Zbrocené ostří (21.)

rekapitulace:
Poté co se Sayumi konečně rozvzpomněla na vše ze svého dětství a navrátili se jí ztracené vzpomínky,
zjistila příliš mnoho nepříjemných věcí. Vše se začíná ukazovat jinak, než se doposud zdálo.
Nyní stojí proti svému životnímu nepříteli, zastánci zla a krveprolití. Stojí Proti Danzovi, který nosí na své čepeli zaschlou krev mnoha nevynných obětí mezi kterými jso i její rodiče a Yamato.
Na druhé straně je tu však Saizo, o kterém začíná už také pochybovat díky nejasnostem, které se kolem něj vyskytli.
Poté co totiž Takahiro odhalil část ze Saizovo dlouho skrývané minulosti, Sayumi zjišťuje, že už nemůže věřit nikomu, dokonce ani jemu.

**********************************************************************************************

Vše se ve mně neskutečně lámalo. Všechny pocity i domněnky, které jsem doposud měla, byly najednou rozvrácené. Představa o pravdě, kterou jsem donedávna považovala za skutečnou vymizela záhy do ztracena. Pohlížela jsem na jejich souboj na život a na smrt, a nedůvěřivě hleděla do očí oběma mužům tasící proti sobě zbraň… Dvěma mužům, kteří se nazývali bratry.
Při pohledu na ně, napadla mě myšlenka jak zvrácený je tento svět, když nechá vlastní krev proti sobě samé tasit svá smrtelná ostří. Sice jsem si přála smrt toho, kdo nakázal povraždit celou mou rodinu, ale co když vše pocházelo ze základů toho, o němž jsem si myslela, že byl mou oporou po celou dobu, a namísto toho byl mým utajeným jezdcem smrti?
Co když zrovna Saizo mohl za všechnu tu bolest, která mi byla způsobena? Pokud to bylo vše díky němu, neměla bych toužit zrovna po jeho smrti?
Té noci, kdy vypálili mou vesnici, i on se tam z jeho tvrzení nacházel čirou náhodou, někoho tam prý hledal.
O důvod víc, proč mu nevěřit, ale mé srdce mi stále říkalo pravý opak. Byl jen jediný způsob jak se přesvědčit.
**********************************************************************************************
Rozhodla jsem se konečně naplnit svůj osud. Jediná možnost, jak najít skutečnou pravdu, ukrytou hluboko v našich srdcích. Existoval jediný způsob, jak poznat co je lež, i když to představovalo vzdát se budoucnosti a všeho kolem.
Pokud jeho city byly skutečné, pak poznám zda mluví pravdu. Pokud lhal, pukne mé srdce bolestí a netřeba dál trpět.
„Odpust mi Saizo…“

Přesto jak tiše jsem vyslovila tato poslední slova, jakoby to zaslechl a během boje v onu chvíli pohlédl mírně na mě s tázavým pohledem.
S pevným rozhodnutím a jistým pohledem upřeným na můj jediný cíl jsem se připravila ke svému plánu, když v poslední vteřině mě zastavil něčí hlas, velmi připomínající jistou epizodu mého života.
„Mám pocit, že to tak snadno nepůjde. To, co plánuješ.“

Otočila jsem se tím směrem a pohlédla, jak ze stínu lesa vychází urostlá mužská postava. Každým krokem byl stále blíž, ale pořád to nestačilo k tomu, abych mohla záhadné postavě pohlédnout do tváře. Až ten hlas a jistá část věty mi připomněli tak hořce ochucené chvíle, které jsem kdysi prožila.
„Nemyslel jsem si, že se ještě někdy setkám s někým z mé minulosti, ale na tebe by nešlo zapomenout. Ten obličej… Pořád je v něm ten samý výraz. Tak moc nadějí jsem do tebe vkládal a přece jsi to nedokázala. Místo abys zachránila jednoho, poslala si do hrobu oba.“
Vybavil se mi ten bolestný okamžik, kdy mi ta krutá a nemilosrdná osoba donutila zvolit si mezi dvěma nesplnitelnými požadavky.
„Danzo!! Ty démone! Přísahala jsem té noci, kdys mě připravil o vše, co jsem milovala… Té noci, kdys vzal nevinnému děvčátku její rodinu i celou budoucnost se životem… Tu noc jsem se zapřísáhla, že tě najdu a toho dne, kdy se tak stane, pomstím všechny, které jsi mi vzal každým úderem zaseknutým do tvého těla. Co rána to jeden zmařený život. Teprve až budeš ležet v kaluži své vlastní krve s prosbou v očích o ukončení těch muk, donutím tě přede mnou pokleknout a pak si s radostí vezmu tvou hlavu, kterou nakrmím hladové vlky. Teprve pak dosáhne mé srdce klidu.“
„Phm… Naivní, stále jsi tak naivní. Řečnit ti jde, jen co je pravda, ale neměla bys to přehánět. I přesto jak moc jsi vyrostla, vůbec ses nezměnila. Pamatuj si…. Nikdy nedávej sliby, když nevíš jestli je dokážeš splnit. Hah!!“

