Zbrocené ostří (19.)

rekapitulace:
Konečně oba našli to, co jim před očima celou dobu leželo a přehlíželi to.
Po tolika nepříjemnostech se zdá, že se dá postupně vše do pořádku, ale nic pěkného nemá dlouhé trvání...
Ne v tomto světě bojů.
Minulost se vrací zpět, a je jedno, jak moc se tomu brání.

**********************************************************************************************

Téměř jsme byli u mé vypálené vesnice, když mě z mého zamyšlení vytrhl řev divoké zvěře.
„Zastav. Někdo je poblíž.“
Saizo ihned zbystřil, a já též. Stále se nic nedělo, náhlé ticho ještě víc naznačovalo nastávající nepříjemnosti. Neustále jsem se rozhlížela, ale nikde nic.
„Sayumi, připrav se! Na severní straně!“
Ihned jsem si natáhla luk a šíp a zaměřila připravená k útoku, ale objevilo se nepříjemné překvapení.
„Teď!“
„Vidím je! Je jich moc! Saizo, to nemůžeme…“
„Nevzdávej se dřív, než přejdeš rozvířenou řeku. Pamatuj!“
I když mi občas jeho slova nedávala vždy hned smysl, měla něco do sebe a dokázal mě vždy uklidnit.
Bylo vidět, jak nás ze všech stran urychleně obkličovali, neznámo kolik ani kdo.
Když už bylo jasné, že jsme v pasti, z pozadí mezi stromy vystoupila postava, z níž se na dálku odrážel zatím jen temný stín.
„Co od nás chcete?! Vyjděte ven!“
Saizův hlas byl velmi vážný a odhodlaný k boji. Nakonec se postava zpovzdálí rozešla blíž k nám, až na dohled. Celou dobu jsem byla v přesvědčení, že si nás nejspíš všimla skupina Danzovo stráží.
„Dlouho jsme se neviděli… ---Bratře.“
„Bratr?“
Nedokázala jsem víc promluvit. Až ticho prolomil Saizův potemnělý hlas.
„Takahiro… Tušil jsem, že to budeš ty.“
**********************************************************************************************
Oči dokořán, ústa nastevřená. Tak nejspíš musel vypadat můj tehdejší výraz. S údivem jsem nevěřícně hleděla před sebe, zpříma do očí osoby, jež byla ještě donedávna zahalená v temném stínu celé pravdy.
„To není možné… To ne.. Tebe znám! Už jsem tě viděla!“
Na má náhle vyřklá slova se Saizo ke mně otočil s překvapeným výrazem.
„Sayumi, co to říkáš?“
I přes naléhavé dotazy jsem Saiza v danou chvíli ignorovala. To překvapení bylo až příliš nesnesitelné.
„Jakto?! Jak je to možné!“
Oči mi zrudly zlostí a zároveň se přelévali žalem ze všeho, co se stalo v minulosti. Místo vysvětlení se mi však dostalo ještě většího spádu nečekaných událostí.
„Saizo, nikdy by mne nenapadlo, že sebou nakonec budeš vléct ženu, a navíc poblázněnou, jak se zdá…“
„Nejsem blázen. Ten obličej už jsem kdysi viděla, jako dítě.“
Vzhlédl na mě zkoumavým pohledem a chvíli se jen díval, než odvětil lhostejně.

„Vůbec tě neznám.“
„Ne, znáš mě, stejně jako já znám tebe. Vzpomínám si. Vybavují se mi mé ztracené vzpomínky při pohledu na vás. Bylo to v době, kdy byl otec ještě u císařské armády. Kresba znázorňující tento obličej vysela na hlavní zdi našeho domu, ale tehdy byl váš obličej mnohem mladší. Naše rodina celou vaši rodinu ctila.“
On ale neposlouchal a bránil se mým slovům. Přesto jakoby mu něco napovídalo, že se nepletu.
„Vůbec nevím, o čem mluvíš. Nejspíš si mě s někým pleteš.“
„Naše rodina… Rodina Ashigawa. Stále se vám nic nevybavuje? Co vám má rodina udělala, že jste se nás zbavili?!“
Pohled toho muže se během okamžiku změnil z výsměšného na vážný.
Všimla jsem si, jak Saizo celý ztuhl a sesunul svůj meč k zemi.
„Sayumi, o čem to tu mluvíš? Ty znáš Takahira?“
„Takahiro… Jistě, i když on mně už nejspíš nepoznává. On je ten, kdo zradil mou rodinu, mého otce. Zradil jste nás, ale byl jste náš přítel, tak proč?!“
Hleděla jsem mu nenávistně do očí a rozpomínala se na tu událost, která mi změnila celý život.
„Tehdy, když jsem byla ještě dítě, patřila jsem do rodiny Ashigawa. Otec byl Generálem císařské armády. Tento muž, který tu teď před námi stojí, ten kterého nazýváš svým bratrem je osoba, která zavinila vše, co následovalo. Byl otcovo dlouholetým přítelem. Pak se ale rozhodl otce zradit. Nastražil na něj past, aby to vypadalo, že se snažil císaře otrávit. Jako dítě jsem tomu nerozuměla, ale teď mi to dává smysl. Nebylo to těžké, protože otec měl k císaři nejblíže, a otec zas nejvíc věřil právě tomuto muži, tomuto zrádci. Podařilo se mu získat otcovo místo a svrhnout ho. Udělal z nás štvance, z celé naší rodiny. Museli jsme se neustále schovávat a stěhovat z místa na místo. Pamatuji si to už jen matně, protože jsem byla v té době opravdu malá, ale vzpomínám si, co vše mi matka vyprávěla a co vše se stalo. Konečně si začínám vzpomínat, ale teď když to vidím, raději bych si přála, aby se mé vzpomínky nevracely.“

