemělo být moc lidí, abychom mohli v klidu pokecat.
Vešli jsme dovnitř a rozhlíželi se, kam se usadíme. Už jsem chtěl zamířit k jednomu volnému stolu, když jsem se uprostřed chůze zarazil. Uslyšel jsem známý hlas. Podíval jsem se tím směrem.

Do prčic. Tak tady zůstat nemůžeme.

„Jdeme jinam,“ otočil jsem se k holkám a začal je strkat ven.
„Co je? Vždyť je to tu docela hezké,“ nechápala Hanka.
„Co je, Pájo?“ zeptala se hned podezíravě Lenka. Bylo ji jasné, že to mé náhlé rozhodnutí, není samo sebou.
Ukázal jsem prstem nalevo. Otočili jsme se tam oba dva.
„Aha,“ konstatovala suše a už se dál nevyptávala. Chytla Hanku za ruku a táhla ji ven.
Já ještě chvilku stál a díval se na Michala. Vztek na toho člověka mě stále neopustil. A bylo to na mě určitě i vidět. Michal si mě všiml a ztichl. Díval se na mě a zřejmě přemýšlel, co udělám. Kluci, kteří s ním seděli, si všimli, že se něco děje. Otočili se na mě. Taky čekali, co udělám, byli to ti samí, co tenkrát, když jsem Michala zmlátil. Jeden z nich se už zvedal, že půjde ke mně.
Vzpamatoval jsem se. Mávl jsem na ně rukou a šel ven.

Přece se nebudu zabývat někým, kdo za to ani nestojí. A kdybych se s nimi začal bavit, kdo ví, jestli bych zas po Michalovi nevystartoval.

Aniž bych se ohlédl, šel jsem ke dveřím.
„Zajdeme jinam,“ zopakoval jsem své rozhodnutí, když jsem vyšel ven za holkama. Zamířil jsem do restaurace, kam občas chodíváme s Ondrou na oběd.
Díky tomu, že to nebyl klasický klub pro noční zábavu, byl tam celkem klid. Hudba sice hrála i tady, ale tak, aby se lidé mohli v klidu bavit, aniž by se museli překřikovat. Vybrali jsme si stůl blízko barového pultu. Usadili jsme se a čekali, až dojde číšník.
„Dobrý večer, objednáte si?“ ozval se vedle mne známý hlas.

Zvedl jsem hlavu. Ach jo. Už nevím, kam jít, abych nenarazil na někoho, koho nemusím vidět.

