4 rasy kapitola 2

,,Hej, vzbuď se.'' otevřu oči, šero a silueta muže. Oči si přivykaj na stín a rači bych neviděla to co vidím. Můra.
Oči o velikosti vajec, bílé, jen čočky v nich jsou šedé. Krátké copánky na šišaté hlavě barvy ebenu. Výška je maximálně metr pěta padesát (je menší jak já) Tělo bude průměrné, neni ani svalovec ani obézní. Vypadá jako by ze slabších vrstev kalhoty i mikinu má nespočetkrát záplatovanou.
Můry maj s upíry společný znak - sajou krev, ale liší se ve způsobu. Upíři maj špičáky, můry dutý osten na konci jazyka.
V jeho očích mu jiskří pobavení, a i když se snažil udržet nešlo mu to. Skácel se k zemi a smál se a smál. Co ho tak pobavilo? Možná mám jedinou šanci. Chystám se vstát a už i hledám očima cestu. Kde to sem? To neni les u vesnice. Je tak tichý a v našem lese ani neroste černý buk.
,,Nikam, nikam.'' zašvitoří můra.
,,Za tebe bude slušná cena.'' zasměje se.
,,Cen-na?'' rozklepu se.
,,Ale jistě milá. Zabila si jednoho z nás a to je vzácnost, nikdo nepohrdne tou co umí zabít i třeba zdivočelýho upíra, protože jsou nebojácné a tudiž se vyplatí se s nimi táhnout.'' temně zvedl rty do úsměvu.
Chytí mi ruce do jedné a provazem sváže.
,,Deme.'' zavelel. Vzpíram se co to de, ale je silnější.

Vláčíme se už dva dny lesem, už dva dny jsem nejedla a vody by se vešlo do dlaní.
,,Počkej, nech mě na chvíli si sednout.'' jsem utahaná. Víc jak hodinu spánku mi nedává.
,,Akorát to zdržuje a cena je pak o to menší.''
,,Jenže já už fakt nemůžu.'' zaúpím.
,,Ne, jestli nemůžeš tím líp.'' ignoroje mě. Pak se ale zastaví a zadumaně vzhlédne do korun stromů.
Otočí se a z příma se mi díval do očí. ,,Jak se jmenuješ?''
,,Není to snad jedno?'' hořce se ušklíbnu směrem k rukoum a sednu si.
,,To nevíš jakou má moc jméno?'' šokovaně vykulí oči.
Mlčím nikdy jsem o žádný moci nevěděla.
,,Tak to je něco a to jsem si myslel, že se o týhle schopnosti ví.''
,,Schopnosti?''
,,Jo máme ji jen mi a upíři. S tím jménem můžem danou osobu ovládat dle libost. Bez něj seš mi na dvě věci. Tak dělej mluv, a nezapomeň. Poznám jestli lžeš.''
Začínám se cítit poněkud stísněně. O můrách se mnoho nevědělo, ale ty oči poznaj lež, na míle daleko. Mistr lhaní by je neoblaf a i podle pověsti je tím obdařila matka všech matek. Vlastně byli jen matka a otec. Matka dala vlastnosti lidem a můrám, otec upírům a elfům, ale nikdo neví proč je to zrovna takhle.
,,Mluv.'' zavrčí tak blízko u mě až se leknu a o dva kroky mi nohy ustoupí. Rukama mě přišpendlí ke kmenu stromu. Život za svobodu. To mi řekla, neznámá žena při jejích toulkách mou vesnicích. Nechápala jsem ji až do dnes. Do dnešního dne. Dost krutá je to směna dívat se na svět očima otroka. Ale mám svoje touhy a to mi dává sílu říct tohle. ,,Es.'' špitnu.
Můra se ušklíbne. ,,Deme Es.''
Ano, šla sem, ale? Nic mě nenutilo jako by to nebylo pravý moje jméno. Jestli na to příde... Nesmí na to přijít. Nesmí.
,,Tady zastavíme Es.'' Zastavím jsem na povel a rozhlížela se po okolí. Před námi byla malá mýtinka. Byla by jako jiné, které jsem za tu cestu spatřila. Ale měla něco co ony ne. Světlo nani padalo. Ach ano to opojné slunce.
,,Koukej slunce můžeš jít se pohltit jím a zároveň se s ním rozloučit je posledním, které kdy spatříš. Mmuhohahá.'' rozesměje se TAK škodolibě, že lecjaká můra by závistí pukla. Přistoupila jsem k té záři blíž a jako by mělo štípnout při jeho doteku do něj hleděla. Vstoupím do oné záře, to teplo mnou přímo prostupuje a dodává mi tolik potřebné teplo a energii.
