SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Zbrocené ostří (25.)

25.) Oko budoucnosti: Znovuzrození

rekapitulace:
Příběh této dvojice se s jistotou uzavírá, nicméně, příběh samotný stále pokračuje Wink

**********************************************************************************************

V jeho očích se mi ztrácel pojem o čase, a tak ani nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli a hleděli si navzájem do očí. Jedno vím ale jistě. Že nic víc bych si už ani nemohla přát, přesto měl stále to nadání mně vždy něčím překvapovat. Ještě chvíli jsem tak chtěla zůstat a proto jsem se uchýlila do jeho náručí s opřenou hlavou o jeho hruď, abych mohla poslouchat tlukot jeho silného srdce, plného života. On mne ale po krátké chvíli od sebe odtáhl a já zas viděla ten jeho ustaraný výraz.
Nechápala jsem proč se tak dívá, jakoby ho snad něco tížilo a bál se mi to říct. Chtěla jsem to vědět a s pohledem na něj jsem čekala co mi chce říct. Ale uvnitř jsem se s každou další vteřinou beze slov bála čím dál víc.
„Sayumi…“
**********************************************************************************************
„Stalo se něco, Saizo? Prosím řekni mi to, nenapínej mě tak. To ten tvůj pohled, příliš mě zneklidňuje. Pokud se něco děje, chci to slyšet.“
„Něco se skutečně stalo, a já sám už delší dobu přemýšlím, jak ti to mám říct.“

Mé obavy se naplňovali stále víc a ze strachu jsem se od něj odtáhla se znepokojivým pohledem.

On se ale stále nijak nevyjadřoval, jen se na mě zkroušeně díval a pozoroval mé chování. Když jsem se od něj ale odtáhla, okamžitě zareagoval a ihned si mě přitáhl zpět.
„Nedáváš mi na výběr. Už moc dlouho mi ta myšlenka tíží na srdci. Celé měsíce, co tě pozoruji jak se zotavuješ přemýšlím nad tebou. Nad budoucností a tím, jakou bych si ji přál. Ale mé obavy z toho, že mou představu o životě nebudeš chtít sdílet, mě den ode dne stále víc zužují. Myslel jsem si, že ještě chvíli počkám, dokud se úplně nezotavíš, protože tě tu nechci držet násilím. Ale už to dál v tvé přítomnosti nedokážu. Odpust mi to.“
Jak jsem se tak na něj dívala, v jeho očích se nacházel stále větší smutek.
„Za co by ses mi měl omlouvat, to já tobě za vše co jsem ti způsobila. Za sebe samou, že jsi mne kdy potkal. Od samého počátku cos mne spatřil, byl jsi jen v samých potížích a to díky mě. Chtěla bych ti toho tolik říct a dát, ale….“
„Už víc neříkej prosím! Ještě než budeš pokračovat, musím ti něco říct. Je to něco, co musíš slyšet ještě předtím, než cokoliv řekneš. Jinak by to mohlo ovlivnit tvé záměry, a to nechci.“
„Poslouchám…“

Byla jsem nucena vyslechnout si ten ortel, který se tak nepříjemně blížil, a já se stále víc třásla. Ten strach z toho, že mě zas opustí mne začínal převládat.
„Sayumi… Řekni, jak by sis přála budoucnost? Zítřek a další dny za ním? Pořád hledáš svůj osud a cíl?“
„Mám už jen jeden sen, už dlouhou dobu. Je to něco, na čem mi neskutečně záleží. Dala bych za něj všechno, jen kdyby se mohl splnit.“
V ten moment jsem si všimla jeho zklamaného pohledu směřujícího mírně k zemi. Pak na mě ale opět pohlédl s vážností.
„Pověz, co by to bylo?“
„Jediná chvíle, kdy se mé oči rozzáří radostí, je vždy, když je mi nablízku… V té chvíli mám pocit, že sním a nepřeji si nic víc, než být stále po jeho boku. Tak moc ho miluju, ale bojím se mu to říct ze strachu, že mne odmítne a ten nádherný sen, který teď sním, se mi rozplyne do ztracena.“

S láskou v očích jsem se k němu přitáhla blíž a položila svou dlaň na jeho tvář. Zlehka jsem se pousmála, a čekala co mi odpoví. Všimla jsem si jeho mírného úsměvu a radosti v očích.
„Když je to tak, pověz mi Sayumi… Přála by sis být po zbytek svých dnů po boku toho, koho miluješ a žít až do smrti svůj vysněný sen?“
Radostí se mi nastevřela ústa a jen zlehka jsem odpověděla své přání.
„Ano… přála. Pokud mě nikdy neopustí, a zůstane semnou do konce mých dnů, z celého srdce i své duše si nepřeji nic jiného.“
„Pak buď mou napořád. Sayumi.“

Na víc už nečekal, uchopil mne do náručí a odnesl do domu.
Donesl mne až do pokoje a uložil opatrně na postel.

