02:18 v noci... Mobil!

Vzbudil mě telefon. Skoro tři hodiny ráno. Oh, Bože. Super.
Na display stálo, že volající je Joel Madden a já začínal tušit, že dnes v noci se asi moc nevyspím podle toho, že jak pravidelně Joel v posledních měsících volal. V noci. Paradoxně – on nebyl problém. Problém bylo to malé, homofobní, věčně opilé starší dvojče, které mě nenávidělo pro to, kdo jsem.
Sakra, nepředstavil jsem se. Moje chyba. Jmenuju se William Dean Martin, ale můžete mi říkat Billy.
Jo a ještě jedna moc, moc důležitá maličkost. Jsem gay.

„Ano, tady Billy.“
„Ach, Billy… omlouvám se, že Tě budím, ale jde o Benjiho. Zase.“
„Nepřekvapuje mě to. Joeli, ale já bych se opravdu chtěl vyspat aspoň jeden celý týden v kuse. Nemůžeš udržet aspoň jeden, JEDEN týden svého bratra střízlivého?“
„Je mi to líto, Billy. Opravdu je, moc. Snažím se, ale znáš Benjiho, dělá si, co chce.“
„Já vím, ale proč zrovna já? Proč já? Víš, že mě nenávidí.“
„Vážně se strašně moc omlouvám, Billy. Pokusím se mu domluvit. Zajel bych tam, ale už jsem něco pil, nemůžu.“
„Fajn, fajn, ale je to naposledy.“
„Děkuju, Billy. Jsem Ti moc vděčný.“
„Budu na to myslet, až mi bude nadávat. Tak kde je?“
„Jako obvykle. A má špatnou náladu. Volal mi před deseti minutami.“
„Skvělé, opravdu. Díky za dobré zprávy. Příjemnou noc, Joeli.“
„I Tobě… a promiň.“

Vytípl jsem hovor a začal vstávat. Tuším dnes nebezpečnou noc. A takhle to bylo vždycky, když milovaný ožrala Benji Madden zůstal trčet v baru, sám, bez peněz na pití i na taxíka. Zavolal svému bratrovi, který z nepochopitelných důvodů nemohl a tak zase zavolal mě. Samozřejmě, Billy tam přijede. Billy to vyřídí. Billy to zaplatí. Billy si vyslechne všechny ty urážky o buze*antech, homou*ích a teplých hošanech a odveze Benjiho domů. Jak jinak. Billymu to přece nevadí, stejně nic nedělá, nikoho nemá, nikoho nezajímá a nemá žádné právo na klidnou noc. Někdy mám vážné pochybnosti o svých tak zvaných přátelích.
Nicméně během čtvrt hodiny jsem byl oblečený. Jenom černé úzké džíny a stejně barevná košile. Na nohy neonové conversky, klíče a peněženku do kapsy a taky nezapomenout mobil. Tak… Billy vyráží zachránit Benjiho, který to nikdy nepotřebuje, že? Jak by taky mohl, je to Madden. Pan Madden, hrdost sama. Rozespalý jsem nasedl do auta, zařadil rychlost a netrvalo dlouho a zaparkoval jsem před jedním z místních barů ve městě. Benjiho už tam znali. Mě pochopitelně taky. Jen jsem si tam nikdy nic neobjednal.
Benji seděl u baru, civěl do prázdné sklenice před sebou a nevypadal, že by vnímal víc, než sám sebe. Když jsem ho uviděl, napadlo mě, jak je vlastně ubohý. Celé dny dokázal pít, pro nic za nic. Byl pak nepříjemný a agresivní na všechny kolem. I na mě byl. Zvykl jsem si, je to přece Benji. Zvláštní výmluva.
Přišel jsem k němu a položil mu ruku na rameno.
„Benji? Benji, to jsem já, Billy. Pojď, pojedeme domů, jo?“ Nevypadal, že by mě slyšel, neotočil se na mě a dál civěl do svojí sklenice hodně zamyšleně. Za to barman si mě všiml okamžitě, pousmál se a strčil mi před oči vážně slušný účet za veškerou Benjiho nezaplacenou útratu v ten večer. Do pr**le! Musel pít vážně hodně, nikdy tolik neutratil. Samozřejmě jsem jako vždy vytáhl svou peněženku a na pult položil přesnou sumu peněz a ještě něco navíc, jako poděkování, že Benjiho nevyhodili na ulici, když neměl čím zaplatit. Jako vždy – Billy to vyřídí! Nikdy jsem svoje peníze už neviděl. Pravda, nikdy jsem neměl dost odvahy další den, abych si o ně Benjimu řekl. Jsem už takový.
