Než tě nakopne múza 2.

Než tě nakopne múza… aneb dodatky, nápady a múzy

Tato má tvorba tak nějak navazuje na článek: „Než tě nakopne múza … aneb pár rad do začátku“ od Ebachan, které tímto za její příspěvek velmi děkuji. Musím říci, že jsem si dlouho říkala, že něco podobného, jako napsala Ebachan, napíši. Než jsem se však odhodlala, Ebachan se objevila se svým článkem. Musím smeknout a říci, že její článek je velmi přesný, sama bych ho lépe nenapsala. Když jsem poté psala k jejímu dílu komentář a zmínila se o tom, že jsem jí velmi vděčná, že to napsala a že jsem něco takového chtěla napsat také, ale že nyní to díky ní shledávám za zbytečné, napsala mi, ať to stejně napíši, že si to ráda přete i z jiného úhlu pohledu. Protože se mi skutečně zdálo, že to, co napsala, je dobré a bylo by zbytečné psát to samé znovu, ale chtěla jsem přispět svou troškou do mlýna, rozhodla jsem se napsat toto.
Tento článek je tedy tak trochu takovým rozšířením toho, co Ebachan napsala. Jsou to věci, co mě tak napadly, že bych mohla zmínit, takže tu zdaleka není vše. Je to spíše takový soubor rad, návrhů, jak ozvláštnit tvorbu, a inspirace, určené pro začínající, ale především již pro pokročilejší spisovatele, kteří chtějí nějak učinit zajímavější svoji tvorbu nebo experimentovat.
Na tohle mi někteří asi chtějí říci, že experimentuje ten člověk, co se ještě nenašel. Na toto mám jednoduchou odpověď. Spisovatel, umělec by měl experimentovat a vyvíjet se pořád, nezakrnět. Pokud totiž odmítne obměňovat svoji tvorbu, jeho tvorba se stane nezajímavou, okoukanou a nedokáže nás vytrhnout z každodenní šedi. Pokud vás tento argument nepřesvědčil, mám ještě jeden. Netvrdím o sobě, že jsem nějak dobrá, dělám chyby. (A to hlavně gramatické XD, což jsou dost velké chyby, aby čtenáře vyrušily při čtení.) Radím, ale sama bych možná potřebovala poradit a to i přesto, že píši již hodně, hodně dlouho. Za tu dobu jsem myslím dost pokročila, ale až v nedávné době jsem dostala odvahu svá díla publikovat, alespoň na internetu. Vyzkoušela jsem toho dost a ještě pořád jsem se nenašla. Chci říci, všichni jsme profesionálové a zároveň naprostí amatéři. Spisovatel, jenž napsal desítky knih, který údajně našel převis, kde může stanovat, a zůstal tam, bez toho, aby věděl, že za tři kilometry je solidní kemp, nemusí být o nic lepší než my. (Pro ty, kteří si myslí, že kemp je horší, než převis si mohou představit jiné přirovnání. XD) A tak popadněme své ruksaky a vydejme se po své cestě…

