4 rasy kapitola 1

ES

Nevím jak jiní, ale moje takzvané jméno je Es. Tedy oni mi tak říkají. Moje rodiče zabili můry při hledání potravy za jedné deštivé noci před... Bude to už osmnáct let.
Ujali se mě sousedi asi tři dny po nalezení jejich těl, byli mi dva roky tehdy.
Nepamatuju si nic z dob, z těch dob předtím ani jejich tváře ani jejich povahu vše mi vyprávěli jen lidé, mí skororodiče.
Biny a Klaudia měli tři syny Simona a dvojčata Kárl a Pito.
Simon byl nejstarší z nich dvacet pět let mu bylo před týdnem a za týden se bude vdávat.
Vždy to je na pohled nádherná událost, ale má i svůj stín, manželku vybírá otec ženicha. Je to pojištěno projistotu i vyhnanstvím z vesnice pro vzepřelýho. Může se vrátit se synem a manželkou. Syn musí mít věk na vdávání. Taková událost je ovšem stejně vzácná jako odhalení cizoložství.
Pro mě a mě podobným to neplatí.
Nemám rodiče nemám nikoho, kdo by nám přiřadil druhého. Ve vesnici můžu žít jak dlouho chci nikdo mi nic nemůže vytknout jsem svobodná a svobodnou můžu i zemřít kdyby se neobjevil Vyhoštěnej.
Kromě Simona tu jsou ještě dvojčata Kárl a Pito. Špatně se rozeznávaj maj jen jeden rozdíl. Špatně viditelnej. Pito má červenej pruh vlasů schovanej pod kupou černých u pravýho ucha.
Jak bych je jenom, ale popsala... Dlouhý tělo (narážej do futer ve dveřích XD), hubený až na nich plandá oblečení, poměrně silný, opálení do bronzova, k tomu černý vlasy, modrý oči a pořád ten zákeřnej výraz ve tváři.
Klaudia už si zvykl dokonce, že když se de makat, prostě a jednoduše ukáže prstem na jednoho z nich a dese. Nemá význam se s nima hádat jsou paličatí jak ten býk v ohradě. Au jak ten umí kopat, když je na řadě na umytí.

Každý můj den mi připadá jako obraz, jediný a neměnný. Ráno vyprat, uvařit, uklidit, sem tam něco zakousnout. Odpoledne, nakrmit zvířata, uvařit, jít na pole kopat hlínu. Večer, najíst, umýt přinesenou vodou, umýt nádobí, pokecat jít spát.
Nikdy to neni nic novýho.
Můry a upíři už taky nejsou až takovou novinkou. Vycvičili jsme psy, aby je odhalili dřív než se objeví a pak tu je úkryt. Sklepy, podzemní tunely (dost velké i pro zvířata) a podzemní prostory velikosti i celého obvodu domu nebo sýpky. Každých deset metrů chodeb je opatřeno stejně jako místnosti dveřmi tak silnými jako pěst dospělého muže. Díky tomu se už dlouho nestalo, aby někoho zabili či unesli. Zvědšiny o nás ztratili zájem.
Podívala jsem se z okna, už se šeří. Zvířata se naháněj do podzemních chodeb a někteří dokonce jdou až teď z polí.
,,Hej, Es! Poď k nám nebo na tebe nezbyde večeře.‘‘ chychotá se Pito.
,,Já ti dám, že nezbyde, ty jedlíku.‘‘ usměju se lišácky a vrhám se do boje o poslední kapky polévky, kuře a brambory vzali za své už odpoledne o oběd, jsem nebyla dost rychlá.
,,Pomóc!'' zakřičí Kárl v momentu kdy jsem mu hrnec s polívkou vytrhla z rukou a utekla s ním. V kuchyni jsem si konečně oddychla. Alespoň nejsem bez večeře. Klika párkrát zakmitala ve snaze propustit to tornádo za ní, tři bouchnutí a už jen ticho.
Pustím se do umývání nádobí a nevim jak. Zavane ke mě lehký vítr otočím se a ztuhnu. Z parapetu u okna na mě mlsně shlíží upír. Z většiny je zahalen hábitem, ale přinejmenším má sto sedmdesát pět na dýlku, zuby i nehty se lesknou ve světle měsíce. Tvář mírně zakulacenou, vlasy jen k uším a pak ty oči. Pláli v těch rudo-fialových očích malý plamínky s jediným jménem. Jídlo. Přidusila jsem výkřik. Ruce se mi z poza zad rozutekli a hledali cokoli ostrého. Mám to! Zajásala jsem v duch. Přidržela jsem dřevo za zády.
Bylo na něm vidět, že si je vědom mí beznadějný situace a vysloveně si jí užívá. Přiblížil se ke mě na krok a... už se jen svalil na zem. Kolem něj prýštila jeho krev. Přidržela jsem si víc u těla, u hrudi čepel nože s dřevěnou rukojetí směrem k němu a hodnotila svou práci. Měla jsem docela štěstí - nečekal to. Rána od nože se táhla z pravýho ramene až k nejspodnějšímu levýmu žebru. Přes přivřené oči se na mě zahleděl.
Vyděšená, to odpovídalo mímu nynějšímu stavu, ale umřít ještě nechci. Sevřu kůl, který je vždy a v každé místnosti umístěn u dveří. Zavřu oči a s co nejvědší silou zabodnu kůl do nebo hodně blízko k srdci.

,,Ty si naživu.'' třeštila nevěřícně očima teta Biný a ne jednou, ale hned dvakrát mně obešla a prohlídla od hlavy k patě.
,,Jo, jsem. Nedokážeš si představit jak moc jsem se bála a i teď se mi klepou nohy.'' třesu se jak osika a nedokážu to zastavit, i když sedím opřená o gauč a vedle mě je teta.
,,Maminko? Ty si vysypala popel v kuchyni?'' zavolá na ni strýc a vešel do obíváku.
Biný k němu nechápavě upřela oči. ,,Samozřejmě, že ne. Dyť se, dá ještě použít.''
,,Tak jak...'' zadíval se na mě ty sírové oči, oči vcelku mladýho elfa.
Zalapal po dechu, poznal to. Ustoupil o krok a ve tváři se mu mihl stín šoku a strach, které ale vzápětí nahradilo řekla bych hrané nadšení.
,,Přemožitelka upírů.'' zvolá a obejme mně.
,,Ty si... skutečně si zabila upíra?'' zeptala se opatrně. Přikývnu - víc už nedokážu. Teta nadskočí a začne mě vesele objímat až mám pocit, že mně umačká. Odtáhne se a raduje se s kluky. Klaudia se na mně pořád díval s nevyslovenými obavy.
,,Zlato? Co pak to nevidíš...?'' a pak ticho. Víc jsem toho na dlouhý i neuvěřitelně krátký tři dny neslyšela.