Tak, byl čas vzít pana staršího Maddena do postele, což nebylo vždy snadné. Málokdy šel po svých a ještě méně dobrovolně. Většinou jsem ho musel odtáhnout. S mými šestašedesáti kily bez kalhot se to zdálo nemožné, ale nějak jsem to pokaždé zvládl. Nic jiného mi ani nezbylo. Oslovil jsem ho tedy znovu.
„Benji? Posloucháš?! Hey! Hey! To jsem já, Billy. Vezmu Tě domů, jo?“ Nic. Byl mimo. Myslím, že jeho střed vesmíru bylo dno té prázdné sklenice od bourbonu, co si vždy poroučel, jakoby nikdy neměl dost. Neznal svoje hranice. Povzdychl jsem si a chtěl ho vzít za paži, abych ho mohl odtáhnout do auta, ale v tom se probral a hrubě mě od sebe odstrčil.
„Nesahej, k***a na mě! Volal jsem bratra, ne Tebe,“ vyjel, a pak si pro sebe zašeptal něco o zasranejch buzících, co se ho nemají, co dotýkat. Vím to, znám jeho reakce na mě. Dřív to i bolelo a ubližovalo. Dneska už ne. Fajn, legrace začíná.
„Joel mi volal, nemůže přijet. Poslal mě pro Tebe, odvezu Tě.“
„S Tebou nikam nepojedu!“ Rozkřikl se opile. „Ne s homou*em… ne! Do háje, s Tebou nikam nepojedu, Williame! Nikam!“ Věděl, jak nesnáším používání mého plného křestního jména. Rád to dělal, aby mě naštval. Několik lidí se otočilo, barman se zamračil, aby Benji nedělal takový hluk. Styděl jsem se za něho. Znovu se zadíval do sklenice. Abyste pochopili, tohle nebylo nic neobvyklého, zažil jsem mnohem horší záchranu ubohého Benjiho Maddena. Dokonce i s několika modřinami od něj a druhý den, když se Joel ptal, jak to šlo, jsem řekl: bezva, žádný problém. Jo a najednou jsem byl nešikovný, že mám tolik podlitin. Nikdy se nikdo neptal, od čeho jsou a já nikdy neřekl, že to udělal Benji. On si to ráno nepamatoval. Bože, on ani netušil, jak se dostal domů.
„Benji musíš se mnou jít, jasné? Jsi opilý, vyspíš se s toho, no tak… Benji, prosím, pojď do auta.“
„Nejdu do Tvýho zas*anýho auta!“ Otočil se na mě. Vypadal dost hrozně, ale i když byl tak mimo, pořád mu to dost slušně kecalo. „Chci Joela! Joel mě odveze, ne buzík, jasný? Rozumíš, Williame? ho**o… nerozumíš! s**u na to, volám bráškovi, s Tebou nejedu domů!“ Okey, fajn. Stál sem tam, lidi se po mně dívali, jako bych měl smrtelnou nemoc a čekal, až Benji namačká Joelovo číslo. To mohlo taky trvat dlouho, ale asi měl ten den lepší vidění. Nemělo smysl se s tím hádat, nikam by to nevedlo. Když si Benjamin Madden postavil hlavu, nejlepší bylo mu rozbít hubu, nebo doufat, že neudělá opak. Já rozhodně neměl v plánu se s ním prát. Začal volat.
„Brácho… brácho, přijeď, sem pořád tady.“
„Ne…, ne, William je tady taky, ale nechci jeho, volal jsem přece… přece Tebe.“
„Nemůžeš sakra pro mě vždycky poslat toho teplouše! Jsem Tvůj bratr!“
„Nepojedu s ním!“
„Ne… nepojedu!“
„Je tady… jo, jo asi mě slyší, ale…“
„Ku*va, já se mu neomluvím! Je to podě*anej buzík!“
„Nechci s ním jet, nemůžeš ty? Prosím, Joeli… prosím…“
„Fajn, zatraceně! No jo! Už Ti nikdy nezavolám, hajzle!“
A bylo rozhodnuto. Pousmál sem se, když se Benji zvedl malátně z barové stoličky a zamířil si to vrávoravě ven a k mému autu.