Než tě políbí múza…

No, ač se to zdá nepodstatné. Správné naladění je kolikrát důležité a k tomu potřebuje každý něco jiného. Já například potřebuji poslouchat muziku, saountreky z filmů a seriálů, vážnou hudbu, nebo prostě muziku u které se nemusím soustředit na text, můžu vypnout a poslouchat pouze proud. Někdo zase musí uklidit celý byt a poté chodit po místnosti dvě hodiny. Někdo může psát jen, když někam cestuje v dopravních prostředcích, nebo naopak někdo si potřebuje sednout doma ke stolu a jen pod světlem lampičky psát. Na to, jak se dostat do nálady si každý musí přijít sám.
Důležité je, abyste psaly pravidelně. Tedy toto pravidlo nedodržuji pořádně ani já, ale zkuste to alespoň v nějakých mezích. Je to důležité proto, abyste nevypadli ze cviku. Pořádně se rozepsali a trénovali se. Jak často říkám: „Cvik dělá mistra.“ Nemusíte, každý den nad tím strávit pět hodin. Dejte si tempo, které víte, že můžete dodržet. Je pravda, že když přijdete po práci nebo ze školy domů, nemáte kolikrát náladu psát, a není se čemu divit. Zkuste to tak, aby se vám psaní stalo odpočinkovou činností.
Volba tužky a počítače může být také zásadní. Někomu se lépe píše v ruce, někomu na počítači. Je to další volba a cesta, kterou byste si měli zvolit, ale která není neměnná. Někomu se lépe píše rukou, někomu na počítači. Tvorba v ruce se vám však může vymstít. Pokud chcete publikovat, ano, můžete odevzdat text v ruční podobě, ale je více pravděpodobné, že vám to nevydají. Nikdo totiž nemá moc náladu louskat po někom jeho „škrabopis“ a na internetu ani publikovat něco, co jste napsali v ruce a oskenovali, moc nelze. Můžete dílo napsat v ruce a poté ho přepisovat do počítače a zároveň si ho kontrolovat. Tak či tak si ho budete kontrolovat a znovu a znovu pročítat, avšak při takovéto metodě dost hrozí, že to nakonec nepřepíšete, protože je to spousta práce navíc, nebo to necháte ladem, protože uznáte, že je to nesmysl. (Což by některým dílům, co jsem našla na internetu, prospělo, ale to vy přeci nechcete, když už jste si s tím dali takovou práci…). To vše mluví spíše pro počítač, ale i počítače mají svoje mouchy. Například když vám vypoví službu a vy ztratíte vše, co jste napsali. (To poté takový člověk má chuť vraždit.) Počítač se také nedá vzít kamkoli, kam jedete, a když vám spíše vyhovuje psát v ruce, tak koneckonců proč ne?
Dobrá věc je také pořídit si nějaký malý zápisník. (Užitečná to věc, co bych si bez něho počala? XD)

Kde vzít múzu?

