Ťuk, ťuk, vyléčíte mě? - 05

House vstoupil do pokoje. Zavřel dveře těsně před Dr. Chasovým nosem, sklopil žaluzie a pohlédl na mladíka stojícího u okna. Ano, stojícího. Chlapec se sám odpojil od všech přístrojů a vstal. To nebylo moc dobře pro jeho zdraví.
„Měl bys ležet,“ napomenul ho House bez úvodu.
„Víš, jak nesnáším nemocnice,“ bránil se. „Ale rád tě vidím.“
„Já tebe ne,“ pravil upřímně House. „Pořád pracuješ pro ty hajzly?“ řekl to jako otázku, ale víc než otázka to bylo konstatování.
„Moc dobře víš, že na to aby mě pustili, jsem až moc dobrej.“
House smutně pokýval hlavou na souhlas. „Takže co můžeme očekávat?“
„Očekávat?“ blondýn překvapeně zamrkal.
„Když se objevíš, není to jen tak. Promiň, že to říkám, ale doprovází tě strach, smrt a utrpení. Nejsi zdejší rodák, ani Američan, ač si budeš tak moc jak chceš používat ten tvůj dokonalej americkej přízvuk,“ začal House.
„To ani ty ne. Kam se poděl ten tvůj skotskej?“ zeptal se kousavě mladík. House ho však ignoroval.
„Jsi zatraceně Brit a zatracenej špion, Ridre, a já opravdu nevěřím tomu, že bys tady byl na dovolené a přepadl tě zloděj.“
„Ne, máš pravdu, to se nastalo,“ potvrdil agent Rider. „Ano, jsem tu služebně, ale nemusíš se bát.“
„Nemusím se bát! Alexi, seš tu služebně. Doplazil ses polomrtvý k mým dveřím s prosbou o pomoc, zkolaboval si a teď mi řekneš, že se nemám bát!?“
„Myslel jsem to tak, že se nemusíš bát o nemocnici a lidi v ní,“ vysvětlil mladý špion.
„Bezva,“ kývl doktor.
„Volal si již paní Jonesové?“
„Alexi, já… Já vím. S Benem občas zajdeme na skleničku. Řekl mi to. To o tom vydírání, o Brecon Beacons i o Jack… Je mi to líto,“ vyjádřil svou soustrast s chlapcovou ztrátou House.
„Tak volal jsi ji?“
„Ano, před několika minutami,“ přiznal zkroušeně House. „Neřekl jsem ji však o tvém stavu. Když to dobře zahrajeme, můžu ti nabídnout svobodu. Vymanit se z toho. Zfalšuji lékařskou zprávu a záznamy. Mám teď několik kontaktů na lidi, kteří by to mohli obstarat novou identitu, a nikdo z těch hajzlů by o tom nevěděl. Alex Rider by zemřel a Alex Palner, nebo jak bys ses chtěl jmenovat, by začal svůj život obyčejného člověka. Vrátil by ses zpět do stínu. Stal by ses pouhou legendou,“ nabídl House nadšeně.
„To nemůžu,“ odmítl to Alex s těžkým srdcem.
„Proč ne?“ nechápal House.
„Protože jsem zatím teď jediný, kdo stojí mezi….“ Alex přešel k židli, na nichž se ještě stále povalovali jeho šaty, jenž měl na sobě toho dne, kdy Housovi zaklepal na dveře, a vyndal z kapsy u džínů malou plastovou zkumavku s jakousi rudou tekutinou. House nepochyboval, že je to krev. „Mezi tímhle a dvou milionem lidí. Předpokládám, že je v tom nějaký smrtící virus, který však běžnými testy nejde rozpoznat. Nepřišel jsem za tebou kvůli té střelné ráně a několika zlomeninám, ale kvůli tomuhle.“
„Sakra Mládě, říkal jsi, že nic nehrozí,“ zlobil se po právu doktor.
„Ne, říkal jsem, že nic nehrozí nemocnici,“ opravil ho Alex a na chvíli se odmlčel. „Jen doufám, že jsem nebyl v bezvědomí moc dlouho, že není příliš pozdě. Snad ne. Kolikátého je? A kolik je hodin?“
„Je 2.5. 2013 a je 19:37?“ odpověděl House.
„Dobře 2.5., Andrue Black je mrtev, ale jeho plán může stále vyjít. Virus se do oběžního systému dvou milionu lidí dostane 1.6. to máme 29 dní, z toho inkubační doba trvá nejdéle 13 dní, což je 16 dní, po inkubační době, když nebude vše, jak má, a já onemocním, budete mít ještě stále 5 dní než zemřu a po mé smrti 11 dní na extrakci protilátek z mého těla. Když pude vše podle plánu, budeme mít 15 dní na extrakci a záchranu zbývajících dvou milionů životů. To je fajn, rozhodneš víc času, než mám obvykle,“ počítal rychle mladý špion. „Dobře, dobře, dej sem injekční stříkačku!“ rozkázal Housovi mladík.
„Co že? Co chceš dělat?“ zeptal se opatrně.