Vedle našeho stolu stál číšník se svým typickým úsměvem ve tváři a čekal na naši objednávku.
„Doneste nám láhev červeného.“
„Máme na výběr…“ a začal vyjmenovávat vše, co v tuto chvíli mohli nabídnout.
Podíval jsem se na holky, jak se dohadují, jaké víno by si daly. Nechal jsem výběr na nich. Číšník si zapsal objednávku a odešel.
„Ten je hezkej,“ ozvala se Hanka a se zalíbením se za ním dívala.
„Ani ne,“ ušklíbl jsem se a v duchu myslel na to, jak byl chlapec celý rozhozený z Ondry.
„Náhodou,“ zamračila se na mě Hanka. „Mně se líbí.“ Znovu se po něm ohlédla.
„Ale no tak, Pájo,“ drcla do mě Lenka. „Nemusíš být tady jediný hezký kluk. Z tebe nic nemáme, tak nám aspoň nech naše představy, ano?“
„Tak jo. Tak si představujte, co chcete, nechám vás při tom.“
Číšník po chvilce donesl naši objednávku. Už jsem se na něj radši nedíval.
Bavili jsme se a v pohodě ubíhal čas. Jedna láhev vystřídala druhou a my měli opravdu dobrou náladu. Číšník byl úslužný víc, než jsem od něj očekával. Ze začátku jsem měl chuť ho zakousnout, ale po chvíli, a po nějakém deci vína, mi to přestalo vadit. Hanka s Lenkou po něm neustále pokukovaly a řešily, jak je hezký a vysoký, a hezký a roztomilý a hezký a prostě ňuňu.
Když se blížila zavíračka, zaplatili jsme a chtěli odejít. Hance se mírně podlamovaly kolena a všichni jsme z toho měli srandu.
„Půjdeme se ještě někam bavit?“ zeptal jsem se, když jsme šli ke dveřím.
„Né, sotva chodím, dneska už to nezvládám,“ smála se Hanka jako pominutá.
Číšník právě procházel a když viděl, že odcházíme, úslužně nám otevřel dveře. Lenka se na něho hezky usmála a poděkovala. Já šel za ní a jen jsem zamručel něco jako dík. Hned za mnou šla Hanka. Zvedla k číšníkovi hlavu.
„Na shleda… ááá“ zakopla o práh a s poslední slabikou se sypala na zem.
Číšník pustil dveře a rychle ji zachytil, aby nespadla. Dveře, které pustil, se zavřely a drcly ho do zad. Chytil pevně Hanku do objetí a snažil se vyrovnat ten nečekaný nápor dveří. Hanka se mu bezděčně zavěsila kolem krku, aby mu nevypadla z náruče. Já s Lenkou jsme stáli, dívali se na ten jejich tělocvik a smáli se jako pominutí.
„Promiňte, omlouvám se,“ drmolila Hanka a celá červená číšníka pustila, když už pevně stála na nohách.
„To nic,“ usmál se na ni. „Jste v pořádku?“ sám vypadal jako by mu někdo nanesl na líce tvářenku. Hanka přikyvovala, až jí zacinkaly náušnice.
„Přijďte zas někdy.“
Celou dobu se na ni díval a ona na něj a na nás úplně zapomněli.
„Půjdeme,“ natáhl jsem k Hance ruku, jako žárlivý milenec.
„Zítra máme den japonských specialit,“ ozval se ještě číšník a ukázal rukou na tabuli s upoutávkou.
„Ještě se rozmyslíme,“ vložil jsem se do toho znovu a už jsem chytil Hanku za ruku a potáhl ji dál od dveří. Ta se na číšníka ještě usmála a mávla na něj rukou.
„Myslím, že se mu líbíš,“ culila se Lenka.
„Myslíš?“ utvrzovala se Hanka otázkou. „No, hezký je. A roztomilý a zdá se fajn. A má pevný stisk,“ zasnila se nad vzpomínkou, jak ji držel v náruči.
„Myslím, že opravdu půjdeme domů. Máte toho obě dost,“ rozhodl jsem. Popadl jsem obě za ruku a táhl je za sebou směr domů.
Trošku jsme se prošli a holky celou cestu probíraly, jaký je číšník asi v soukromí a jestli je dobrý v posteli. A nenechaly toho ani doma. Raději jsem je nechal a šel si nachystat spaní do obýváku. Taťka sice nebyl doma, ale nechtěl jsem mu lézt do ložnice.
Holky si taky mezi těmi řečmi nachystaly spaní a Hanka se šla sprchovat. Pobořila málem půlku koupelny.
„Už nebudu pít,“ fňukala, když vylezla a my zjistili, že má pyžamo naruby.
Šel jsem se taky rychle osprchovat, ale napřed jsem musel posbírat všechno to, co stihla Hanka pobourat. Když jsem byl umytý, zamířil jsem přímo za nimi do pokoje. Skočil jsem na postel mezi ně.
„Nedělej to!“ křikla na mě Hanka. „Chceš, abych ti pozvracela postel?“
Lehla si na záda a rozhodila ruce, až jsem dostal jednu do zubů. Chytil jsem ji tu ruku a odhodil bokem.
„Proč nespíš s námi?“ zeptala se, když to trochu rozdýchala a už neměla snahu všechno kolem sebe poblinkat.
Lenka se jen ušklíbla. Dobře věděla, jak se při spaní roztahuji a že ve třech by to asi opravdu nešlo, i když je moje postel dostatečně široká.
„To nejde,“ odpověděl jsem.
„Proč?“
„Mně se ráno vždycky postaví a vy byste mě pak okukovaly,“ zašklebil jsem se. „Co bych pak dělal, kdybys měla chuť?“
„Asi bych tě musela znásilnit, protože bys mi dobrovolně nedal,“ zasmála se Hanka.
Můj úsměv ale zmrznul. Na vteřinu jsem se na ni zadíval a pak jsem se začal zvedat, že odejdu.

I když to nebylo úmyslné, pořád s tím mám problém.

Lenka mě hned stáhla zpátky na postel, až jsem si odřel loket o povlečení. Bylo ji to jasné. Jenže chudák Hanka neměla ponětí, co tím vlastně způsobila.
„No, Pája nám s tím nepomůže, nemáme na to ty správné proporce,“ zasmála se Lenka a snažila se to zahrát do autu.
Pochopil jsem. Bylo by blbý, kdybych se teď sebral a beze slova odešel. Naštěstí si toho Hanka ani nevšimla.
„Jo, něco jinýho by bylo, kdyby tady byl číšník,“ dodala ještě, aby stočila řeč na něco jiného.
Hanka se toho hned chytla. „To jo, to by bylo fajn,“ zasnila se. Přestala zírat do stropu a otočila se k nám. „A stejně je hezký.“
„Ten vám taky nepomůže,“ pokusil jsem se o úsměv.

Musím tu poznámku o znásilnění překousnout. Nemůžu se tím užírat do nekonečna.

