4 rasy kapitola 3

Ležím na něčem tvrdém. Tělo mám celé rozlámané.
Otevřu až dalo by se říct líně oči. Klec. Pohnu s rukou. Pouta. Zakloním hlavu, město?!
,,Á konečně si vzhůru. Přišla si o to nejlepší.'' začal můra zvesela. Co to mele?
,,Proč jsem v kleci?'' vypísknu v panyce, že budu potrava pro ryby.
,,Musím zaručit dovoz, bezpečně a neporušeně přivést zboží majiteli.'' zasměje se temně. Co tím myslí? Počkat! Snad už mě neprodal? To ne! Musím pryč, ale jak?
Opřu se o klec a němě koukám na toho zmetka jak sedí ve předu vozu a kočíruje koně. Už nikdy je neuvidím.
Zavřu oči a celou duší se chci vrátit do toho snu, za tím rošťákem. Pomohl mi zapomenout na tu smutnou a krutou realitu. Jenže spánek nepřicházel. Mám já to ale smůlu.
,,Kdo mě koupil?'' vydechnu s citelnou povolností.
,,Bohatý muž, patří do rodu Meronů. Velice uznávaný a na jeho úroveň ctěný muž.'' neotáčí se pořád jen civí na tu cestu.
,,Už jsme tu.'' zajásal.
Přistoupil ke mě neznámí, asi komorní, řekla bych, a byl... zadívám se mu do očí. Něco ve mě zakřičí. On je UPÍR!!!
Ruce mi vystřel přes hlavu a celá se schoulím do klubíčka. Panika ve mě sílí každou vteřinou jak hadí jed v krvi. Cítím jak se mi chce křičet. Pomóc! Jenže hlas, jako bych ho ztratila.
A pak ke mě přiběhl anděl. Jako slunce v tom šeru kolem nás.
Dlouhé černé vlasy, zelené oči, malá zakulacená tvář, velká asi 150 víc ne.
,,Ale no ták, netrapte jí Hiriko. Vidíš snad jak je vyděšená. Očividně jí nikdo neřek kdo zde bydlí.'' zpaží ruce v bok a švihla oba zlostným pohledem.
,,Ale Mirity, uklidni se.'' začal ten koho nazvala Hiriko.
,,Žádné ale!'' zavrčela a otočila se ke mě s úplně jinou tváří.
,,Pojď se mnou, zavedu tě do tvých i mích komnat. Tam se převlékneš a pak ti ukážu dům.'' usmála se a její úsměv byl jak náplast na bolest. Tak hřejivý.

--------------------------------------------------

,,Tak dnes máme ještě jednu novinu, pane. Krom Es, která se již zpamatovává z cesty a zároveň čeká na rozkazy, přijede zítra na návštěvu váš synovec z hradu Gozer.''
,,Synovec? Jak je to dlouho co jsem ho viděl naposledy?''
,,50 let, pane.''
,,Jen? Čekal jsem víc. Co chce zde v mém sídle.''
,,Podívat se na vás, vyřešit něco okolo tý smlouvy a tři týdny na to, odjed.''
,,Výborně. To je lepší než minule. To zde byl půl roku.''
,,Mě to přišlo dýl.''
,,To je jedno. Už máte ty papíry?''
Ticho.
,,Máte je?''
Ticho.
,,Tak sakra už odpovíte! Nebo chcete dojít pro bič!''
,,A-ano i ne, pane.''
,,Jak ano i ne!''
,,Přiveze je váš synovec.''
Ta slova se vytratila v tichu tak hlubokém, tak spalujícím. Až po hodné chvíli se rozezvučel jiný.
,,Jak je to možný? Kdo k tomu dal svolení!''
,,Je to strašné pane, ale-''
,,Kdo!''
,,Vy!''
,,Já? Já! To nemyslíš vážně! Nevíš snad jak moc jsou ty papíry důležitý! Proč bych to dělal? Hm? Mlčíš? Povídej.''
,,Byl ste v podnapilém stavu.''
,,To bylo, ale naposledy před... Hmhch. Dvanácti lety.''
,,Ano a tehdy ste dostal uklízečskou.''
,,Ne... Proč ste mě nezadržela!''
,,Zabil by ste mě.''
,,Ach ano, dobrá. Připravte pokoj pro hosty na 2 měsíce. Tohle bude na dýl.''
,,Jak si přejete, pane.''
Dveře se s ženou zavřeli a muž osaměl.

