Ai no Kusabi Chapter 1, part 03

O tři roky dříve...

Pozdě v noci, Riki vrávoravě kráčel přímo ke Guyovu domu.
"Haló, ty tam!"

Jakmile Guy otevřel dveře, byl udeřen silným pachem alkoholu z Rikiho dechu, a nevědomky odvrátil svůj obličej. Vypadalo to jako kdyby se vykoupal v alkoholu, ale Riki se neurazil, a kývajíc se tam a zpátky, půlkou těla ve dveřích, záludně se usmívajíc.
"Malý uvitací dáreček." Jak to dořekl, vtlačil nemotorně objekt přímo do Guyovi hrudi. Bylo to vysoce drahé halucinogenní pití, daleko více dražší než Stout. Guy na chvíli zadržel dech.

"Kdes to splašil?"
Když zopakoval tuto otázku znovu s váhavým hlasem, Riki se spokojeně uchechtl. Byl ve výborné náladě jakoby se mu stalo něco opravdu skvělého. Podivně zkřivil rty jakoby nebyl schopný potlačit zahihňání.

"Vidím, že jsi v dobře naladěn. Stalo se něco zvláštního?"
Byl odhalen, Riki zaujal příjemnější pozici na posteli jako by byl pánem tohoto místa, a odpověděl, dívajíc se s malátným pohledem, smějíc se jeho čenichání"Tsk...víceméně."
"I tak... Rozh-Liena Vultain! ...To je opravdu báječné!"
"Jsi sarkastický?"
"Ne více než obvykle. Jen jsem právě chtěl poděkovat za takový dar, který bych měl těžko šanci vidět, natož ho ocenit."

Riki se smál, až se za břicho popadal.
Guy z něho nemohl spustit oči, cítíc se podivně znepokojený tím, že nevěděl, jestli je jeho smích způsobený jenom jeho opilostí nebo jestli, v momentě jasnozřivosti, byl štěpačný sám k sobě. V poslední době bylo něco divného na Rikiho chování. ‘Ten chlap má prsty v něčem nebezpečném.’ Jeho finanční situace byla tak dobrá jak se šuškalo. Najednou se na chvíli vytratil a náhle přišel zpátky s likérem tak drahým do místa jako je chudinská čtvrť, to bylo naprosto nevídané. Pak, smějíc se otevřeně rozruchu, který způsobil, schoval pití před závistivými pohledy.

Každý chtěl vědět, kde sehnal tolik peněz, ale ačkoli byl osočován kousavými sarkastickými poznámkami, Riki odpovídal jen mlhavě, vyhýbajíc se přímé konfrontaci s nimi.
Důvod, proč jeho přítel k němu nepociťoval žádnou zášť, nebyl jenom protože byl jejich vůdcem. Jeho zářivé černé vlasy a jeho obsidiánové vlasy vystupovaly v ostrém kontrastu ke skládce známou jako chudinská čtvrť. Nikdo to neřekl slovy, nikdo si nedokázal pomoci, ale všichni byli uchváceni jeho divokým bojovným pohledem. Nikdy neudělali nic, co by mohlo zlomit ten šarm, ale to bylo proč si Guy nemohl pomoci, ale měl vážné obavy.

"Hej, Riki, upřímně mi pověz. Nezapletl ses do něčeho nebezpečného, že ne?"
"Proč se ptáš tak náhle?...Co je s tebou? Přestaň na mě tak zírat!"
"Neměň téma hovoru. Odpověz mi na rovinu!"
Guy byl naštvaný. Kde Riki, k čertu, byl a co tam dělal? Kdykoli Guy spatřil Rikiho, začal se cítit zvláštně, kousek po kousku, Riki se měnil v jinou osobnost, a to ho znervózňovalo. Ale Riki odvětil na otázku svým úsměvem.
Guy zůstával zticha. Nedokázal najít slova. Údivem oněměl. Překvapující vřelost v Rikiho očích, zamlžených alkoholem, a vyrovnanost toho úsměvu se projevila i na jeho koutku úst, z nějakého důvodu ho to velmi rozrušilo. Ačkoli jejich vztah byl blízko olizování se na skrytých místech, měl takový pocit, že tohle bylo poprvé, co zpozoroval u Rikiho takový výraz.

