Zbrocené ostří (20.)

rekapitulace:
Sayumi se rozhodla vzdát se jakéhokoliv úmyslu na pomstu. Přijala nabídku od Saiza, žít v míru ak lidu spolu s ním.
Osud tomu ovšem nechtěl a vše se nakonec ubírá jiným směrem, než by kdo chtěl.
Když se konečně zdá vše být lepší, nastává nečekaný zvrat. Na scénu přichází muž vlečící s sebou temný závoj prosátý krví, plný krutosti a zdary.
Aby tomu však nebylo málo, Sayumi zjišťuje, že onoho muže zná. Postupně se jí začínají vybavovat její ztracené vzpomínky,
na které by si snad raději opět hned zapomenula. Zjistí část pravdy, která se ukrývala do poslední chvíle v zákrytu. Ale spolu s ní i další nepříjemné věci. Přichází bod zvratu, kdy nemůže věřit nikomu a ničemu. Přesto se musí nakonec postavit na vlastní nohy a rozhodnout se.
Samotným vrcholem setkání je ovšem sám Danzo.
Kam až povede toto nečekané setkání?

**********************************************************************************************

Jen co se pustili do boje, učinila jsem, co mi má matka přikázala. Když jsem dorazila na místo, schovala jsem se za ten kámen a vyčkávala na ni. Každičká vteřina mi připadala jako nekonečná chvíle. Uplynuly desítky minut a mě už se zdálo divné, že stále nepřichází. Procházel mnou podivný pocit, a proto jsem se rozhodla jít se podívat na místo jejich souboje. Když jsem tam ale přišla, strnulo mi celé tělo v šoku.
„Matko…“
**********************************************************************************************

Přítomnost:
„Ležela tam v kaluži krve se zabodnutou katanou v břiše. Meč procházel skrz celé tělo až do země, Byl tak silně zabodnut, že ani nešel vytáhnout. Všude kolem padal popel, který se snášel i na její zakrvácená ústa.“
„Sayumi…“
Na Saizovi bylo poznat, že soucítí s mou bolestí, i že je stále víc plný hořkosti a zloby. Přesto, jak dokázal vždy zachovat ledový klid na celém těle, ani tentokrát tomu nebylo jinak, až na ten pohled, který ho prozradil.
Má mysl ale stále brouzdala vzpomínkami. Čím víc jsem se nechala unášet v minulosti, můj pohled ztrácel výraz beznaděje. Jediné co se v něm odráželo, byla pouze překypující hořkost nad tím, kam až to vše došlo. Ty slzy, které mi ztékali po lících, začínali ztrácet význam. Protože tu bolest zlomené duše, která křičela stále výrazněji, na takovou bolest bylo lidských slz nedostatek.

Vzpomínka:
Pomalým krokem, celá otřesená jsem k ní došla a zhroutila se jí u bezvládně ležícího těla.
Ještě však byla naživu a stihla mí říct poslední slova, která mi utkvěla v mysli až do dnes jako jediná.
„Sayumi! Uteč! Utíkej a neohlížej se! Už nikdy se nevracej, jen stále běž a dívej se stále před sebe! Sayu.. Sayumi…..“
„Maminko!!“
Ta poslední slova před sténavým výkřikem plným bolesti, a pak už jen poslední vydechnutí.