Oči už přes pláč při ani neviděli, ale mé srdce a mysl byli stále čisté. Avšak mé pocity se drali silou napovrch. Nadměrná zloba ve mně vzrůstala vteřinu od vteřiny stále a víc, při pohledu na jeho lhostejný a výsměšný výraz.
„Opravdu jsi to ty? Ten malej ušmudlanej spratek, který poslal své rodiče z vlastní neuváženosti na jistou smrt?“
I když jsem se dívala do očí tomu, co nás zradil…. Díky komu jsme se museli schovávat a utíkat před světem jak psy, Saizův pohled upřený na mne mě soustavně probodával.
„Snažila jsem se jen zachránit svého jediného přítele, Yamata… Byl jako můj bratr!!“
Se sklopenou hlavou a zaťatými zuby jsem se ponořila do svých dávno zapomenutých vzpomínek. Teď víc než kdy jindy, při pohledu na tu osobu se mi vše dokonale začalo vyjasňovat a vše zapomenuté navracet. Jak na nějaké pásce, kterou přetáčíte zpět a vše co uplynulo se najednou vrací, jako by to byla přítomnost. Dnes už rozumím, proč se vzpomínky z dětství tak snadno vytratili z mé mysli. Mé zchřadlé srdce si jen našlo svůj vlastní způsob obrany před tou nesmírnou bolestí. V rukách jsem cítila stále větší křeč, až jsem musela tětivu mírně uvolnit. Rozhodla jsem se říct Saizovi vše co se mi vybavilo, aby poznal bolest, kterou jsem v onen okamžik cítila.
„Jen jsem chtěla, aby žil. Byla to ale osudová chyba. Když jsem viděla, jak se na něj Danzo řítí, nesnesla jsem ten pohled na jeho nadcházející smrt. Celou vesnici nemilosrdně vypálili, všechny bez smilování povraždily, ženy i děti! Tak jak jsem měla jen nečinně přihlížet? Nesešlo na tom, kolik mi bylo. Mé srdce i pocity jsou neměnné, i dnes bych udělala to samé co tenkrát, akorát jinak. Když jsem viděla, jak Yamata drží u země a chystají se ho zabít… Rozeběhla jsem se proti němu, abych ho zachránila s dýkou, která mi ležela u nohou vedle mrtvoly jednoho z nepřátel. Ale matka si toho všimla a rozeběhla se s výkřikem za mnou. Upozornila jsem tak na nás obě, a díky tomu ji sám Danzo zabil.“
Přes nával slz jsem už nedokázala ani pohlédnout před sebe. Má mysl se navrátila do minulosti.