Vědomi si Guyova rozpoložení nebo ne, Riki si zhluboka povzdychl, náhle změnil naprosto svůj postoj a s nešťastným výrazem jakoby žvýkal piliny, zamumlal skrz rty:
"Podívej Guyi, příležitosti nerostou na stromech, mnohem méně pro lidi jako nás. Jsem otrávený tajným kradením Stoutu a pak jeho usrkáváním tím nejhroším způsobem. Od té doby můžu snít, rád bych vystoupal tak rychle, jak to bude možné. Vypadat ambiciózně a doufat, že bohatství mi spadne do klína, čas plyne a my jsme stále v chudinské čtvrti. Já, ty a ostatní jako my, známe jich stovky, ne? Guy, nechci to tak. Jen myšlenka na to, že tu zůstanu takto do konce života a budu cítit jak se rozkládám, mě děsí."

Kdo, k čertu, řekl, že chudinská čtvrť je přízrak kradoucí lidem mládí a duši? Když se někdo snažil opustit chudinskou čtvrť, setkal se s hlubokým pohrdáním. Ti, kteří zestráli se tu hromadili jako závěje před dveřmi, ve kterých nemohly jejich sny přežít. Nikdo nemohl létat bez nadějí a snů v těchto obydlích, ale nikdy nemohl excelovat bez čelení svému strachu.
Dny fádně ubýhali jeden po druhém, krátce a stejně. Každý v Ceresu si toho byl vědom, a přesto si odstranili křídla jako by to bylo nutné pro přetití. Zeď zvaná „realita“ byla těžká a silná. Ti, kdo ji znali dobře by měli být zapuzeni, teď se vzdorně sarkasticky nazývali „hrdiny“. Na druhou stranu ti, kdo tyto „hrdiny“ nemohl následovat. Chvíli se litovali a potom si vzali alkohol.
"Dostanu se odtuď. Uvidíš." Dívajíc se ke stropu, oznámil Riki s hlasem tvrdším než obvykle.
"Chápu..."

Guy odvrátil svůj pohled a nic neříkajíc souhlasně přikývnul.
Opustit chudinskou čtvrť bylo jednoduché. Fyzicky neexistovalo nic, co by oddělovalo Midas od Ceresu. Ačkoli, osvobození z reality narození v chudinské čtvrti bylo daleko více obtížné. Chudinská čtvrť byla vybudována na úzení Midasu, pod stejnou oblohou a dokonce i sdíleli stejný jazyk, ale...obyvatelé Ceresu neměli identifikační karty. To byl ten rozdíl, který znemožňoval chudinské čtvrti stát se součástí Midasu. Úkryt pro tuláky a delikventy, chudinská čtvrť byla zakrněná oblast, a ruku v ruce s jejich zvyky, byla vymazána z midanského registru navždy.
Propast rozdělující tyto dva světy byla neviditelná, ale v očích Midanských občanů byla neustále připomínána. Člověk by mohl říci, že to byl obranný reflex, kterým Midas odsuzoval chudinskou čtvrť.

Život občanů města potěšení byl daleko od spojenosti, protože jejich mysl a těla byli spoustané, protože kritizování systému nebo způsobování problémů mohlo znamenat odebrání jejich identifikační karty, takže všichni usoudili, že bude rozumější podrobit se bez odporu pravidlům.
I před tím, než se jejich lidé pohrdlivě nazvali „mongrelové“ (voříšek, parchant, bastard), Ceres existoval.

Pro občany nebyla ztráta svobody slova či vůle, ani hněv proti učiněnému bezpráví, nýbrž ztráta výsad a práv a být částí Ceresu. Chudinská čtvrť se rovnala ztrátě lidskosti. Tato ideologie bylo hluboce zakořeněná v myslích občanů, strašíc je.
Vypadalo to jakoby se nepřátelský midaský instink pro sebeobranu náhle objevil. Midas se snažit neučinit stejnou chybu dvakrát, poprvé velká krize otřásala jeho základy.

