Zbrocené ostří (26.)

rekapitulace:
Závěrečná část, plná zvratů a nečekaného dění
Vychutnejte si poslední díl této série.

**********************************************************************************************

„Nebojte se paní, všechno bude v pořádku. Ještě chvíli tu teď s vámi budu a potom už vás nechám v klidu.“
Moc jsem nerozuměla jejich záměrům, hlavně když sám doktor odešel pryč a nechal mne tam pouze s tou ženou. Chování obou bylo podivné, ale nakonec, nezbývalo nic jiného než jim věřit.
Mezitím, co si se mnou ta žena povídala, doktor se odebral přímo za Saizem.
**********************************************************************************************
„Zprávy, které pro vás mám, by mohli být pro vás potěšující. Tedy, alespoň v to doufám.“
„Povězte. Tak, co je s ní? Je nemocná?“
„Ne tak docela, ale v jistém směru by se dalo říct, že ano.“
„Jak je nemocná? Dá se to léčit?“
„Uklidněte se prosím. Ta nemoc potrvá jen pár měsíců. Momentálně už tedy zhruba jen šest. Tím chci říct, že můžete být klidný, Pane. Ta žena je pouze v očekávání. Mám ale pocit, že jí nikdy předtím nikdo nesdělil možné projevy u tohoto stavu. To mě dost překvapilo.“
„Heh… Tak je to tedy. Děkuji vám, doktore. Budu rád, když se o ni budete nadále starat.“
„To nebude žádný problém. Zrovna teď je u ní má dcera, ona sama je vlastně jako porodní bába. V tuto chvíli jí už nejspíš vše vysvětluje.“
Mezitím jsem se od té mladé ženy dozvěděla, co je vlastně příčinou mých bolestí, ranních nevolností a závratí. Když jsem si to vyslechla, musela jsem se mírně pousmát. Oči se mi zalily radostí tak velkou, že ji nešlo v sobě dál skrývat.
Krátce na to se dveře od pokoje otevřeli a vstoupil dovnitř. Ta žena, porodní bába ihned odešla a nechala nás o samotě.
Stál tam ve dveřích a hleděl na mě s tak zvláštním pohledem. Jako by mne viděl poprvé v životě. Jako bych pro něj byla něčím nesmírně vzácným.
Přistoupil pomalým krokem až ke mně, a já poprvé v životě spatřila v jeho tváři tak obrovskou radost.
Jen na mě se dokázal usmívat, ale tohle bylo tentokrát jiné. On sám byl jiný, byl tak šťastný, i já sdílela jeho pocit. Kapky slz mi opadávali na zem, ale pořád jsem se mu nepřestávala dívat do očí.

Tento okamžik se dá za život zažít jen párkrát, někdy pouze jednou. Ale je to chvíle, která se vám vryje do paměti, a vždy ji uvidíte před sebou, jako by byla přítomností.
Je jedno, co bude následovat potom, ale tuhle vzpomínku vám už nikdo nikdy nevezme.
Příští den byl mnou očekávaný den, na který jsem se až přespříliš těšila. Radostí jsem si celé hodiny už od rána zpívala a tančila mezi květy naší nádherné zahrady opitá štěstím a neskonalou radostí.
Když přišla daná chvíle a já před všemi pohlédla své jedné lásce do očí, vzájemně před bohem i všemi přítomnými ztvrdili jsme naši věčnou lásku společným přípitkem z obřadního poháru naší svatby.

Pro mne byla představa o tom, že bych se mohla někdy vdát už od příchodu k Okasan nemožná. Myslela jsem si, že i kdybych potkala někoho, kdo by byl mému srdci nablízku, nechtěl by mne díky mé minulosti. Díky tomu, že jsem byla nucená se o své tělo dělit s mnoha jinými muži.
On byl však jiný. Chápal, že nejsem jako ty dívky, které si na to zvykly a nevadilo jim to, a snad se jim to i líbilo. Viděl v mém nitru, co skutečně skrývám, ten žal a prosbu o vysvobození každým pohledem. On jediný mi dokázal nahlédnout do duše a pochopit ji. Proto pro něj má minulost nic neznamenala. Moc dobře věděl, že to pro mě bylo letitým utrpením a sám se snažil, abych na ni mohla zapomenout. Dal mi ten největší dar, který kdy může člověk někomu jinému dát.
Na otázku co to může být, odpovím mile ráda. Byla to věčná láska, a s ní nabídnuté místo po jeho boku. Tohle si nikde na vyžádání nekoupíte, ani nedostanete. Musíte to získat, a mnohdy je cesta plná strastí, bolesti a nepřekonatelných překážek. Ale i ty se dají zdolat, stačí jen za něčím skutečně jít, mít jediný cíl. Jediný bod, kam se vaše oči mohou upřít, a vy víte, že tam na konci dosáhnete klidu.

