Sherlockův otec odešel a já začala předstírat, že jsem hluboce začtená do knihy Sherlockovi matky, jen abych se mu vyhnula, oddálila ten rozhovor, ke kterému se chýlilo.
Samozřejmě prasknutí té velké bubliny lží, kterou jsem se obalila, máme již za sebou. Nebylo ti nic příjemného. Tenkrát když jsem stála v té chodbě a ta postava na druhé straně, o které jsem si myslela, že je pouze hloupá figurína, se zvedla a já zjistila, že je to John, myslela jsem, že se mi srdce zastavilo. Krev mi ztuhla v žilách a bezmocně jsem zalapala po vzduchu. Když pak jsme přišli na Baker Street a John znatelně uvolnil a byl po tom šoku schopný už mluvit, začal se rozčilovat, že jsou všichni v jeho životě psychopati, že já měla být ta normální, ale nejsem, cítila jsem takový stud. Tak moc jsem se styděla, víc než jsem si kdy myslela, že bych mohla. Myslela jsem si, že nebudu již cítit nikdy větší hanbu a vinu, než za život, který jsem vedla před tím, než jsem ho potkala, ale to byl omyl.
Zranit ho takovým způsobem, lhát mu do očí, postřelit jeho nejbližšího přítele… Jeho, tu nejstatečnější, nejvlídnější a nejmoudřejší lidskou bytost, vzpomněla jsem si na Sherlockova pravdivá a výstižná slova na naší svatbě… „Co jsem kdy provedl, že jsem si zasloužil tebe?“ zeptal jsem mě. To byla pravda. Jak jsem mohla! John byl ten nejlepší muž, nic neprovedl. Nikdy tě nezklameme, což ti budeme dokazovat zbytek života, to jsme mu s Sherlockem slíbili, ale já ho zradila už předtím a John teď ví… Ví pravděpodobně vše, podíval se na tu flešku a konečně pochopil, koho si to vlastně vzal za ženu. Ví, kdo jsem a už jsem ho ztratila, už mě nemiluje, hnusím se mu. Nedivím se mu!
Chce si promluvit. Po měsíci mlčení ji vytáhl a já nevím, jestli jsem na to připravená, jestli jsem připravená ho úplně ztratit. „Četl jsi to?“ vyklouzlo mi přesto z úst.
„Mohla bys jít sem?“ zeptal se, otázka to však nebyla.
„Ne. Četl jsi to?“ naléhala jsem plná strachu.
On však neodpověděl. „Prostě… pojď sem,“ řekl a tak jsem se zvedla. „Dlouho jsem přemýšlel nad tím, co ti chci říct. Tohle jsou připravená slova, Mary. Vybíral jsem je s péčí,“ pravil pomalu s přestávkami, jako by mi srdce už tak neběželo o závod.
„Dobrá,“ kývla jsem na znamení, že to chápu a hluboce se nadechla, abych se připravila na to, co má přijít.
„Tvé problémy s minulostí, jsou tvoje záležitost. Problémy tvé budoucnosti… jsou mojí výsadou. Víc vědět nepotřebuji,“ pravil. Nestačila jsem se divit, co to povídá. Nemohla jsem tomu uvěřit. On, mi chce dát šanci, on… on… „Nečetl jsem to,“ dokončil to a hodil flešku s mými iniciály do ohně.
„Ani nevíš, jak se jmenuju,“ řekla jsem a vrtěla přitom hlavou. Dole v krku jsem cítila hořkost, na spodním víčku se mi sami od sebe začaly tvořit slzy. Úlevou a štěstím jsem se rozplakala.
„Spokojím se s Mary Watsonovou,“ potvrdil své stanovisko.
„Ano, panebože ano,“ vyhrkla jsem a vrhla se mu kolem krku. Kolem krku toho muže, jenž stál přejemnou, mého manžela, toho co nebyl sice schopen zapomenout, ale odpustit, dát mi šanci, což bylo o mnoho víc, než v co jsem mohla doufat.