Nevim jak dlouho tu stojím a upřímně nechce se mi z něj odejít. Jenže. ,,Es deme.'' To jméno mě donutí jít jen proto, aby to neprasklo.
Ploužili jsme se další dny a už jsem zase nemohla. Veškeré zásoby sil byli v háji a tím i oči zanechali poslední obraz. Kmen stromu a můra o něj opřená.

Sen je mnohdy lepší než-li skutečnost a to u mě platí dvojnásob. Vždy když jsem snila byl tam dům, manžel, tři krásné děti, moje děti a vždy k nám přijeli mí bratři s jejich milovanými. Ten sen se však neopakoval, nyní byl temný a vidím se jako dítě v domě mích rodičů, skutečných rodičů. Stojím před nimi - nevidí mě - projdou mnou. V ruce za tmi schovávaj balíček do výklenku ve zdi. Otec ho pak zazdí a něco našeptává malý roční holčičce, neslyším je. Tma se zvědšuje a zakrývá vše co vidím, ale i ona neni nekonečná. Zahledím se do ní, v dáli spatřuju dvě krví zalitá těla, ale barva krve se nedá rozpoznat. Je u nich nějaká postava. V rukou hrábě, otočená směrem k nim. Můra? Dívá se na ta těla, ale potom se otočí. To není možný. Nevěřícně koukám na tu tvář a v mysl se mi tvoří jméno. Ale třeba je to až po jejich smrtí? Říkala, že je našli až odpoledne. A nebo je to jinak Teto Biný. Takhle jsem ji, ale ještě neviděla, tak moc spokojený úsměv. Někam zamířila, jdu jí v patách. Dveře? Vyjde ven před ně pozvedne hrábě nad sebe nad hlavu a něco zařve do davu, vesničanů. Proboha. Jásaj. Jásaj nad smrtí těch lidí. V zádu se, ale najde jedna, která nejásá. Proč? Připomíná mi ženu z obrázku na zdi babičky Silvie. Potajmu utíká do domu, mího a těch lidí domu. Černý dým ji obklopil a zamezil mi ji sledovat.
V mé mysli začaly vířit otázky, na které nebyla odpověď a šance na ní? Nulová. Žádný záchytný bod, nic.
Schoulím se do klubíčka stejně neni žádný východ jen tma a zase tma a samota. Po tváři mi stékaj drobné kapičky. Nevadí stejně tu není kdo, kdo by je viděl. Ani by je nemohl v té tmě.
,,Onegay taskete nebo mamoru vše mi drahé, výměnnou za můj život.'' zašeptám v tichu nočním na planině mích snů z dob mladých. Neni tu nikdo kdo by mě vyslyšel. Čas se zastavil. Hvězdy nepadaj, hvězdy času nepodléhaj.
Kam mě zavedou?
Natáhnu ruku před sebe. ,,Onegay dej mi naději. Dej mi šanci žít.''
Poklesne vláčně na kolena. Stratila sílu, jak má vůle bojovat s realitou.
Ten sen je tak krásný a možná? Snad i nekonečný jak stíny stahující se kolem té vesnice přede mnou. Už vnímám ten křik, už jen plameny ukazují ony krásné budovy.
Z lesa se řinou stovky temných, stovky nočních tvorů.
Zpívají melodii, zpívají a oznamují: ,,Dnes budou hody.''
Chtěj abych se přidala. Mávaj na mě a gestem naváděj.
Jeden z nich v rukou drží bezvládí. Ruka barevná, krví zaschlou.
Ta žena už se neprobere, poslední mysl byla sebrána. To ty ruce jí zajali do područí své. Už více nevidí, a já též.
Mé oči se zastřely stínem příchozím.
Volá na mě, jen uši neslyší.
Třese se mnou, však svaly nehybné jsou.
V očích i snad zármutek je, stín ho zakrývá čím dál víc.
Z kolen do náruče bere. Chce, pryč, pryč od toho ohně.
Kam utíkáš? Hlas by zněl, ale? Má ústa ta slova nepouští. Nechtěj je pustit, jsou němá.
Jeho paže ke skále svalů tisknou to tělo v nich.
Až ke skále a do ní, do stínu on zatáhl mě. Skála tak chladnou se stala, a muž dál byl zas.