A to je konec, dítka moje.
„To byl krásný příběh, babičko. Vyprávěj nám další. Prosím, prosím!“
„Ah, moc ráda bych vnoučátka moje, ale jiný příběh nemám. Je jen tento jediný a neměnný. Příběh, který byl kdysi skutečně prožit. Příběh, který se s každým nastávajícím dnem stává už jen pouhopouhou povídkou.“
„Áááh! To je škoda… Byla to ale krása. Povíš nám ho zase někdy?“

„Určitě Inari. Budete-li chtít… Ale teď už se běžte připravit do postele, brzy bude noc.“
„Mmm… Tak dobře. Ale zajímalo by mě, co se stalo se Saizem a Sayumi potom dál. Byl to krásný pár, viď, Sakuro?“
„Hm, to byl, sestřičko. Taky bych to chtěla vědět, jak to s nimi dopadlo. Babičko, pověz nám to.“
„Vy jste skutečně neoblomné. Inu dobrá. V den svatby spolu strávili celý čas, ani na moment se jeden od druhého nevzdálil. Za několik měsíců se zrodil plod jejich společné lásky. Říkali mu Yamato.“
„Hih, Tak se jmenuje náš tatínek.“
„Ano. Byl jejich sluncem, společně s ním trávili všechen čas a neustále se mu věnovali. Aniž by si to sám Yamato uvědomoval, stále mu byli na blízku a chránili ho, i když o tom neměl ani zdání.“
„A jak to bylo dál? Co se s nimi stalo?“
„Ti dva spolu prožili skutečně nádherné a nezapomenutelné chvíle. Sice byla cesta k jejich společnému životu plná problémů a útrap, ale skutečně za to všechno stála. Říká se, že dodnes někde žijí spokojeným životem a tráví spolu poklidné chvíle ve zbytku jejich života pod jinými jmény. Někteří ale tvrdí, že se jejich životy nakonec rozdělily, protože jim osud nepřál a tak zemřeli. Kdo chce vidět jejich hroby, musí prý vyjít na úpatí támhle té vysoké hory těsně před úsvitem slunce, když se první sluneční paprsek láme o vrchol. Teprve tehdy je může dotyčný spatřit.“
„Ááááááhh! To bylo… Bylo to tak smutné ale i krásné.“
„Neplakej, Sakuro. Hlavní je, že jsou stále spolu, ať už živí nebo ne. Je to krásný konec.“
„To máš pravdu Inari. Je jedno jak, ale hlavní je, že jsou stále spolu. Teď už běžte ale opravdu spát. Pokud budete i zítra hodné, možná bych vám mohla ještě vyprávět o samotné Okasan a jejím životě, než se z ní stala žena s ledovým srdcem. Ale to už je zas jiný příběh.“
„To nevadí, my ho chceme slyšet. Tak zas zítra, ano babičko?“
„Dobrá, zas zítra. A teď už dobrou noc.“
„Dobrou noc babičko.“

Dveře od pokoje už se zavírali, když se malá Inari objevila ve dveřích.
„Copak tu děláš, Inari? Neslíbili jste, že už půjdete spát?“
„Babičko odpust mi, ale nemohla jsem usnout. Musím znát odpověď.“
„A na copak?“
„Proč jste si ty a dědeček změnili svá jména?“
Nešlo jinak, než se pousmát nad bystrostí své vlastní vnučky.
„Jsi to ale chytré děvčátko. Vidím, že ti nic neunikne. Skutečně jsi má vnučka, Inari.“
„Celou dobu jsem si myslela, že jsi to byla ty, o kom vyprávíš v tom příběhu. Tušila jsem to, ale až na konci jsem se o tom přesvědčila. To když ses tak zasněně zahleděla tím oknem ven, jako by ses nechávala unášet vlastními vzpomínkami. Ale pořád nerozumím, proč jste si změnili jména, proč?“