Ti, kteří nechtěli, aby za ně rozhodoval počítač, ti, kteří si přáli odstranit omezující okovy, hledajíc důjstojnost a svobodu lidského bytí – obývali devátý prostor, snažíc se vybudovat nové město, kde by mohli nezávisle žít. Hlásali, že to není rebélie, ale reforma. Věk ponížení a sloužení stroji měl skončit, ale jak a odkud by měl přijít materiál a zásoby pro takový riskantní podnik, to nikdo nevěděl. V deváté oblasti se vyskytovali pouze potřeby nutné pro přežití.
Život bez násilí, třídní rozdílů a s vlastním soukromým životem bylo po čem toužili. Cerec se pro ně stal utopií. "Absolutní svoboda": síla a energie vložené do tohoto sloganu bez zaváhání se rychlostí blesku rozšířili z deváté oblasti. Rostlo to, zvětšovalo se to a nepokoje a prostesty ležící pod povrchem náhle vytryskly. Sabotáže následovali jedna po druhé. Všude okolo se otevřeně vystupovalo proti systému.
Na začátku, myslíc si, že to rychle uklidní, Midas podcenil situaci, ale když jejich zákazníci kvůli tomu začali mizet, neměli jinou možnost než si přiznat vážnost problému. Ačkoli, možná protože si byli vědomi, kde se zrodila rebélie, nesnažili se je zničit nebo rozdrtit silou. Místo aby nařídili totální a urychlenou evakuaci všech Cereských občanů, zvolili vymazání jejich jmen z midanského registru.
Ten den se rozhléhaly Ceresem radostné výkřiky.
"Vyhráli jsme!" říkali...
Samozřejmě, byli také ti, kteří nedůvěřivě hleděli na schovívavérozhodnutí Midasu, ale spíše je to zklamalo než překvapilo.
Ale tyto pochybnosti zmileli mezi výkřiky vítězů a opilců. Získali svá práva bez jediné oběti a bez dezertérů. Na to byli nejvíce hrdí. Ale opravdu vyhráli? Proč Midas povolil Ceresu nezávislost tak snadno?

O měsíc později, kdy vzrušení z vítězství opadlo, začali o tom neustále přemýšlet, protože, v různých fázích existence Ceresu, neobjevili chiméru, ale realitu. "Nikdo nebude odmítnut." To bylo krédo Ceresu. "My, a všichni ti, kdo mají stejné cíle můžeme vytvořit budoucnost Ceresu společně." Tohle bylo jejich optimistická vize budoucnosti.

Možná to bylo vazbami na federaci, která jim tajně posílala prostředky na vybudování nezávislosti, že se kompletně Ceres nerozpadl. Takto jim bylo umožněno založení organizace na tomto ideálu., Ceres byl přeplněn lidmi, kteří přicházeli uchváceni magickým slovem „svoboda“, bez nějaké víry, jen protože si byli jistí, že se jejich život změní, když přijdou do Ceresu. Ale jejich chování bylo příliš nezralé a přímé pro lidi s jistotami. Tohle a fakt, že neměli vůdce s dostatkem zkušeností, byla jednou z věcí, která zapříčinila v Ceresu chaos.
Později se začínali ozývat egoistické protesty typu "Nic neděláte" nebo "Tahle práce není pro mě" jeden po druhém. Brzy se to obrátilo ve vztek a netrpělivost, která jim znemožňovala myslet jasně a zřetelně o věcech, které nešli podle jejich představ. Svoboda bez zakázů a vměšování neznamená, že si každý může dělat, co se mu zlíbí. Pro tvrvalost řádu byla potřeba minimální disciplína a spolupráce. Jinak řvaní „svoboda“ do ztráty hlasu nebyl nic jiného než prázdné slovo.

Nezávislost hlučného neukázněného davu neměla žádný smysl. Jednou už byla svoboda získaná, bylo zapotřebí času, aby to fungovalo. Tak jednoduchá věc a byl to tento princip, který měli mít v jejich myšlenkách. Nezáleželo na federaci, která s tímto měla potřebné zkušenosti, zoufale bránící tento ideál. Když se rozbouřená atmosféra v Ceresu začala uklidňovat, lidé si federace již nevšímali.
Očekávané množství problémů, se kterým se setkali, aby naplnili jejich záměr stát se nezávislými na Midasu, činil Ceresu vážné potíže. Lidé byli buď zklamáni Ceresem nebo ho proklínaly. "Jestliže Ceres nefunguje, vrátíme se do Midasu." To byla ta nejjednodušší a pohodlná myšlenka, která je pravděpodobně napadla, ale jeich dětinské chování se setkalo s tvrdým úderem od Midasu, a poprvé si uvědomili vysokou cenu, kterou zaplatili za svou svobodu.

