Ťuk, ťuk, vyléčíte mě? - 02

Dr. Cameronová oněměla. Teď ono podivné Housovo jednání i to, jakého že přijal pacienta, nabralo ještě bezradnějších rozměrů, nebo se vše vyjasnilo? Byl ještě mladý. Mohlo mu táhnout nanejvýš na dvacet jedna let. Pravda podle zákonů již dospělý, ale kdo je v jednadvaceti dospělý? Kdo si v tom věku tak připadá a jedná? No, ať jí nikdo nic nenakecává, ale na nemocničním lůžku leželo v podstatě ještě dítě. Ano, jistě, ona se vdala a bylo jí ještě méně než jemu a viděla manžela umírat. Pracovala v nemocnici pod Housem, viděla umírat ještě mladší lidi, ale tohle bylo trochu něco jiného.
Mladík, jak House uvedl, byl postřelen, měl vyvrknutý kotník a zlomená dvě žebra, ale jak se mohla přesvědčit, když ho prohlédla, takové to zranění v jeho životě nebylo nic nového. Jeho tělo bylo pokryté řadou modřin, škrábanců, strhané kůže a nesčetného množství jizev různých tvarů, ale i stáří. Cameronová nemusela být expert, ba ani doktorka, aby jí došlo, že byl vystaven nehorázné tyranii, a že ho mučili. Několikrát!
Pacient vypadal, že poklidně spí, ale pod víčky byl viditelný pohyb a ztěžka oddechoval. Snil a jeho obočí bylo pevně stažené k sobě. Z toho doktorka mohla usoudit, že to co se mu zdálo, nebylo zrovna růžové. Nedivila by se, kdyby ten mladík trpěl nočními děsy.
S povzdechem došla až k němu, mateřky ho pohladila po tváři a rozcuchala jeho blonďaté, teď už umyté, jemné vlasy. Chlapcova tvář se na malý okamžik rozjasnila, jako by nespal a byl vděčný za projevený soucit a něhu, jenž mu Dr. Cameronová poskytla.
„Ať si učinil jakoukoli špatnost, či se zapletl do čehokoliv. Nikdo neměl a nemá právo k takové strašlivé brutalitě, které jsi byl vystaven. Netuším, co to House popadlo, že tě bude léčit, ale jsem za to ráda. Jen nechápu, proč tě u všech rohatých chce tajit před Cuddyvou a celou nemocnicí. Ví snad něco víc než mi? Nebo je to jedna z jeho obvyklých rozmarností? Víš, je to docela bláznívej chlap, ale je to skvělý doktor. Celý náš tým je dobrý. Dáme tě dohromady. Bude to zase v pohodě, vše bude v pořádku. Už jsi v bezpečí. Nyní ti odeberu krev. Na testy, bohužel je to nutné. Potřebujeme se ujistit, že výčet vašich zranění je konečný a že se tě nikdo ještě nepokusil otrávit,“ informovala ho doktorka nahlas jako by byl při vědomí. Mladík nereagoval, a tak se doktorka jala dělat svoji práci.

„Dnes si dám jen salát. Rozhodl jsem se totiž žít zdravě,“ prohlásil nahlas House k číšníkovi za kasou v nemocniční kantýně. Dr. Wilson protočil očima. Dobře věděl, že pod celou tou kupou zelí, hlávkového salátu a jiné zeleniny se schovává steak s trochou hranolek, ale že mít takovou kopu jen salátu je levnější, než si prostě koupit jen ten steak s hranolkami. Nic však neřekl a tak číšník nevědomky namarkoval jen salát. Výborně další Housovo vítězství nad systémem! Wilson nevěřícně zakroutil hlavou a sám spořádaně zaplatil svůj steak.
„Mohl bys alespoň někdy nepodvádět, nemanipulovat s lidmi a nebýt…“ zašeptal svému příteli, když spolu zamířili k jednomu z volných stolů.
„Co nebýt House?“ dokončil za něj House. „Hmmm, myslím, že ne. To by tě nudilo,“ byla jeho odpověď.
House a Wilson se posadili ke stolku u okna a House začal oddělovat zeleninu od ostatního jídla, aby se dostal k steaku. Wilson ho s napětím pozoroval a svého jídla se ani nedotkl.
