Zbrocené ostří (18.)

rekapitulace:
Naše hrdinka konečně pochopila, na čem jí nejvíc záleží. Po boji s Okasan a její stráží byla zachráněna samotným Saizem, který ji ovšem nedokázal okamžitě odpustit její pošetilé jednání. Jeho láska k ní ho nakonec zlomila a dal jí druhou šanci.
Projevil jí svou lásku nejen činy ale i svými nenahraditelnými city.
Po tak náročných bojích a milostné chvíli ovšem přicházejí další nepříjemnosti.
Pochopila konečně Sayumi, jaké chyby se dopustila?
Co bude následovat dál?

**********************************************************************************************

Nevím kolik času uplynulo. Jediné co se dalo pamatovat, že když jsem zavřela svá víčka i s ním, už bylo téměř ráno. Tak moc dokázal během jediné noci mé tělo přimět, aby si na něj zvyklo, že se ho už nechtělo ani pustit. Zpočátku to byl on, kdo mě pevně svíral v objetí, ale teď jsem to byla už i já. I ve spánku mě jeho ruce silně objímali a nehodlali nechat odejít. Připadalo mi to, jako by se snad bál, že by mne mohl opět ztratit. Ta myšlenka mi nevědomky vykouzlila na rtech jemný úsměv naplnění skutečnou radostí. Uvnitř mi vše hřálo, a já cítila po velmi dlouhé době náznak skutečného štěstí. Ještě na chvilku jsem si přála zavřít oči. To pro případ, že by to byl jen sen, abych si ho tak mohla alespoň o něco méně prodloužit.
**********************************************************************************************

Odpolední vánek ve slunečním světle mě pomalu vzbudil. Když se mé oči otevřeli, spatřili jen prázdnou část postele. Velice mě to vylekalo. Vzpomínka na předešlou noc mi však připomněla, co se vlastně odehrálo. Cítila jsem se poněkud nesvá. Největší starost mi ale dělalo, kde je Saizo.
Vstala jsem z postele a obalila se přikrývkou. S pohledem z okna do nádherné zahrady mi utkvěla mysl nad tím, kde se vlastně nacházíme. Co je to za dům, že tu nikdo nebydlí, a přitom je tak velký? Vypadá jak jeden z honosných sídel císařovo poddaných. Bylo však poznat, že je už nějakou dobu opuštěný. Jisté náznaky zanedbání se na tak velkém prostoru vždy musejí nějak projevit. Nic neměnily však na tom, že to stále zůstávalo skvostným místem, i přes ten zašlý a místy dost zaprášený nábytek a neudržovanou zahradu, která ovšem stále neztrácela na půvabu.
Spousta otázek kolem toho domu a Saiza my utkvěli na jazyku, proto jsem ho musela co nejdřív najít.
Prošla jsem celý vnitřek, a až na konci jedné z dlouhých chodeb jsem narazila na zadní vchod vedoucí neznámo kam. Zpoza dveří byly slyšet různé skřeky. Pomalu jsem přišla blíž a otevřela tiše dveře.
Ocitla jsem se na přenádherném místě. Pravděpodobně se jednalo o tajnou zimní zahradu, velmi prostornou.