Midas, který jim tak lehce dal svolení, když si přáli se usadit v Ceresu, naprosto zamítl jejich žádost o znovupřijetí, používajíc výmluvu, že již byli vymazáni z registru. Důvodem pro toto chování nebyl pouze nesouhlas se systémem těchto elementů. Pokud by to byl jediný důvod, bylo by dostatečně kruté jim vymýt mozky. Jednalo se o čest hlavního města Tanagury. Z tohoto důvodu jim Midas ustoupil. A, ve stejný čas, Ceres posloužil jako odstrašující příklad a varování midanským občanům.

S jejich zničenými sny, jeich ramena poklesla současně s jejich srdci, a s žádnými prostředky, s kterými by mohli překonat toto zamítnutí, mohli akorát mařit čas v Ceresu se sebelítostí a zoufalstvím.
Každou noc se před nimi zobrazoval Midas s jeho zářivými světly, okouzlující a uchvacující jejich srdce, ale nikdy s náznakem pozvání jich do jeho oblasti. Apatie z toho, že s tím nic nemohli udělat, v průběhu času uvrhla Ceres do duševních ruin. Rozšiřovala se jako nemoc, která útočila pomalu, ale vytrvale, kousek po kousíčku. Ceres se rozpadal.

Ačkoli se generace měnili, neukázaly se žádné stopy, že by se rozklad zastavil. Takže Ceres degeneroval v odpadkovou chudinskou čtvrť.
Znajíc tuto historii velmi dobře, Riki by měl mít oči na šťopkách, když udělá první krok pryč. Samozřejmě, slíbil si, že se vrátí zpátku jenom pokud udělá fatální chybu. Ačkoli, jedné noci, po skoro třech letech, se Riki neočekávaně objevil zpátku v chudinské čtvrti.
Guy, překvapen, zůstal paralyzován, oči do široka rozevřené, a neschopen promluvit, když se před ním Riki zastavil. "Vypadáš dobře," řekl mu Riki usmívajíc se nostalgické atmosféře. Vyrostl a vypadal dospěleji, tak moc, že vypadal jako někdo jiný. Vyzařovala z něho tvrdost těch tří let. Jeho ramena, dlouhá a tenká, vyvolávala stejný dojem ohebnosti, ale jeho oči byly teď chladné a bezvýrazné.

Jeho návrat způsobil velký poprask mezi jeho starými společníky. To znamenalo, že Riki čelil smršti pomluv a vtipů. Každý se pokoušel z něho vypáčit, co se stalo v těch tří letech a co ho tak změnilo. Riki zůstával zticha. Kromě toho, byl napadán zlomyslným a zraňujícím šepotem nebo přímou provokací, nevybuchl tak jako by to udělal před lety, ale klidně čekal až se všechno okolo něho zklidní.
Před tím než se projevily změny v Rikim, Guy vykolejený překvapením, si nemohl pomoci, ale cítil se znepokojený, zmítaný pochybami. Bez vyjímky, všichni, kdo přišli zpět do chudinské čtvrti s jejich roztříštěnými sny čelili nějakému druhu traumatu. Většinou to by flustrace zrozená z beznaděje nebo nepříjemný zvyk sebeodmítání se. A, nakonec, stíny šílenství zachvacující je ze dna propasti odmítání se.

Užívali proto drogy a alkohol, aby je tolik neužírali jejich sny a dopřály si krátkého zapomění, a aby unikly před duchem minulosti, uzavírali se do sebe. Ale na Rikim bylo něco zvláštního. Ta bojovnost, která hořela v jeho očích. Mimoto, jeho mdlé oči se dívali na ostatní s chladem a skoro s pohrdáním, a když byl se svými společníky...Co byla ta extrémní vyrovnanost při vyprázdění flašky jako by ochutnával pití? Guy nebyl schopný uhodnout, co bylo ukryto v Rikiho srdci, protože se tak pečlivě uzavřel, ale přeměna, kterou prošel byla natolik brutální, že to ignoroval a předstíral, že všechno bylo v pořádku.