Double Gravitation II - Prolomené hranice - část 21

Celou noc jsme měnili Danielovi obklady. A i když se bránil tomu, aby se o něj starala jeho máma, stejně jsme oba dostali vynadáno. Donesla mu silný vývar, mě vyhnala do Danielova pokoje se trochu vyspat a starala se pak o něj sama.
Spal jsem asi pět hodin. Pořád mě budil pocit, že se musím podívat jak Danielovi je, ale neměl jsem tam odvahu jít. Jen co začalo svítat, seděl jsem už v kuchyni u hrnku silné kávy a pořádné snídaně.
„Jak mu je?"
„Už nemá takovou horečku. Přijde se ještě na něj podívat pan Brooks." odpoví paní Walkerová a dál se věnuje přípravě snídaně pro ostatní.
Rychle do sebe nahážu snídani, zhltnu kafe a s díky se zvedám, abych se šel podívat na Daniela. Opatrně otvírám dveře a potichu vcházím dovnitř. Závěsy na oknech sem propustí jen malinko světla, i když se slunce snaží dosáhnout aspoň paprskem doprostřed pokoje. Nechávám závěsy zatáhnuté, jen trochu pootevřu okno, abych sem pustil trochu čerstvého vzduchu.
Daniel leží, už bez zábalu, oblečený v pyžamu, které vypadá jako dědečkovo, a pravidelně oddychuje. Ze stoličky sundám lavor se studenou vodou, ve kterém se namáčely obklady. Posadím se a tiše pozoruji spícího Daniela.

Několikrát za noc jsem se chtěl přesvědčit, jestli je tu se mnou Richard. Byla tu jen máma a pokaždé mi dala všechno pěkně vyžrat. Měl jsem z toho pak ošklivé sny a nutkání se sbalit a nahý utéct do pouště. Naštěstí na mě navlíkla to pyžamo po bláznivém strýci Daveovi a v tom jsem se neodvážil jít ani na záchod, natož v něm běhat po venku.
Když ucítím studený obklad na čele, zavrtím sebou. Tu ruku poznávám a tu vůni taky. Chyběla mi celou noc. Aniž bych otevřel oči, pokládám ruku vedle sebe a nemusím ani moc pátrat, abych se dotknul jeho lýtka.

„Jak je ti?" zeptám se, když vidím, že se probírá.
Chytnu jeho ruku, kterou mi položil na nohu.
Sesunu se za stoličky vedle něj a sundám mu obklad. Stáhnu mu vlasy bokem, a podívám se mu do očí. Už nemají ten lesk, který způsobuje horečka. Položím mu dlaň na čelo. Ještě teplé, ale už ne tak horké, jak v noci.
„Máš krásné pyžamo, docela ti sekne," usměju se. Opravdu v něm vypadá roztomile, a to ho ještě nevidím celého, protože je z poloviny přikrytý dekou.

„Až mi ty začneš vyprávět o svém životě a o své minulosti, prozradím ti, proč má to pyžamo na sobě kačera Donalda,“ pokusím se o úsměv.
Otočím se na bok a zvednu se do sedu.
„Mám hrozný hlad, večer jsem do sebe nemohl nic dostat. Kdybys mi pomohl hodit na mě něco normálního, šel bych se do jídelny najíst.“
Motá se mi hlava a musím na chvíli zavřít oči.
„Vyspal ses trochu?“

„Kačer Donald za moji minulost? To zní jako zajímavý obchod," usměju se a podepřu ho, aby se neskácel zpátky na záda.
„Dostal jsem rozkaz se vyspat, tvoje máma mi pěkně vynadala. A víš, že vojáci musí rozkazy splnit."
Sednu si za něj a přitisknu se mu na záda. Je zpocený a nechci, aby ho otřepala zima. Přitáhnu mu do klína deku, která sklouzla dolů, když se zvedal.
„Nejdříve se musíš jít osprchovat a pak dostaneš čisté oblečení.," opřu ho o sebe a deku mu vytáhnu až nahoru na prsa.
„Najíš se tady. Máma už ti chystá jídlo." Omotám se kolem něj nohama i rukama, aby ani trocha tepla neměla možnost uniknout ven.

Být v jeho objetí mě naplňuje tak silnou touhou, že jsem ochoten a možná i schopen se zvednout, nebo po čtyřech dolézt do sprchy, smít ze sebe pot, oželet jídlo a vrhnout se mu do náruče a ústy zmapovat každou část jeho kůže, jestli se za dobu mé nemoci na ní něco nezměnilo. Jeho dech blízko ucha, vlasy rozprostřené na jeho ramenou. Jeho rozkrok tlačící mi na zadek.
„Já bych raději... Je mi líp, zvládnu se najíst v jídelně,“ zaprotestuji a několikrát se rychle nadechnu, abych rozehnal to napětí v ramenou.

Kdybych chtěl, donutil bych ho zůstat tady. Ale dneska nemám to srdce být na něj tvrdý. Pustím ho z objetí a vstanu.
„Tak pojď, Donalde," usměju se a podávám mu ruku. „Osprchuješ se a pak se půjdeš najíst. Pokud nechceš, aby tě v koupelně hlídala máma, tak budeš muset snést moji společnost."
Vytáhnu Daniela na nohy a přehodím mu přes záda deku, aby se zabalil. Zajdeme do koupelny. Nechávám ho, ať se svleče, pomůžu mu vlézt do vany a jdu za paní Walkerovou požádat o čisté věci.
„Ať se pořádně osuší, než se obleče a pak ať se přijde najíst," rozkáže, když mi podává kalhoty a halenu s dlouhým rukávem.
Jen přikývnu a vracím se rychle zpátky za Danielem, abych ho pohlídal, kdyby se mu náhodou udělalo zle.

Opláchnu se rychle. Nechci, aby mě Richard viděl nahého, s propadlým břichem a s penisem, který není zrovna v klidu. Ve vlasech mám ještě pěnu od šamponu, jak moc jsem byl rychlý. Drhnout o sebe ručník mi moc nepomáhá a ta obyčejná živočišná touha mi vlévá sílu do žil, vyhání horečku někam do ústraní. Právě jsem se snažil usměrnit svou erekci směrem dolů, aby vyzývavě netrčela, když vešel Richard s oblečením do koupelny.

Na moment se zastavím, když vidím Daniela, jak se snaží otřít a přemluvit svého parťáka aby lehl. No při teplotě a ještě takhle ráno se mu to nejspíš nepovede. Tiše otočím klíčem v zámku, aby dovnitř nevešel nikdo nepozvaný. Odložím věci bokem a přejdu k Danielovi.
„Vidím, že potřebuješ pomoct."
Vezmu mu osušku z ruky, přehodím mu ji přes ramena, aby mu nebylo chladno. Posadím se na okraj vany, otočím ho k sobě zády a posadím si ho do klína.
„Jseš ještě slabý, tak ti to musí stačit jen takhle," bez řečí se rukou ujímám jeho erekce a druhou rukou ho obejmu a přitisknu k sobě.

Nestačím se ani bránit, natož zaprotestovat slovy, jak rychle mě Richard dokázal zpacifikovat, posadit si mě do klína a vrhnout se na zpracování mé bolestivé erekce. Otřu se roztouženě mokrými vlasy o jeho tvář a vydám ze sebe tichý sten.
„To nemůžeš,“ vysoukám ze sebe. „Já bych ho přesvědčil... Poslechl by mě.“
Kruci. Položím svou ruku na tu jeho a zastavím ho.
„Nechci to bez tebe. Jestli mě nechceš, nedělej to,“ řeknu rozhodně.

