Zapomněl si (11.část)

NARUTO
Ten sen se mi hrozně líbil. Škoda, že to byl jen sen. A škoda toho, že v tom snu se mnou Sasuke nezůstal déle……pitomec, taky to mohl prodloužit na něco a...
„Uklidni se, Sasuke. Já...?“ slyšel jsem nějaké hlasy a z mých rtů zmizely jiné. Asi ještě pořád sním, ale že to bude sen o Sakuře? To sem tedy nečekal. A proč vůbec vyslovila Sasukeho jméno?
Co se to tu děje? Sen? Realita?
Blbost! Jen si usnul na Sakuřině gauči a teď sníš o blbostech, Naruto! Změň téma, anebo naslouchej.
„Nějaké poslední přání?!“řekl hlas, který ve mně vzbuzoval léta tu zatracenou touhu. Co v mém snu dělají tihle dva? A proč se hádají? Kvůli čemu?
Kvůli komu?
To asi není ta správná otázka. Anebo je? Proboha, Naruto! Ty idi**e! Sníš! Jen sníš! Co chceš za důkaz? Mám zavřené oči, hlavu plnou blbostí a tělo uvolněné a ty hlasy, které slyším, jsou vzdálené. Sice se vyostřují ale velmi pomalu. Tohle je sen! Zcela určitě.
„Nedělej to! Já, já…to tak nemyslela. Byl jenom tak roztomilý...já...“
„Tak roztomilý!“ ozvaly se ty hlasy zase. Tentokrát se mi zdálo, jako by to bylo jen pár metrů ode mě. Jeden byl naštvaný a mužský a ten druhý vystrašený ženský. Co se to sakra děje?

Tohle není sen.
Sakra, tohle není sen!

Řekl sem si to a v tu ránu mě to napadlo! Otevřel jsem oči a rychle se posadil! Byl sem docela v šoku s toho, že sem si myslel, že sním. Proto mě dostalo do transu to, co sem spatřil před sebou! Sakura byla namáčknutá v jednom rohu místnosti v napůl bojové křeči. Dívala se do neproniknutelných Sasukeho očí, který se jí očividně chystal zabít. Za co? Jo tak to byla pro mě velká neznámá...něco mi ale napovídalo, že je to kvůli mně...kvůli komu jinému?
Trochu sem se na gauči protáhl a posadil se rovně. Můj pohled už nebyl tak překvapený ale ani vyděšený. Tahle situace mi dala jednu výhodu, kterou sem si uvědomil před chvílí.
„Co tu děláš?“ zeptal sem se tím nejpříjemnějším hlasem, co sem svedl. Sasuke na mě stočil překvapený a zároveň naštvaný pohled a Sakura ho napodobila s pohledem, který připomínal úlevu.
„Ale, ale! Šípková Růženka je vzhůru!“ řekl posměšně Sasuke a já se mu to rozhodl vrátit.
„A kdo je můj princ vysvoboditel, hm...?“ řekl jsem a mrkl na Sakuru. Ta zrudla od ucha až k uchu a dala mi tím jasně najevo, proč je tady Sasuke.
Tak ty žárlíš, Sasuke.
To, že je takhle roztomilý, bych mu asi nikdy neměl říct, ale pravdou je, že bych hrozně chtěl.
„Zmlkni a zvedej kotvy!“ řekl mi Sasuke a já dal nohu přes nohu. Jsi myslí, že ho snad poslechnu? Teď ne, není správný čas poslouchat.
„Ale mně se nikam nechce! Sem unavený!“ oznámil sem a znovu se chystal ulehnout do toho měkkého a příjemného gauče, když ke mně Sasuke přiskočil a vytáhl mě za ruku. Musel jsem se postavit a čekat až mi přestane drtit zápěstí. Díval se na mě, jako bych ho podvedl, ale já nic neudělal, jen provokuju. Asi si to uvědomil taky, protože mě přestal mačkat a normálně mě držel.
Ty mě nepustíš?
Byl to pro mě docela šok. A to velký a ještě větší byl fakt, že mě táhl ze Sakuřina domu, bez jediného slova. A já se nechal...
„Promiň, Sakuro. Zítra to doděláme, ano?!“ stačil jsem ještě zavolat než sem se oblékl.

Sasuke neřekl nic. Venku byla pravá ladovská zima a mě to přišlo kouzelné. Škoda jen, že Sasuke nezpomalí, abychom šli jako normální pár, ale možná že jo.
„Zpomal, Sasuke.“ zaprosil sem. On se na mě ani nepodíval.
„Proč?!“ řekl mrazivým hlasem.
„Prosím...“ zaprosil sem znovu. Nevím, co se změnilo, ale on opravdu zpomalil a dokonce mě nechal jít vedle sebe. Usmál sem se, že by si konečně trochu rozmrzl, Sasuke? Věděl, že s ním půjdu, kam bude chtít. A proto sem se snažil vysvobodit svoje zápěstí a chytit ho pořádně za ruku, se vším všudy. Ale jeho ruka mi to pořád ještě nedovolovala. Nechal sem tedy toho a říkal si, že asi chci zatím moc.
Na tuhle zmrzlinu musíš pomalu, Naruto.