Tichými krůčky se mé nohy vydali na průzkum. Uprostřed se vztyčovalo maličké, přesto hluboké jezírko plné nádherných ryb. Seděl u nich sám Saizo a házel jim krmení. Tiše v zákrytu ho mé oči sledovali za velkým stromem s údivem.
„Pojď blíž, nemusíš se bát.“
Viděla jsem mu jasně do tváře a viděla jeho zamyšlený, přesto zkroušený pohled směrující před sebe.
„Je to už hodně dlouho, co jsem tu byl s někým.“
„Ty to tu znáš mnohem lépe, že? Celé tohle místo, znáš to tu až velmi dobře. Jak je to možné? Kdybys tu byl jen krátce, nedíval by ses takovým způsobem, neznal bys všechny tajné chodby… Jako dítě tě musel určitě někdo stále hlídat.“
„Hm, snažil jsem se, ale nedokážu tě odradit. Jsi neodbytná, když si něco umaneš, víš to? Stále se snažíš poznat mou minulost. Ale opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad chtít vědět, kdo a co vlastně jsem? Nakonec se možná zklameš ve svých představách a budu pro tebe někým jiným, kdo tě bude odpuzovat, z koho budeš mít jen hrůzu. Jen těžko bys uvěřila pravdě, nikdo by jí nevěřil.“
„Ale já po tom netoužím z ledajaké umíněnosti! Chci… chci tě poznat víc, ale ty mi to stále nedovoluješ. Jak mám vědět kdo jsi, když přede mnou stále skrýváš svou pravou tvář a nastavuješ tu falešnou?! Netoužím po pravdě jen z rozmaru, ale protože vím, že přede mnou něco skrýváš. Cítím, že tě něco tíží. Hluboko uvnitř, ale nechceš se o svou bolest s nikým podělit. Rozumím tvému pocitu, že by to někdo jiný nemusel unést, ale mě se přeci nemusíš bát. Sama jsem zažila dostatek bolesti na to, abych dokázala pochopit a usměrnit tu tvoji… Jen chci, abys mi víc důvěřoval. Stále jsi tak tajemný. Tíhu svého svědomí přenášíš ale i na mě, a proto ji musím znát. Pravdu o tobě.“

Čekala jsem, že nakonec otevře své srdce, ale jeho reakce byla jako vždy neočekávaná. S upnutým pohledem před sebe nakonec po delší chvíli čekání odpověděl.
„Nezáleží na tom, kdo jsem, kolikrát ti to mám říkat. Nesnaž se zjistit mou minulost. Nechci, abys ji znala. To kým ve skutečnosti jsme, z nás nedělá naše minulost, ale naše činy, které se odrážejí v přítomnosti i budoucnosti.“
„Ale Saizo! Přestaň mi stále dokola říkat to samé… Pokud ke mně skutečně něco cítíš, měl bys sám dobře vědět, že se nedá žít s někým, když si navzájem nevěříte, nebo před ním skrýváš pravdu. Celou dobu mě to učíš a sám děláš pravý opak. Pokud… pokud chceš, abychom my dva…“
Nenechal mě doříct má slova. Zastavil mě dřív, než jsem mu stihla říct to nejdůležitější. Možná, kdyby mě to nechal doříct, změnilo by to běh celé nadcházející události. Ovšem, na to už bylo příliš pozdě, a ani jeden z nás to v danou chvíli netušil.
„Pořád nerozumíš realitě. Jednou možná taky pochopíš, že je lepší tajit nebezpečnou pravdu před těmi, co jsou ti blízcí pro jejich vlastní dobro, byť na vlastní úkor. Nechci, aby se ti něco stalo. Prosím, zkus to pochopit.“
Jeho srdce se mi stále víc rozevíralo, dalo se to vycítit z jeho slov. Ale ústa a mysl mu neustále bránila. Nedalo se jinak, než přijmout fakt, že stále je příliš brzy na to chtít znát pravou podstatu jeho souznění.
Rozešla jsem se k němu a přistoupila blíž. Vztáhla svou dlaň a vroucně ho pohladila po tváři. S jeho zamyšleným pohledem jsem nečekala téměř žádnou reakci, ale tentokrát mě jeho výraz dokonale oklamal.

Přitáhl svou ruku na tu mou a silně si ji přitiskl ještě víc ke svému obličeji. Bylo poznat, že ho něco velmi tíží, jen nedokázal říct co.