„Proč ne?“ zeptala se rychle Hanka.
„Protože je teplej.“
„A já si myslím, že není. Znáš ho?“
„Jen z té restaurace, chodíváme tam s Ondrou na jídlo.“
„A jak můžeš vědět, že je gay?“ vložila se do toho Lenka. „Vždyť věčně pokukoval po Hance.“
„Myslím si to. Aspoň na to vypadá,“ nehodlal jsem vysvětlovat, jak byl číšník celý bez sebe, když jsme tam byli s Ondrou.
„Né, určitě je heterák,“ zvýšila hlas Hanka. „Nemůžou být všichni hezcí kluci čtyřprocentní.“
„Víte co? Vsadíme se? Zjistím to,“ navrhl jsem jim sázku.
„Dobře,“ chytla se toho okamžitě Hanka. „stejně nám ještě dlužíš šampáňo, když sis z nás tehdy vystřelil, jak pro tebe přijel Ondra ke škole.“
„Tak jo,“ chytl jsem ji za ruku a potvrdil sázku.
„Hele, zítra tam zajdem na oběd,“ rozhodla Lenka, „však budou mít Japonsko a to bych si fakt dala. Jestli tam bude, tak můžeme sondovat.“
„A kdo prohraje, koupí šampus.“ Hanka se na mě podívala a dodala: „Takže se připrav, protože budeš kupovat dvě šampáňa.“
„No uvidíme,“ začal jsem se sbírat z postele, protože už na mě celkem padla únava. „Jdu spát,“ zívl jsem si.
„A nechceš zůstat s námi?“ zeptala se Lenka a přidržela mě za ruku.
Cítil jsem z té otázky a z jejího pohledu starost. Dobře viděla, jak se mě ta Hančina bezděčná poznámka dotkla. Podíval jsem se na ni, pak na Hanku, které tahle chvilka stačilo k tomu, aby usnula.
„Ne, nevyspali bychom se. A nerad bych, aby mě Hanča v noci pozvracela.“
„Budeš v pohodě?“
„Budu, neboj,“ poplácal jsem ji po ruce. „Dobrou noc,“ vstal jsem a šel si lehnout do obýváku.
Naštěstí, i když jsem měl v hlavě zas tu nepříjemnou vzpomínku, jsem celkem brzy usnul.

Druhý den dopoledne, zatím co si Lenka dělala věci do práce, jsem se s Hankou zase učil. Seděl jsem vedle ní a radil, co a jak a překládal jsem si přitom dokumenty, které taťka potřeboval na druhý den do práce.
Hance ta večerní pijatika moc nepomohla. Brečela, že je ji blbě, a že ji bolí hlava a že se, jako obvykle, nic nenaučí. Už přitom uměla skoro všechno, co jsme si naplánovali.
Když byl čas oběda, oblékli jsme se a vyrazili do restaurace. Ne jen proto, že jsme měli hlad, ale i proto, abychom zjistili, jak to s tím číšníkem vlastně je. Usadili jsme sek volnému stolu. Bylo dneska docela plno i přesto, že byla neděle. Ale většina lidí přišla právě proto, že měli den japonských specialit a chtěli to ochutnat stejně jako my.
Po chvilce k našemu stolu došla servírka. Hanka se na ní trošku zklamaně podívala, protože chtěla vidět někoho jiného, ale objednala si a my také.
„To je škoda, myslela jsem si, že nás bude obsluhovat ten co včera,“ posteskla si po chvíli, když se rozhlížela kolem.
Jen co dořekla, zrudla jako rajče. Číšník se právě zastavil u našeho stolu a slyšel, co Hanka říká. Pozdravil a usmál se na ni. A řekl bych, že měl v tu chvíli stejnou barvu jako ona. Postavil před nás pití.
„Jídlo bude za chvilku,“ dodal ještě a rychle odešel.
„Pane bože, to je trapný. Já asi půjdu domů,“ držela se Hanka za hlavu a dívala se nešťastně do hrnku s čajem.
„Však jsi ho chtěla, tak ho máš,“ smál jsem se a rozhlížel se kolem sebe.
Díky dnešním specialitám měli opravdu plno a oba, číšník i servírka, museli kmitat, aby to všechno stíhali. I přes to k nám občas nakoukl.
Když nám donesl jídlo, Hanka ani nezvedla hlavu, jak se styděla. Jídlo snědla tak rychle, že ho snad ani nestihla pořádně ochutnat. Později jsme si Hanka a já, objednali ještě skleničku vína. Ne nadarmo se říká, čím se zkazíš, tím se spravíš. A ona rozhodně spravit potřebovala. Hlavně proto, že se pořád cítila trapně. Přesto neustále po číšníkovi pokukovala, i když jsme se bavili o všem možném a snažili jsme odvést její pozornost na něco jiného.
Čas docela rychle utíkal a my se museli chystat k odchodu.
„Jdu ještě na záchod,“ vstala Lenka od stolu, když nám číšník šel pro účet. Hanka už vytahovala peněženku.
„Schovej to, je to na mě,“ zabrzdil jsem ji.
„To nejde,“ nedala se odbýt. „Zaplatím si sama.“
„Přestaň,“ chytla ji Lenka za ruku. „Já i Pája si vyděláváme a ber to jako pozvání. Šetři si peníze.“ Potáhla ji za ruku a donutila ji zvednout se ze židle. „Pojď se mnou, nechci jít sama na záchod.“
Nenápadně tak rozhodla, že platit nebude. Holky odešly a já přemýšlel, proč musí chodit na záchod vždycky minimálně ve dvou.