„Danieli!" oslovím ho trochu tvrdším tónem. „Chci tě, vždycky tě budu chtít, ale tentokrát ne. Není ti ještě dobře. Jsi slabý a já už tak mám výčitky, že jsem si tě vzal včera večer a nevšiml si, že máš horečku."
Políbím ho na krk a vynutím si i přes Danielův stisk prostor pro další pohyb mé ruky.
„Až ti bude dobře, vynahradím si to, neboj," zavrkám mu do ucha a políbím ho na rameni.
Druhou rukou ho přestávám tisknout k sobě a sjedu s ní také dolů, abych promnul jeho varlata.

Položím mu svou ruku na stehno a lehce ho promnu. Mrzí mě to, ale jeho ruce zatraceně potřebuji. Pootočím hlavu, abych dosáhl na jeho ústa, a své výkřiky zklamání mu tlumím do úst, vnutím mu svůj jazyk, aby si uvědomil, o co přichází, jak se jeho penis mohl mít u mě dobře, tak jako můj jazyk v jeho ústech. V teple, vlhku, roznášející vzrušivé pocity dál do celého těla.

Když ke mně otočí hlavu, uvidím v jeho očích mírně vyčítavý pohled. Nedbám na to, protože jeho zdraví, je mi v tuto chvíli přednější.
Přijímám jeho polibek, který je horký, ale vášnivý.
Zvyšuji frekvenci pohybů na jeho erekci. Rukou, kterou probírám jeho poklady, setřu vlhkost z jeho penisu, pak sjedu níž, otírám se o jeho otvor a mírně zatlačím jeden prst dovnitř.

Myslel jsem, že mě jen vyhoní. Při plenění jeho úst zapomínám na jeho ruce a proto mě jeho prst, kterým vnikne dovnitř mě, doslova nadzvedne z klína. Jen vykřiknu a odtrhnu od něj svoje ústa. Je mi horko a srdce nasadilo takové obrátky, že skoro ztrácím vědomí. Poodsunu se z jeho klína, sedím na konci jeho stehen, abych se mohl rameny opřít o jeho hrudník, víc se tak podsadil a jak prodejná dě.vka od sebe roztahuji nohy. Sjedu si mezi nohy, povytáhnu jeho ruku, dychtivě mu natáhnu druhý prst a zalomím jej k tomu uvnitř, aby mě nešetřil a vzal mě rychle, tvrdě a co nejplněji, když on sám odmítl být tam uvnitř.

Danielova reakce mě na moment vyřadí z provozu. Projíždění jeho délky se na pár okamžiků zastaví, když mě chytne za ruku a nasměruje do sebe i druhý můj prst. Když se o mně zapře, vzpamatuji se a pokračuji tam, kde jsem přestal. Na moment pouštím jeho erekci, navlhčím si slinami svou dlaň a znovu se ujímám jeho zpracování v rychlém tempu. Svými prsty jen krátkou dobu pátrám po tom správném místě, které vždy Daniela přivádí do stavu bezvědomí. Otírám se o něj a sem tam mírně zatlačím, abych Daniela co nejdříve dovedl k orgasmu.

Otírám se hýžděmi o jeho stehna a najíždím na jeho prsty, které třou přesně to místo, které potřebuji. Zvednu si ruku k ústům a zahryznu se do jejího hřbetu, abych na sebe neupozorňoval hlasitými výkřiky, protože orgasmus zaútočil na můj podbřišek rychle, nic mu nebrání v cestě, moje břicho zeje prázdnotou už druhý den a tak ten stahující pocit to místo jen přeskočí a bombarduje můj úd, který sebou několikrát zacuká. Propouštím skrz něj veškeré své napětí, tisknu víčka k sobě a pustím sevření čelisti na mé ruce, abych se mohl pořádně nadechnout.

Málokdy si můžu pohledem plně vychutnat Danielův orgasmus tak jak dneska. Se zadostiučiněním se snažím nic nenechat náhodě a dopřát Danielovi co největší prožitek z vyvrcholení. Vynutím si polibek, abych ztišil jeho sténání, a ještě párkrát projedu jeho vnitřek a jeho erekci, dokud jeho křečovité stahy nezačnou ustupovat.

Jsem vděčný za jeho polibek. Beru si ho zpět hltavě a ještě stále pohlcen odeznívajícím orgasmem. Položím si ruku na jeho, kterou mi uklidňuje mou chloubu a propletu se s jeho prsty, zanechávajíc je v objetí v mém rozkroku.
„Miluji tě," vydechnu. „Ale raději bych to dělal s tebou. Tohle mě akorát hrozně nabudí a jsem pak jak nenasytná kudlanka," zavrčím. „Než dojdu do jídelny, bude mi zase stát."

Zasměju se. Jemně stisknu jeho prsty.
„Myslím, že až na tebe tvoje máma bafne, tak ti lehne hned a bez odporu," usměju se na něj. „Měli bychom jít na snídani, než nám bude bušit na dveře."
Vymaním své prsty z jeho sevření, ještě jednou ho políbím a postavím ho na nohy.
„Tam máš čisté věci," ukážu na hromádku na stoličce. „Opravdu bys měl něco sníst. Já už jsem po snídani."

Vím, že nemám odporovat. Neměl jsem po něm chtít ani tohle. Obleču si košili a kalhoty a bosky vycházím z koupelny. Srdce v hrudníku mi ještě divoce tluče, ale Richard má ve všem pravdu. Máma by nás nejspíš za pár vteřin přišla zkontrolovat. I když jsem dlouho nejedl, můj žaludek jakoby neměl hlad a nic mi nechutná. Dokonce i kafe mi v puse zhořkne. Dal bych si Richardovy tousty. Přežvykuji sousto a vynutím si čaj.

Když Daniel odejde z koupelny, počkám, až jeho kroky nejdou slyšet na chodbě a rychle zamknu dveře.
Posadím se znovu na okraj vany, předkloním se, opřu se rukama o kolena a snažím se zhluboka dýchat.
Nepomáhá to.
Moje ruce samy, aniž bych je k tomu přemlouval, rozepnou mé kalhoty a zajedou dovnitř, aby vysvobodily ven mou napnutou erekci.
Jen jemný stisk a obrázek Daniela prožívajícího svůj orgasmus mě dostanou do stavu, kdy už nejsem schopen se ovládat. Ač se snažím držet na nohou, nakonec se stejně svezu po vaně dolů na zem, až se mi záda odřou o její okraj.
Zavírám oči, vybavuji si všechno, co mě tak rozrušilo, že jsem byl sotva schopen se ovládnout. Netrvá dlouho a mé dlaně, rozehřáté ještě z doteků Danielovy erekce, mě uvádí do stavu, kdy musím zatnout zuby, abych nevydal ani hlásek. Zvrátím hlavu, rychle oddychuji a své sperma přidávám k Danielovému, které se ještě leskne na zemi a nestačilo ani zaschnout.

Sleduji dveře do kuchyně, kdy přijde Richard. Nejspíš mě nechce u jídla rozptylovat. Chybí mi. Máma mě neustále bombarduje otázkami, jak jsem myslel to opečovávání na celý život. Vyptává se mě, jak si to představuji, jestli je to normální svatba, a jestli se můžou pozvat známí a jestli to bude u nás na farmě. Upozorním ji, že v Idahu nejsou povolené sňatky homosexuálů a to ji trochu přibrzdí. Začínám být ze všeho nesvůj. Nejspíš to dopadne tak, že se z toho budu chtít vyvlíknout, protože už jen přítomnost svědků mě děsí, natož nějakých dalších lidí kolem.