Nechala jsem se vést jeho doteky, jeho něhou a vším co mi nabízel. Skutečně jsem měla stále pocit, že to není realita. Napadlo mě, že možná jsem stále v říši mrtvých, a tohle je jen můj nebeský ráj. Tak moc jsem si přála věřit přítomnosti, ale těžko se dalo věřit, že bych snad ještě mohla nakonec nalézt to světlo, které jsem hledala v temnotě celá léta. Stále čerstvé jizvy na mém těle mi však říkali, že jsem živá, a ten na koho se dívám je mým skutečným světlem. Už jsem se od něj nechtěla nikdy víc odloučit, ponořit se zas do té širé tmy.
Cítila jsem jeho něžné doteky, jeho prsty, jak se jemně dotýkají mé pokožky na celém těle, i na těch nejintimnějších místech. Každičký dotek byl pro mne elektrickým impulzem, který jsem si vychutnávala v plné slasti.
Když se jeho rty dotýkaly mé šíje, náhle se zastavil a pohlédl na mě s tak upřeným pohledem, až zkoumavým.
„Tvé srdce dokáže rozehřát ty nejzatvrzelejší ledy na světě. Nepomyslel jsem si, že bych ještě někdy mohl někoho skutečně milovat. Tak moc jsem věřil, že vše na světě je už jen černé… Ale tys mě změnila, aniž by sis to uvědomovala. Osvítila jsi mi cestu životem, s tebou už znovu nezbloudím.“
V jeho očích se odrážela láska, ale ještě něco mnohem víc… Toužila jsem zjistit, co to je.
„To ty jsi světlo mého života, ty jsi má hvězda… Saizo.“
Můj úsměv se na něj zeširoka rozzářil, abych mu mohla dát najevo, že se není čeho víc bát, že ho už nikdy znovu neopustím.
Chtěl tomu věřit stejně jako já. Chtěl věřit, že se naše životy už nerozpojí a zůstaneme spolu do poslední chvíle našich nicotných pobytů na tomto světě.
Tu noc jsme si vzájemně darovali ten nejcennější dar, který bychom si mohli vzájemně dát. Ale v té chvíli jsme to ještě ani netušili.

Zanedlouho měla být svatba, na kterou jsem se nesmírně těšila. Představovala pro mne klíč do nového života, našeho života.
Den před svatebním obřadem jsem se procházela chodbami domu, když jsem si vzpomněla na to tajné místo, kde jsme spolu tehdy byly.
Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodla tam zajít a podívat se, jak to tam teď vypadá. Když jsem ale otevřela dveře, zůstala jsem s překvapeným pohledem a ústy pootevřenými stát ve dveřích. Opatrně jsem je za sebou zatáhla, aby mne nikdo neslyšel a znovu jsem se rozhlédla kolem. Nic se tam nezměnilo. Vše bylo stále stejně nádherné, i přesto, že tam nikdo ze služebnictva nechodil, protože o této tajné místnosti nikdo jiný stále nevěděl. Vypadalo to, jakoby to místo bylo snad až začarované. Po tak dlouhé době, aniž by to tam někdo mohl udržovat, a stále to vypadalo stejně nádherně, ne-li ještě líp.
S úžasem jsem se pomalým krokem rozešla k vodě, která tam byla, stále plná krásných ryb. Jejich cesty se změnili. Některé se spojili, jiné se odloučili. To mě dovedlo k myšlence, že nic nemůže být předvídatelné. Vždy se může stát něco, co změní naše osudy, i když si už nemyslíme, že by to bylo ještě vůbec možné.
Celý den mě mírně pobolívalo břicho, a chvílemi i hlava. Nějak mi nebylo dobře, ale tady v této tajné místnosti mi bylo tak krásně. Ten úžas nad tím skvostem, který mne obklopoval my odvedl myšlenky i od bolesti. Přesto bolesti plně neustupovali a tak jsem si nakonec musela sednout. Toužila jsem chvíli pozorovat tu krásu kolem sebe a nechat se jí unášet.
Zrovna v ten nejméně očekávaný okamžik… Ve chvíli, kdy jsem se skláněla nad vodou, abych si mohla sednout, se mi zatočila hlava a vše kolem mne bylo náhle rozmazané. Nestihla jsem nic říct, ani udělat. Jediné, že jsem při dopadu na vodní hladinu mlhavě zahlédla něčí postavu ve dveřích. Byl to jen něčí stín co jsem zahlédla, ale nedokázala jsem ani rozpoznat komu patří.
Bylo ironické, že v moment kdy jsem přicházela do mdlob mě napadlo jak jsem hloupá, že jsem nejspíš špatně za sebou zavřela a teď někdo objeví Saizovo tajnou místnost.