Vzpomínka:
„Yamato! Ne!“
„Nechte Yamata, nebo vás zabiju!“
Muž, který ho držel pod krkem na mě pohlédl těsně před tím, než ho podřízl a stáhl z jeho hrdla svou čepel. Chvilku se na mě jen tak výsměšně díval, ale pak zvážněl a odpověděl na mou výzvu.
„Cože? Hah, takový malí pískle a myslí si, že se jí lekneme s takovou hračkou, co svírá v ruce? Hahaha! Měla bys utíkat, než tě chytneme.“
Nohy se mi třásly, ruce se chvěli tak moc, že jsem svou dýku musela držet oběma rukama. Ale i přes ten enormní nápor strachu a nesmírnou touhu utéct, jsem nedokázala při pohledu na Yamata otočit se k němu zády a opustit ho. Rozhodla jsem se zůstat a bojovat o ty, kteří mi jsou nejbližší.
„Nedotýkejte se ho! Slyšíte?!“
Yamato ale nechtěl, abychom tam položili život oba dva. Byli jsme sice jen děti, ale už v té době byl náš vztah protkaný silnými lany přátelství.
„Sa-yumi… To je dobrý, uteč pr--yč… Sayumi—Já tě--“
Chtěl mi ještě něco říct, ale ten muž ho chytl za vlasy a přitlačil mu ostří opět k hrdlu.
„Ne! Nedopustím, aby tě zabili, Yamato!“
„Hah, ty jsi ale vážně zábavná. Poslyš holčičko, co když uděláme úmluvu. Na svůj věk jsi opravdu statečná, to se ti musí nechat, proto ti dám šanci.“
„Ša… šanci?“
„Hm, přesně tak. Úmluvu, a když to dokážeš, nechám tvého Yamata jít. Podmínkou ale je, že, když řekneš jednou „Ano“, už nesmíš couvnout. Pokud to neuděláš, porušíš tak dohodu a budeš toho hořce litovat. Tak co? Platí?!“
Tušila jsem, že to nebude nejspíš nic snadného, ale udělala bych pro záchranu těch, na kterých mi záleželo cokoliv. Nakonec jsem se tedy rozhodla a odpověděla.
„Ah… D-Dobře, platí!“
„Tak se mi to líbí, hodná holka. Saiko, přiveď je sem.“
„Ano, pane.“
Uvnitř mého těla kolovala už v tak raném věku stále větší nenávist a já toužila poznat jméno toho, kdo ublížil mým blízkým.
„Kdo vlastně jsi?“
„Moje jméno neznáš? Řeknu ti ho jen jednou, dobře si ho pamatuj. Jsem Danzo.“
„Danzo…“

To jméno, znělo tak jednoduše, ale v zákrytu jeho stínu se skrývala nekonečná spoušť a potoky krve.
„Tady je vedu, pane.“
„Výborně.“
Když přivedli další zajatce, kteří byli ještě naživu, celé tělo mi zkamenělo a oči utkvěli na jediném z rukojmích.
„Otče?!“
„Otče? Ty tu máš mezi nimi i svého otce? Jaká příjemná shoda okolností. Měl bys být na svou dceru skutečně hrdý, je hodně statečná. Ale je i dost naivní, když uzavírá smlouvy, aniž by tušila, co bude předmětem jednání. A teď k naší úmluvě. Slíbila si, že uděláš co po tobě budu žádat, a za to bude tvůj Yamato volný. Tak tady je můj požadavek….. Zabij tyto tři rukojmí, které tu před tebou klečí. Vraž jim tu svou hračku přímo do srdce. Bude to rychlé, není se čeho bát. A Yamato bude tvůj.“
„To ne! Ty nemáš srdce! To neudělám!“
„Hmm… Hah, skládáš mi tu komplimenty. Nezapomínej, že když nesplníš svou část dohody, stejně všichni zemřou, i s tvým Yamatem. A ty hned po nich. Tak si vyber.“
„To nemůžu udělat… To ne… Nejde to.“
„Protože ti to tak dlouho trvá a nedokážeš se rozhodnout, vyberu za tebe. Tady… Ten bude první. Tak? Udělej to, nebo ztratíš všechny!“
„Ne… Já nemůžu… Otče… Co mám dělat…“
Pláč se mi řinul z očí jak nezastavitelný pramen vodopádu. Ty slzy nebyly slané, jak by měli být. Byli hořké jak nějaký jed. Pak na mě ale otec promluvil a já se soustředila jen na jeho hlas. Nedokázala jsem se ani pohnout. Musela jsem se dívat, jak přede mnou klečí jako jeden z rukojmích, a já držím ruku nad jeho životem.
„Sayumi, to bude v pořádku, udělej to. Zachraň sebe i svou matku s Yamatem. To bude v pořádku.“
Mé dětské ruce se stále pomaleji přibližovali k jeho hrudi. Se vzlykajícím hlasem jsem se snažila vyprosit, ale marně. S každým dalším přiblížením jsem si všimla, jak se na mě stále víc usmíval. Jako by se mi tím snažil říct, ať se netrápím, že je mu dobře a je rád. Ale i přes povinnost, kterou jsem přijala, i přes své roztřesené tělo, které jsem přinutila, něco uvnitř mě se vzpíralo ze všech svých sil.
„Nemůžu… Prosím, nechte nás jít. Nic jsme vám neudělali.“
Špička ostří se už dotýkala košile mého otce, když se mé dlaně roztřásly ještě víc. Odhodlání bylo tutam a ve vteřině, kdy se začali mé ruce sklánět k zemi, mé oči jen zahlédli otcův zaražený pohled. Jediné co jsem ucítila, bylo tuhé škubnutí v mých dlaních, svírající svou malou dýku.
„Sa—yu—mi…“
„Otče?!“
Pohlédla jsem do svých dlaní, které svíraly čepel zabodnutou do jeho těla.
„Otče! Proč! Já nechtěla! Prosím odpust mi to! Otče!“
„To je v pořádku, Sayumi. Ty za to nemůžeš. Vždycky tě budu milovat…“
Ten muž plný zloby, Danzo… Ani nás nenechal se rozloučit.
„Pche, taková melancholie… Tvůj otec ti lhal. Nedokázala ses rozhodnout, takže jsem ti pomohl. Už to bylo moc únavné.“
„Cože?“
Vyděšeně jsem pohlédla na své ruce. Teprve pak mi došlo, že ho Danzo na mou dýku zezadu přitlačil.
„Ty vrahu!“