Ještě chvíli vysílám vzdechy ke stropu, párkrát promnu svou erekci, aby všechno, co může, bylo propuštěno ven na svobodu.
Když mě opouští pocity vyvolané orgasmem, jen skloním hlavu, nechávám ji viset mezi rameny a pozoruji ty obrazce na podlaze, které jsme s Danielem vytvořili.
Bylo to hodně natěsno. Jsem rád, že si Daniel ničeho nevšiml. Opravdu ho v tuto chvíli nechci trápit mou surovostí. Vím, že bych se neovládl, bral bych si ho tvrdě a bezohledně. Musím si počkat, až bude zdravý.
Otřu si penis do dlaně a určím mu místo zpátky v kalhotách. Chytnu kus toaletního papíru, setřu veškeré důkazy z podlahy a spláchnu to v záchodě. Opláchnu si ruce a obličej, abych se trochu vzpamatoval, a vycházím z koupelny, abych dělal společnost Danielovi a jeho mámě v kuchyni, odkud ke mně doléhá jejich rozhovor.

„Nevím žádné podrobnosti!" myslím, že už zase zvyšuji hlas. „Řekl jsem jen ano a víc nevím! Dál jsme se o tom nebavili!"
„Musíš mít sám nějakou představu..."
„Neberu si ho zítra. Nevím ani termín. Proč se ptáš mě? Můj výmysl to nebyl!"
Vyskočím ze židle, až se mi zamotá hlava.
„Richard to má beztak všechno promyšlené, obracej se z dotazy na něj!" zavrčím a vystřelím z jídelny, ven na vzduch.
Jen jsem řekl ano. Miluji ho. Ten den, kdy se s ním budu muset se všemi dělit, asi nepřežiju. To vím už teď.

Dívám se z konce chodby, jak Daniel vybíhá bosý ven. Jdu za ním. Po cestě vezmu nějaké nazouváky a svetr.
„Obuj se," pokládám mu boty k nohám. „Nemůžeš tady běhat jen tak, máš ještě teplotu."
Počkám, až si obleče svetr a pak ho chytnu a sednu si s ním na lavičku.
„Co se děje?" sednu si k němu a obejmu ho. „Vím, že jsi ze všeho nervózní, ale je to tvoje máma, chce pro tebe jen to nejlepší. Ani nevíš, co bych dal za to, kdybych mohl své mámě a tátovi říct, že si tě beru."
Podívám se směrem k horám, kde už slunce ozařuje špičky vysokých stromů.
„Bude to v pohodě, uvidíš."

Opřu si hlavu o jeho rameno a chytnu ho za ruku.
Tenhle okamžik, když vychází slunce, jsem si nenechal nikdy ujít. Vždycky jsem ho pozoroval ze střechy, opřený o komín. I když bylo venku mínus dvacet, vylezl jsem střešním oknem a musel jsem ten první záblesk vidět. Poprvé se na něj dívám s někým. S ním.
„Máš pravdu. Na tohle zapomínám. Půjdu se matce omluvit," řeknu a zvednu se. „Měli bychom vyrazit zpět do města. Máš už být dávno v práci a já ve škole. Promiň, že jsem ti pokazil víkend. Nejspíš jsi měl v plánu mi to říct jinde a jinak."
Sakra. Opravdu jsem to všechno pohnojil.

„Ani jsem si neuvědomil, že už je pondělí," usměju se. „Ten víkend strašně rychle utekl. Zavolám paní Thomsové, ať mi přesune schůzky a pak pojedem v klidu domů. Jestli dneska nepřednášíš, tak ještě zůstaneš doma. Nemůžeš jít s teplotou do školy."
Vstaneme a vcházíme do domu. Ještě před dveřmi se potkáme s panem Brooksem, který přijel zkontrolovat Daniela.
„Já si vyřídím telefony a pak pojedem, ano?"

Kývnu hlavou a jdu za Brooksem. Prohlíží mě v jídelně a máma se na mě dívá vyčítavým pohledem.
„Omlouvám se," řeknu. „Až domluvíme nějaké podrobnosti, budu tě hned informovat. Richard má hodně známých po celých státech, vůbec netuším, koho chce všechno pozvat. Ty tam určitě s tátou chybět nebudeš..."
„Nejlépe tajně, jen vy dva, co?" přimhouří oči máma. „Nikdy jsi nebyl na velké oslavy. Jakmile ses naučil chodit, tak jsme tě na tvé narozeniny nedokázali udržet u stolu. Pamatuji si jen troje narozeniny, kdy jsi krájel dort. Teď ale o tom nerozhoduješ jenom ty. Jste na to dva a budete se muset umět shodnout či dělat kompromisy. A měl by ses konečně učit věci řešit a ne před nimi utíkat," přiletí mi pohlavek. „Nemáte být oba náhodnou v pondělí úplně někde jinde?"
„Jo, půjdu se rozloučit s tátou a pojedeme. Richard si nemůže dovolit pořád zanedbávat firmu. Má toho hodně a bude nejspíš problém i najít nějaký termín, kdy bude mít volno."
Pan Brooks mě propustí z vyšetření a rozloučí se. Otec se zrovna chystá do města, kde prodává v marketu.

„Omlouvám se, paní Thomsová, nějak nebyl čas vám dát vědět..." vyslechnu si výčitky, že se neozývám. Ta ženská má se mnou opravdu svatou trpělivost. Ani nevím, jak bych se ji za všechno měl odvděčit.
„Ano, pořád trvám na té schůzce s ředitelem banky, jen dneska to asi nezvládneme, Daniel je nemocný a než dojedeme domů, chvilku to potrvá. Akorát to bude chtít trošku změnu, než jak jsem původně plánoval... proč?" usměju se pro sebe, "... to vám řeknu až přijedu..."
Domluvím se s pani Thomsovou co a jak a slíbil jsem, že se ozvu hned jak budeme doma a přijede k nám, abychom mohli udělat, co potřebujeme a mohl bych přitom zůstat doma s Danielem.
Schovávám telefon do kapsy a jdu si posbírat všechny svoje věci.
Pan Walker mi předává moji zbraň, kterou mi uschoval, aby se neválela jen tak někde na stole. Připínám si ji a schovávám pod košilí.
„Omluvte mě, musím se nachystat do práce," loučí se se mnou. „Ještě jednou děkuji za Daniela," natáhne ke mně ruku.
Jeho stisk už není takový, jak si ho pamatuji při našem prvním setkání.
„Já vám děkuji, pane Walkere, že nejste proti tomu, abychom se s Danielem mohli vzít. Moc si toho vážím," opětuji stisk.
Jen se usměje, mávne rukou a mizí, aby se nachystal k odjezdu do práce.

Dívám se, jak si Richard rozumí s otcem. Richard je už prostě takový. Má velký vliv na lidi, dokáže si je svým vzezřením a vystupováním hned dostat na svou stranu nebo si je naopak poštvat proti sobě. Nebo je tak zblbnout, že bez něj pak nejste schopni dýchat, myslet, spát a prostě existovat. To je můj případ.
Jdu za otcem, který už nasedá do auta. Jen si podáme ruce a oba mlčíme. Myslím, že mi řekl už vše, co měl na srdci, když jsme spolu kopali hrob.
Sleduji, jak odjíždí a jakmile mi zmizí z dohledu, vyrazím za Richardem, abychom mohli vyrazit domů.

Absolvujeme ještě loučení s Danielovou mámou. Všechna ta upozornění co máme a co nemáme, jak se máme chovat, že Daniel má být minimálně ještě dva dny v posteli, výchovné rady a připomínky poslouchám jen na půl ucha a s lehkým úsměvem.
„Určitě vám dáme všechno včas vědět," obejmu paní Walkerovou na rozloučenou.
Objetí od mámy. Už víc jak tři roky. Nějak to na mě padne. Rychle ji raději pouštím a nasedám do auta.
Počkám, až se Daniel rozloučí a vyrážíme zpátky domů.