„Co je?“ zahučel House a nacpal si kus steaku do úst.
„Pozoruju tě,“ odpověděl Wilson.
„Jo, všiml jsem si. Vždycky když nahodíš tenhle svůj výraz, tak jsem něco provedl, něco podle tebe nepředstavitelného a šíleného. Obvykle vím, co to je a snažím se to popřít a lhát, ale tentokrát netuším, co to je. Takže mohl bys mi to říct, abychom mohly spadnout do starých kolejí,“ pobídl svého přítele House.
„Já však si myslím, že moc dobře víš, co je to tentokrát,“ řekl Wilson. „Přijal jsi pacienta…“
„Páni vážně?! To je proti pravidlům nemocnice, to byste mě s Cuddyvou okamžitě měli vyhodit,“ zasmál se House sarkasticky.
„Z diagnostického hlediska nezajímavý případ,“ naťukl celou záhadu Wilson a Housova tvář se v pochopení celá rozjasnila.
„Jasně z diagnostického hlediska ne moc zajímavého, ale kdo tvrdí, že existují pouze diagnostické záhady,“ pravil House.
„Chlapec se střelnou ránou, distorzí kotníku a frakturou dvou žeber a se spoustou jizev a drobných poranění různého stáří. Nemáš záhadnou nemoc, ale pacienta.“
„Přesně,“ kývl House. „Mimochodem, koho mám vyrazit? Kdo ti z těch tří to vyžvanil? Jasně jsem jim řekl, aby drželi klapačky.“
„Řekl jsi jim, aby o tom nikomu neříkaly, ani Cuddyvé?!“ ignoroval Housovu otázku.
„Jo.“
„Housi! Na co prabůh u všech svatejch myslíš?! Je nanejvýš jasné, že ten kluk je do něčeho zapletený. Chápu, že jsi to neřekl mě, ale Cuddyvé! Je to její nemocnice. Měla by vědět, co riskuje, když je ten člověk tady,“ rozčílil se Wilson.
„Právě že je do něčeho zapletený a pro všechny bude lepší, když to, že je vůbec tady nikdo nebude vědět. Čím míň lidí, tím menší pravděpodobnost, že se to dostane k nesprávným uším a ti, co po něm jdou, zaútočí na nemocnici,“ pokusil se House vysvětlit situaci.
„Lidé co po něm jdou… Napadnou nemocnici?“ opakoval šokovaně Wilson. „Ježíš! Housi, kdo to je, že počítáš, že po něm stále někdo jde a objednáš testy na všechny drogy a jedy?! Riskuješ nejen svůj život, ale i životy lidí v celé nemocnici, jen kvůli své hádance, to je šílené i na tebe!“
„Jo, jsem hroznej psychopat, když taky pro jednou jako doktor chci někoho zachránit,“ zašklebil se a Wilson vybuchl.
„Ne, ne, ne, nééé!“ vrtěl hlavou a kynul na svého přítele rukou se zdviženým ukazováčkem v tolik známém gestu, matek, které domlouvají zlobivému dítěti, které používal Wilson tak často, když House učinil skutečně i na něj velikou šílenost. „Nezkoušej ze sebe udělat lidumila, protože jím zatraceně nejsi…“ chtěl pokračovat ve své přednášce, ale pak ho něco zadrželo a on ztuhl s ústy směšně otevřenými do písmene O a rukou stále zvednutou. „… Když taky pro jednou jako doktor chci někoho zachránit…“ vydralo se nakonec z jeho hrdla.
„Hodláš dnes opakovat vše, co řeknu? Protože jestli ano, tak se náš oběd hodně prodlouží,“ řekl uštěpačně House. Wilson to však přešel.