------------------------------------------------

,,Vstávej.'' volam na mě čísi hlas plný radosti.
,,Ještě půl hodiny teto.'' zabrblám a přetočím se dál od rušivého elementu.
,,Na tetu jsem ještě moc mladá a práce nepočká, takže hlavu vzhůru a dese makat dokud tu neni. Dnes k nám přijede vážený host.''
Vymrštím se do sedu až málem i sbírám tělo z koberce jak se se mnou zatočí svět.
,,Jaký host?'' zatřepu hlavou.
,,Pánův synovec.'' nadšeně si sedne vedle mně.
,,To je bezva konečně někoho poznám.'' snažím se být účastná, ale popravdě, má nálada je od radosti dál jak já od domova.
,,Ne, nesmí ho nikdo vidět. Je to velectěný pán.'' řekla vážným tichým hlasem s ukazováčkem ve výšce očí.
,,Ale jak mu tedy uklidíme komnaty?'' zajíknu se.
,,Každé odpoledne ho pro nás vytáhne pán do zahrady.'' zašklebí se.
,,V těch stromech je zahrada?'' vykulím oči.
,,Je tam kopule proti nadměrnému slunci a tak tam můžou i upíři.''
,,Bezva.'' prohodím tiše s více než citelnou ironií. Je mi jasný kdo ji uklízí, plení a pečuje o ní.
Postaví se a aniž by upozornila čemu se chystá stojím.
,,Tak zlí to neni, jen si stačí zvyknout.'' směje se. Obdivuju ji, jak se dovede smát, i když ví, že svobodu už nejspíš nezažije, i když tu jsou samí upíři a můry a lidí jak prstů na jedný ruce i míň a přesto vypadá šťastná.
,,Dem, ať je to za náma.'' malinko se usměju, i když ten úsměv jako všechny postrádá jeho podstatu. Radost. Místo ní se dnes podává hořkost.
Zamířím směrem ke dveřím. Utekla mi zas.

,,Kdy sem dorazí?''
,,Asi za dvě, tři hoďky. Chceš ještě něco dodělat?''
,,Ne jen se kouknout na ten trest u za vilou.'' ušklíbnu se. Prosím ať neni velká.
,,A neztratíš se?'' To je tak velká??? Prosím, že je to jen sranda.

Tak podle instrukcí by to mělo být tudy a v pravo a... To si děláte legraci!!!!
Spadnu na kolena. Prý, že je malá... A ona je trošku vědší. S otevřenou pusou sleduju TU zahradu a při tom vzpomínám co mi řekla.
,,Celá vila je obklopena hlídači. Každý tři metry od sebe. Zahrada nemá svou mapu, ale kdo se nechce ztratit dělá si špatně viditelné značky. To kvůli pánovi. Doma buď do hodiny. Jinak tě pudu hledat a pak si mě nepřej.

Usměju se pro sebe. V tomhle je jak teta Biný. Pak mě ale ten pohled na jungli všech možných stromků a kytek probere. Vzpamatuj se. Nabádám se v duchu. Jenže ten pohled je do kolen srážející. Je vědší než vila. Naprázdno polknu.
No ták, máš už jen půl hodiny.
Odhodlaně vstanu a jdu zelenou cestičkou. Zajímalo by mě kde ty kytky našli. Ony. Ony zářej a ukazují cestu. Je, ale jiná ta cesta. Každých sedm kytek se cesta dvojí i trojí na různé směry, i kytky maj jinou barvu. Přede mnou se asi po deseti barvách objevuje kopec se spirálovitě danými kytkami různých barev, tvarů a vůní. Ta spirála má asi 20 zatočení i víc.
Zvědavost mi nedá. Vyjdu ten kopec a octnu se v kruhu lemovaném bílými květy. Velký je tak 4 kroky od jeho středu ke kytce. ,,To je nádhera.'' vydechnu.
Ty kytky vypadají z výšky jak duha, ale o hodně barev posílená. Dokonce tu maj i lavičku pro dva.
Najednou mi někdo sepjal obě ruce za zády a pak mi i zakryl rukou ústa.
,,Konečně jsem tě našel.'' zavrní onen pachatel a odtáhl mi z úst ruku, která putovala o něco níž k ramenům, kolem niž se obtočila jak pevné lano.
Nečekám na povel a už sebou zmítám ve snaze se dostat z jeho sevření.
,,Nevrť sebou, neublížím ti.''
,,Pust mě.'' syknu.
,,A utečeš mi.'' laškovačně zamlaská a mě polije studený pot.
,,My se známe?''
,,Možná i jo.'' povolil stisk při vzpomínání.
Vytrhnu ruce z jeho, podklouznu pod druhou a loktem mu jednu natáhnu do nosu, až to křupne.
Ten neznámí se okamžitě chytl za tvář a udiveně na mě přes prsty koukal, jako by chtěl říct. Tys mě vážně praštila.
Otočím se a pádím rychle pryč jedním směrem. Snad je to tudy. V dáli ještě slyším.
,,Hej, tos nemusela.''
Nešlo se tomu, ale nepousmát, při vzpomínce jak mě pevně držel a pak ten šok v očích. V těch rudých očích.
Zaseknu se u znovu nalezených dveří. Upír. Další upír, to se tu nenajde jediný elf?
Vejdu do domu a hned zamířím směr koupelna. No fakt, oni tu maj dokonce koupelnu pro služebnictvo!
,,Ách.''Ta teplá voda mi chyběla. Dokonce se v ní můžu natáhnout. Tak velkou vanu jsem nikdy předtím neviděla a už vůbec v ní neležela. Zavřu oči a poddám se tomu pocitu.