„Stříknout si ten virus do těla, samozřejmě, jinak ty protilátky nedostaneme a ty lidi zemřou,“ odpověděl ledabyle Alex a mávl bezstarostně rukou.
„Samozřejmě! Samozřejmě, že si chceš stříknout smrtící virus do těla! Děláš si srandu?!“ vyletěl House z kůže.
„Ano, a teď mi podej tu stříkačku,“ rozkázal Housovi Alex.
„Ne.“
„Jako tvůj nadřízený ti to přikazuji.“
„Ne, nejsi už můj nadřízený!“ oponoval pořád House.
„To je jedno, dva miliony lidí zemřou,“ vyvíjel na House Alex tlak.
„Dna miliony lidí mi je ukradených. Ty ne,“ křikl doktor na svého pacienta.
„Mě se nic nestane, vpíchl jsem si jedinou dávku proti viru. Ale jediné jak to ze mě dostat, poznat to v mé krvi, je ten, že si vpíchnu i ten virus. Neboj se, budu v pohodě,“ ubezpečil House.
„Můžeš mi to zaručit. Jsi slabý s těmi zlomeninami, střelnou ránou, a z toho jedu škorpiona. Možná máš v těle protilátky, ale můžeš mi zaručit, že když si tak oslabení, tak tě ty látky přesto zachrání od toho virusu,“ nedal se odbýt.
„Ne,“ přiznal Alex. „Nemáme však jinou možnost. Já si to píchnu do těla, ač chceš nebo ne. Nezabráníš mi v tom. Takže u toho buďto můžeš být a mít to pod kontrolou, jak to jen půjde, nebo ne.“
House si poraženě povzdechl a mávl rukou. „Tak do toho.“

„Jsem si jistý, co jsem slyšel!“ křikl na Dr. Wilsona Chase, když jim, Wilsonovi a Cuddyvé převyprávěl, co se stalo. Jak ho House odhalil, jak ho nepotrestal a volal do Britské banky i to, že se pacient probudil a House ho nepustil do jeho pokoje. Chase rozčíleně těkal očima z Cuddyvé, která seděla za svým stolem v její kanceláři, a Wilsonem, který se tam rozvaloval na béžové pohovce. Cuddyvá mu věnovala pohled plný nedůvěry, zatímco Wilson byl velmi zamyšlený a v jeho očích se zračilo jek překvapení tak nezdravá zvědavost. „Proč mi do háje nevěříte? Víte, jaký House je.“
„Právě, že to víme, a tohle se mu nepodobá,“ zahučela Cuddyvá.
„Nevím ti, protože na to je moc mladý,“ pravil Wilson s překvapivou jistotou a oba zbývající doktoři v místnosti na něj obrátili.
„Ty něco o tom víš?“ ozvala se zase Cuddyvá.
„Mladý, jako že House, mladý?“ nechápal Chase.
„House, ne. Ten pacient. Cuddyvá, nikdy tě netrápila otázka, co House dělal po tom, co dostudoval a než jsi ho sem přijala. Snad sis nemyslela, že ho přijali, procoval v jiné nemocnici, kde ho vyhodili za nedostatek kázně a on zfalšoval a lhal léta o svém životopise?“ začal pomalu Wilson, nejist si, jestli může o tom bez Housova dovolení říct.
„Nemyslela. Nikdy jsem se nezeptala a nevím, co jsem si myslela, nebo nemyslela, že dělal těch několik let. Nebylo to podstatné. Možná jsem se také částečně bála, co bych se mohla dozvědět,“ přiznala Cuddyvá.
„Jakou to má souvislost?“ zeptal se zmateně Chase.
Wilson si na hlas povzdechl. „Paní Jonesová, není nikdo jiný, než zástupkynině hlavy MI6.“
„House že má telefonní číslo ustředí Britské tajné služby?!“ „House, že volal MI6?! Pokud vím tak House přímo nesnáší vládní organizace a to i vlády jiných zemí,“ rychle reagovali Chase s Cuddyvou.
„Tak tomu vždy nebylo. House pochází z rodiny vojáka, a ač si sám nemyslí, že jeho otec byl skutečně jeho biologickým otcem, a faktem také je, že ho neměl rád, ještě to neznamená, že nebyl pro House vzorem. Navíc Housův otec byl ten tip rodiče, který očekávají, že dítě půjde v jejich šlépějích. House se po vyštudování připojil k armádě jakožto vojenský lékař. Ale už tenkrát to byl arogantní blbec, který by nevydržel žádné srovnávání se svým otcem. Naštěstí již tehdy jsme měli skvělou dohodu s Brity, a tak se House připojil k SAS. Tři roky strávil na vojenské škole ve Skotsku a pak dva roky ve výcvikovém táboře Brecon Beacons. Jediných pět mého života, kdy jsem ho neviděl, a o kterých téměř nic nevím. Jediné, co vím, že to byly roky hrůzy. House byl vždy velký a bezohledný blázen, ale tyhle roky z něho udělaly skutečně to, čím je nyní. House mi také na dnešním obědě přiznal, že toho pacienta zná, že mu dluží, že je to jeho přítel, o kterém však nechce vědět, co nejméně. Jestliže volal paní Jonesové, může to znamenat jen jednu věc. Toho hocha musel znát odtamtud. Musí to být jeho bývalý kolega, který pracuje pro MI6, ale je to nemožné. Jestliže tomu klukovi je nanejvýše dvacet jedna, pak mu muselo v té době být čtrnáct…“ přiznal Wilson. „To je nemožné, ale na druhou stranu si neumím už jinak Housovo chování v poslední době jinak vysvětlit.“
V místnosti nastalo dlouhé hrobové ticho, které porušilo až známé zavrzání dveří a nakřáplý hlas nasycený sarkazmem. „Páni, nečekal jsem, že tu držíte tichou hodinku za zesnulé. Počkám raději venku, abych nerušil.“
„Housi!“ vyhrkla překvapeně Cuddyvá a mírně se začervenala, když si uvědomila, že ještě před chvílí v té místnosti byla jeho osoba hlavním tématem konverzace.