Jeho výsměch se mi odrážel v hlavě, jakoby mnou prolétávalo hejno uřvaných vran.
„Možná ti přijdu stejná, ale věř, že dneškem to vše ukončíme.“
Všimla jsem si, jak jeho pohled na moment zvážněl a potom na mě konečně pohlédl jako na skutečného vyzyvatele.
„Hm, Dobrá. Tak pojď, ukaž co umíš, jak moc ses zlepšila. Chci vidět jak budeš zas trpět vlastní hloupostí. Tehdy se ti nějak podařilo utéct, ale tentokrát už neutečeš!“
„Už nemám v plánu utíkat. To ty budeš nakonec tím, kdo tu bude couvat, Danzo.“
„Jsi jak ti tví pobláznění rodiče. Taky jdeš vědomky na jistou smrt. Nemluv pořád a pojď už konečně!“
„Nech mou rodinu na pokoji, ty vrahu!“
Naše konverzace už byla skutečně u konce. Nedokázala jsem se dál ovládat a odolávat jeho pichlavým útokům. Vytáhla jsem svou katanu, odhodila svůj luk a rozeběhla se přímo proti Danzovi.

V té chvíli má mysl zapomněla dokonce i na Saiza s Takahirem, kteří bojovali nedaleko nás. Nešlo jinak než uznat, že svou sílu vzteku jsem skutečně neovládla a spíše mě celou pohltila.
Když se naše meče střetly, padlo několik tvrdých úderů, než se mi konečně podařilo dotknout se svým ostřím jeho těla a uštědřit mu alespoň malý škrábanec na pravém stehni. Bylo tak obtížné přes svou touhu po pomstě udržet se v klidu, s pevným sevřením svého meče. S každým střetnutím našich mečů jsem cítila, jak blízko je můj cíl. Už jen malinko, a konečně bude po všem. Když už to konečně vypadalo, že se karty otočili a já začínám mít navrch, stalo se něco nepředvídatelného.

Jaká shoda okolností, ty hrátky osudů předem naplánované… Dalo by se říct, že se to mohlo přirovnat k opravdu velké smůle.
Zbývalo tak maličko. Konečně se mi podařilo Danza zahnat do úzkých, k velkému kameni poblíž malé skalky. Neměl kam uhnout a bylo dobře znát, že jeho stáří ho dohání, i přes sebevětší snahu. Protože sil kterých měl mu stále ubývalo, a těm mým už nestačil.
Poslední úder, přesný zásah, nic víc nebylo třeba. Pomalým krokem jsem se k němu přibližovala orosená potem a zadýchaná s výrazným úsměvem na tváři. Ten pocit štěstí, který ve mně stále vzrůstal, se nedal zastavit. Avšak jen hlupák a naivec zaslepený svou touhou by dopustil to co já. Zapomněla jsem, jak zákeřná a nevyzpytatelná osoba přede mnou stojí jako můj soupeř. Zaslepená jediným cílem, zapomněla jsem své smysly soustředit i na okolí, když se má noha setkala s nebezpečným plazem, kterého mi Danzo nečekaně přikopl do cesty. Jako vždy využil všech možností k úniku.
Dokonale jsem se nechala vyvést z koncentrace.
„Ah!“
Nedalo se stihnout nikam uhnout, přeci jen to bylo nečekané a já příliš nesoustředěná. Pocítila jsem, jak se mi do nohy zakously dva jedem nasáté hadí zuby.
Cítila jsem, jak mnou začíná kolovat pomalu ale jistě smrtelný jed. Věděla jsem, že když nic do půl hodiny neudělám, přijdu o život. Nezbývalo mnoho času na sehnání protilátky, ale mě přeci jen víc zajímalo něco jiného, nebo spíš někdo jiný. I kdybych chtěla, nešlo teď už couvnout.
„Danzo!“
Chtěla jsem dokonat svou pomstu, ale má noha začínala být poměrně rychle ochromená. Nestihla jsem to, za to on byl teď ve výhodě. Když si povšiml toho, co se semnou děje, okamžitě využil situace a utekl z místa. Neváhal a zaútočil na mě svými jehlicemi, které paralyzovali jeho oběť. Tato jeho technika byla vždy velmi účinná. Naštěstí jsem se jim zvládla na poslední vteřiny vyhnout, ale nedokázala jsem prohlédnout jeho úlisný plán. To celé byl jen jeho způsob, jak mě nalákat do pasti. Nečekaně se dostal za má záda a hned při první možnosti, kdy jsem se nedokázala rychle otočit díky zranění, využil své výhody. Sekl mě do ruky, kterou jsem používala pro házení svých kunaiů a uchopil mne silně pod krkem.
„Hm… Tak co sis myslela, že uděláš? Myslela sis, že mě tak snadno zabiješ? Pořád jsi ten malej spratek, kterej není schopnej udělat nic správně. Přišla si o všechny na kom ti záleželo a ani teď to nebude jinak. Tak pověz mi holčičko… Jak si přeješ zemřít? Nebo si snad přeješ žít?“
Zatímco z jeho úst vycházela tak hořká slova, svými prsty poskvrněnými stovkami, možná i tisíce obětí sjel hrubým dotekem od mých rtů až na hruď v místě, kde mi tlouklo srdce jak o závod. Nechtěla jsem si ani představit jak zvrácené mohou být jeho myšlenky. Mé srdce nyní opravdu bilo jak o život, to ano, ale v dané chvíli jen pro pomstu.