Přítomnost:
Když jsem se opět vzpamatovala, došla mi jedna věc, na kterou jsem neznala odpověď, a to bylo velice zneklidňující.
„Ale jak to vůbec vy můžete vědět, co se tehdy stalo? Nebyl jste tam.“
Došlo mi, že jen Danzo tam byl. On jediný věděl o tom, co se stalo na onom místě. Pak se na mě ale jeho nechutný obličej výsměšně ušklíbl a promluvil.
„Tak je to tedy… Svět je skutečně malý. Nikdy by mne nenapadlo, že ti kdy pohlédnu do tváře. Přesto všechno, co si pamatuješ, a pořád ti to nedochází? Heh, to já byl ten, kdo dal Danzovi příkaz zabít tvou rodinu. Tys ale nebyla tehdy v plánu. Velmi dobře tě tajili pod pokličkou. Nikdo nevěděl, že má rodina Ashigawa dítě. To byla ta největší chyba, která se mohla stát. Ale vyrostla z tebe skutečně moc krásná žena. Když tě nezabiju, odvezu si tě sebou a udělám si z tebe mou osobní služku. Budeš plnit všechno, po čem zatoužím, i během nocí. Hah.“
„Ani se mě nedotkneš! Raději zemřu, než abych se ještě někdy podmanila komukoliv násilím.“
„Ale… Kam tak náhle zmizela tvá úcta k starším?“
„K někomu takovému, kdo je bez srdce jako ty úctu mít nikdy nebudu!“
„Mmm… Jak si tedy přeješ. V tom nevidím problém. I když musím uznat, že by to byla škoda. Ale budu ctít tvé rozhodnutí a mile rád tě připravím o život.“
Hořkost na jazyku, stejně jako nenávist překypující v mém srdci začínala přetékat ven.
„Ale nejdřív… Nejdřív tě zabiju… Takahiro.“

Plná odhodlání s nápřahem mi na poslední chvíli zastavil pár silných rukou. Patřili jemu. Saizovi.
„Sayumi…“
Pohlédla jsem na něj s tázavým pohledem bez pochopení, proč mě zastavil. Bylo vidět, že něco skrývá, něco moc důležitého.
„Rozumím tvé bolesti, musí být nesmírná, ale odpust… Nemohu tě nechat, stále je to můj bratr. Vím jak dokáže být nebezpečný.“
„Ale já se nebojím, nejsem už malá holka! Tak mě pusť!“
I přes mé ujištění stále naléhal, ať nic nedělám. Pevně mi sevřel svou levou dlaní rameno tak, abych se jen stěží mohla hnout dál.
„Pochop, že mám o tebe strach. On není ten typ člověka, který by měl s někým slitování. Znám ho dost dobře. Nechci o tebe přijít. Sayumi, prosím.“
„Saizo… Ale jak ti mohu věřit?! Celou dobu jsi mi lhal! Nikdy jsi mi neřekl, že máš bratra, nic o své minulosti. Nikdy, nikdy! Tolikrát jsem tě žádala, abys mi řekl, co tě tíží. A teď tu stojím a pohlížím do očí vrahovi, který nechal povraždit mou rodinu. Ten, který tebe nazývá svým bratrem, a ty mi bráníš pomstít svou rodinu?! Tak co je mezi vámi? Na čí straně jsi?“
„Sayumi, nepochopila bys to…“
Saizo chtěl ještě něco říct, ale úlisný Takahiro ho zaskočil.
„Ale, ale… Tak tys jí to ještě neřekl, bratříčku? Jak zvláštní. Dva lidé, co spolu sdílejí stejný osud, ba nejspíš i lože a ani jeden o druhém neví téměř nic podstatného.“
Saizo na něj jen zlostně pohlédl, ale já chtěla znát pravdu. Bylo to potřeba.
„Co tím myslíš? Chceš snad mou hlavu, není to tak?!“
Nechápala jsem jeho slova, ale Saizo jim očividně rozuměl velmi dobře.

„Heh, ty ses teď jen připletla do cesty. Celá léta se beznadějně snažím najít vlastního, mladšího bratra. Konečně nastal ten den, navíc jako bonus mi všichni svatí přivedli i tebe. Jak příjemná shoda okolností. Alespoň to budou dvě mouchy jednou ranou.“
Stále jsem plně nerozuměla jejich vztahu. Něco mi ale říkalo, že je tu mnohem víc nejasností, než se na první pohled zdá.
„O čem to tu mluvíš?“
„Celá léta bratra pronásleduji. Nikdy ti neřekl, proč ve skutečnosti neustále cestuje a nikdy nezůstane na stejném místě víc než den? Bylo tak těžké ho najít, až do doby, než ses tu ukázala ty. Hodně jsi nám pomohla. Vlastně bych ti měl být vděčný. Jen díky tobě se zpomalil jeho přesun natolik, že jsme konečně dokázali zachytit jeho stopu. Ale ty už jsi to musel přeci dávno tušit, nemám pravdu, bratře? Zajímalo by mě, proč si nic neudělal, když jsi mohl. Celou tu dobu… Nicméně, jsem jedině rád, konečně tomu uděláme konec. Tvá hlava bude vyset na špici hlavního chrámu pro výstrahu ostatním přes půl roku. Tím tak odčiníš svou vinu za zradu a zabití našeho otce.“