Je to snad nějaký holčičí zvyk?

Během toho přemýšlení ke mně dorazila servírka. Řekla, kolik mám zaplatit a položila přede mne účet. Už jsem vytahoval peníze, když jsem se pohledem zastavil na účtu.
„Chybí vám tu jedno víno,“ ukázal jsem prstem.
„To je v pořádku.“
„Jak to?“ zvedl jsem k ní hlavu.
„Kolega to víno slečně zaplatil.“
Po těch slovech jsem se ohlédl po číšníkovi. Právě se k nám díval. Když mě zaregistroval, rychle se otočil se svojí typickou červení ve tváři.
„Proč ten účet nedonesl on, když nás obsluhoval?“ zeptal jsem se.
„No,“ servírka se po svém kolegovi také ohlédla. „Stydí se,“ dodala polohlasně.
Neubránil jsem se úsměvu.

Vypadá to, že nakonec Hanka vyhraje sázku. Ale stále jsem měl pochybnosti. Od jisté doby vím, že když se někomu líbí holky, můžou se mu líbit i kluci.

„Kamarádce to vyřídím. Řekněte kolegovi, že děkuje.“ Zaplatil jsem a nechal dýško, které srovnalo cenu vína.
Když se holky se vrátily, konečně jsme se sbírali k odchodu.
„Kolik ti mám dát?“ Hanka už zase brala do ruky peněženku.
„Nic,“ rychle jsem schoval účet do kapsy. „A navíc, víno máš gratis.“
„Jak to?“ zeptala se a schovávala peněženku do kabelky.
„Máš to zaplaceno od toho tvého miláčka,“ ukázal jsem na číšníka.
Pozdě jsem si uvědomil, že je to neslušné, ale naštěstí byl k nám otočený zády.
„Myslím, že prohráváš, Pájo,“ zasmála se Lenka a vydala se směrem ke dveřím.
„To se ještě neví, ještě to není stoprocentně potvrzeno,“ nedal jsem se a šel za ní.
„Hani, pojď!“ otočil jsem se, když jsem zaregistroval, že ještě nejde.
Stála na místě a vypadlo to, že snad chce jít za číšníkem. Chytl jsem ji za ruku a potáhl k východu.
„Pusť mě,“ vyškubla se mi. „Bude si pak myslet, že spolu něco máme.“ Zamračila se na mě, ale pomalu šla za mnou. Ještě chvilku po něm pokukovala, až málem vrazila do futer, protože se nedívala na cestu.
„Neboj, nebude si to myslet,“ uklidnil jsem ji, když už jsme byli venku před restaurací.
„Jak jseš si tím tak jistý, co?“ zeptala se mně.
„Ví, že jsem na kluky. Viděl mě, jak jsme se s Ondrou líbali.“
„Mně se něco stane“ kroutila hlavou Lenka, když to slyšela.
„Škoda, že tam bylo tolik lidí,“ zatvářila se Hanka smutně.
„Neboj. Zajdeme zas někdy a zjistíme co a jak,“ navrhl jsem ji. „Můžeme klidně i přes týden.“
Nabídl jsem holkám rámě. Obě se do mě zavěsily a vyrazili jsme domů.
Moc času na učení už však nebylo. Hanka musela jet domů. Moc se jí ale nechtělo. Nejraději by se vrátila do restaurace zjistit, jestli je číšník ještě v práci. Nakonec jsme ji ale úspěšně nacpali do autobusu a ještě raději chvilku počkali, než se rozjeli, aby náhodou nevystoupila druhými dveřmi.
Domů jsme s Lenkou šli šouravým krokem, pěkně v klidu a povídali si o všem možném. Bylo to takové pohodové nedělní odpoledne. Když jsme došli domů, tak nás mezi dveřmi už vítal táta, který se mezitím stihl vrátit ze své víkendové akce. Evidentně byl spokojený a odpočatý. A darebák ani nechtěl prozradit, kde vlastně byl. V té chvíli jsme ho už začali podezírat, že si někoho našel.

