Začlenit se - 1. kapitola

„Takže, děcka, pojedeme na výlet!“ Tahle věta mi otočila život vzhůru nohama. Řekl ji náš učitel, samozřejmě jako vždy se skvělou náladou, kterou jsme my, žáci, rozhodně nesdíleli.
Výlet byl zdarma, neboť matka jednoho kluka ze třídy byla vždy přehnaně aktivní a tak se jí to po dvou letech, co naší třídu přihlašovala do všelijaký soutěží, kde se mohlo pro náš kolektiv něco vyhrát, konečně povedlo. Ani nevím, co museli mí spolužáci udělat, aby vyhráli, protože jsem byl nemocný a ve třídě mám pouze jednoho kámoše, který je tanečník a zrovna byl na soutěži.
Jinak, jsem Honza. Takové obyčejná tuctové jméno, které máme ve třídě ještě dvakrát.
Takže, k té větě. Učitel nám jí řekl zrovna v pondělí. A v pátek ráno se mělo odjíždět. Dal nám k tomu seznam věcí, které bychom určitě měli mít, ale protože byl zrovna podzim a my jeli do hor, hlavní byly pouze oteplovačky a teplá bunda nebo kombinéza, kterou jsem naštěstí nevlastnil, takže jsem si jí nemusel brát, a nějaké teplejší oblečení.
Máma už v úterý běhala po bytě a všechno sháněla. Večer měla všechno sbalené a já ani nevěděl, co všechno mám sebou. Takže jsem to v době, kdy už jsem měl dávno spát, vybalil a obsah trochu poupravil. Ve středu se máma ještě snažila mě přemluvit si vzít troje rukavice, načež jsem jí řekl, že dvoje stačí, a když se do toho přidal táta, už byla ticho.
Ve čtvrtek večer mi táta do pokoje přinesl nějaké sladkosti, protože jsem strašně ujetý na sladké, ačkoliv na mé postavě to není vůbec vidět, a pár stovek, abych si mohl něco koupit.
V pátek ráno mě máma vzbudila už v šest a pořád popobíhala po bytě, chytala se za hlavu a říkala, že mi určitě zapomněla něco přibalit. Hysterčila až do doby, co táta dal tašku do kufru auta a oba jsme nasedli, nechávajíc mámu u domu.
„Konečně,“ oddychl jsem si a pohodlně se opřel do sedadla.
„Máš opravdu všechno?“ zeptal se náhle táta.
„Ještě ty začínej!“ zavrčel jsem otráveně.
„Nebuď drzý,“ napomenul mě otec, ale usmál se. Věděl, jak mě mámina stálá starost vytáčí.
Dojeli jsme na místo. Víc jak polovina třídy už tam byla. Táta mi podal z kufru tašku, rozloučili jsme se a já spěchal k ostatním. Milan, jak se jmenoval můj nejlepší kamarád, už tam byl. Poskakoval z místa na místo, aby zahnal zimu, a notoval si tiše nějakou píseň. Miloval tanec a byl strašně hyperaktivní. Uměl i skvěle zpívat. Nikdy jsem nepochopil, proč se baví zrovna se mnou.
„Jak dlouho už tady děláš třídě představení?“ šťouchl jsem do něj.
„Asi pět minut. Už jsou tu skoro všichni. Jdi odevzdat tašku autobusákovi, brzy přijde učitel a všichni se nahrnou dovnitř. Musíme získat nějaká skvělá místa. Pokud přijdou všichni, což je skoro jasné, vzhledem k tomu, že se ten výlet neplatí, budou v autobuse dvě místa chybět.“ Stávalo se to často, ve třídě nás bylo moc. Většinou to byla nějaká dívka, co seděla nějakému klukovi na klíně. Někdy jsem jí to i záviděl.
Přešel jsem k zavazadlovému prostoru, ale autobusák nikde. Nešťastně jsem tam podupával a díval se, že učitel už přišel a začal po jednom pouštět do autobusu. Pak konečně přišel řidič a tu tašku mi do kufru strčil. Bylo to chvíli po tom, co už jsem začal přemýšlet, že ji tam dám sám.
Takže jsem se rychle rozběhl ke dveřím, kde už byl jen Milan a netrpělivě na mě čekal s výrazem božího umučení na tváři.
„Mohl jsi jít. Takhle pro tebe ta jízda nebude moc příjemná,“ poznamenal jsem.
„Jo, já vím. Ale co bych to byl za kamaráda, kdybych tě zradil, aby nemusel sedět někomu na klíně?“
„Já spíš doufám, že nám bude někdo sedět na klíně.“
„A ty myslíš, že někoho ty tvá párátka unesou,“ rozesmál se.