Cestou zpět mě přemůže taková únava, že jsem usnul při sledování ubíhající krajiny. Byl to hodinový spánek, bez jediné myšlenky, prostě prázdno. Nikde se nezdržujeme, ani na nákup. Na stole leží rozrýpané jídlo od soboty, co Richard objednal těsně před tím, než jsem se rozhodl odjet na farmu. Shazuji ze sebe oblečení a řeknu Richardovi, že bych si dal ještě hodinu spánku.

Jen se dívám, jak mizí v ložnici. Rychle vytáhnu léky proti horečce a naleju mu džus.
Dojdu za ním, zrovna když se ukládá do postele.
„Na, vem si to," podávám mu prášek a sklenici s džusem. Zvednu se ještě, abych zatáhl závěsy. „Dneska nikam nepůjdeš, zůstaneš doma." Sednu si k němu na postel a přitáhnu mu deku. „Nechci slyšet žádné protesty, pořád máš teplotu." zamračím se, když vidím Danielův nesouhlasný pohled. Chvilku se na něj dívám, nakonec si však lehnu na kraj postele. Zamotám ho do deky, až vypadá jako kokon a obejmu ho.
„Opravdu bys měl dneska zůstat v posteli," řeknu už trochu mírnějším tónem.

Neprotestuji. Je mi fakt blbě.
„Jen si chvilku zdřímnu. Přijdeš brzy? Zavoláš mi? Mohl bys mi zařídit nový notebook? Nemám na čem studovat. A až pojedeš z práce domů, kup mi něco k jídlu..."
Zavřu oči. Páni, co to bylo?
„Kartu mám na stole v dokladech. Nechci, abys to bral ze svého. Zkontroluji si pohyb na účtě..."
Motá se mi únavou jazyk.

„Notebook nový kupovat nemusíš, v pracovně mám náhradní, můžeš si ho nechat," pozoruji, jak se mu přivírají oči.
„Co ti mám koupit k jídlu?" ptám se zcela nesmyslně, když lednice je plná jídla. Něco zamumlá. Nerozumím mu, protože opravdu mele z posledního. Nechávám ho spát.
Co mu mám nachystat na jídlo? Něco, co mu chutná? Vždyť já vlastně ani nevím, co mu chutná. Pořád se ptá mně a sám mi o sobě toho nikdy moc nepoví.
„Paní Thomsová, mám k vám ještě jednu prosbu, Daniel chce něco k jídlu a já nevím, co mu mám objednat.. no má horečku, vykloubené rameno a je hodně unavený... Teď spí... Jste moc hodná, budu vás čekat."
Paní Thomsová to zařídí. Zastaví se cestou v obchodě a pak přijede k nám.
Hledím na telefon a přemýšlím, komu zavolat dřív.
Nakonec vytáčím číslo.
„Ahoj Lauro..."

Spánek, který mě pohltí, už není tak super, jak cestou v autě. Potím se a neustále se převracím. Mučí mě podivné sny, které nechápu, a děsí mě. Krájím v něm ten mizerný dort, protože vidím svého hnědáka, jak se na mě zubí za ohradou a máma mi tenkrát řekla, že pokud zdrhnu, ten kůň můj nebude. Stejně jsem hned po té, co se ke mně všichni otočili zády a otec někam zmizel, vyskočil na hnědáka, a zmizel s ním bez sedla. Nevěděl jsem, že mi šel táta pro to úžasné sedlo. Padli jsme si s hnědákem hned do oka a já mu nikdy nedal jméno. Chtěl jsem, aby byl svobodný a na nic se nevázal. Ukázal jsem mu ten den své tajné místo, které v mém snu bylo ale v mlze, po čele mi stékaly krůpěje potu a neviděl jsem ani na krok. Chvíli jsem cítil jeho teplo sálající mi pod stehny. Když se mlha zvedla, ležel jsem na zádech, úplně sám a byla mi zima. Nebylo tu ani stéblo trávy, jen zuhelnatělá zem, ohořelé stromy a celé údolí bylo v plamenech.
Najednou jsem neměl koně.
Neměl jsem své místo, které bylo mým chrámem.
Nebyla tu tráva, ve které jsem chtěl klečet.
Neměl jsem nic, co bych mohl Richardovi dát ani ukázat.

Sedím v kuchyni a dělám si svou práci, zatím co paní Thomsová chystá Danielovi jídlo.
„Taky byste měl něco sníst," podívá se na mě a pak do notebooku, když potřebuji něco potvrdit. „Vypadáte dost unaveně," zaměří na mě svůj rentgenový pohled. „Říkal jste, že mi něco vysvětlíte, až se vrátíte. Tak poslouchám."
Zaklapnu notebook. Chvíli váhám. Ale paní Thomsová je tichý svědek toho všeho, co se mne a Daniela týče od samého začátku.
„NO? Proč je Daniel v takovém stavu? A proč vy jste takový roztěkaný?"
Nemá cenu před ní cokoli skrývat. Laura už to ví a měla z toho velkou radost. Musel jsem ji slíbit, že přijedeme, abychom to mohli oslavit. Snad paní Thomsová nebude mít předsudky.
„Daniel při bouřce spadl ze srázu a málem jsme ho nenašli. Moc nechybělo a mohl se utopit."
„Ten člověk mě nikdy nepřestane udivovat. Má životů jako kočka," pousměje se paní Thomsová. „Hlavně že je v pořádku. A co ta další věc, která se týká i vás?" je jí jasné, že jsem neřekl všechno.
Ještě jednou se nadechnu, jako bych chtěl tímto způsobem získat odvahu jí to říct.
„Požádal jsem Daniela o ruku a řekl ano."

Probudí mě hlasy a vůně jídla. Richard tu někoho má? Sundám nohy z postele a jdu šouravými kroky po čichu do kuchyně. Ve dveřích se zastavím a mžourám na paní Thomsovou.
„Zdravím, netušil jsem, že tu někdo bude,“ vyhrknu a pak zahlídnu Richarda. „Jak dlouho jsem spal? Už jsi zpátky?“
A pak se podívám na sebe, že mám na sobě jen ponožky a boxerky.
„Promiňte, něco na sebe hodím.“

„Dobrý den, Danieli," usměje se na něj paní Thomsová. „Já už půjdu, jen jsme s panem Kinneym potřebovali něco dořešit."
Vypíná sporák a odstavuje pánev bokem. Bere do ruky sáčko, které má přehozené přes židli.
„Dávejte na sebe pozor," usměje se na Daniela, když kolem něj prochází. „Jste samá modřina."
„Dáš si jídlo?" zeptám se Daniela, když zůstaneme sami. „Nikde jsem nebyl, pracovali jsme tady." Beru do ruky talíř, abych nabral dobrotu, co paní Thomsová navařila.
„Spal jsi asi pět hodin," odpovím ještě na jednu z jeho otázek.

Sednu si na židli a pustím se do jídla. Je to opravdu moc dobré a prázdný žaludek to přijímá s velkým poděkováním.
„Nevadí paní Thomsové, že musí chodit až k nám do bytu? Klidně jsi měl jít, nemusíš mě hlídat. Ten spánek mi pomohl. Mohl bych se zase chvíli učit na zkoušky, ať projdu do druhýho ročníku. Nejspíš by ses za mě styděl, kdybych pohořel,“ ušklíbnu se. „Už tak jsem blbá partie, a až se to dozví tví obchodní partneři, budou si myslet, že ses zbláznil.“

Poslední Danielova věta mě zvedne ze židle.
„Jestli jsi mě chtěl na.srat, tak se ti to dokonale povedlo!" vyjedu na něj a je mi jedno, jak špatně nebo dobře se cítí. Otočím se a než zabouchnu za sebou dveře pracovny, ještě dodám: „Opovaž se zas někam utýct, radši běž spát."
Vytahuji cigaretu a zapálím si. Do hajzlu. Proč má vždycky tak děsné kecy? Jaká blbá partie? Jeho mozek by se dal přirovnat Einsteinovi. Mí obchodní partneři ví, co jsem, a nikdo s tím nemá problém. Tak proč mi to pořád mlátí o hlavu?