Tak se konečně dostáváme k něčemu zajímavému, co by již nemuselo být až tak jasné a na co člověk možná potřebuje buňky. Nebo možná nepotřebuje a může se vypracovat? Našli jste si, co vás hodí do nálady, rozmysleli jste si, čím budete psát, našli jste si čas na psaní a teď se těšíte na tvorbu, ale ejhle, nevíte, co psát, a vše co vás napadne se vám zdá, že jsou hlouposti? Nebo jste pokročilý spisovatel, ale chcete vybočit z řady vašeho normálu a tradičního schématu? Pak vězte, že řešení je přímo před vašima očima. Můžete de facto psát o čemkoli a jakkoli. (Tedy pokud to zrovna není propaganda nacizmu.) Může vás motivovat a chytnout cokoli. Stačí pouze otevřít oči a nastražit uši.
K psaní vás může inspirovat písnička. Zkuste zavřít oči a poslouchat pouze tok písničky; co k vám promlouvá, o čem skutečně mluví? (teď nemyslím text)
Můžete si na internetu, nebo někde jinde, vzít nějaký obraz a představte si, že věci na něm ožily. Nebo že je to ilustrace k vašemu příběhu. Co ta ilustrace znázorňuje, jaký okamžik?
Vyjděte ven, nebo běžte k oknu a pozorujte lidi. Každý z těch lidí si nese nějaký příběh, něco si prožívá. Zkuste hádat co, pokuste jako malé dítě být tím vším, co vás obklopuje, fascinováni a ptát se proč?
Poslouchejte denní šum. Poznamenejte si pár útržků rozhovorů ať vašich, nebo cizích, či z nějakého filmu. Představte si ty věty osamocené a dané do jiného kontextu.
Lidé jen nemluví, ale hovoří i jejich těla. To jak se tváří a pohybují. Co gesta říkají?
Pokuste se dívat na věci jiným pohledem. I věc má svoji historii a může mluvit a vypovídat svůj příběh. To jakým způsobem s věcmi zacházíme, vypovídá o nás, ale také o věci, kterou to nějak poznamená. Boty mám ošoupané a mám z nich žraloka, ale pořád je nosím. Vypovídá to o tom, že nedám na svoji reprezentaci, mám ráda pohodlnost, nerada nakupuji, ale také to vypovídá o tom, že ty boty jsou asi staré a že se toho již dost nachodily. Kam šly? Co již musely podstoupit? Každodenní věc, každodenní činnost, jev, se můžou stát zajímavými, když se správně popíší. Jak říkám i život obyčejného zubního kartáčku může znít zajímavě. Neobvyklá témata, či témata z obyčejného života mohou být mnohdy tím pravým osvěžením. Nicméně je těžké popsat věci z jiného úhlu pohledu, v přitažlivé formě je mnohdy složité a člověk si musí dát pozor, aby neskončil u pouhého popisu děje či věci, který by se stal nudným. Také je třeba u tohoto tématu počítat s tím, že budete mít méně potencionálních čtenářů. Bohužel dnes lidé moc nevyhledávají takovéto příběhy, ani takové moc nepíší. Přesto kdo ví, třeba zrovna váš příběh je upoutá a trefíte se do mezery, která na trhu nebyla zaplněna.
Může nás inspirovat nějaká myšlenka, ať naše, nebo cizí, kterou poté rozvedete.
Pokud stále ještě pátráte po své múze. Můžete prostě začít bez ní.: „Sedím u počítače, píši a nevím vlastně co, když tu najednou…(doplňte si sami, podle vlastní představivosti) …no, co já vím, spadnu ze židle“. No, a vidíte to, příběh se nám již odvíjí. Proč jsem spadla ze židle? Proč jsem nevěděla, co píši? Nevěděla jsem to, ve významu že jsem něco psala, ale nevěděla jsem, co píši. Nebo ve významu takovém, že jsem seděla u počítače a nevěděla, co psát?
Dále si můžete vzít prostě tradiční příběhy z triviální literatury, jako například horor, příběh strašidelného domu a teď napsat svoji vlastní verzi.
Můžete se také inspirovat v historii. V historii je tolik hrdinů a neuvěřitelných příběhu. Samozřejmě to nesmíte přehnat, aby všem nebylo jasné, že jsou to jen přepsané dějiny, a také se musíte, alespoň částečně, vyznat v historii. Když například zasadíte váš příběh do gotické doby, měli byste něco o ní vědět. Jak se tehdy oblékali, co měli v domácnosti. Jak mluvili a tak. Zase to však nesmíte přehnat, aby z toho nebyla učebnice historie a aby to průměrný čtenář pochopil. Například když napíšete, že ve středověku šli do hostince, kde si koupili pivo a oni jim to přinesli v misce a jedli ho lžící, historicky je to naprosto správně, ale polovina čtenářů se vám vysměje. Inspirovat se nemusíte pouze v historii, ale také v pověstech, bájích a tak… Na ty nikdo nemá kopirait, a když tam jen pár věcí pozměníte, už se to bere, jako jiná verze.
Když ani přesto všechno vás nenapadá co psát, nebo pokud máte prostě chuť prožít nějaké další dobrodružství s vašimi oblíbenými hrdiny, můžete napsat na něco fanfiction. FF můře být na cokoli, jakéhokoli žánru. Může být stejně těžké psát originální tvorbu, jako ff, protože pokud chcete, aby vaše ff byla dobrá, měli byste velmi dobře znát původní dílo, ze kterého vycházíte. Což je obtížné znát svět někoho jiného. Na druhou stranu vaše tvorba může v některých ohledech být snadnější. Tím, že se totiž opřete o něco, co již vzniklo, a čtenář ví o čem je řeč, vám může někde ulehčit vysvětlování a popis. Harry Potter přišel do místnosti a… ano, nemusíte Harryho do detailů popisovat, stačí říci třeba, že měl na sobě to a to, ale jinak asi všichni víme, jak Harry Potter vypadá. Nemusíme ani v „potterovské“ ff vysvětlovat kdo to byl ten Voldemort. Rovněž, když budete vycházet již ze světa, který existuje, ať z našeho reálného, nebo z vymyšleného, nebudete tolik muset namáhat svoji představivost. Nebudete muset vymýšlet pravidla, zákony, historii, zeměpis, nebo kdo a jaké tam má postavení. Snáze se bude psát i příběh. Chci příběh o Harrym Potterovi, ale nechci v sáze dál pokračovat. Chci ji pouze doplnit, ozvláštnit ji a dodat jí svůj názor. To znamená, že mě napadají pouze dvě možnosti. Buďto si vymyslím příběh takový, abych ho vsunula mezi jednotlivé díly, nebo budu to samé popisovat z úhlu jiného člověka. Jak to celé bylo z pohledu Draka Malfoje? Skutečně tak hodně fandil Voldemortovi, i když jeho rodina vlastně mezi smrťijedy moc vážená nebyla? Vidíte a tady už se nám rozvíjí parádně téma.
Všechny své nápady si poctivě zapište do zápisníku, nebo někam na papír, aby vás v hlavě neotravovaly při práci, nebo jiné činnosti, než je psaní, ale také abyste je nezapomněli a mohly je poté někdy využít.
Je několik způsobů, jak spojovat vaše múzy, představy a myšlenky do vaší tvorby.
Někteří autoři mají napsané jen části, okamžiky životů, rozhovorů co je napadly a koláží s mírným odvarem děje je spojí dohromady. Někdo se je nesnaží již ani k sobě spojit. Jiní naopak si dají záležet na ději. Napíší si, jaké myšlenky tam chtějí mít, charaktery postav, děj, prostě si utvoří k dílu kostru a poté píší. Další naopak píší rovnou a nechávají, ať příběh žije sám za sebe. Každá z těchto možností má své pro a proti, zase je na člověku, kterou možnost si vybere, která mu vyhovuje. Člověk se ani nemusí striktně řídit jen jednou z nich. Může ty způsoby střídat, nebo je nějakým způsobem smíchat dohromady. Například si zvláštní výjevy a okamžiky, které ho napadly, může napsat do kostry a poté je smíchat společně s tím ostatním.