„Celou donu se mě snažíš přesvědčit, že tě zajímá, protože je záhadný, ale kdyby tomu tak skutečně bylo, neseděl bys tady se mnou, ale už bys pátral po tom, kdo to je, kde žije, v jakém státě, městě ulici, aby ses tam mohl vloupat, kam chodí do školy nebo do práce. Pokoušel by ses nabourat do vládní nebo policejní databáze. Chtěl bys jeho lékařské záznamy a kontaktoval bys jeho příbuzné, protože i když lidi lžou, většinou se neumějí dohodnout, a čím více lží, tím více se mezi nimi dá vidět pravda.“
„To zrovna není popis toho, jak to funguje,“ upozornil House Wilsona na jeho poslední poznámku.
„Ty se o toho kluka nezajímáš. Ta věta…“ vrátil se Wilson zpět k větě, kterou před chvílí tupě opakoval po Housovi. House nadzdvihl tázavě obočí. „Ta věta měla znít hodně ironicky, ale víš, ať se snažíš jakkoli, nevyzní to tak, když je to ve skutečnosti pravda. Nevzal jsi ten případ kvůli zajímavé diagnóze, ani kvůli záhadnému pacientovi. Léčíš ho, protože ho chceš léčit. Chceš mu pomoct,“ odtušil Wilson.
„Takže tvůj závěr je, že mu pomáhám, protože mu prostě pomoc chci,“ řekl House. „Jak jsem řekl, jsem hrozný lidumil a ty mi to nechceš věřit. Je to ubohý zraněný chlapec, který mi zaklepal na dveře s touto žádostí o pomoc. Co bych to byl za člověka, kdybych ho nevzal pod své ochranné křídla,“ usmál se House a hodil po svém příteli a kolegovi nevinný štěněcí pohled.
„Ano, můj závěr je, že mu pomáháš, protože chceš… protože ho znáš.“
House na Wilsona hodnou chvíli pouze hleděl s tím svým výrazem, který neměl nikdo z jeho kolegů, ani přátel, pacientů, ani rodiny rád. Byl to pohled, kdy se nedíval na vás, ale do vás. Wilson se nervózně zavrtěl. Teď už House se měl dávno zvednout a odkráčet beze slova pryč se svým geniálním nápadem, to se však nestalo. Když poté House konečně odpověděl, Wilson sebou polekaně škubl.
„Pomáhám mu, protože ho nemůžu odmítnout. Dlužím mu to,“ přiznal nakonec tiše a Wilson si pomyslel, že jemu tady ledacos dluží, jenže nic neřekl. Měl dost rozumu na to, aby usoudil z tónu Housova hlasu, z toho, o koho se jednalo, i z toho jak Housovo modré oči sklouzly někam dolu k jeho botám, že onen dluh bude daleko větší než součet všech dluhů, který měl vůči jemu.
„Ok, dobře,“ kývl Wilson. „Znáte se, proto nevoláš příbuzné, ani se nekradeš do jeho domu a nezajímá tě, co dělá a co se mu stalo…“ Ne, to že ho zná, by House přeci nezastavilo, aby se mu hrabal v soukromí. Naopak ještě by ho to více podnítilo. Plus teď byl jeho pacient takže, aby ho dobře dokázal léčit, měl k tomu další důvod. Proběhlo Wilsonovi hlavou. Do pytle vždyť ani jemu House nedá na chvíli pokoj a to si myslel, že je jeho nejlepší přítel, jediný přítel. „Protože to všechno víš?!“ dokončil nakonec.
„Nebuď idiot, ani manžel s manželkou, rodič a syn, nebo přátelé o sobě sotva něco vědí. Jasně, že to nevím,“ řekl House. „Jen vím, že to vědět nechci.“
Ta odpověď Wilsona dostala. Nedokázal uvěřit svým uším. House, že nechce něco vědět? Wilson se nezmohl na nic. Jen seděl na svém místě a šokovaně hleděl na svého přítele, o kterém si myslel, že ho zná skoro celý svůj život a se kterým dokonce i již dva roky bydlel. Teď si však nebyl jist, jestli ho někdo nevyměnil a předním nesedí úplně jiný člověk.
Hele budeš ještě ty hranolky? Jestli ne…“ zeptal se ten vetřelec náhle a se zalíbeným pohledem zíral ne jeden obří hranolek na Wilsonově talíři. Mlsně si olízl rty.
„Jasně, jen si posluž,“ mávl rukou konsternovaný Wilson a House se hladově chopil jeho talíře.