Nadskočím, když po mě Richard štěkne, jak vzteklý pes. Leknu se i po té, co práskne dveřmi. Ucítím slabou vůni jeho cigaret. Pomalu dojídám jídlo a dívám se na prázdné místo naproti sobě. Stejně si myslím, že si to do té doby Richard semnou rozmyslí. Nemůže tohle snášet věčně a já se očividně nedokážu změnit. Vezmu do ruky telefon a vytáčím číslo. Zvoní to pěkně dlouho. Vím, že to nejspíš nezvedne, ale doufám, že to jméno, které se objeví na displeji i přes veškerou nenávist k mobilům, donutí tu ruku přijmout hovor. Potřebuji někoho, kdo mi bude tlouct do hlavy, jaký jsem idiot. A může jich být i celá parta.

Vykouřím hned dvě cigarety za sebou. Ani se mi nechce jít zpátky. Prostě a jednoduše mě nasral a stačilo mu, být deset minut vzhůru.
Prostě nesnáším, když sám sebe pořád tak shazuje. Otevřu v pracovně okno, aby se vyvětrala, a jdu zpátky za Danielem. Chci mu říct, že tohle už od něj nechci slyšet. I když nevím, jestli vůbec nebude poslouchat. Už tolikrát jsem mu to řekl a stejně mě neposlouchá. Nakonec to vždy udělá znovu.

Vyslechnu si napřed hodně sprostých slov, než mě pustí ke slovu. Nerad chodím kolem horké kaše a prostě řeknu hned to, co mám na jazyku. Ani jsem se nezeptal, jak se má, jen jsem ze sebe vychrlil jednu jedinou větu:
„Budu se ženit.“ Načež se ozvalo jen ku**a, skřípění brzd a pak bylo dlouho ticho.
„Odpočívadlo na Road cross 72, najdeš to? Zítra, brzy ráno, kolem 5h?“ ozve se nakonec.
„Budu tam,“ přikývnu, jako bych byl vidět.
„My tu budeme taky.“

Vejdu do kuchyně zrovna, když Daniel vypíná telefon.
„Volal jsi do školy?" zeptám se a jdu si naložit jídlo na talíř, dokud je ještě teplé.
Usadím se ke stolu, a aniž bych čekal na další odpověď, pokládám mu další otázku.
„Už víš, kdo ti půjde za svědka?"

„Nevím nic. Vůbec netuším, jak si to představuješ. Nevidím ti do hlavy,“ odseknu. „Ty máš vymyšlený scénář, ale mě s ním jako vždy odmítáš seznámit. Nikdy jsem se neženil. Ani nevím, jestli by se za mě někdo z mých přátel nestyděl. Musel by veřejně přiznat, s kým se stýká. Nejsem si jist, jestli existuje někdo, kdo by to pro mě udělal.“

Myslel jsem si, že to už bude v klidu. Ale v tenhle moment ve mně začíná vřít krev nanovo.
Zajdu do šatny a rychle se převleču do pohodlných věcí. Obouvám si na nohy tenisky, do kapsičky schovám telefon a přehodím si přes krk sluchátka. Potřebuji se někde uklidnit a nejlepší bude, když si půjdu zaběhat.
Vrátím se ještě na moment k Danielovi.
„Ani nevíš, jak mě mrzí všechny ty tvoje řeči. Nevím, proč říkáš, že ti jako vždy odmítám něco sdělit. Není to pravda. Nemám žádný scénář. Chtěl jsem to všechno vymyslet s tebou. Kolikrát ses na něco ptal, já ti odpověděl, ale tys mě pak stejně neposlouchal! Jak to potom mám udělat? Nevidíš mi do hlavy a já do té tvé taky ne. Pořád po mně něco chceš, ale sám mi o sobě pořádně nic neřekneš. A pokud se i k ostatním takhle chováš, tak se nediv, že si pak nemůžeš být jistý nikým, kdo by ti byl přítelem!"
Nasraně se otočím.
„Pokud tu svatbu nechceš, stačí říct, já už se s tím nějak srovnám. Jdu si zaběhat a ty si zatím rozmysli, co vlastně chceš." Na víc nečekám a zabouchnu za sebou dveře.

Sakra! A tím končí náš rozhovor. Richard v pr.deli. Nas.ranej. Nevím zase nic. Nikdy jsem nepomyslel na to, že bych se oženil. Vůbec netuším, jak to chodí. Nemám internet, abych si to vygoogloval. Můžu si jen domýšlet, že bych musel do San Franciska, kam mě v sobotu ráno pozval. Já mu přece svoje řekl. Že chci jeho. Kdybych mohl, postavil bych za sebe svého koně. Řekl jsem, že nechci žádnej kroužek, nemusí nikomu nic říkat, nikoho zvát, nad ničím přemýšlet, jen mě nechat podepsat ten blbej papír a tím to pro mě končí. Nepotřebuji ho úředně vlastnit. Věřím, že mi patří. Tak jako já jemu.
Obleču se a vyjdu ven. Road cross 72. Napřed si musím najít nějakou netovou kavárnu nebo koupit mapu. Vůbec netuším, kde to je. Někde za městem. Je to motel, je mi v tu chvíli jedno, kde se vyspím. Nechce se mi spát. Jsem přespanej. A mám divoký sny, který už nechci.

Jsem asi v polovině parku, když se zastavím. Na chvíli se v předklonu vydýchávám. Pořád toho mám plnou hlavu. Všeho. A všechno to na mě padá. Sednu si na lavičku a opřu se lokty o nohy. Dívám se do země. Asi jsem udělal chybu. Neměl jsem to po něm vůbec chtít.
Vždyť jsem mu jasně řekl, že tam chci mít jen své nejbližší. Jen Lauru, jeho rodiče a svědky.
Chci, aby bylo jasné, že my dva k sobě patříme. Nechci, aby se s tím pořád před lidmi tajil. Mám pocit, jako by se za mě styděl. A vůbec neberu ty jeho řeči o tom, že mi tím kazí reputaci. Pořád ho miluji. Víc než předtím. Myslel jsem, že umřu, když jsem ho v té bouřce nemohl najít. Myslel jsem, že se mi srdce rozerve, když jsem ho našel v té vodě. Myslel jsem, že mě miluje a bude mě brát takového, jaký jsem. Tak jak mi to tenkrát slíbil v nemocnici, když jsme tam byli za Jeffem.
Jestli ho to tak moc obtěžuje, aby mi řekl ano před svědky, tak to už po něm nebudu chtít. Nechci podepisovat jen nějaký papír. Je to, jako bych podepisoval třeba novou pojistku. Tady jeden podpis a hotovo. Neosobní. To můžu podepsat cokoliv bianco. Chci mu slíbit svůj život, Chci to udělat před svědky, protože ho miluji.
Sedím a pořád nejsem schopen se těch myšlenek zbavit. Běhání nepomáhá. Na zem dopadnou první slzy.
Co když mě nakonec opravdu nechce a mluvil jen z horečky?