Pomůcky spisovatele, aneb vyvarujme se chyb

Pomůcky máme dvojího typu. Podle toho jaké děláme chyby. Chyby mohou být gramatické a dějové.
Jedny jsou ty klasické pro psaní naprosto čehokoli. Potřebujete znát pravidla pravopisu, a když je neznáte, jako že všechno znát moc nelze. Každý si není občas něčím jistý a tak je dobré mít doma pravidla pravopisu, slohu, synonymické slovníky a další příručky…
Další pomůcky se už konkrétně týkají spisovatelské činnosti. Není nutné je používat, ale jejich používání vám usnadní spoustu práce, hledání, pročítání a tvorba bude snazší. Je dobré si napsat kostru příběhu, respektive velmi stručně děj, charakteristiky a popis hlavních postav, popis prostředí a cokoli, co by se vám blbě hledalo, nebo co se hodí si napsat, aby se člověk moc neodchýlil od původní vize a neměl v příběhu protichůdná tvrzení. (Skutečně nedělejte tu kostru moc do detailů, protože „idiot se ne vždy chová jako idiot.“) Stačí si to napsat někam vedle, nebo do zápisníku. Zápisník vám také může umožnit rychle a kdekoli si vaše nápady, citáty a cokoli vás napadne, zaznamenat a schraňovat je, když potom nevíte, co napsat, stačí se poté jen do něho mrknout a máte to.

Kdo si hraje, nezlobí… nebo ano?

