Moragan se zeptal ještě na několik otázek ohledně případu toho muže i ostatních lidí na pouti, kteří o tom mohli něco vědět, nic moc se však nedozvěděl. Vyslechl také rodiny pohřešovaných obětí, což mu přineslo jen značnou bolest hlavy, protože oběti patrně kromě značné dávky sebedůvěry a toho, že měli rády matějské a horory, nic dalšího nespojovalo. I po neznámém informátorovi jako by se slehla zem. A tak nějak uběhl celý den i večer až byla půlnoc a Morgan stanul před strašidelným domem, po mladíkovi však naštěstí ani vidu ani slechu. Morgan zadoufal, že ten hoch přeci jen upustil od svého hloupého nápadu, ale to bylo spíše zbožné přání. No, ale to teď bylo jedno, jestli tu mladík byl, nebo ne, Morgan byl stejně odhodlaný vstoupit do domu. Přeci jen doufal, že v domě najde něco, co mu ukáže další směr, a tak se náš hrdina teple oblékl, popadl odznak, pistoli, baterku, zhluboka se nadechl chladného nočního vzduchu a vstoupil do domu.
Zpočátku to bylo to, co čekal. Napůl rozbořený starý barák, kde se člověk prostě bojí, že se pod ním něco propadne, nebo na něj něco spadne, což je oprávněná úzkost a sem tam mu přeběhne mráz, když si přečte několik sgrafitů na stěnách, které nehlásily nesmyslné tegy, ale byly tvořeny nápisy typu: „POMOC!“ „POZTE MI!“ „BĚŽTE PRYČ!“ „ZDE OŽÍVAJÍ NOČNÍ MŮRY!“ „TEMNOTA PŘICHÁZÍ!“ „ZDE PŘEŽÍVAJÍ JEN MRTVÍ, PROTOŽE MRTVÍ SE NEBOJÍ“ „MRTVÍ NEMAJÍ STRACH“ Morgan si odfrkl, tihle lidi z matějské, neměli peníze na to postavit tradiční strašidelný dům a tak si proto vybrali zchátralý barák, ale jejich představivost o tom, co by člověka mělo děsit, byla evidentně dost chabá.
Jenže pak se něco změnilo. Na stěnách se začala objevovat pořád tatáž slova, vlastně jen jedno slovo. Strach!
„STRACH!“
„STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH!“
Pořád a pořád dokola, dokonce teď už ani to nebyla sgrafita naškrábané fixem nebo nastříkaná sprejem, ale často byla namalovana na stěnu jakousi červenou až hnědou barvou, jindy zase vyškrábana do zdi. OK, předtím to byla jen hra, trapné pouťové kousky, jak hosty domu hrůzy vystrašit, tohle však už zas tak trapné nebylo a nápisy na něj začali křičet v chóru strachu a síly.
„STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH!“
„STRACH…“
„HCARTS…“
„TIMORE…“
„TIMORE…“
„TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE!“
Morgan polkl. Tohle začínalo být vážné, ale zatím náš velký agent FBI, nepociťoval onen strach, nebo úzkost, snad jen mírné znepokojení, jenže to trvalo jen do chvíle, než ji spatřil. Rachel McCallová, ta krásná sedmnáctiletá dívka s úžasně nádhernými blond vlasy a štíhlou postavou, pro kterou tak moc její rodiče plakali, tu ležela nehybně na starém otlučeném stole v obýváku s podřezanými tepnami. Všude bylo plno krve. Byla na stole, na zemi, kde tvořila jakýsi podivuhodný ornament. Kdyby to viděl Reid, určitě by hned věděl, co to znamená, naneštěstí tu nebyl a Morgan mohl jen odhadovat, že neznámý použil Rachel jako oběť k nějakému rituálu. Bezva, takže asi někdo trpící náboženskými, nebo satanistickými bludy. Morganovi se udělalo nevolno, ne kvůli tomu děsivému výjevu, jenž se před ním teď zjevil, ale hlavně kvůli štiplavému zápachu síry smíchaného se smradem z již rozkládajícího se masa mrtvé. Viděl již spoustu míst činu, a byl i u mrtvol starších než Rachel, přesto tohle bylo trochu něco jiného. Bylo v tom něco ďábelského, něco co překračovalo jeho zkušenosti a rozum. Přesto se však vzchopil, přemohl se a došel až k ní.