SASUKE
Potom, co sem ho násilím dostal s toho domu hrůzy, šel pořád mlčky za mnou. Trochu sem to možná přeháněl z rychlostí svých kroků, protože Naruto se dožadoval zpomalení. Tak krásně prosil, že sem mu nedokázal nevyhovět. Zpomalil sem a cítil jeho nervózní ruku. Snažil se vykroutit.
Chceš mě chytit za ruku, Naruto?
Jasně, že chce, hlupáku! A ty taky. Nepodíval sem se na něj, ale jeho obličej mi byl jasnej. Zklamání. Za malou chvíli to vdal a pravděpodobně si myslel, že zatím ho dál zajít nenechám. Nechal bych ho, dělat co chce ale...
V tu chvíli sem to vzdal já. Pustil sem jeho zápěstí a propletl si s ním prsty. Asi to nečekal, ale přesto neotálel a nepodobil mě. A tak jsme šli ruku v ruce v tomhle studeným počasí až domu.

Dveře zaklaply a já sem chtěl pustit Narutovu ruku, která tak příjemně hřála. On ale nepovolil! Proto sem na něj upřel oči. Vypadal, že nad něčím přemýšlí. Odhadl sem ho dobře.
„Pust mě.“
„Proč tohle děláš, Sasuke?“ zeptal se mě a pořád nehodlal povolit mojí ruku. Přivřel jsem oči.

Dělám co?
Myslíš tu ignoraci?

„Co?“
„Co?! Nedělej, že nevíš, o čem mluvím!“
„Jestli mě nepustíš, tak ti vrazím!“
„Posluž si, Uchiho!“ řekl a já se opravdu napřáhl a vrazil mu pěstí do tváře. Sice zavrávoral, ale na nohách se udržel. A co bylo nejhorší, nepustil se! Jen mě víc sevřel.
„Myslím to vážně, Naruto!“ začal jsem být naštvaný.
„To já taky!“ řekl a já pozoroval pramínek krve, který se mu zpustil z koutku úst. Hodil sem po něm ten pohled, kterej používám, když hodlám někoho zabít!
„Chceš se prát, Usuratonkachi?!“
„Tebe tahle hra baví, že jo?!“ řekl najednou Naruto úplně od věci. Snažil jsem se hrát, že nevím, co tím myslí ale opak byl pravdou. Už kolik dní přemýšlím, proč vlastně nechci nad ním prohrát? Tohle by měla být ta jediná prohra, po které toužím, tak proč? Proč to prostě nevzdám? Stejnak mě jednoho krásného dne dostane, tak proč to protahovat?

Nechci prohrát!
Alespoň v něčem, chci být lepší než on!

Tak proč tak uvažuju? Nechci prohrát a zároveň chci. A pak mi to došlo! Co vlastně prohraju nebo vyhraju. Život ne. Čest...? Nikdy sem jí neměl tolik. Lásku?

Tohle nechci.
Tak dlouho bylo mé srdce ledové.

Když sem ho zradil, říkal jsem si, že zapomenu... že on zapomene. Ale on nezapomněl, stále se pro mě vracel a co bylo horší...já nikdy nezapomněl. Stále dokola a dokola sem to zkoušel! Dostal sem ho dokonce ze své hlavy, ze svých myšlenek, ze svého osudu...

Tak proč?
Proč sem nedokázal vymazat jeho existenci z mého srdce?!

On byl jediný, kdo se tam dokázal bez větších komplikací dostat. Jak to ale udělal, tak moc sem byl silný a odolný vůči všem, tak proč to na něj nefungovalo...

Jasně, on je totiž jiný.
On je jako já.
On žije ve světě temnoty odjakživa... Ne jako já.
Možná proto byl silnější než já a stále je.

„Ne.“ nic jiného sem ani odpovědět nemohl. Naruto se mi stále díval do očí a já poznal, že je konec. On si nikdy nic nenalhával, vše řešil na rovinu...až na mě. Nechal mě hrát si sním, i když nechtěl a neuznával to...nevěřil v to. Vydržel to docela dlouho...tak dlouho lhal, jen kvůli mně.
„Tak proč svým vlastním citům říkáš prohra?!“ řekl a napřáhl se. Pak už si jen pamatuju, jak probourává moje tělo tlustou obvodovou zeď! Jeho rána je fakt něco! Obzvlášť, když jí nečekáte.