„Moc se nesměj, blbej teplouši!“

Cesta byla skvělá. Dozvěděl sem se, že homosexuálům by se mělo zakázat řídit. Že prý nejsme normální. Určitě to byla naprosto logická úvaha jeho stavu, že? Seděl vedle mě, nebyl připoutaný, a když jsem ho asi po páté žádal, ať se připásá, jedinou odpovědí mi bylo, že se nebude kurtovat v autě, kde ho může nefiknout nadrženej buzík. Nechal sem ho jet bez pásu a doufal, že nás nezastaví. Díval se z okénka, chvílemi spal a pak zase mlel o tom, jak je náš druh bezvýznamný. Druh – gay. Neříkal jsem nic, to byl jeho vesmír, ne můj. Byl jsem rád, že se aspoň nesnaží vyskočit za jízdy z vozu, což už se mi s ním taky stalo, ale to měl naštěstí pás. Proto ta nebezpečná noc. Nikdy nevíte, jestli Benji ublíží vám, nebo sobě. Ani jedno není moc příjemná varianta.
„Ježíši, Williame, jak takhle můžeš žít, ku*va… jak takhle můžeš žít!? To nechápu, nechápu to…“
„Co přesně nechápeš na mém životě, Benji?“ To bylo poprvé, co jsem odpověděl, protože v té větě neřekl ani jednu narážku na homosexuály. Jel jsem docela pomalu, nepotřeboval jsem pozvracené auto.
„Tebe! Tebe a… no to celý, tvůj život. Všechny ty péra, do háje! Copak… copak nemáš někdy chuť vohnout nějakou babu, co? Prostě proto… seš chlap, Williame, nebo teda… vypadáš tak, ale… vždyť se ti ženský musej líbit!“ Otočil na mě tvář, vypadal najednou tak zadumaně. Těžká psychologie opilce. Ale byl roztomilý, to jo.
„Víš, Benji, jsem gay, takže ne, nemám chuť vohnout žádnou babu a neříkám, že se mi nelíbí. Holky sou hezký, ale mám radši kluky,“ odpověděl jsem a viděl, jak se znechuceně ušklíbnul.
„To je odporný, sakra.“
„No jo… to asi je, ale nic s tím neudělám,“ pokrčil jsem rameny a zahnul do ulice k jeho domu. Tenhle rozhovor jsem si vůbec nebral, on z toho stejně ráno nebude nic vědět.
„Máš někoho?“ Zeptal se pak najednou a já byl tou otázkou bez sebe. Nikdy se neptal. Nikdy ho nezajímalo nic z mého života od chvíle, kdy jsem se přiznal ke své sexualitě. Pro Benjiho jsem byl nenávratně ztracený nejlepší přítel. Někdy mi to chybělo, vážně jsme si dřív hodně rozuměli, ale to už je spousta let zpátky.
„Co prosím?“ Zaparkoval jsem před jeho domem.
„No, dyť víš… nějakýho buzíka, jako seš ty. Jestli s nim chodíš a pícháš… a tak, jestli děláte tydle nechutný věci. Máš?“
„Ne, Benji. Právě teď nikoho nemám,“ odpověděl jsem pravdivě, zadíval se na něj a čekal, až se vysouká z auta. Nic. Zíral na mě dost dlouho, než jsem se zase ozval. „Chceš pomoct domů?“ Můj hlas ho probral, zakroutil hlavou.
„Jdi do p*dele, to zvládnu sám.“ Okey, okey, pane dokonalý, tak se předveďte. Jenomže jak otevřel dveře a šlápl na chodník, vypnul jsem motor a začal taky vystupovat, protože než jsem obešel auto a přešel k němu, Benji už seděl na zemi a tělo měl položené přes sedadlo. Jeho způsob vystupování pod vlivem mi nikdy nešel na rozum. Povzdychnul jsem si a popadl ho za ruku.
„Tak pojď, no tak. Zvedej se, Benji, pomoz mi,“ tahat ho, když nespolupracoval, bylo vůbec to nejhorší.
„Snažim se! Sem opilej asi…,“ zamumlal skoro srozumitelně.
„Dnes máš vynikající postřehy,“ zhodnotil jsem jeho poznámku a usoudil, že takhle to teda nepůjde. Vzal jsem ho pod pažemi, za trup a zkusil ho aspoň vyhoupnout na nohy. Byl vážně dost těžký, ale začal se snažit i sám.