Akce číšník neskončila dnem, kdy jsme tam byli naposled všichni tři. Hanka se mě na něho neustále vyptávala, jako bych neměl nic jiného na práci, než hned po škole letět a zjišťovat informace a podávat ji čerstvé zprávy.
Jednou odpoledne jsem se rozhodl trochu pohnout s učením. Byl jsem doma a probíral se sešitama. Přemýšlel jsem nad tím, jaké otázky si u maturit asi tak vytáhnu. Usmíval jsem se nad tím, že se angličtinu vlastně ani učit nemusím.
Mám přece platné certifikačky a dělám i překlady tátovi do práce. Takže to zvládnu levou zadní.
Trochu větší obavy jsem měl z češtiny. Literatura mě nikdy moc nebavila a učit se takové množství spisovatelů nebylo nic pro mne. Seděl jsem a prohraboval se sešitama, když jsem zaslechl, že se vrátil táta z práce.
„Ahoj!“ zavolal jsem na něho z pokoje, protože se mi nechtělo vstávat. Seděl jsem na zemi, obložený všema těma sešitama.
„Ahoj!“ ozvalo se z předsíně hned dvakrát.
Dneska přijel i s Lenkou.

Asi ještě budou chtít dělat něco do práce. Většinou to tak bývá, když dorazí oba dva.

„Ahoj, Páji,“ ozvala se Lenka ještě jednou, tentokráte už ve dveřích mého pokoje. „Pane jo, tady to vypadá,“ zhrozila se, když viděla všechny ty učebnice a sešity různě poházené po pokoji.
„No co, musím se učit, když si chci užít volno o svaťáku,“ pokrčil jsem rameny. „Budeš s taťkou ještě pracovat?“
„Dneska ne, přijela jsem za tebou.“ Úsměv měla tak velký, až jsem si začínal myslet, že si něco šlehla.
„Za mnou?“ podivil jsem se.

To zas bude nějaká kulišárna.

„A nechceš mi ještě před tím uvařit kafe, prosím?“
„Jo, dám si taky. Zatím si to tady trochu ukliď, člověk ani nevidí podlahu.“
Lenka se otočila a zmizela v kuchyni. Ještě jsem zaslechl, jak volá na taťku, jestli si taky dá kafe.
„No, Alois Jirásek bude muset počkat,“ povzdechl jsem si a začal uklízet poházené sešity.
Když už jsem měl skoro všechno poukládané na hromádkách, abych v tom měl nějaký systém, vešla dovnitř Lenka a postavila na stolek dva hrnky s kávou. Zůstal jsem sedět na zemi a opřel se o postel. Lenka si přitáhla sedací pytel a usadila se vedle mě.
„Tak co jsem provedl, že jsi za mnou musela přijet?“ zeptal jsem se podezíravě.
Díval jsem se na ni, jak si rozmíchává cukr v kávě a pořád se tak nějak potutelně usmívá. Vzal jsem do ruky svůj hrnek a trochu se napil. Měl jsem rád, když mi kafe vařila Lenka. Vždycky uměla perfektně odhadnout poměr vody a mléka.
„No? Tak co se děje?“ zeptal jsem se ji znovu, když jsem nedostal odpověď.
Přestala míchat kávu. Odložila lžičku. Pomalu se otočila a naklonila se ke mně. Její úsměv zmizel. Dívala se na mě s velice vážným výrazem. Začínal jsem z toho mít všelijaké pocity. Chvilku se na mě upřeně dívala a pak z ničeho nic zakřičela:
„Prohrál jsi sázku!“
„Do pr**le! Nestraš!“ zařval jsem na ní.
Strašně jsem se lekl. Nejdřív takové napětí a pak tohle. Lenka by klidně mohla hrát v hororech. Začala se smát, když viděla, jak jsem sebou trhnul. Podařilo se mi přemluvit mé srdce, aby se zklidnilo, že se žádný infarkt konat nebude. Pak jsem začal nadávat jako špaček.
„Musíš mi to dělat? Víš, jak jsem se lekl?“
Lenka se nepřestávala smát.
„Hele, zklidni se, jo?“ už jsem se ale začal taky usmívat. „Vysvětli mi, jak jsi přišla na to, že jsem prohrál sázku.“
„Jednoduše,“ uklidnila se už a vzala do ruky svůj hrnek s kávou. „Byla jsem tam dneska na obědě.“
„A to je všechno?“
„Nepřerušuj,“ drcla do mě a napila se. „Ještě jsem neskončila.“
Postavila hrnek zpátky na stůl a znovu se ke mně otočila.
„Byl tam ten číšník. A!“ zvedla výhružně prst. „Už dokonce i vím, jak se jmenuje. Ptal se, jestli Hanka nepřijde. Byl zas celý červený, když o ní mluvil. Tak mi to nedalo a šla jsem na věc.“
„No a co jsi teda zjistila?“ byl jsem zvědavý čím dál víc.
„No Hanka se mu líbí. Je mu dvacet čtyři a je volný. A jmenuje se Martin.“
„Kristova noho, ty jsi jak výzvědná služba. Kolik času ti to zabralo?“

Lenka mě prostě nikdy nepřestane překvapovat.