„Ty vrahu! Už dávno nejsem žádná holčička! Pust mě!“
Snažila jsem se mu vysmeknout, ale nedařilo se.
„Ale ale, tak snadno to nepůjde. Jakže se to jmenuješ. Sayumi, mám pravdu? Pověz mi, Sayumi… Chtěla bys žít a dostat další šanci pomstít se, nebo bys raději chtěla zemřít i s tvým milovaným?“
„Už nebudu poslouchat ty tvé lži. Tehdy jsem byla ještě dítě, ale dnes už vím, co musím udělat. Jediné po čem teď prahnu je tvá smrt.“
„Mmm, když to tedy víš. Pamatuješ si náš poslední rozhovor, tenkrát před lety? Dal jsem ti na vybranou, a na oplátku jsem po tobě něco chtěl. I teď mám pro tebe jeden návrh.“
„Já už nechci od tebe poslouchat žádné nabídky!“
„Ale já myslím, že tohle tě bude zajímat. Podívej se dobře, vidíš svého Saiza? A teď se podívej na mě!“
Prudce si mě k sobě otočil, tak abychom si viděli tváří v tvář, velmi zblízka. V jeho očích bylo moře nenávisti, pouze nenávisti. Něco ale v zákrytu, tam někde hluboko v pozadí jeho zkaženosti se odráželo ještě něco jiného, než jen zloba. Jistou chvíli se na mě posměšně díval a poté mi svým nechutným jazykem olízl krk až k uchu.
„Nenávidíš mě? Tak co?! Řekni, cítíš tu neovladatelnou touho mě zabít?“
Nenávist, neovladatelná touha po pomstě, ano to všechno a ještě mnohem víc se prolévalo mou krví i srdcem ve stejný okamžik. O to víc s každým jeho nechutným dotykem na mém těle.
„Ano, chci tě zabít…“
„Tak vidíš, teď si můžeš vybrat. Dávám ti jedinečnou možnost. Dám ti znovu šanci postavit se mi, když vstoupíš do jejich boje a přidáš se teď na stranu proti Saizovi. A teď bonus. Když tvou vlastní rukou Saizo zemře, dobrovolně se ti vzdám. Udělej to a pomsta je tvá. Když to ale neuděláš, vmísím se hned co tě zabiju do jejich boje já sám, a zabiju ho. Rozmysli si dobře, co uděláš. Pomoz ho zabít a budeš žít, k tomu získáš konečně i svou pomstu. Mě navíc dokážeš, že ses skutečně změnila. Když to neuděláš přijdeš o svou pomstu i o svůj život. Tak co myslíš?“
„Stáří se ti odráží už nejen v tvé ubývající síle, ty blázne! To po mě nemůžeš chtít. Nikdy bych nic takového neudělala, ani v tom nejhorším snu.“
„Možná, ale uvažuj. Podívej se na svou pozici… I když si to nechceš přiznat, sama uvnitř dobře víš, že už jsi vlastně dávno prohrála. Kdykoli se mi zamane, jediným tahem ruky tě můžu zabít. Opravdu chceš všechno ztratit jen tak, a pro nic?“
„I kdybych to udělala, nedává to smysl, proč by ses mi vzdával? To ty nemáš v povaze!“
„Už dlouhá léta hledám někoho, kdo by se mi dokázal postavit. Někoho, kdo by mohl následovat mé vize.“
„Pláčeš na špatném hrobě, Nikdy nebudu jako ty.“
„Nikdo ti to ještě neřekl? Vše začíná pomstou. I já byl kdysi někdo jiný, ale jakmile jednou zabiješ i když je to za cílem pomsty, něco se v tobě zlomí. Přestaneš být tím, kým jsi byla. Vše kolem tebe se změní, hlavně ty sama, už nic nebude tak nemožné a těžké jako dřív. Vše bude mnohem snazší, hlavně protože ti na nikom nebude už záležet.“
„Nejsem a nikdy nebudu vrah jako ty! Nikdy bych nezabíjela pro zábavu, nikdy!!“
„I já si to kdysi myslel, než jsem svou pomstu vykonal a zjistil, že už nemám žádný cíl, a všichni mí blízcí už dávno odpočívají. Hledal jsem nový cíl, cestu, která by mne dál vedla životem, ale marně. Až jednoho dne jsem našel novou cestu. Nezabíjel jsem tolik lidí dobrovolně, prostě jen nebylo zbití. V těch dobách válek to jinak nešlo. Nakonec bylo obětí už tolik, že nešlo ani rozlišit, za co umírají. Nemůžeš to pochopit, ne teď.“
„Viděla jsem tě, jak si libuješ v zabíjení ubohých vesničanů, tomu říkáš nutnost? Já sama byla jednou z tvých obětí!“