„Počkej, počkej, to dám! To dám!“ Rozkřikl se, přestože ještě nestál. Já zatínal zuby a zadržoval dech, abych ho udržel nad chodníkem a nenechal ho zhroutit se zpátky. Už mi to solidně šlo na nervy. Chtěl jsem už jet domů a naspat svoje tři hodiny, co mi zbývaly.
„Drž klapačku, Benji, mám toho dost! Snaž se!“
„A co asi… co asi dělám, ne?“ Bože.
Nakonec se mi podařilo dostat ho na nohy a pak ho i přimět, aby se o mě opřel, když jsem ho vláčel po příjezdové cestě k jeho domu. Tady většinou zvracel. Vím to, uklízel sem to. Dnes měl nejspíš jednu z lepších nocí, když jsme se ani nezastavili na pravidelnou návštěvu záhonku, kam vracel všechno jídlo, co v posledních hodinách snědl. U dveří jsem začal lovit klíče. Ne jeho, svoje. Pochopitelně jsem měl klíč od jeho domu a pochopitelně jsem se mu o tom nikdy nezmínil. Sebral by mi ho a já nemám vždycky náladu mu prohledávat kapsy. Odemkl jsem a táhl ho do haly. Hlavu měl položenou na mém rameni a nejspíš nevnímal. Kdyby ano, asi bych si vyslechl dost nemilý vyhazov, kde by mi připomněl, jak bezvýznamný jsem a že už mě nechce nikdy vidět. Myslím, že bych s to dokázal odříkat i sám.
Najednou, uprostřed haly se Benji zastavil. Probral se a nepřítomně zíral před sebe. Pustil jsem ho a nechal ho stát, kdo ví, co měl v tu chvíli v hlavě. Pak udělal vrávoravý krok vzad, ruce mu vystřelily k pásku na kalhotách, které si začal neohrabaně rozepínat.
„Co děláš?“
„Musim se vychcat,“ pronesl. „Potřebuju teď hned.“ Ajajaj, to ne!
„Na záchod! Na záchod, Benji, vydrž to!“ Přímo jsem ho sebral za zápěstí a táhl ho za sebou na toaletu v přízemí. Cestou se někde otloukl, o nějaká futra, protože se ozvala rána, pak cosi o bolesti a druhou rukou si držel hlavu, zatímco kalhoty mu sjížděly z boků. Neočekávané situace s panem Maddenem, vítejte v přímém přenosu.
„Pochčiju se asi…,“ zamumlal, ale to už jsme byli v koupelně.
„To teda ne! Tady, opři se… no, už můžeš,“ postavil jsem ho před mísu a doufal, si ho aspoň sám podrží bez toho, aby nepomočil sebe a okolí. Opřel se ramenem o stěnu, začal si šmátrat v trenkách a ještě se po mě ohlídnul, jestli se nedívám. Aha. Nekoukal sem, stál jsem k němu zády v uctivé vzdálenosti a za chvíli už slyšel, tak to pouští do mísy. Super, to bychom měli. Někdy to bylo vážně dost vyčerpávající, jenže jsem si nemohl dovolit hodit ho na gauč a nechat ho tam tak ležet. Bál sem se tisíce možných scénářů jeho sebevraždy, kdy by se zadusil vlastními zvratky, nebo se probral a… cokoliv. Čekal jsem, až skončí, abych ho mohl dovléct do patra, do jeho ložnice.
„Williame?“
„No? Už dobrý?“
„Jo!“ No, aspoň, že tak. Otočil jsem se, abych ho zase podepřel, ale on tam stál, oči maličkaté, díval se na mě a pořád nebyl oblečený. To snad ne, Benji. Oh sakra, dnes v noci jsem opravdu nepotřeboval vidět penis svého kamaráda a začínal jsem pochybovat o svém duševním zdraví, když jsem pro něj tohle všechno dělal. Promnul jsem si víčka očí.
„Benji, můžeš si vzít trenky, prosím?“ Nedíval jsem se na něj.
„Mám dobrý… dobrý péro, ne?“ Kriste, ušetři mě. Nevím, za co jsem si to zasloužil.
„Benji, oblíkni se!“ Na to jsem neměl náladu, ale on se zase opřel zády o stěnu a vystrčil svoje boky proti mně. Slina mu tekla z koutku úst, ale otřel si ji rukávem.