Naladili jste se na psaní, a našli jste si na něj čas. Chytili jste múzu, nápad, co psát, podle Ebachnina návodu jste si stručně napsali příběh a vytvořili jste si pomůcky, abyste nedělali chyby. Začali jsme psát, ale najednou zjišťujete, že váš příběh je nemastný a neslaný? Chce to něčím okořenit? Něčím, co však bude již mimo hlavní děj, pointu, co do toho chcete dát? V tom případě čtete správný odstavec. Napřed je spoustu způsobů, co můžete provést.
Nyní poradím něco, co si vyžaduje dost odvahy, správného odhadu míry a trpělivosti s čtenáři, kteří to nebudou chtít číst, protože to bude dost náročné a ve škole říkali že: „Takto se sloh nepíše!“ Ano, ve škole vás učí tomu, abyste neopakovali stejná slova, abyste svůj projev řadili do odstavců, abyste nepsali příliš dlouhé věty, abyste jasně oddělovali vypravěče, abyste nepsali pořád „aby“ a kdoví co ještě… To co radí je správné a má opodstatnění, ale vy píšete umělecké dílo. Pomocí takovýchto stylistických chyb můžete něco vyjádřit, nebo ukázat jiný pohled na věc. Musíte si však dát pozor, aby čtenář věděl, že to děláte s nějakým záměrem, k docílení nějakého efektu, a také si dejte pozor na to, aby to po vás čtenář mohl vůbec pochopit a přečíst. Tyto takzvané chyby byste měli mít pouze tam, kde je máte úmyslně a kde mají smysl. (Jinde se řiďte normálně podle toho, jak vás to ve škole učili.) Jinak na okamžik zapomeňte na ta pravidla a představte si, že stylisticky můžete skoro vše, pokud věty a slova budou dávat smysl. Můžete psát jako Bohumil Hrabal dlouhé věty, psát automatickým psaním, opakovat několikrát to samé slovo, čímž poté dosáhnete zdůraznění onoho slova, nebo můžete docílit zvláštní podivné návaznosti vět tak, že tím slovem, co skončíte, můžete začít novou větu. Můžete dokonce triviální motiv, jako je třeba to, že vám někdo ukradl peněženku, zpracovat jako slovní úlohu. (Pokud se rozhodnete pracovat s časem a pohybovat se volně v minulosti, poté v budoucnosti a dále pak i v přítomnosti, měli byste si dát pozor na to, abyste poté nepsali v přítomnosti, tak jak se píší hry, ale psali byste to v normálním vypravování. Například: Byla krásná, tak krásná, jako andělé, jednou mě obejme a pošeptá mi krásnou pravdu do ucha, nyní akorát stojí vedle mě, ale i tak se těším jen z takové přítomnosti. To bych řekla, že je v pořádku. „Jste k uzoufání protivný, pane,“ říká četař a poté přechází k bedně s náboji. Ano, i toto jsem již v knížkách a povídkách viděla, ale mně osobně to přivodilo šok, a poté jsem si téměř zlomila hlavu, jak jsem s ní nechápavě nad takovým to vyjádřením kroutila.) Možností máte hodně a jsem si jistá, že alespoň některé znáte, nebo jste se s nimi již setkali. Hrajte si s formou a jazykem povídky. Neopomněte, že čeština je velmi bohatým jazykem a to samé se dá popsat spousty způsobů. Každé slovo je zlaté. (Pokud se však rozhodnete pro něco méně obvyklého, počítejte s tím, že většina čtenářů si v něčem takovém libovat nemusí.)
Hrát si můžete i s formou popisu věcí. Většina z nás zřejmě pokládá popisy za nudnou záležitost, která je však nutná pro představu, nikoli však, že by se mohla stát zajímavou. Přitom jak strašně se můžeme mýlit? Vždyť popis nemusí pouze dotvářet naší představu a atmosféru, ale také nám mimoděk může sdělovat děj. Záleží totiž na tom, co popisujeme a jak. Co si ze všech těch věcí představíme a o co se budeme více zajímat. Například pokud se jedná o detektivku, můžeme v místnosti vyjmenovat právě ty věci, které později pomohou dopadnout vraha. (Nebo záměrně pro zmatení čtenáře popsat úplně něco jiného XD) Nebo pokud píšeme v ich formě, píšeme za nějakou postavu, a ta vnímá nějak svět, a podle toho vnímá a všímá si různých věcí. Takže nám popis může sloužit i k dotváření charakteru. Můžeme si také vyhrát s formou a například popis nepsat ve větách, ale pouze ve slovních spojeních a pouhých slovech, což vytvoří roztěkaný a podivně neurčitý, splašený obraz.
Rovněž také si můžete hrát s vypravěčem. Jistě, tradiční způsoby jsou ich forma a er forma. To asi nikoho nepřekvapí, jenže my se přeci nemusíme u ich formy držet pořád jedné osoby. Můžete přeskakovat z jedné osoby na druhou. (Samozřejmě v mezích tak, aby čtenář pochopil, že jste to udělali, a v čí kůži jste nyní. Pro lepší přehlednost radím měnit pohledy po kapitolách, nebo napsat vždy nad odstavec, kdy jste změnili člověka, jeho jméno.) Můžete také stírat rozdíl mezi přímou řečí a řečí vypravěče.
Můžete tak žertovat s čtenáři a schválně ho vodit po pěšinkách, které mu ukážete. Nechat ho ať si něco myslí, a poté zjistí, že vše je jinak, než se zdá. Například vyprávění dívky:

Mé jméno je Hanka Sluníčková. Žila jsem na okraji Prahy a chodila do školy, měla jsem rodinu a přátele, přesto jsem si připadala sama. Bez lásky se moc dobře žít nedá. V mém srdci vězela prázdnota, která se s každým rokem zvětšovala. Poté jsem však poznala jeho a vše se změnilo. Zaplnil prázdné místo a já byla šťastná. Bylo mi pouhých čtrnáct, když jsem… byla zavražděna.