„Je mi to tak líto, Rachel,“ zašeptal smutně a zavřel jí mrtvé oči. „Nevím, zatím kdo ti to provedl, ani proč lidi nešli pohřešované hledat do domu, když se ztratili, tady takhle by tě rozhodně museli najít. Nevím zatím, co se tu děje, ale přísahám ti, že na to přijdu,“ slíbil zesnulé a pak se rozhodl jít dál.
„STRACH…“
„STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH!“
„HCARTS…“
„TIMORE…“
„TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE!“
„EROMIT“
„AGRAMON…“
„AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON!“
Morgan vystoupal po schodech do druhého patra a opět narazil na stejnou místnost, obývák, který byl přesně nad tím dole a byl s ním totožný i s Rachel McCallovou. Ach můj Bože! To je nemožné, to nejde! Morgan vytřeštil oči a přiběhl k tělu, ale nemýlil se, byla to zase Rachel! Copak zabloudil a sešel zase zpátky dolů? Ale to by Rachel měla zavřené oči… Jak tohle u všech rohatých bylo možné? Pokud věděl Rachel, neměla dvojče, tak jak! Morgan se obrátil na patě a rozeběhl se dolu k druhému tělu. V hlavě mu začal zvonit chór z nápisů na stěnách.
„STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH!“
„TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE!“
„AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON!“
Seběhl ze schodů, sotva na nich neuklouzl a nenatloukl si. Vběhl do obývacího pokoje dole, kde na stole ležela… Elle Greenaway! Jeho dávná parťačka z tymu, kterou napadl neznámý a skoro zabil, která se poté změnila, zabila jiného neznámého a odešla z ABU. Celý tým včetně Morgana si nikdy nepřestal vyčítat, co se jí stalo, a teď tu ležela, mrtvá, podřezaná stejně jako Rachel McCallová. Morganovi vyschlo v krku. Jak tohle bylo u všech svatých možné? Jenže to nejděsivější mělo teprve přijít.
Mrtvá Elle se pohnula. Otočila hlavu na Morgana a otevřela oči. „Proč jsi mi to udělal, Dereku? Proč jsi nešel tenkrát se mnou? Proč ses mě nezastal?“ pravila a Morganovi v tu chvíli ztuhla asi všechna krev v žilách. Poprvé za celou tu dobu, co dělal tuhle zatracenou práci, ho ovládl strach. Vzal nohy na ramena a znovu se rozeběhl, ani nevěděl kam, prostě pryč.
„STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH, STRACH!“
„TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE, TIMORE!“
„AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON, AGRAMON!“
Morgan zběsile utíkal. Hlava mu třeštila, srdce mu tlouklo o závod a dům jako by byl náhle nekonečné bludiště chodeb a pokojů. Velký silný a skučený agent FBI se jen jednou bál takto moc ve svém životě jako teď a to byl ještě dítětem. Dítě pod rukou koordinátora místního mladického centra, který ho sexuálně zneužíval.
Najednou jím byl v tomto zchátralém domě hrůzy zas a Carl Buford ho pronásledoval, křičel: „Počkej, ty zmetku, až tě chytím! Si to šeredně odskáčeš, ty parchante nevděčná!“ A Derek se snažil, skutečně se snažil uniknout, ale nešlo to. S každým krokem Carl Buford byl blíž a blíž. Derek škobrtnul a svalil se ze schodů do sklepa. Bouchl se do hlavy a ztratil vědomí.