„Je to pravda!?“ zeptal se hned bez obalu zase Chase v reakci na to všechno, co právě slyšel od Wilsona.
Wilson jen zahučel něco na způsob „my o vlku a vlk za dveřmi“ a pak svému starému příteli věnoval krátký, zničený a omluvný všeříkající pohled.
House všechny probodl zkoumavým pohledem. „To ticho asi nebylo za zesnulé, když jste tu vy tři, i když to na věci nic nemění. Měl bych odejít. Blbje se drbe, když ona osoba je zrovna v místnosti,“ dal House okamžitě najevo, že mu celá situace došla a chtěl rychle zmizet, než se na něho sesype lavina otázek, na které se mu nechtělo odpovídat. Cuddyvá se ho však rozhodla zastavit.
„Housi, Housi…“ křikla. Nepomohlo to. „Housi… do pytle, Gregu, počkej.“
House při zmínce svého křestního jména v půlce otočky ke dveřím zastavil. Ztuhl jak opařený. „Gregu, já nevěděla… jen James…“ Cuddyvá vlastně nevěděla, co říct, ani na co se má zeptat, či proč ji najednou House bylo tak strašně líto. Vždyť jí lhal, všem jim všem lhal. Neřekl jí o své minulosti, a kdo ví, jestli by se to kdy dozvěděla nebýt Wilsona. Nestalo se mu tam nic, tu nohu měl až o několik let později, nebo ne? Nestalo se mu nic, tedy rozhodně nic fyzického. Takže post strach, starost z dnů minulých to nebyl. A přeci jen si nemohla pomoct. Možná nakonec za to nemohlo to, co se dozvěděla, ale jeho modré oči, jeho výraz, když teď vstoupil do její kanceláře. Tón, když mluvil sarkasticky o tom tichu za zesnulé a drbech, byl to vtip, ale on se nebavil jako obvykle.
„Housi, moc se omlouvám, ale musel jsem jim to už říct. Nicméně to je teď jedno. Co jsi chtěl projednat s Cuddyvou? Proč jsi sem přišel?“ začal se vyptávat Wilson.
„Jak je pacientovi? A je to pravda, skutečně jsi volal MI6?“ zahrnul ho také Chase popět otázkami, když se trochu zapamatoval z Cuddyvé. Nebyl zvyklý, nepamatoval si, kdy by snad jednou jedinkrát Cuddyvá použila Housovo, nebo Wilsonovo křestní jméno. Jenže co v posledních hodinách, které uplynuly, se stalo a bylo běžné a normální podle Housových a Cuddyvých měřítek nemocnice v Princeton-Plainsborou?
„Ano,“ odpověděl prostě House. Těžko říct, na kterou z těch všech otázek, anebo možná tak odpověděl na všechny.
Cuddyvá vstala a přešla až k Housovi. Jemně ho vzala za ruku a už věděla. „Gregu, pověsím, prosím, kdo to je? Tvůj pacient…“ zašeptala. Byla to otázka, prosba a i rozkaz. House na sucho polkl.
„Agent MI6, můj bývalý kolega, můj bývalý nadřízený, důvod proč jsem, kdy opustil armádu, můj přítel a blázen, který si právě vpíchl smrtící virus do žil, aby zachránil dva miliony lidí, a nevěděl s určitostí, jestli to sám přežije,“ řekl House s kamennou tváří.
„Cože?!“ vyhrkli všichni tři zbývající doktoři šokovaně.
„Jo, přesně! Ten zatracenej idiot sem nepřišel kvůli těm zraněním, co měl, ale abychom z něho dostali protilátky na virus pro dva miliony lidí, které pak předáme Jonesové a je mu zatraceně u šumáku jestli u toho chcípne! A my! My nemáme jinou možnost, než našeho milého agenta Nula, nula nic poslechnout!“ nechal tentokrát svůj hněv a strach vybublat na povrch a použil v rozčílení i Alexovu starou přezdívku z výcviku Brecon Beacons, kterou tak nenáviděl, protože představovala veškerý hřích, který se on sám na tom ubohém chlapci dopustil. Zhluboka se znovu nadechl a pokusil se uklidnit, jak jen to bylo v té situaci možné, aby jim pak s trochu chladnější hlavou mohl vysvětlit situaci.