„Křič si jak chceš maličká. Tys ale svou část dohody nesplnila, a takhle se úmluvy neplní. Takže určitě víš, co teď přijde. Zabijte je… Všechny, i toho kluka s tou holkou.“
„Ne… Neeeé!!“
Tichý nářek se změnil v silný křik. K nohám mi stékal pramen krve z čerstvě zabitých těl, jak mého otce a zbylých zajatců, tak i Yamata. Donutili mně, abych se dívala až do konce. To poslední, co zabolelo nejvíc bylo, když se na mě Yamato naposledy podíval. V jeho očích jsem ale neviděla ten klid a odhodlání, jako u mého otce. Svým pohledem upřeným na mě během svých posledních chvil života vyjadřoval obrovské zklamání a touhu po životě, který jsem mu nakonec odepřela.
„Ještě jsme neskončili, teď jsi na řadě ty. Upřímně, zklamalas mě. Myslel jsem, že máš v sobě víc rozumu i kuráže, ale nakonec jsi jenom další ubrečenej spratek, jako ostatní… Zbavte se jí, a těla hoďte do hořících domů.“

V závalu slz a výčitek jsem zaslechla jemný hlas mé matky, která nás z povzdálí zahlédla, jak klečím na zemi, a nade mnou se sklání můj budoucí vrah.
„Sayumi? Dcerko moje! Co to děláš! Uteč! Nechte ji být!!“
„Mami…“
Ten žal přebil matčin pronikavý hlas, když mě našla a všimla si nás, jak se mi chystají podříznout hrdlo. Viděla jsem, jak se stále přibližuje ke mně a probíjí se mezi nepřáteli. Byla velmi dobrá v šermu s mečem, ale na takové množství nepřátel nemohla stačit sama. Když se dostala až k nám, postavila se vstříc Danzovi.
„Pusť mou dceru!“
Ty musíš být Ashigawa Sachi. Žena, která dokáže tak skvěle ovládat meč nemůže být nikdo jiný, nemám pravdu?“
„Pokud mě tak dobře znáš, alespoň víš, že má slova nejsou pouhé výhružky. Nech nás odejít. Beztak jsi dosáhl už svého, nebo ti snad nestačí to, cos tu způsobil?! Nemáš už dost mrtvých?“
„Hm… To možná ano, ale když vím kdo jsi a kdo je tvá dcera, nemůžu vás nechat jít. Myslíš si, že jen proto, že tahle vesnice neměla na zaplacení, jsem se rozhodl ji vypálit do základu? Nebuď naivní. Byla by to jen zbytečná ztráta budoucího výnosu. Stačilo by jen pár větších výhružek. Můj hlavní úkol stojí totiž teď přede mnou.“
„My jsme byli tvůj cíl? Vždyť nás ani neznáš!“
„Je tu někdo, kdo dobře platí, a chce rod Ashigawa vymazat z tohoto světa. Takže jistě chápeš, že nemohu nechat jít ani tvou dceru.“
„Hah, už rozumím… V tom případě… mi nezbývá nic jiného, než se s tebou utkat.“
Matka se ke mně mírně sklonila a pošeptala slova určená jen mě.
„Sayumi, teď mě dobře poslouchej. Jakmile na Danza zaútočím, otoč se a utíkej do lesa na severní stranu. Tam u velkého kamene, kde jsme si hrávali na schovávanou na mě potichu a dobře ukrytá počkej. Brzy se zas shledáme, holčičko moje. Neboj se ničeho.“
„Ale mami…“
„Sayumi, běž už!“
„Budu na tebe čekat, matko.“

Jen co se pustili do boje, učinila jsem, co mi má matka přikázala. Když jsem dorazila na místo, schovala jsem se za ten kámen a vyčkávala na ni. Každičká vteřina mi připadala jako nekonečná chvíle. Uplynuly desítky minut a mě už se zdálo divné, že stále nepřichází. Procházel mnou podivný pocit, a proto jsem se rozhodla jít se podívat na místo jejich souboje. Když jsem tam ale přišla, strnulo mi celé tělo v šoku.
„Matko…“

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.