Dále si můžete hrát s charaktery postav, stavět je pro ně do naprosto směšných situací. Bavit se tím, jak zareagují. V jistých okamžicích jejich charaktery můžete přehnat a jindy zase v nich povolit, vytvoří to větší plasticitu postav. Bude to působit více reálně.
Jména, názvy a reálie, také můžou leccos napovědět. Můžete pro ulehčení pojmenovat postavy nějak zábavně. Pan Omáčka, Opatrný, Šťastný (když je cholerik, nebo smutný a nevrlý)… můžete však udělat úplný opak a jménem si pomoc k charakteristice postavy (to se třeba hodí, když píšete nějaké fantasy, kde je proroctví). Jméno ale také nemusí znamenat vůbec nic. Kolikrát za život potkáte člověka, jehož jméno o něm něco vypoví? To samé také platí pro jména měst, a jiných objektů. Pokud píšete příběh z reálného světa, který se odehrává na konkrétním místě. Je dobré si například najít plán toho místa, popisovat skutečné ulice a i ostatní věci, podle toho plánku.
Můžete ozvláštnit příběh i tak, že kromě klasického vyprávění a uměleckého stylu, vložíte i například básně, citáty slavných, odborný styl, učená pojednání o daných věcech, co se příběhu týče, útržky z novin a tak…
Nakonec nesmíte zapomenout na několik věcí, které jsem již zmiňovala, ale které jsou velmi důležité. Každé slovo je svaté. To co píšete, je především vaše dílo a vy jste tvůrci. Je tedy na vás, jak věci popíšete, co zmíníte a jakých k tomu použijete prostředků. Neměli byste však přitom všem zapomenout na čtenáře. Ne vždy je čím více, tím lépe.

Komentáře a kritika

Komentář můžeme rozdělit na tři typy. Na komentáře, u kterých čtenář pouze sděluje, že vaše dílo četl a jeho dojem; na komentáře, které nám něco pochválí, něco vytknou, ale přesně to vymezí a my se můžeme poučit z chyb a poté komentáře inspirativní.
„Jo, je to senzační“, „super, děsně se mi to líbilo“, „Bože! Zahrabej se s tím a hlavně to nikde neukazuj, je to běs a hrůza“ … Tyto komentáře nás většinou potěší, nebo naopak. Jsme za ně rádi, že alespoň víme, že naše dílo někdo četl, ale více méně jinak nám moc nepomohou.
„Je to super, ale…“ Ano, toto jsou přesně komentáře, které vám mohou pomoci doladit detaily a pomohu vám s další tvorbou. Pokud vám je něco vytýkáno je dobré se pozastavit a popřemýšlet o tom. Než však začnete přemýšlet, zběsile mazat to, co jste napsali, a odpovídat na kritiku, je dobré to nechat pár dní v klidu a vstřebat to.
„No, tak to by mě opravdu zajímalo, jak to bude dál, podle mě chce zradit Remuse a ve spánku mu ukradne ten amulet a pak se vydá k Onum a tam ho…“ Některé komentáře nám možná moc s vylepšením díla nepomohou. Zato je však rádi čteme. Rádi slyšíme, že se někdo nad příběhem pozastaví a přemýšlí, jak to bude dál. Ukazuje nám tím, že ho dílko skutečně zaujalo a navíc nejenom to, dá se z toho zjistit, jak a kam čtenáře vedeme, koho si čtenář oblíbí a čeho si všímá… a poté nás samozřejmě pobaví. Můžeme se z nich také inspirovat pro další tvorby a díly.

Poznámka autora:
Mluvila jsem tedy, abyste byli originální a nekopírovali tolik již omílaná témata, co však je dnes originální v literatuře? Skoro téměř vše, co vás může napadnout, již někdo napsal. Ptáte se nyní, jakou tedy má smysl literatura v dnešní době? Co má přinášet? Nevím, ještě jsem na to nepřišla, ale psát asi nepřestanu, protože mě to baví a je to taková moje potrava pro duši. 

Schválně, kde všude jsem udělala slohovou chybu?
Pokud byste se potřebovali s něčím poradit, nebo tak něco, můžete svůj dotaz napsat tady do komentářů, nebo na emailovou adresu

PŘEDEŠLÝ DÍL Z POHLEDU OD Eba-chan >>ZDE<<Než tě nakopne můza 1.