Mávnu na taxík. Kašlu na nějaký vyhledávání a bloudění podle mapy. Cestou vytáčím číslo.
„Jasně že jsem v motelu,“ ječí na mě. „Potřebuji se ale vyspat. Řekla jsem ráno. Proč chceš přijet teď?“
„Řekl jsem nejspíš něco, co jsem neměl,“ hlesnu do telefonu.
„Jsi idiot, to všichni víme. Ale já opravdu potřebuji spát. Měl by ses vrátit.“
„Tak já se vyspím v motelu a až budeš mít chvilku, sejdeme se,“ navrhnu.
„Tupče! Je tu plno!“
„Mohl bych..“
„Ne!“
„Tak já počkám někde na lavičce...“
„Do hajzlu!“
„Já vím, že jsem to podělal.“
„ku**a!“
„Omlouvám se...“
„Něco se s ní stane a ustřelím ti palici!“
„Nikomu neotevřu.“
„Klíče budeš mít v recepci. Opovaž se mě vzbudit dřív než v 5.“
„Dík.“
„K čertu s tebou.“
„Dobrou.“

Naštvaně vytáčí číslo.
„Zatraceně Shynessi!“ řve do telefonu. „Neumíte si tam udělat pořádek? Je vás kus chlapa, dejte si tam ty dva bu.zeranty do lajny! Nebudu tu řešit nějaký problémy! Mladej se chce vyspat v mí krásce a utekl od toho svýho mafiána. Nejspíš se mu moc nechce strkat hlavu do chomoutu, ale já ho tahat sebou na východ zatraceně nebudu. Přijeďte si okamžitě pro něj!“

Otřu si oči a rozhlédnu se kolem sebe. Nikdo si mě nevšímá. A kdo by taky. Tady se nikdo o nikoho nezajímá. Vydám se na cestu zpátky. Jsem strašně unavený. Měl bych se konečně pořádně vyspat. Běžím domů, lehkým klusem, ale stejně mám pocit, jako bych měl nohy z olova. Sotva vylezu do baráku.
Musím se napít, je mi trochu mdlo. Asi jsem neměl jít běhat. Byl hloupý nápad si myslet, že mi to pomůže. Shodím ze sebe jen boty a jdu rovnou do kuchyně. Ani si neuvědomím, že je v bytě ticho a nevidím Daniela.
Naliju si do sklenice vodu a chci se napít, když mi zvoní telefon.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co se u vás děje?!"
„Co?" nechápu, proč mi Jeff volá.
„Volala mi Marry, prý si vás mám dát do pořádku, co to mělo být s tím, že si chceš Daniela vzít?"
„Víš co, neřeš to... stejně z toho asi sejde..."
„Kdy jsi mi to hodlal říct?"
„Není co," řeknu tiše.
„Richarde? Kde máš Daniela?"
„Nevím... je mi nějak..."
Dopadám vedle telefonu a sklenička se o zem roztříští na plno střepů.
„Richarde!"

Pokládám se na zadní dlouhé sedadlo a zavírám oči. Moje paže přes oči, aby mi neblikal neonový nápis motelu do očí. Nemám tu co dělat. Mám být doma a poslouchat, co mi chce Richard říct. Idiote.
Zazvoní mi telefon. Jeff. Co chce? Nemám chuť to zvedat.
„Kde jsi?“ vyštěkne na mě, sotva to zvednu.
„Jsem za městem....“
„Richard mi vypadl uprostřed hovoru. Jsem v úplný pr.deli. Nelíbí se mi to...pošlu tam Johna...“
„Já tam jsem do patnácti minut, nemusíš nikoho burcovat,“ vyhrknu a při těch slovech strkám klíč do zapalování. „Co ti Richard řekl?“
„Že je mu z tebe na blití!“
Zavěsím. Už stejně prd slyším. Kráska má libý hlásek motoru a přeřve i někoho tak mocného, jako je Jeff. Odpojuji návěs, hydraulika syčí a volant mě brní do dlaní. Zabije mě. Mám spoustu životů. Jsem černá kočka.
Červený mimozemšťan zavěšený uprostřed předního skla se zběsile rozhoupe, jak to smýknu na silnici aniž, bych si všimnul zbržďujícího patníku. Můj zadek s lehkostí zapéruje na pohodlném křesle a tlumiče ten náraz v pohodě rozplynou do ztracena. Než získám jistotu, srazím ukazatel a hrnu ho chvíli pod sebou, než z něj udělám hromadu šrotu a zadními koly ho vyhodím do příkopu.
Co se stalo? Mám divný pocit kolem srdce. Bolí to. Moc dobře vím, jak na tom Richardovi záleží. Prosím, Bože, dej mi šanci to napravit. Vždyť mě znáš, že jsem absolutní vůl.

Absolutní nic. Tak nějak by se dalo specifikovat to, kde právě jsem.
Jen odněkud zdáli slyším volat své jméno. Na moment otevřu oči. Nevím, kde jsem, jen zírám na svůj telefon, odkud slyším známý hlas volat mé jméno. Pak přestane. Chci se zvednout. Zapírám se o ruce, ale ty se mi znovu podlomí a pravou rukou mi projede ostrá bolest. Ztěžka ji přitáhnu před oči. Trčí mi z ní pár střepů. Sevřu ruku v pěst, abych zahnal bolest, ale jen si střepy zabodnu ještě víc.
Začne mi hučet v uších, přestávám slyšet. I když se snažím mít oči otevřené, vidím jen tmu.
Opět se propadám… nikam...

Zkouším cestou volat Richardovi. Nezvedá to. Vidíš? Tak se nějak cítí, když mu to nezvedáš ty. Jaký je to pocit? Svírá tě to? Na hrudníku? V břiše? Tomu se říká strach. Máš strach? Idiote! To víš, že máš strach!
Sešlápnu ještě víc pedál k zemi a je mi jedno, že jsem porušil už asi tři vyhlášky. Je mi jasné, že jsem právě přišel o řidičák. Nájezd do naší ulice proběhl hladce. To auto, nějaké SUVečko, roztahující se do půl cesty svou velikostí, jsem nabral ocelovým nárazníkem a napasoval jsem ho mezi značku průjezd zakázán nad 3 tuny a hydrant. Pozinkované nášlapy na pravé straně pářou ještě dvě zaparkovaná auta podél chodníku, než mám konečně volný průjezd až před vchod našeho domu.
„Potřebuji přeparkovat auto,“ zařvu jenom na našeho správce a hodím po něm klíče od tahače. Nečekám na výtah a beru schody po třech.
„Richarde! Richarde!“ řvu v chodbě a mlátím do všech vypínačů, na které jsem si vzpomněl.

Když se na moment proberu, snažím se rukou nahmatat telefon. Sotva ho však přitáhnu k sobě. Jen můžu zírat na ztmavlý displej. Nejsem schopen zvednout ani prst, abych zmáčkl jakoukoli volbu. Zkouším se zvednout, ale nohy, které tak tak přitáhnu k tělu, mě neposlouchají. Už ani nevnímám bolest v ruce. Jediné, co pochopím, než se mi znovu zavřou oči, je, že jsem nejspíš doma.
V kuchyni.
Sám.
Bez pomoci.