„Asi patnáct minut,“ usmála se spokojená s výsledkem svého pátrání.
„A nechtěla jsi po něm i náhodou číslo bot?“
„To ne, to už bude na Hance.“
„Na Hance? Jak to?“ nechápal jsem.
„No, rád by se s ní sešel, když nebude mít nic proti. Řekla jsem mu totiž, že se jí líbí a že taky nikoho zrovna nemá.“
„Dohazovačko!“ taky jsem si do ní drcnul.
„Dal mi na sebe telefon, a jestli teda Hanka nebude mít nic proti, tak se má ozvat.“
No, vypadá to, že asi vážně budu kupovat dvě lahve šampaňského. Ale určitě ještě musím zjistit, co znamenal ten jeho ucul a červené tváře, když jsme tam byli s Ondrou. Nechci, aby Hanka někomu naletěla.

Druhý den ve škole jsem myslel, že mě Hanka samým štěstím sežere. Pořád se usmívala, jako já tenkrát, když jsem dostal auto. Věčně se na mě věšela a opakovala, jak jsme s Lenkou bezvadní.
O přestávce, když jsem šel na záchod, jsem ji za sebou táhl jako batoh, protože mi zas visela na krku a chtěla si vykládat o číšníkovi.
„Chceš jít se mnou dovnitř?“ zastavil jsem se před dveřma záchodu.
Rozpojil jsem její ruce, kterými mě škrtila, a odstrčil ji na dostatečně velkou vzdálenost, aby po mě zas hned neskočila.
„Ne, to fakt nemusím vidět,“ ušklíbla se. „Počkám radši tady.“
Povzdechl jsem si a zmizel vevnitř. Když jsem vyšel ven, opravdu tam stála a čekala jak věrný pejsek.
„Ty si nedáš pokoj, co?“ zakroutil jsem hlavou.
„Hele nemudruj, a řekni, co ti teda Lenka všechno říkala.“
Musel jsem ji to zopakovat už asi po stopadesáté. I to telefonní číslo už uměla skoro nazpaměť, protože si ho neustále četla.
„Tak kdy si s ním vyjdeš?“ zeptal jsem se, když jsme se usadili v lavici.
„Ještě nevím. Chci jít na rande, ale přece jen ho ještě tak dobře neznám, je to vlastně pořád cizí člověk,“ povzdechla si a podepřela si rukama hlavu.
Chvilku jsem přemýšlel co s tím. Hanka byla skvělá holka a určitě by si k sobě zasloužila hodného kluka a Martin na první pohled vypadal, jako pohodový kluk. Ale měla pravdu v tom, že ho ještě dobře neznáme a musíme být opatrní. Pak mě něco napadlo.
„Víš co? Tak se domluvíme a půjdeme si sednout někam všichni čtyři. Řeknu Lence, určitě bude souhlasit.“
„A nebude to blbý?“
„Chceš jít s ním sama na první schůzku, když ho ještě pořádně ani neznáš?“
„To je fakt,“ zamyslela se. „Víš co? Mohli byste teď v pátek? Nic nemám, a jestli bude moct on i vy, tak by to bylo fajn.“ Hodila na mně prosebný pohled, který říkal, že prostě nemám na vybranou a musím souhlasit, i kdybych nechtěl.
„Tak jo,“ dodal jsem šeptem, protože už do třídy vešla učitelka. „Domluvím to.“
Hanka mi ještě stihla dát pusu na tvář a už jsme poslouchali, jak se maturity blíží mílovými kroky. Spíš skoky, protože maturity měly být už za dva týdny.
Telefonické spojení Hanky a číšníka Martina se nakonec uskutečnilo. A vědoma si toho, o čem jsme spolu mluvili, domluvili se, že se sejdeme v jedné restauraci kousek od naší školy. Aby Martin nemusel jet autobusem, navrhla mu Lenka, že ho vezme autem.
Akce Hanka -číšník padla na pátek odpoledne. Abych nemusel cestovat tam a zpátky, šel jsem k Hance. Možná jsem si to měl ale rozmyslet, a radši absolvovat jednu cestu navíc, protože jsem si s ní už nevěděl rady.
Lítala po bytě jak šílená. Namalovala se asi desetkrát a ještě dvacetkrát opravovala make-up. Vyházela celou skříň a brečela, že si nemá co obléct. Donutil jsem ji posadit se, probral jsem se jejími věcmi a vybral jsem ji, co – dle mého, ji slušelo nejvíc. I přes řeči, že v tom vypadá děsně, si to nakonec oblékla a vyrazili jsme na domluvenou schůzku.
Když jsme dorazili k restauraci, Lenka a náš nový objev už na nás čekali. Celkem živě se bavili. Teda aspoň Lenka. Martin byl evidentně nervózní. Každou chvíli si otíral ruce o kalhoty a celý červený se pořád ohlížel.
Když jsem se podíval na Hanku, byla na tom podobně. Červená barva v její tváři střídala ještě červenější. Došli jsme k nim a pozdravili se. Hanka s Martinem si podali ruce a ani jeden nevěděl kam s očima.
„Tak půjdeme si sednout, co?“ popohnal jsem je všechny dovnitř.
Usadili jsme se u stolu a objednali si. Martin, jako správný číšník, hned zkritizoval obsluhu i prostředí. Vynadal jsem mu, že ještě jedno slovo o restauraci a půjdeme si sednout na nádraží na peron.
Bavili jsme se o všem možném a zábava lehce plynula. Hanka se už trochu uklidnila a Martinovi se už začala vracet jeho normální barva.
„Musím si odskočit,“ zvedla se Hanka.
„Půjdu s tebou,“ ohlásila se hned Lenka a také vstala.
„To musíte na záchod vždycky chodit ve dvou?“ neodpustil jsem si poznámku, za což jsem si vysloužil od Lenky bouchanec do zad.
Holky se vzdálily a my se na chvilku odmlčeli. V hlavě mi běžela jedna věc, kterou jsem si chtěl ověřit. Nakonec jsem se přeci jen zeptal.
„Martine, vážně se ti Hanka líbí?“
Chvilku mlčel, pak jen mlčky kývl hlavou. V jeho tvářích se znovu objevil ruměnec.