„Kouříš takový?“ Dělá si srandu? Tak to prrr, to jsme si nedomluvili.
„Přestaň s tím a oblíkni si prádlo, nebudu s Tebou o tom diskutovat, dělej!“ Zvýšil jsem na vážno hlas a on se zamračil a zasmál se. Pak se konečně sehnul, aby se začal oblíkat. Bylo mi ho líto, ponižoval víc sebe, než mě.
„Seš buzna, jasně, že hulíš péra…,“ povídal si pro sebe, zatímco bojoval s trenýrkami. „Buze*ant Billy Martin z Good Charlotte,“ škytnul. Fajn, poprvé řekl moje jméno dobře. „Stejně ale! Stejně ale nevim… každej Tě chtěl píchat… každej chtěl píchat malýho Billyho, tenkrát.“ Ale, ale, jakpak se nám Benji rozpovídal, že? Jeho obvyklé žvásty, teď to přijde, že jsem byl ostuda kapely a tak. Vždycky to tak bylo. Nic nového. Konečně se dostal k pásku. Stále se tak malátně kýval ze strany na stranu, prsty nebyly moc použitelné. Najednou se napřímil. „I já sem chtěl! Taky sem chtěl vojet malýho Billyho, víš?“ Co... co… co?
„No, dost keců, jdeme nahoru. Šup.“ Nevnímal jsem to, co říkal. Většinou to všechno byly plky. Lži. Přišel jsem k němu, abych ho mohl vzít za paži, ale on se nejspíš ještě dost nevymluvil.
„Chtěl sem, Billy! Ale Joel… Joel říkal: Billy je jako náš… náš mladší bráška, nemůžeš ho šukat. Ale proč, ku*va?“ Podíval se mi do očí, vypadalo to dokonce i významně. Tyhle věci, co říkal, to jsem nikdy neslyšel, nikdy se nezmínil. Nepřikládal jsem tomu ale váhu. „Proč Tě moh mít každej, do háje a já ne! Proč je ku*va špatný píchat malýho brášku?“ Heh… jo, to se zeptej Joela, člověče, to je Tvůj mladší bráška, ne já. Bože, kdy už to skončí? Mám toho tak akorát. Přehodil jsem si jeho paži přes rameno a vyšli jsme z koupelny. Nenávidím ty schody! Do toho.
„Byl´s tak žhavej, Billy. Zatra… zatraceně, byl´s tak sexy.“
„Přestaň plácat kraviny. Pomoz mi, chyť se zábradlí.“ Já z toho zešílím.
„Neplácám… mockrát sem, sem si honil péro a myslel na Tebe. Do háje… to sem asi… neměl - neměl řikat.“ Zasmál jsem se. Ten chlap se mi snad zdá. Nejdřív je to zapřisáhlý odpůrce homosexuálů a teď tohle? Kdo ví, co se ještě dozvím. Ach, Benji a jeho nesplněné sny.
„No, to si asi neměl,“ opáčil jsem, když se konečně chytl zábradlí a přitahoval se. Z druhé strany jsem ho držel já a docela se nám dařilo postupovat výš. Pousmál jsem se pro sebe, při představě, jak Benji Madden honí s mým jménem na rtech. Nemožné.
„Nesnášel sem, když… když…“
„Nemluv a pojď!“
„… když si byl s někým jiným! Měl sem vztek, víš? Vztek na sebe, že… že Tě nemůžu mít. Asi sem nebyl… dost, dost hezkej, pro Tebe, nebo…“
„To jsem si nikdy nemyslel,“ odpověděl sem mu po pravdě. Ono vzpomínat na tyhle staré časy, kdy jsme byli kluci a drželi při sobě, bylo občas fajn. Jen asi ne v tomhle tématu. Už jsme byli skoro nahoře. Nechápavě se po mě podíval. „Benji no tak, mysli. Byl jsi z nás nejvíc cool, byl jsi magnet na holky, na sex, na zábavu, byl jsi jako… ikona dokonalosti. Jasně, že ses mi líbil. Strašně moc,“ řekl sem a odvrátil od něj pohled. Musím přestat s těmihle dávnými vzpomínkami. Jo, tehdy každý šílel po drsném Benjim Maddenovi. S jeho rebelským stylem, piercingy v obličeji, s jeho hláškami a smíchem. Benjiho nešlo nemilovat, byl to miláček davu, chtěl jsem ho tenkrát víc, než kohokoliv jiného. Ale byl můj nejlepší přítel. Zase se zarazil. Přivřel oči, zamračil se a pokýval si pro sebe hlavou. Doufal jsem, že tentokrát nebude zvracet. To bychom asi nestihli.