Leží na zemi. Kolikrát jsem ho už viděl ležet na podlaze? Akorát že teď u sebe nemá žádnou flašku, má na sobě sportovní oblečení a sluchátka kolem krku. Na zemi jsou čmouhy od krve a vůbec netuším, co se stalo. Možná je tu nějaký zloděj. Zarazím se a chvíli naslouchám, jestli neuslyším nějaký šramot. Pak mě ale přemůže strach o Richarda a rychle k němu pokleknu. Všude kolem jsou střepy. Sundám si mikinu a odrhnu je bokem, aspoň ty největší a dotknu se Richardovy tváře. Těžce dýchá a na krku se mu lesknou kapky potu.
„Richarde?“ přejedu mu prstem po rtech.
Zvednu jeho zakrvácenou ruku, ze které mu trčí pár střepů. Zatraceně. Vytahuji jen ty, co jdou a zbytek už nevidím, protože krev valí proudem.
„Richarde!“ promnu mu spánky a tváře. Celý hoří.
Zvednu se, napustím do salátové mísy studenou vodu a ponořím do ní jeho krvácející ruku, abych aspoň trochu zpomalil krvácení a viděl na zbytek skla.
Sundávám mu sluchátka a roztrhnu mu tričko u krku, aby ho nic neškrtilo.
„Prosím,“ znovu se nad něj skloním a otisknu svoje rty na jeho. „Jsem doma.“

Začínám pociťovat chlad. Sevřu ruku v pěst. Zabolí to.
Otevřu oči. Vidění mám rozmlžené. Vidím nad sebou něčí tvář. Podvědomě tuším, že je to někdo, kdo mi pomůže.
Někdo, komu na mě záleží.
Jen pohybuji rty. Chci říct tolik věcí, ale nejsem schopen říct jediné srozumitelné slovo. Otáčím se na bok a chci se zvednout. Ruce se mi opět podlamují a kolem mne se rozlévá voda. Chladí mi tvář, a já jen natahuji ruku před sebe, abych se chytil svého záchranného kruhu, zanechávajíc za sebou jen krvavou stopu.

Richardova vůle je i v takovém stavu tak silná. Je sotva při vědomí a snaží se odejít po svých. Přehodím si jeho zakrvácenou ruku přes rameno a pokouším se ho nadzvednout. Je jak ochablá loutka.
Podaří se mi s ním ujít jen pár kroků a pak mi klesne na chodbě na kolena a strhne mě sebou. Měl bych zavolat sanitku. Nevím vůbec, co ho přivedlo do takového stavu. Vůbec mě nevnímá. Jako bych neexistoval. Vběhnu do ložnice a stáhnu obě deky. Jednu rozprostírám na zem a položím na něj Richarda. Znovu do mísy nabírám studenou vodu, beru papírové ubrousky a plátěné utěrky. Zanechávám všude po bytě mokré šlápoty. Kleknu si vedle Richarda a snažím se mu ošetřit ránu. Nechce se mi ho opouštět a jít hledat pinzetu. Zarývám své nehty dovnitř, abych pořádně uchopil poslední střep, zarytý hluboko a na třetí pokus, co mi neustále klouže mezi prsty, ho konečně vytáhnu. Vysušuji papírovými kapesníky ránu a pak mu na dlaň přitisknu vlhkou utěrku a vložím si jeho ruku mezi stehna, abych docílil stisku. Volné ruce přejíždí po Richardově tváři a svým hlasem se ho snažím přimět otevřít oči.

Probere mně ostrá bolest v ruce. Znovu otevírám oči. Vedle mne poznávám Daniela, když už nemám vidění tak rozostřené.
Mluví na mě, ale moc ho neslyším. Nerozumím mu.
Chci jít do postele. Snažím se zvednout na nohy.
„Chci spát," řeknu tiše a snažím se odplazit do ložnice. „Zvládnu to sám," odstrkuji Daniela od sebe, a tak tak se zachytím okraje skříňky, z které tím nárazem spadne ozdobná dekorace.
Dopadám na kolena.
„Chci spát," hlesnu a křečovitě se držím skříňky.

Dveře našeho bytu se rozrazí přesně stejně jako při Richardových narozeninách. John a Chris se vřítí na chodbu a odstrčí mě. Chris prohlíží Richarda zkušenými pohyby svých prstů, zkouší mu tep a sleduje hodinky, otvírá mu víčka a sleduje jeho zorničky. Prohlédne ruku a z brašny vytahuje obvaz, který během pár sekund schová řezné rány. Richard u toho poslušně klečí a nechce se pustit komody.
„Neboj se, bude v pořádku,“ položí mi John svou tlapu na rameno. „Chris se o něj postará. Vezmeme ho do nemocnice, ať se na něj podívají. Bude nejspíš jen pořádně unavený. Co je s tebou, moc se nevyspí a je pořád ve stresu.“
Chris natahuje do stříkačky nějakou látku a píchne ji Richardovi do hrudníku. Pak ho spolu s Johnem podepřou a táhnou ho pryč.
„Běž se prospat, zavoláme ti, až zjistíme, co a jak,“ zarazí mě ve dveřích John, když chci jít s nimi. „Zavoláme ti, neboj.“

Ani nevím, kdy se u mě objevila Chrisova tvář. Prohlíží si mě, jako chovného býka na aukci. Když mi něco píchne, cítím, jak se mi rozbíhá srdce a krev se rozproudí celým tělem. Ruce se mi však uvolňuji a začínají klouzat po komodě a slábnou mi kolena. Jako bych se opět ztrácel někam pryč.
Chce se mi jen spát. Chci spát doma. Ve své posteli. U Daniela. Proč to nechápou a táhnou mě pryč?
Jen z posledních sil otáčím hlavu po Danielovi. Chci říct, ať jim to nedovolí, ať mě nechají s ním, že stačí, když se jen vyspím.
Místo toho se však opět ztrácím. Jako by mně někdo něčím uspal.

„Jestliže to nic není, nechte ho tady,“ zaprotestuji a chytnu Chrise za ruku. „Jsi pravděpodobně odborník, takže mi nejspíš jsi schopný říct, jestli mu stačí naše postel.“
Oba se na mě podívají, jako by mě chtěli na místě zabít.
„Řekni mi, co mám udělat a já to udělám. Dostatek tekutin? Spánek? Klid? To všechno může dostat doma.“
„Byl bych raději, kdyby ho napíchli na kapačky,“ zavrčí Chris. „Nemáš na něj dobrej vliv....“
„To určitě nemám,“ řeknu rezignovaně, ale svou ruku z jeho paže nesundávám. Zesílím svůj stisk a odmítám jim dovolit přejít práh. „Stačí mu, co jsem před chvílí vyjmenoval?“
Podívají se na sebe.
„Píchnul jsem mu sedativa. Nebude pár hodin o sobě vědět. Takže mu bude jedno, jestli se ho budeš snažit ošo.ustat. Ani se mu nepostaví, takže to ani nezkoušej. Necháš ho v klidu se vyspat. Nacpeš do něj pořádnej vývar a na svýho ptáka na pár dní zapomeneš. Rozuměl jsi mi?“
„Támhle je ložnice,“ ukážu za sebe a jdu napřed, aby cestou po chodbě, pořád rovně, náhodou nezabloudili.

Pod sebou cítím měkkou postel. Jen matně vnímám, jak se mně někdo snaží vysvléct z těch zpocených hader.
Ale pocit, že ležím ve své posteli, že blízko sebe cítím Danielovu přítomnost, mě uklidňuje.
Tváře mi postupně mizí před očima. Ještě je na moment otevřu, abych zachytil do mysli obrázek Danielovy tváře a odnesl si ho s sebou do svých snů. Už ani nevnímám bolest v ruce a jen tiše a pravidelně oddychuji.