„Cože?! Saizo…“
Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem zrovna zaslechla. Nešlo věřit, že by Saizo ublížil někomu ze svých blízkých, natož svému otci. Ne, takový on není, ale stále má spousty tajemství. Kdo ví co ho k tomu mohlo přimět. Uvnitř své mysli jsem začínala pociťovat nesmírný chaos.
„Jistě, nikdy ti to neřekl, jak jsem si myslel. Tak dlouhou dobu si s ním trávila, a nic si nepoznala. Upřímně, teď jsem tebou poměrně zklamán. Čekal jsem od potomka rodu Ashigawa mnohem víc. Ale asi mám pro tebe nějakou slabost, vysvětlím ti tedy náš stav detailněji. Jsem starším synem vznešené rodiny „Tarako“. Jsme blízcí příbuzní z císařova rodu. Saizo je můj mladší bratr, který před předáním vlády od našeho nemocného otce podnikl zradu a zavraždil ho. Nedokázal unést, že jsem měl převzít všechny pravomoce po našem otci jen proto, že jsem starší. Raději ho zabil a pak zbaběle utekl, když byl odhalen jeho zlomyslný plán. Od té doby je neustále na útěku. Je to vyvrhel a vrah nejvyšší třídy!“
„To je lež!! Sayumi, nevěř mu ani slovo! Celé je to lež!“
„Sayumi, líbezné jméno. Uvažuj Sayumi, proč bych ti lhal? Nemám sebemenší důvod. Zato SAIZO ti lhal po celou dobu, kterou jste spolu trávili, nemám pravdu? Nebyl schopen ti říct, co sám je zač.“
Zatím co ke mně promlouval Takahiro, zahlédla jsem v očích Saiza obrovskou bolest mísící se s nesmírným množstvím zloby. Při pohledu na něj se mé oči s těmi jeho na moment propojili a z jeho úst zazněla jen krátká a tichá věta.
„Sayumi… Nevěř mu.“
„Já… Já nevím čemu věřit. V mnoha věcech jsi mi lhal, jak ti mám teď věřit?“
„Sayumi…“
Tak moc jsem mu chtěla uvěřit, ale vše bylo teď nejasné. Možná si té mé nejistoty Takahiro sám všiml, a proto se ujal hlavní role.