,,Héj.'' zacloumání.
,,Vztávej.'' znovu zavrtění mím ramenem.
,,Vztávej!'' zařval zničeho nic.
Rozevřu vyděšeně oči. Kdo je to?
,,Co děláš v mí vaně.'' naštvaně si dá ruce v bok.
,,Tohle je koupelna pro zaměstnance, pane.''
,,Ne, neni. Ta je ve vedlejších dveřích.'' oponuje. Vedle? To ne.
,,Promiňte, moc se omlouvám. Nachystám vám novou vodu.'' rychle se zvednu z vany a až z jeho zrudlý ho obličeje, pochopím.
,,Áááá!'' sklouznu do vody.
V mžiku je ten chlap otočený ke mě zády rudý až za ucho.
Jak to že jsem na to zapomněla? Jak to?
,,P-prosím podal by ste mi osušku? Hned jak se dostanu do pokoje vám přinesu čistou.'' rozpaky skroutí oči k hladině u kolen.
O hlavu se mi otře kus látky. Zvednu oči a při pohledu do těch rudých očí se mi mihne vzpomínka na upíra, zabitýho mou rukou.
Vypísknu strachy a ani nevím jak, se ocitnu v rohu místnosti, osušku kolem hrudníku až pokolena obtočenou. Celá se klepu strachy, tvář v dlaních se slzami tekoucími po tváři.
,,Je ti něco?'' optá se bez známky soucitu. Ještě víc se schoulím do rohu. ,,Čeho se bojíš? Ty tu snad nežiješ přes 5 let?''
Zvednu hlavu. ,,J-já tu sem pár'' popotáhnutí ,,dní.''
Překvapením se mu zúží čočky. ,,Ty si tu nová?'' nevěřícně na mě hledí.
,,A-ano.'' a jak bych ráda odtud zmizla zpět domů. ,,Prosím, nevysajte mě za tu vanu. Nechtěla jsem vám přitížit.'' vyhrknu a co nejrychleji se snažím dostat v místnosti. Proběhnu kolem něj, ale u dveří mě zadrží jeho ruka na předloktí pravé ruky. Obraz. Další obraz jak se Ten upír blížil s hladovými očmi.
Vyškubnu mu paži z ruky ani nestačil nic ceknout.
Utíkám, pořád utíkám dokud nedorazím do pokoje. Mám štěstí, kterému se vrhnu do náruče.
,,Mirity.'' vzlyknu.
Ach, co se ti stalo Es. Jsi celá bledá a mokrá.'' starostlivě si mě prohlíží a tiše utěšuje zároveň.
,,Byl tam upír.'' hlesnu stále zavrtaná v její náruči.
,,Upír? V naší koupelně?'' udiveně zamrká a sevře mě silněji.
,,Ne. Nebyl u nás. Zpletla jsem si koupelny.'' Počkat. Ne, to ne. Já už tam nechci. Rozklepu se ještě víc.
,,Co se děje Es? Ublížil ti?'' strachuje se.
,,N-ne, ale... tak strašně jsem se bála. Prosím Mirity mohla bys... mohla bys tam místo mě jít?''
,,Místo tebe? Co po tobě ten upír ještě chce? Cožpak tě už nevystrašil dost?'' naštvaně si odhodí vlasy z ramene na záda.
,,R-ručník a vodu.'' špitnu.
Skloní se ke mě a otře mi tváře. ,,To víš, že to zařídím, ale teď si di lehnout. Dneska sis až moc vytrpěla. A myslím, že i bude lepší, když budeš mít zítra volno.''
Zvednu k ní nevěřícně hlavu. ,,Ale-''
,,Žádné ale.'' zvedne ukazováček a přísně si mě změří pohledem.
Svěsím zas hlavu. Ona tu velí, ona je šéf.
Lehnu si do postele a jen se dívám jak Mirity odchází z pokoje i s ručníkem v ruce.