„Kdysi jsem tu žil, velice dlouho. Byl to můj domov. Tuhle zimní zahradu jsem měl ze všeho nejraději. Chodila sem totiž s oblibou má matka a vždy mi tu zpívala nádherné písně. Měla moc krásný hlas, málo kdo by se jí mohl rovnat. Ty ozvěny v této místnosti… Bylo to tu jak v ráji.“
Překvapilo mě, jak se nečekaně svěřil s tak vzácnou chvílí ze svých vzpomínek.
„Musela to být jistě překrásná žena, stejně jako její hlas.“
„Skutečně byla, ale nešlo o její krásu tak, jako o její nekonečnou laskavost. Její vlídné srdce dokázalo zahřát na duši. Ale její život nebyl předurčený zde na zemi pro dlouhý pobyt. Když mi bylo 7 let, zemřela. Byla velmi chudokrevná, vypovědělo jí srdce poté, co byl otec údajně zabit ve válce. Když se zjistilo, že to byl omyl a dopis patřil jiné rodině, bylo už pozdě. Srdce jí puklo žalem. Moc ho milovala, a ta láska jí nakonec zabila…“
Stále spočívala otázka, kým vlastně je, ale to co zrovna sdělil, mi nedovolilo vyřknout slůvka. Oněmělá šokem a smutkem nad osudem, který ho potkal jsem dokázala jen přihlížet, a snažit se vstřebat část jeho bolesti do sebe.
Zahrada i celý dům, vše bylo poznat, že není příliš udržované. Přesto ta vnitřní krása uvnitř přetrvávala, jako by tam duše jeho milované matky stále spočívala.
„Věřím, že jednou tvá tíha z prsou opadne, a budeš opět šťastný tak, jako když jsi byl malý a chodíval sem se svou matkou. Jednou… Jednou to tak opět bude…“
Mlčky jsme hleděli do jezerní vody a pozorovali pohyb těch nádherně zbarvených ryb, jak se proplétají, stejně jako prstence našich nevyzpytatelných životů. Některé se spolu střetnou jen párkrát, ale jejich cesty se nakonec rozdělí a už se víc nesetkají. Jiní zas splétají svůj pramen života s tím druhým neustále, přesto jak moc se snaží zbavit se jej, neustále na sebe opět naráží a jejich cesty se svazují. A pár zbylých mezi nimi, těch ojedinělých, kterým život nepřeje, se stále snaží setkat se svou vyvolenou spřízněnou duší. Ale přes všechnu jejich snahu se jejich proudy neustále rozpojují, až nakonec zemřou každý na jiném místě, zcela sami, odděleni.

Na druhý den jsme museli vyrazit pryč. Opět neznámo kam, až na jediný cíl, ale ten jsem ještě nemohla prozradit. Už to bylo dlouho, co mě opustila touha po pomstě, ale před Saizem jsem hrála pravý opak. To proto, abych získala víc času pro sebe, pro nás oba, jak se dostat blíž k jeho srdci. I když už to nebyl můj hlavní záměr, musela jsem se snažit být mstitelem. Dobře jsem už věděla, že zlo zlem nevyřeším, že odměnou za něčí smrt z pomsty mi útěchu nepřinese. Jen to bude plodit další zlo a násilí. Nekonečný koloběh nemající konce. Téměř jsme byli u mé vypálené vesnice, když mě z mého zamyšlení vytrhl řev divoké zvěře.

„Zastav. Někdo je poblíž.“
Saizo ihned zbystřil, a já též. Stále se nic nedělo, náhlé ticho ještě víc naznačovalo nastávající nepříjemnosti. Neustále jsem se rozhlížela, ale nikde nic.
„Sayumi, připrav se! Na severní straně!“
Ihned jsem si natáhla luk a šíp a zaměřila připravená k útoku, ale objevilo se nepříjemné překvapení.

„Teď!“
„Vidím je! Je jich moc! Saizo, to nemůžeme…“
„Nevzdávej se dřív, než přejdeš rozvířenou řeku. Pamatuj!“
I když mi občas jeho slova nedávala vždy hned smysl, měla něco do sebe a dokázal mě vždy uklidnit.
Bylo vidět, jak nás ze všech stran urychleně obkličovali, neznámo kolik ani kdo.
Když už bylo jasné, že jsme v pasti, z pozadí mezi stromy vystoupila postava, z níž se na dálku odrážel zatím jen temný stín.
„Co od nás chcete?! Vyjděte ven!“
Saizův hlas byl velmi vážný a odhodlaný k boji. Nakonec se postava zpovzdálí rozešla blíž k nám, až na dohled. Celou dobu jsem byla v přesvědčení, že si nás nejspíš všimla skupina Danzovo stráží.
„Dlouho jsme se neviděli… ---Bratře.“
„Bratr?“
Nedokázala jsem víc promluvit. Až ticho prolomil Saizův potemnělý hlas.
„Takahiro… Tušil jsem, že to budeš ty.“

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.