Pane bože, to se pořád bude červenat?

„Jen nevím, jestli o mně má zájem,“ řekl trochu nesměle.
„Myslím, že o tom není pochyb,“ usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na všechny ty její řeči a to šílenství, než jsme se vydali na tuto domluvenou schůzku.
„Vážně?“ zvedl Martin konečně hlavu a usmál se.
„Hm,“ odpověděl jsem. Chvilku jsem se díval, jak se culí, ale pak jsem se rozhodl. Potřeboval jsem se ho zeptat, dokud jsme byli sami. „Mám jednu otázku a je to trochu osobní. Jseš heterosexuál, nebo se ti líbí i kluci?“
Šok. To jediné slovo teď vystihovalo jeho výraz ve tváři. Na vteřinu jsem měl i pocit, že se snad naštval. Musel jsem to rychle nějak okecat.
„Víš, nezlob se, že se na to ptám, ale mám k tomu důvod, a navíc, mám Hanku moc rád a nechci, aby někomu naletěla.“
„Jak jsi vůbec přišel na to, že bych byl na kluky?“ zeptal se Martin, a díval se na mě mírně vražedně.
„Pamatuješ si mě, když k vám občas zajdu na oběd?“
Martin přikývl a já pokračoval.
„No, usoudil jsem tak podle tvého chování, když jsem tam byl s přítelem. Usmívali jste se na sebe jak dvě hrdličky a celý ses červenal. Měl jsem z toho pocit, že se ti Ondra líbí.“
„Tak přece jen tvůj přítel? Ondra říkáš?“ zeptal se Martin. Vypadá to, že se už trochu uklidnil a nehodlal mě přiškrtit.
„Jo, Ondra. Víš trochu mi i vadilo, jak jste se na sebe usmívali,“ zamračil jsem se při vzpomínce, jak jsem tenkrát vyváděl. Opravdu jsem na Ondru žárlil.
„To tak není. Opravdu nejsem na kuky. Ale když dělám tuhle práci, musím se na hosty usmívat.“ Na vteřinu se Martin odmlčel. „No a červený jsem každou chvíli, prostě si nemůžu pomoct, už jsem takový. Stačí mi maličkost. No a ten tvůj přítel mě docela vyvádí z míry. Pořád po mně pokukuje... “ Pak se zarazil, když si uvědomil, co řekl. „Promiň, nedošlo mi…“
„To nic, vím, že se rád předvádí,“ snažil jsem se ho uklidnit, ale uvnitř mě zas hlodala zlost na to, že se tak Ondra chová. Už minimálně jednou jsme se kvůli tomu chytli.
„Víš, já neznám nikoho jako vy. Takže jsem byl z toho trochu nesvůj, když jsem viděl, jak jste si dali pusu na veřejnosti.“ Martin už zase chytal ten svůj červený odstín.
„Vadím ti?“ zeptal jsem se přímo a bez varování. „Vadí ti, že jsem gay?“
„To ne tak to není,“ vyhrkl spěšně Martin, jako by měl strach, že se snad naštvu. „Jen mi není moc příjemné, jak se po mně tvůj přítel pořád tak dívá.“
Zamračil jsem se.
Vážně je Ondra takový?
„Řeknu mu, aby to nedělal.“
„To nemusíš, nechci, aby se na mě naštval, přece jen je to host, jsem na to zvyklý.“
„Ne, mě taky vadí, že po tobě kouká. Víš co…?“ nedořekl jsem. Vracely se k nám holky z toalety. „Nech si pro sebe, o čem jsme mluvili, ano? Nechci, aby na mě Hanka byla naštvaná, jo?“
„Neboj,“ uklidnil mě Martin a napil se džusu.
„Já už musím bohužel jít,“ zklamaně nám ohlásila Hanka, když dorazila ke stolu. „Naši už mě shánějí, nevím, jak dlouho mě tak ještě budou hlídat, pořád si nemůžou zvyknout, že je mi osmnáct.“
„Z toho si ni nedělej,“ usmál jsem se na Lenku výmluvně. „Mě je devatenáct a taky mě hlídají. A to jsem kluk.“
„Hele, nestěžuj si, ano?“ nenechal na sebe dlouho čekat bouchanec do ramene. „Tak nic, počkáme s Hankou venku a vy se kluci jako správní gentlemani poperte o účet.“
Lenka chytla Hanku za ruku a táhla ji ven z restaurace. Podívali jsme se s Martinem na sebe a museli jsme se zasmát. Nakonec to celé zatáhl on. Jako poděkování za to, že jsme domluvili schůzku, na kterou si sám netroufal, protože se styděl.