Neschopná pohybu se zavírajícím pohledem, dívala jsem se, jak se ode mne vzdaluje vodní hladina a já se začínám potápět.
Mé oči se už zavíraly, když jsem náhle ucítila silné sevření kolem pasu. Pak už jen hluboký hlas, který ke mně promlouval s tak vystrašeným tónem.
„Sayumi… Sayumi! Podívej se na mě.“
„Sa—Saizo?“
„Sayumi, díky Bohu.“
„Co se stalo? Chtěla jsem si jen sednout a pak už jsem nemohla hýbat tělem. Ah…. Asi jsem omdlela. Omlouvám se, nechtěla jsem tě vystrašit. Dnes mi není nějak dobře.“
„Už posledních pár dní pozoruji, že se necítíš zrovna nejlíp. Měla by ses nechat prohlédnout doktorem.“
„Ne. To bude v pořádku, určitě. Nejspíš jsem jen nastuzená, přejde to.“
„Nejspíš jsi nemocná. V tomhle stavu nemůžeš zůstávat sama, dokud se to nezlepší. Chvilka neopatrnosti a mohla ses utopit. Bylo štěstí, že jsem šel kolem. Nevím, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo…“

Usmála jsem se na něj, abych mu dala najevo, že už se nemusí bát. Ale mé vlastní tělo mě v ten den příliš zrazovalo. Když jsem se snažila postavit, ta bolest v břiše se ztrojnásobila. Bylo to tak nečekané. Nedokázala jsem to zakrýt a v křeči jsem se mu schoulila do klína.
Měla jsem strach, že se na mě bude zlobit. On ale už nic neřekl. Pouze jeho pohled byl tak vážný a zároveň ustaraný.

Beze slova mne vzal do náručí a odnesl až do pokoje.

Položil mne na postel a přikryl dekou.
„Prosím zůstaň tu a nikam nechoď. Za nedlouho se vrátím.“
Kývla jsem mu na znamení souhlasu a chtěla se na něj pousmát, ale bolest mi ani to nedovolila.
Nic víc už neříkal, sebral se a odešel pryč. Čekala jsem a hleděla mezitím do okna. Dívala se na tu krásnou oblohu, která se po chvíli ale zatáhla a krátce na to ji nahradil jemný, přesto cinkavý déšť, odrážející se o okenní římsy.
Uplynula už nějaká doba a nečekaně se otevřely dveře. Vešel dovnitř cizí muž i s nějakou ženou.
„Odpusťte, že vás ruším, ale byl jsem sem přiveden, abych vás mohl prohlédnout. Prosím řekněte mi, co vás trápí, a kde.“
Přistoupil blíž, sundal ze mě deku a začal s prohlídkou. Vysvětlila jsem mu situaci a myslela jsem si, že se oba zasmějeme nad lehkým nachlazením, nebo nějakou střevní infekcí, ale nebylo tomu tak. Když si mne prohlédl, přivolal tu cizí ženu k sobě a něco jí pošeptal do ucha. Oba se na mě poté podívali a pak se ta žena ke mně naklonila s vlídným úsměvem.
„Nebojte se paní, všechno bude v pořádku. Ještě chvíli tu teď s vámi budu a potom už vás nechám v klidu.“
Moc jsem nerozuměla jejich záměrům, hlavně když sám doktor odešel pryč a nechal mne tam pouze s tou ženou. Chování obou bylo podivné, ale nakonec, nezbývalo nic jiného než jim věřit.
Mezitím, co si se mnou ta žena povídala, doktor se odebral přímo za Saizem.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.

Dodatek autora:: 

Předposlední díl je za námi a náš příběh se s jistotou chýlí ke konci.
Jen doufám, že uvedení Sayumi mezi živé nikoho neposmutnilo XD

Arigatōgozaimashita (ありがとうございました)

ps: Další díl očekávejte už velmi brzy Wink

Pokud vás tato povídka zaujala a zajímali by vás další díla ode mne, můžete nahlédnout sem:
Povídky by Selina

5
Průměr: 5 (3 hlasy)