,,Hej, řekni něco, jen i jedno slovo.'' znělo celou skálou.
Odpovědi ale však nedočkal.
Odvrátil tvář, stal se stínem, a ze stínu vzešel za úsvitu raním.
V rukou jídla mnoha. Nač však hlad? Sen se stal snem, jídlo je na okrasu, nikoli jako potřeba. V rukou podal krajíc chleba.
,,Jez musíš zesílit nebo už odtud neodejdeš.''
Marná to snaha, zvíře nepustí milovanou hračku.
,,Jsi jako tělo bez duše.'' pronesl jeho tichý chmurný hlas.
Napít mě nutil v náruči jeho. V ruce měch v druhé hlavu. Mé tělo odložil do pláště, zas odešel, zas zmizel. Zítra tu bude zas.
Nebyl.
Týdny se změnili v prach. Už tu nebyl, jen stín a plášť zbyl.
Nuda mnou cloumá, bylo milé, ta jeho péče.
Vztanu před skálou, v dáli zapadá svit.
Kam zmizela ta mrazivá tvář? Chladná zem napovídá slova. Kytky v dálce zabaleny jsou. Modrá v bílí skryla se. Nohy malé, zimou zkřehlé, táhnou mě dál.
Ten muž, on tam na útese, v rukou hlavu sevřenou.
Proboha! Krev! A nad ní!? Dva muži v tváři zlomyslní.
Ach, ten strach z nich jde. Však ve mě se láme větev.

,,Co se tu děje!'' vyjeknu.
Rozhlížím se kolem sebe. Kde to jsem? Ti dva se ke mě blíží a mě jak po vánku dojde odpověď. Sen. Ale já nechci tenhle sen. Hlavu složím do dlaní a čekám ránu, nic. Rozevřu prsty na rukou. Už zase nikde nikdo, jen černá. Zase. Rozezní se má jediná myšlenka. Chci zpátky. Na tu planetu. Slzy mi skrápí tvář. Nezadržuju je, stejně mě nikdo -
,,Kde to sem?'' ozve se někde za mnou a mě vynechá srce jeden úder.
,,Sakra, i tatatá. Moje hlava.'' bolestně zasípá. Asi se rozhlíží a možná...
,,Ty ses probrala?'' zkoušíš mě? Jen aby se ti to nevymstilo.
Nejspíš ruce toho hlasu, mě čapnou a otočí k... Vytřeštím na něj oči. To neni možný? To je ten z útesu!
Prohlíží si mě až nebezpečně důkladně. Tak dlouho až zčervenám.
,,Kdo si?'' prolomí to ticho po důkladné prohlídce, která se u mě rovnala rozladění a znervóznění.
,,C-co tím myslíš?'' zadrkotám a čekám až v mím mozku sepne spínač s názvem POCHOPENO.
Ten chlap zamrká na mou nečekanou otázku. A ač se velmi snaží, opravdu snaží, cokoliv zamaskovat. Tohle asi neukoriguje. Chycený za břicho propadá v návalu smíchu.
Nechápavě hledím na to svíjející tělo. Je normální?
Uklidňování byla asi ožehavá záležitost. Nezvládá tu techniku z pola vůbec.
,,Promiň, ale... já...myslel jsem...'' Zhluboka se nadechl. ,,Jen jméno, národ a způsob... jak si mě sem dostala.'' vydechl.
,,Nebylo by lepší kdybys začal ty?'' Zamyšleně si promne bradu.
,,Tak uděláme kompromis.'' navrhl.
,,Každý postupně, já jméno, ty jméno, já národ, ty národ. Ok?''
Přikývnu.
,,Mé jméno je Ezi jorde Dimerik.''
Váhavě na něj pohlédnu s nevyřčenou otázkou v očích.
Pravý koutek úst se mu lehce nadzvedl.
,,Říkej mi prostě Ezi.''
Znovu přikývnu. ,,Mě říkaj od mala Es.'' usměju se, pak mi, ale přijde něco na mysl a dřív než stihne Ezi něco kváknout ho chytím rukou přes pusu. Zamrká překvapeně a šlehne po mě pohledem. Zasměju se ten výraz stál za to, i když bylo všude šedo. I na tak malou vzdálenost jako je pár centrymetrů od jeho ucha.
,,Proč vlastně chceš znát národ? Není to už jedno? Stejně sme tu uvěznění a já...'' hledám ta správná slova. ,,Zatím nevím jak odtud pryč a ani jak jsem se sem dostala.'' Naposledy mě táhl ten můra. Sundám ruku z jeho úst.