Ještě chvíli sedím na okraji postele a pozoruji jeho uvolněnou tvář. Pořád jen pracuje a řeší věci i za mě. Nedivím se, že zkolaboval. Pár hodin spánku. Stres. Strach. Prochladnutí ze studeného deště a brodění se v řece. Taky bych se měl začít starat o něj.
Sednu ke stolu a otevřu Richardův notebook. Chvilku se probírám jeho maily a otevírám poslední uložené a navštívené soubory. Na zítra si naplánoval několik schůzek a vidím, že má rozjednaných spoustu nových věcí, které chtěl prezentovat před pár dny a podle mailových zpráv už několikrát zrušených. Nejspíš kvůli mně. Musím se usmívat, když poznám dvě ze svých prací. Neznám lepšího kandidáta na obhájení myšlenky, než toho, kdo je vymyslel.
Zvednu telefon, co leží na zemi, celý od krve a vytočím číslo paní Thomsové.
„Paní Thomsová, potřebuji vědět bližší informace ohledně dvou zítřejších schůzek. Rád bych si své práce prezentoval sám a mám od pana Kineye plnou důvěru. Jen bych potřeboval odvoz. Hned v osm hodin. Pan Greenslow...jo, toho si pamatuji. Myslím, že ho zvládnu přesvědčit, nebojte se...ne, Richard je v pořádku. Jen si potřebuje odpočinout. Taky jste si všimla. Děkuji, o půl osmé budu čekat. Budu ho pozdravovat, nebojte. Děkuji. Dobrou noc.“
Vezmu si notebook do postele. Jednu ruku položenou na Richardově hrudníku a druhou na klávesnici, upravující si své dávné myšlenky.

Dveře obřadní síně se rozletí a já vidím jen Danielovy záda.
Proč? Vždyť mi slíbil, že bude se mnou. Řekl mi ano. Proč utíká? Miluji ho. Slíbil mi svůj život.
Rozbíhám se za ním, abych ho dohnal. Abych ho zastavil. Nemůžu bez něj žít. Nechci bez něj žít.
Dveře se zabouchnou těsně přede mnou. Znamená to konec?
Podívám se pod nohy. Proud prudké, špinavé vody mi podtrhává nohy. Chytám se imaginárních kořenů a jen se zoufale rozhlížím kolem. Kde je? Kolem mne pluje loďka. Zachytím její okraj a nahlédnu dovnitř. Leží tam. Bez známky života. Oči bez lesku, do široka otevřené zírají někam nahoru. Chci se ho dotknout a říct, ať se na mě podívá. Natahuji ruku, ale najednou mi mizí před očima.
Nemůže odejít! Nemůže!
„Danieli!" vykřiknu.
Prudce škubnu celým tělem, zírám do tmy s očima do široka otevřenýma a rychle oddychuji.

Prudce sebou trhnu, že mi málem spadne notebook z klína. Asi jsem usnul, ale Richardův hlas, volající mé jméno, mě probudí. Odložím notebook na stolek a nakloním se nad Richarda.
„Jsi doma a já jsem tu s tebou,“ šeptám a setřu mu kapky potu z čela. „Miluji tě.“
Jemně ho políbím na ústa a pak na víčka.
„Měl bys spát a pořádně si odpočinout,“ moje ruce mu masírují ramena a hrudník a uklidňuji jeho silně bušící srdce.
Když bouchnou dveře, nadskočím dnes už ani nevím pokolikáté. Ve dveřích stojí Jeff a sjíždí mě výhružně pohledem.
„Do pr***e, kdo všechno má klíče od našeho bytu?“ štěknu po něm.
„A jakému slovu jsi nerozuměl ty, že ho máš nechat odpočívat?“ vyjede po mě Jeff.
„Nic mu nedělám,“ hájím se.
„A kde máš ku**a ty ruce!“
„Měl špatný sny…jen jsem…,“ sjedu pohledem na moji ruku, která nějak ztratila směr a srdcem se už dávno nezabývala. Odtrhl jsem ji od Richardovy kůže a položil si ji na postel.
Jeff si ze sebe shodí bundu a vyzuje si boty.
„Všichni se tu nevlezeme,“ zaprotestuji, když vidím, jak se nám sádlí do postele. Pohled vraha. „No tak já přespím u sebe v pokoji,“ vstanu a vezmu si notebook pod paži. „Stejně si musím ještě něco připravit na zítra. Budeš tu ráno? Potřebuji si něco zařídit…“
Myslím, že máme v posteli nějakého rotwailera, protože na mě jen vrčí. Jdu do kuchyně a hodím do hrnce kuřecí maso, abych nachystal Richardovi nějakou polévku. Jsou tři hodiny ráno. Otevřu počítač a znovu si projíždím věci na ráno. Jeff v naší posteli.Hmm, na tuhle skutečnost si asi nikdy nezvyknu.

Posadím se na posteli. Rozhlížím se kolem sebe. Jen matně si vzpomínám, že tu někdo mluvil.
Hmatám rukou vedle sebe a dotknu se nějakého těla.
„Danieli?" řeknu tiše.
„Není tady," ozve se známý hlas. „Lehni si, nebo se ti udělá špatně."
„ku**a!" leknu se a stáhnu ruku zpátky. „Co tu děláš? Kde je Daniel?"
„Hlídám tě, protože jsi větší kre.tén než on. Je v kuchyni, vaří ti polívku."
„Jdu za ním," posouvám se ke kraji postele. „Kolik je hodin?"
„Je něco po třetí," posadí se Jeff vedle mne. „Lehni si, nebo tě osobně uspím!" zavrčí na mě.
„Se.ru na tebe. Daniel měl horečku. Měl by jít spát, nebo bude znovu nemocný."
Pokládám nohy na zem a zvedám se. Zatočí se mi hlava a já se sunu dolů.
„Říkal jsem, ku**a, že máš ležet!" seřve mě Jeff a strhne mě zpátky na postel. „Zůstaň tu a ani se nehni! Zajdu pro něho."
Poslušně si lehnu a přikreju se. Jsem slabý jak moucha. Kdo ví, jestli bych do kuchyně vůbec došel.
„Jak ses sem dostal? Daniel tě pustil?" moc se mi tomu nechce věřit.
„Dostanu se všude, kam chci," zamračí se na mě a mizí za dveřmi.

„Snad tě Richard nevyhodil z naší postele?“ zazubím se do monitoru, aniž bych zvedl hlavu a podíval se na postavu, co mi zastínila světlo, vrhající na stůl.
„Jestli ho do minuty nedonutíš pokračovat ve spaní, povolám svoje chlapy a do dvou minut Richard odjíždí přikurtovaný k posteli, směr nemocnice,“ řekne a sedne si na židli. „Minuta.“
Vrátím se zpět do ložnice a vlezu si za Richardem pod deku.
„Jestli nebudeš odpočívat, tak přijdeš o svého svědka a nebudeš si mě nikdy moct vzít,“ zašeptám mu do ucha a políbím ho na krk. Sjedu slané kapky od ucha přes čelist až k ústům a s jediným polibkem jeho rty opustím.
„Mám zakázané se tě dotýkat a rozptylovat tě. Víš, co všechno ti chlápci od Jeffa dokážou, už jsem je tu měl skoro všechny. Nerad bych se seznámil se všemi,“ moje nenechavé ruce si nenechají ujít příležitost si znovu prohrábnout jeho chloupky od prsou na břicho. „Miluji tě.“

„Nezlob se," chytnu Daniela za ruku. "Nechci ti přidělávat starosti. Měl bys spát. Ještě nejsi úplně v pohodě."
Nadzvednu se na lokti a natahuji se pro sklenici s vodou. Uprostřed pohybu se zarazím a dívám se na obvaz.
„Co to..." pustím Danielovu ruku a stisknu si tu obvázanou. „ku**a!" vykřiknu bolestí. Lehnu si zpátky na polštář a rozdýchávám to.
Vůbec netuším, kde jsem k tomu přišel.
„Měl bys spát," zopakuji znovu. Přitáhnu se k Danielovi a položím si hlavu na jeho prsa. „Oba musíme spát. Ráno musím do práce," pomalu se mi zavírají oči.
Obejmu ho jednou rukou. Jsem klidnější. Je tady, u mě. Neposlouchám, co mi říká. Poslouchám jeho srdce a nechávám se tím ukolébat ke spánku.