„Proč si… proč si nic neřek? Proč si ku*va nic… nic nikdy… neřek?“
„Protože to nešlo. Byli jsme přátelé a teď už dělej! Chci jít taky domů!“ Začínal jsem se v tom ztrácet, nechci mluvit o takových věcech. Je to pryč, dávno pryč. Zatáhl jsem ho dopředu a on udělal krok, div nezakopl.
„Počkej! Jak přátelé… to přece, vždyť si řikal teď… že sem se Ti líbil, ne?“ Ježíš, on to vážně chce teď řešit. Teď uprostřed noci ve svém stavu. Povzdychnul sem si.
„Líbil, Benji, okey? Chtěl jsem Tě, ale ty jsi heterák, vždycky jsi byl na holky. Velký Benji Madden, co dostane každou. Hm? Nemyslel jsem si, že bys měl zájem a stejně… měl sem Tě rád, nechtěl bych jenom sex a ty bys mi nemohl dát víc. Tak to prostě je, jasný? Už je to dávno, pojď do postele,“ zkusil jsem na něj jít smířlivěji a po tom, co si zas pro sebe pokýval hlavou, už to vypadalo, že mu moje vysvětlení stačí a rozešel se do ložnice. Aspoň, že věděl, kterým je to směrem. Úžasné, hnuli jsme se z místa. Přidržoval se cestou stěny. Otevřel jsem mu dveře a když kolem mě procházel, znova promluvil.
„Nemůžeš šukat malýho… brašku, říkal. Nemůžeš ho mít, Benji. Ale já sem mu řek, že Tě miluju, Billy. Neposlouchal. Neposlouchal, že Tě miluju, Billy,“ zašeptal, vešel a spadl tváří přímo do matrace. Já tam stál a nic. Miloval mě? On mě… miloval? Opravdu? To přece… nemohl jsem tomu uvěřit. Tomu, že to řekl a tomu, že by to byla pravda. Je to tolik let zpátky, bylo nám dvacet, mě ještě méně. Proč to říká? Proč teď? Vždyť mě nenávidí, nebo ne? Byl jsem zmatený, unavený a v šoku z toho, co jsem slyšel. Joel mu řekl, že mě nemůže mít, ale já přece k Benjimu cítil totéž. Taky jsem ho miloval. Tajně. Oh, Benji…
„Dobrou noc, Benji,“ pousmál jsem se a chtěl odejít, když se naposledy ozval.
„Počkej! Počkej, sakra…,“ otočil se na posteli a zvedl hlavu. „Řekni to… řekni to, Billy! Prosím… prosím, řekni to…,“ díval se na mě prosebně a lítostivě. Pousmál jsem se. Je to někde uvnitř pořád ten stejný kluk, jako kdysi. I přes to všechno vím, že jsme stále Ti samí blázni, co jsme byli, jenom už to ty roky chtějí zapomenout.
„Miluju Tě, Benji,“ řekl jsem.
„Taky Tě… miluju, Billy,“ odpověděl tiše a zalehl zpět na polštář. „Dobrou.“
„Hezké sny,“ uculil jsem se, potichu zavřel dveře a vrátil se ke svému autu. Vím, že si na to ráno nevzpomene, nebude vědět, ale já jsem usínal s tím, že mám maličký kousek Benjiho Maddena jednom pro sebe.

O čtyři dny později.

02:18 v noci. Mobil.
„Ano, tady Billy.“
„Ahoj, Billy, promiň, že Tě…“
„Ne! Já nepojedu pro Benjiho, už prostě…“
„Billy? Tady Benji.“
„Benji? Co… co, proč mi…“
„Myslím, že jsme posledně něco nedořešili. Jsem střízlivý, sedím v autě před Tvým domem a chtěl bych Tě někam pozvat.“
„Cože? Cože… Benji, já…“
„Řekni mi, že přijímáš, prosím.“
„Benji, já… já… přijímám.“
„Dobře. To jsem rád. Počkám tu, než se oblečeš.“
„No… fajn, vydrž. Zatím.“
„Billy?“
„Hm?“
„Miluju Tě.“