„Ty máš co mluvit!“ vytkl jsem mu uraženě. Mohl být nanejvýš o kilo dvě těžší než já.
„Vy dva, nastupte!“ zavolal na nás učitel. Otráveně jsme překonali ty tři schody do autobusu a rozhlédli se. Všechna místa byla obsazena.
„Takže kde vás posadím?“ začal učitel okamžitě přemýšlet. Zkoumavě si prohlížel naše postavy a nakonec se rozhodl to udělat jako vždycky.
„Michale, Honzo, nebude vám vadit, když vám bude někdo sedět na klíně?“ Samozřejmě oba kývli, že jim to vadit nebude. Beztak si mysleli, že jsme holky.
„Ber to takhle, už nikdy nebudeš mít možnost sedět na klíně tak hezkýmu klukovi,“ zasmál jsem se, abych Milana povzbudil. Ačkoliv... on už tu možnost měl. Pokud vím, tak loňský rok chvíli chodil s Michalem, ale říkal, že Michalovi šlo pouze o sex, takže to po necelém měsíci Milan zabalil a od té doby se mu zdá, jako by ho Michal stále provokoval tím, že se přímo před jeho očima vždycky s někým líbá, což je pro Milana utrpění, neboť do Michala je zabouchnutý od základky a bylo pro něj těžké se s ním rozejít, když ho chtěl tak dlouho, ale věděl, že pouze sex není to, co si celou dobu tajně přát, ačkoliv to znamenalo, že se mohl dotýkat Michalova těla, což teď nemůže. Může se jen dívat a žárlit.
„To spíš ty. Já si totiž rozhodně najdu nějakého překrásného kluka, kterému tihle dva nebudou sahat ani po kotníky,“ zašklebil se.
„To abys sáhl po nějakém modelovi,“ zaksichtím se. Faktem je, že tihle dva jsou vážně krásní a modely by mohli dělat z fleku.
To už dojdeme až k těm dvěma. Michal i Honza se na nás chvíli nechápavě dívali, vážně asi čekali holky. Pak sebou autobus cukl a já se taktak stihl chytnout tyče po straně, ale Milan už to nestihl. Chňapl jsem po něm, ale naprázdno. Spadl rovnou do klína Michalovi.
„Nejdeš na to nějak rychle,“ zachechtal se ten imbecil, zatímco Milan zrudl, rychle se zvedl, přitom zakopl o vlastní nohu a přepadl dozadu. Naštěstí spadl na záda a hlavu udržel nahoře, jinak by měl asi otřes mozku. Podal jsem mu ruku a on se rychle postavil. Učitel už seděl na svém místě a bylo mu úplně jedno, co se vzadu děje, takže jsme se rozhodli zůstat stát. Nebudu si sedat na klín jakémusi debilovi.
„Bože, tak si sedněte,“ poručil nám Honza, když viděl, jak se při každé zatáčce pokoušíme zůstat stát. Na něj mám docela pifku. Jmenuje se stejně jako já a rozhodně tomu jménu nedělá čest. Zaprvé mu holky stále vymýšlí nějaké zkratky, odvození, zdrobnění, že jméno Honza totálně potopily, zadruhé na něj pořád někdo křičí a vždy, když své jméno zaslechnu, otočím se a pak se mi dostane výsměchu, protože, kdo z nich by volala na mě, že?
„Ani mě nehne,“ odseknu mu a otočím se k němu zády. Pak se mi kolem pasu omotají dvě ruce a trhnou se mnou. Honza si mě posadí na klín a vůbec mu nevadí, že se na něj dívají ostatní.
„Pusť!“ zasyčím a patou ho kopnu do holeně.
„To bolelo.“
„To mělo bolet! A pusť mě!“ kopnu ho znovu, ale zase se nedočkám žádné reakce. Hodím zoufalý pohled na Milana, který se tím úžasně baví, dokud ho k sobě nepřitáhne Michal. To se začne taky bránit.
„Ticho tam vzadu!“ zakřičí učitel. Ztuhnu a nakonec toho nechám. Nemíním dostat poznámku nebo zákaz jít na dnešní výlet. Takže ztichnu a trochu se zavrtím, abych si mohl pohodlně sednout.
„To bych být tebou nedělal,“ sdělí mi s úšklebkem Michal.
„Ty taky nesedíš nikomu na klíně,“ odfrknu si. Jsem docela unavený, vstával jsem dneska brzo a šel spát dost pozdě kvůli tátovi, který se se mnou ještě chvíli bavil a rozdával mi rady, co mám a co nemám dělat, takže se nakonec opřu o Honzovo rameno a usnu.