,,Tos nemusela.'' zabrblá.
,,Ale musela.'' prohrábnu mu vlasy.
Odkašle si. ,,Chtěl jsem, protože tu nejsou cítit pachy, alé.'' prohrábne si vlasy. ,,Máš pravdu, dyť je to jedno.''
A tak začali hodiny nenuceného kecání o všem kromě národa. Bylo to zvláštní, on měl strašně nudný život. Tak nudný, že můj se tak ani nazvat nemohl, možná slovo zapadákov by k mému pasovalo.
Mezi ty veselé typy asi nepatřil, skoro vůbec se nesmál. Za to u mě hrozil infarkt na druhou. Nebyla půlhodina, abych se nesmála. Vyprávěl mi o svém dětství. O průšvihách, jak a kdy naštvat rodiče. Dokonce mi řek i o jeho škole. Jak na hodiny choděj učitelé s lahví, alespoň čtyřiceti procentního alkoholu. Na oplátku jsem mu vyprávěla o životě na venkově o nevyplněných snech některých z mích blízkých. Rodiče a toho upíra jsem úmyslně vynechávala. Neni to vhodné pro vyprávění.

,,Rošťáku! Jak si mu to mohl udělat!'' směju se jak ožralec cestou domů.
,,Stačila ta povinná návštěva a měl to jasný.'' bránil se.
,,Ale tohle? Není to trochu moc? Víš jak moc ho miloval?''
,,Dost na to, aby prohledal naši vilu a zahradu.'' pokrčil rameny.
,,Až tak?'' Vykulím oči.
,,Na komíně nebyl.''
,,Jako by tam někdo chtěl jít.''
,,Na schovku ideální.''
,,Ale nakonec tam byl?''
,,Jo, ale drkotal zuby ještě týden potom.''
,,Opravdu to bylo jen tím králíkem? Nebylo v tom ještě něco?''
,,Ne, ale to nebyl živej králík.''
,,Ply-plyšák?!''
Přikývl.
,,To neni možný.'' zaběduju v návalu smíchu. ,,On to absolvoval všechno kvůli jednomu jedinýmu růžovýmu králíku...'' to už bylo moc. Ležím na zemi z očí mi stékají slzy a jediný čeho jsem schopná jen smát se a smát.
Příde ke mě blíž.
,,Si v pořádku?''
Otočím hlavu nahoru. Na hlasu nebylo nic poznat, ale jinak, tak strašně starostlivé oči jsem ještě nikdy neviděla. Na jazyku mě však ještě pořád pálí jedna otázka.
,,Tušíš vůbec jakou... jakou měl pro něj cenu?'' svalím se zas při vzpomínce na tu podívanou.
Bylo příjemné s ním mluvit, trochu suchar, ale jinak bych s ním tam zůstala a vlastně kdekoliv.
,,A co tvoji rodiče.'' promne si bradu.
Trochu mě to rozhodí, ale on mi řekl tajemství a je řada na mě.
,,Jsou mrtví.'' pokusím se to říct chladně, ale je to těžký neumím to jako Ezi.
,,Jak dlouho je to?''
,,Osmnáct let.'' špitnu.
,,Jen?''
Šokovaně vzhlédnu. ,,Jak jen? Tobě je to málo? Diť si je ani nepamatuju.'' utrhnu se na něj.
Zvedne ruce v obraném gestu ,,Promiň netušil jsem, že si až tak mladá. Opravdu.''
Trochu ho zkusím v tom vydusit. Teda chtěla jsem, ale znáte to přísloví. Nikdy se neotáčej k nepříteli zády. Já se otočila a...
,,A mám tě!'' škodolibě se ušklíbne. Ruce mi svírá svou silnou pravou a svou váhou mě i přišpendlil zády k pevné nicotě.
Vzdorovitě se dívám do těch jeho šedivých očí.
Znovu se ušklíbl a začal mě hajzl lochtat.
,,D-dóst.'' směju se. Jak přišel na to, že sem lochtivá? ,,Pro-sím.''
Přestal. ,,Už nebudeš trucovat?'' nadzdvihne obočí.
,,Ty sis o to přímo koledoval a to ještě nejsou májky.'' hájím se, snad to bude stačit.
,,Jo tak takhle ty na mě?'' a začne nanovo.
A pak se to stalo. Ta tma kolem nás popraskala.

Onegay - prosím
taskete - zachraň
mamoru - chraň