“Vidět, jak ostatní kolem tebe jen umírají a ty s tím nemůžeš nic udělat… Takovej život se ti líbí?! Proč bych měl přihlížet já? Účel světí prostředky. Lepší, když budou trpět ostatní kolem mě, než já sám. Mít moc není nic špatného. Každej na světě má svůj úděl. Ty a já, jsme si podobní, ani nevíš jak moc. Oba nás na začátku hnala touha za pomstou, ale dál… dál to bude mnohem lepší. Stačí se tomu poddat. Jen si to představ, tu moc, sílu ovládat kdo bude žít a kdo zemře.“
„Myslíš si, že ti odpustím a přidám se k tobě? Jsi blázen!“
„Ne. Nestojím o tvé odpouštění, chci abys sdílela mé představy o budoucnosti. Máš v sobě něco, co nikdo jiný. Dokonce ani žádný muž, kterého jsem dosud potkal. Myslíš si, že mým cílem je do konce života sloužit těmhle ubožákům? Ne, já mám hlubší plány, mnohem větší. Oni jen dobře platí, a peníze jsou k tomu, co chci uskutečnit potřeba.“
„K čemu ti bude, že se k tobě přidám, když tě pak hned zabiju?“
„Ale ty mě nezabiješ. Neuděláš to, protože na to nemáš. Abys mě mohla zabít, musíš ještě hodně zesílit. Budu tě učit vše co znám, a až přijde ten den, budeš li sdílet mou vizi, rád od tebe přijmu výzvu, ve které mě v té době už určitě porazíš.“
Nešlo tak snadno věřit jeho slovům, byla až moc podezřelá. A přesto jsem z jeho slov cítila upřímnost. Mohl to skutečně myslet vážně? Tak moc už ho život nebavil, ale pouze žil, aby našel někoho, kdo bude hodný stát se jeho učněm, a jednoho dne se jím z pocty sám nechá zabít? Byla to absurdní myšlenka, ba víc představa o tom, že by to mělo být realitou. Ale svět plný násilí a válek dokáže člověku změnit nejen jeho mysl a povahu, ale také dokáže změnit cíl jeho života. Nakonec by to tedy přeci jen mohla být pravda. Vždyť v takovémto světě, ve kterém žijeme je téměř vše možné.
„Proč myslíš, že bych tě nemohla zabít už teď?!“
„I kdybys mohla, proč bys to dělala, nabízím ti tu hotový poklad. Nemám dědice, nikoho, kdo by byl schopný zvládnout mé techniky boje. Ty ano. To je pravý důvod, proč ti to nabízím.“

Nejspíš věřil, že za ta léta, co by jako můj mistr získal u mě jisté odpuštění, nebo snad větší důvěru. Anebo si přál zemřít rukou svého žáka.
„Možná to myslíš vážně, ale mé nynější „Já“ vidí, že ať tvé úmysly byly nebo jsou jakkoliv lákavé a dobré, stal se z tebe za ta léta krutý a nemilosrdný netvor. Sešel jsi ze správné cesty a tvé kroky životem zabloudili do hluboké temnoty, ale tam já nepatřím. Mé oči stále hledají jakýkoliv náznak světla. Možná jsem stejná jak říkáš, ale v jednom jsme hodně rozdílní. Já se smrti už nebojím, ale ty ano. Kdyby tomu tak nebylo, nestalo by se z tebe to, čím jsi dnes. Přijal bys svůj osud, než abys přijal nabídku od samotného ďábla. Nezasloužíš si nic víc, než bez slitování zemřít!“

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.