Myslím, že si s tímhle klukem budu rozumět.

Odvezli jsme Hanku k jejímu domu. Martin vystoupil s ní a šel ji doprovodit ke dveřím. Raději jsme ani nepátrali po tom, co asi spolu na chodbě dělají. Snad si dali aspoň pusu. Stejně jsem počítal, že mi to Hanka hned v pondělí ve škole všechno povykládá. Od jisté doby si ze mě udělala vrbu.
„Takže aby bylo jasno, Hanka vyhrála sázku,“ prohlásil jsem, když jsme čekali na Martina v autě. Natáhl jsem ruce nad hlavu a pořádně se protáhl. Za celý den jsem toho sezení měl už dost. Nejdřív ve škole, pak u Hanky, pak v restauraci.
„Ano? Už sis to všechno pozjišťoval?“ usmála se Lenka a dloubla mě do žeber. Prostě si to nemohla nechat ujít, když jsem měl ruce nahoře.
„Jo, zeptal jsem se ho na pár věcí, když jste byli na záchodě a myslím, že s klidem můžu jít koupit ty dvě šampaňské. Jedno už jsem koupené měl, ale kdo ví kde je mu konec.“
„Tos ho někde zapomněl?“ zasmála se Lenka.
„Ne, jen jsem měl jít tenkrát k Hance, měli jsme domluvený babinec, a místo toho jsem skončil v nemocnici.“
Při té vzpomínce se mi udělalo lehce nevolno. Dal jsem ruce dolů a zkřížil je na prsou. Otočil jsem hlavu do okna a snažil se na to nemyslet. Stejně jsem si tu vzpomínku přivolal sám.
„Když už jsi to nakousl, kdy chceš splnit prohranou sázku s trenérem?“
Podíval jsem se na Lenku. Měl jsem pocit, že byla trošku nervózní, když se mě na to ptala. Ale přesto byl její pohled pevný a řekla to s klidným hlasem. Jen si s prstama na rukou hrála, jakoby se tím chtěla uklidnit. Možná čekala, že se naštvu, nebo vybuchnu.

Nesmím tomu pokaždé tak podlehnout. Prostě už ne. Už je to dlouho, co se to stalo, a musím, tyhle různé poznámky brát v klidu.

„Nevím. Možná by to bylo nejlepší po maturitě. To už pak budu mít víc času.“
„Víš co? Tak já to pak domluvím. Řekneš mi, až budeš mít čas. Nebo si to chceš domluvit sám?“ Lenka byla ráda, že jsem to bez dalších komentářů nebo nervozity navrhl v relativně krátké době.
„Radši bych, kdybys mu zavolala, domluvíme se pak, ano?“ nakoukl jsem přes ni ven. „Martin už jde. Panenko skákavá, zas je celý červený,“ zakroutil jsem hlavou.
„Kdo ví, co na té chodbě dělali,“ začala se Lenka smát a startovala auto.
Martina jsme dovezli až k jeho baráku. Zjistili jsme, že nebydlí moc daleko od Lenky, takže se asi občas uvidíme. Pak jsme zamířili rovnou domů. Lenka mě vysadila a s tím, že se druhý den zastaví a že mám pozdravovat tátu, odjela k sobě.