„Ah… Z počátku jsem nad tím ani nepřemýšlela, ale postupem času se ukázalo, že by bylo moudré zanechat svou minulost se vším všudy i se svými jmény tam, kde jsme ji nechali odpočívat. Bylo stále mnoho lidí i nepřátel, kteří pod těmito jmény viděli možnou záminku, jak vyvolat nesváry. Já ani tvůj dědeček už jsme ale netoužili po dalších bojích. Chtěli jsme už jen poklidný život s naším synem. Tím nejlepším rozhodnutím bylo odejít a začít znova.“
„A co ten dům s nádhernou zahradou a tajnou místností? Co se s nimi stalo?“
„Není to příliš daleko, a tak tam čas od času společně zajdeme, abychom si připomenuli to, na čem vznikl náš společný život. Na lásce a oddanosti. Až budeš velká, pochopíš, že nic víc ke štěstí lidské srdce nepotřebuje, pokud není plné hněvu a nenávisti.“
„Mrzí mě, že to tam nemohu vidět. Musí to tam být nádherné.“
„To skutečně je. Pořád je to tam jak z pohádky. Jednou až budeš větší, mohla bych tě tam vzít.“
„To bych moc ráda! Ale proč ne hned?“
„Je to tajné místo, staráme se o něj jen já a tvůj dědeček. Nikdo už dávno neví, kde to místo leží, a tak je to i nejlepší. Proto tam jezdíváme vždy jen během nocí, aby nás nikdo neviděl. Dokud jsi malá, nemohu tě sebou vzít, ale až povyrosteš, moc ráda tě já i Saizo sebou vezmeme. Možná by šel rád i tvůj otec.“
„Moc se těším. Jen mi prosím slib, že na to nezapomeneš, babičko, a vezmete mě tam.“
„Neboj se Inari, nezapomenu. Slibuji ti to. Teď už jdi ale spát. Ať se ti zdá něco krásného.“
„Dobrou noc babičko Sayumi.“

Ještě jsem se na svou vnučku otočila a jemně pousmála. To bylo naposled, co se naše oči střetli. V ten okamžik jsem ještě netušila, že cesta s mou láskou na naše tajné místo je tou poslední.
Ještě té noci jsem se Saizem vyrazila do našeho tajného domu. Když jsem vyšla uprostřed noci ven, čekal tam na mě, se stejně vroucím pohledem jako vždy a s nataženou rukou jen očekával, až se ho chytím.

Společně jsme odjeli cestou, která je už dávno zapomenutá a zarostlá. Odjeli jsme do našeho vysněného ráje, kde jsme vždy trávili společné chvíle v náručí toho druhého v oné krásné místnosti, která byla jako vždy bez pochyb tím nejkrásnějším a nejčarovnějším místem na světě.
Tentokrát se už naše náruč od sebe neoddělila. Stejně jako to tajné místo, i my jsme spočinuli tam, kde nám to bylo už kdysi dávno souzeno. Společně s tímto tajemstvím se toto místo uzavřelo a my se postupem času stali stejnou legendou, jako sám celý příběh. Ta malá a téměř zarostlá cesta se časem naprosto vytratila, a místo ní vyrostly stromy a husté keře, které tak dodnes skrývají naší věčnou lásku před vším zlým.
Co víc si ale přát, než aby dvě rozzářené hvězdy navzájem se milující, mohli ve stejnou chvíli také i vyhasnout?
Vše má svůj počátek, ale musí mít i konec. Nezáleží na tom, v jakém úseku se spolu dva souzení setkají. Důležité je pouze to, jak spolu ti dva prožijí zbytek svých dnů, toho požehnaného času, který jim ještě zbývá. To co bylo předtím, je už nepodstatné.
Já si nemohla přát nic krásnějšího než to, čeho se mi dostálo. Bylo to víc, než bych si mohla kdy přát, a za to jsem neskonale vděčná.
A pokud se zas zrodím na tento svět, nezáleží na tom v jaké podobě, nebo jak vzdáleně od sebe budeme. Věřím, že naše duše i srdce si opět najdou cestu jeden k druhému. To protože naše láska je věčná, a věčnost přesahuje všechen čas i dění.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.