„Uvažuj přeci, je to vrah! Stejně bezcitný a nemilosrdný vrah jako ten, kdo ti povraždil celou vesnici. Ano, já to nařídil, ale neměl jsem na vybranou. Důvod proč jsem se musel zbavit vaší rodiny byl ten, že se k císaři doneslo, že tvůj otec je zrádcem, který se snaží svrhnout samotného císaře. Musíš pochopit, že to byla jen povinnost. Saizo je oproti mně mnohem horší. Je stejný jako ti, které ze srdce nenávidíš! Pomoz mi ho dostat, a nechám tě jít. Chci jen pomstít našeho otce a vykonat spravedlnost. To ty chceš přece také… Nebo jsi snad už zapomněla na svou pomstu?“
S každým nuceným nádechem se mi hrdlo svíralo stále víc, až jsem dosáhla pocitu, že další nádech bude mým posledním. Pak mne ale Saizův hlas vytáhl z té bezmocnosti.
„Sayumi, podívej se na mě! Slyšíš?!“
Pomalu jsem se k němu otočila s roztřesenou rukou, která teď už svírala rukojeť mé katany. On však nepřestával na mě mluvit. Jakoby snad vycítil můj vnitřní strach.
„Jen ti lže, moc dobře ví, že když budeš stát při mně, bude v oslabení.“
Celé tělo se mi roztřáslo, s nejistým postojem jsem začala couvat a mé dlaně postupně povolovali sevření luku a stejně tak i katany. Saizo si však musel všimnout pocitu, ve kterém jsem se zrovna nacházela.
„Sayumi! Nevěř mu! Lže ti! Nic z toho, co ti řekl není pravda. Tak dlouho jsem se bál ti to říct. Bál jsem se, co přijde po tom, ale už nehodlám dál utíkat. To on je tím, kdo zabil našeho otce. Ten, kdo nechal zabít tvou rodinu jen z rozmaru a strachu, že byste ho mohli prozradit. Bylas příliš malá, může ti napovídat cokoliv, abys tomu uvěřila. Pamatuj, nenech se oklamat slovy plnými lží. Skutečná pravda leží v našem srdci, ne na jazyku.“

Musel být v té chvíli na mne opravdu žalostný pohled. Nebylo by divu, vždyť jsem stála proti vrahu svých rodičů a zároveň i proti své lásce. Co z toho všeho byla nakonec ale pravda?
„Nejde to… Už ničím si nejsem jistá…“
Saizo ale nedbal mých slov plných rozpoložení a mluvil dál.
„Když otec umíral, chtěl předat vedení se vším všudy jen mě. Nepřál si, aby Takahiro převzal vládu, ale já. To protože otec vycítil to, co se ukrývá hluboko v Takahirově srdci, zloba, opovrhovačnost, nenávist… Nechtěl, aby někdo takový měl moc. Musel jsem to přijmout, i když jsem vzdoroval, požádal mě o to. Když se to ale Takahiro dozvěděl, nalíčil past, aby to vypadalo, že jsem zabil otce já. To on nedokázal přenést přes srdce, že by se on jako starší měl poklonit svému mladšímu bratru, a tak se rozhodl zbavit se i mě. Udělal ze mě psance, aby mohl převzít otcovu moc bez jakýchkoliv rizik. Té noci… Té noci jsem nic netušil, stejně jako náš churavý otec. Jak si jen mohl bratře…!“
Saizův hlas se roztřásl, stejně jako jeho pravá paže.

Než jsem se stihla ohlédnout, vytasil Saizo proti Takahirovi. Jejich meče se okamžitě střetli. Každý střet jejich ostří se odrážel ve zvuku bolestné písně, pějící touhou po pomstě a krvi.
Vše se ve mně neskutečně lámalo. Všechny pocity i domněnky, které jsem doposud měla, byly najednou rozvrácené. Představa o pravdě, kterou jsem donedávna považovala za skutečnou vymizela záhy do ztracena. Pohlížela jsem na jejich souboj na život a na smrt, a nedůvěřivě hleděla do očí oběma mužům tasící proti sobě zbraň… Dvěma mužům, kteří se nazývali bratry.
Při pohledu na ně, napadla mě myšlenka jak zvrácený je tento svět, když nechá vlastní krev proti sobě samé tasit svá smrtelná ostří. Sice jsem si přála smrt toho, kdo nakázal povraždit celou mou rodinu, ale co když vše pocházelo ze základů toho, o němž jsem si myslela, že byl mou oporou po celou dobu, a namísto toho byl mým utajeným jezdcem smrti?
Co když zrovna Saizo mohl za všechnu tu bolest, která mi byla způsobena? Pokud to bylo vše díky němu, neměla bych toužit zrovna po jeho smrti?
Té noci, kdy vypálili mou vesnici, i on se tam z jeho tvrzení nacházel čirou náhodou, někoho tam prý hledal.
O důvod víc, proč mu nevěřit, ale mé srdce mi stále říkalo pravý opak. Byl jen jediný způsob jak se přesvědčit.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.