SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Ťuk, ťuk, vyléčíte mě? - 01

Slunce svítilo, na obloze neplul ani mráček. Byl krásný den a na rohu Baker Street panoval činorodý ruch, jako každý takový den. Auta jezdila sem tam. Lidi pospíchali do práce, či do školy a nikdo z nich skoro jako by neměl čas pomoci, nebo si i vůbec všimnout světlovlasého mladíka, jenž se šoural davem. Proč také? Nevypadal nijak zvláštně, tedy pokud nepočítáte to, že byl bos, bledý jak stěna, pod očima měl černé váčky, světlé vlasy měl slepené hlínou a krví, držel se za pravý bok a jednou nohy nepřirozeně táhl za sebou. Pravděpodobně měli ti všichni kolem moc práce, nebo si řekli: „Další feťák v okolí.“
Mladík však ani nepočítal s tím, že by mu někdo z nich pomohl. Těžko by vůbec mohl, ale byl tu jeden člověk… Konečně! Dobelhal se k domu číslo 221B a zmáčkl omšelý zvonek na vcelku čisté a pěkné zdi. Čekal. Trvalo hodných pět minut, než se dveře z dubového masivu otevřely a on tak mohl pohlédnout do chladně modrých očí majitele domu. Mladík se chabě usmál, cosi zašeptal a pak se zhroutil přímo na překvapeného modrookého muže předním.
Majitel domu stihl mladíka zachytit, ale sám zakolísal a hůl mu spadla na zem. Sprostě zaklel. Položil mladíka opatrně na zem a zkontroloval puls. Díky bohu mladík „pouze omdlel“. Zřejmě z přílišné ztráty krve. Na pravém boku, který předtím tak usilovně držel, měl střelnou ránu.
Starší muž si hlasitě povzdechl a z černých džínů vytáhl mobil. „Jednu sanitku na roh Baker Street číslo 221B Postřelení na pravém boku, bezvědomí snad jen díky nedostatku krve, ale pravděpodobně toho bude daleko víc. Odvezte ho do fakultní nemocnice Princeton-Plainsborou na diagnostické oddělení Dr. Gregory House,“ objednal si a zastrčil telefon zpět do kapsy.

Dr. Chase znuděně poťukával nehtem na desku skleněného stolku. Dr. Formen v čele stolu hnedle vedle něj ho se zaujetím hodného zoologa pozoroval. Počítal kolikrát za minutu je schopný Dr. Chase učinit tento jeho pohyb a jestli se jeho tempo to minutu od minuty zrychluje, zpomaluje nebo zůstává konstantní. Což vedlo k dalším mnohem zajímavějším otázkám a to: „Co by znamenalo, kdyby se jeho ťukání měnilo. To se tak nudí nebo je spíš nervózní, a proč by byl nervózní z čeho?
Zatím co Dr. Chase a Dr. Formen byli zabráni do oné dětské hry. Dr. Cameronová seděla u počítače na druhé straně místnosti a psala horlivě emaily, o kterých doufala, že by mohly pomoci dětem v Somálsku.
Skleněné dveře do místnosti se otevřely a dovnitř konečně vkulhal jejich šéf. V jedné ruce držel hůl a v druhé modrou složku, kterou v zápatí hodil na stolek, přímo před Chasův obličej. Chase sebou vylekaně trhl, což si vysloužilo Housův potěšený úsměv z dobře odvedené práce.
„Pacient, jedna střelná rána na boku, únava, zkolabování pravděpodobně z jeho téměř vykrvácení. Distorze kotníku a možná fraktura několika kostí, otřes mozku a podezření na nějaké drogy nebo jedy. Stabilizujte ho, ošetřete rány, udělejte kompletní rozbor krve. Chci testy, jestli v sobě něco nemá a pokud ano, tak co. Zjistěte, jestli nemá ještě nějaká zranění, jestli nemá vnitřní krvácení a pak ho nadopujte vicodinem a pokud to nezabere tak mu dejte morfium,“ křikl na svůj tým a začal se belhat ke kávovaru, jako by nic. Nikdo však z týmu se ani nepohnul. Seděli a překvapeně na něho zírali. House si toho po chvíli všiml a se značným podrážděním se na ně otočil.
„Copak jste mě neslyšely?!“ štěkl na ně.
„Ne, ale…“ začala Dr. Cameronová.
„Tak co tu ještě děláte. Mám si podat snad kolkovanou žádost?!“ plivl na ní a na to se jeho tým konečně zvedl, šokován Housovým jednáním, nikdo však po Dr. Cameronové se neodvážil již nic namítnout ani cokoli říct, a tak zamířili ke dveřím. „Hej, počkejte,“ zavrčel ještě House. „Cuddyová to vědět nemusí stejně jako zbytek nemocnice. Čím míň lidí tím líp. Pokud se zbudí, žádné otázky. Všichni lžou, speciálně ti, kteří mají jednu kolku v boku.“
Doktoři přikývli a raději rychle zmizeli.

Dodatek autora:: 

Dr. House přijme nezvyklého pacienta. Mladíka se střelnou ránou, vyvrknutým kotníkem a zlomenýma žebry. House však není typ doktora, který přijímá pacienty s nezajímavou diagnózou. Proč to udělal? Zajímá ho snad pacient sám o sobě? Všichni si myslí, že chce řešit hádanku, kdo onen pacient je a jak k oněm zraněním přišel, ale House po tom nijak moc nepátrá. Navíc se chová naprosto podivně. Tedy naprosto „nehousovsky“. Proč onoho pacienty vlastně přijal? Kdo onen pacient je? A proč se House chová tak prapodivně?

Tak FF tentokrát crossover na Dr. House a Alexe Ridera. Taková oddechovka. Prostě se mi chtělo napsat nějakou blbůstku pro radost.

5
Průměr: 5 (1 hlas)