Ai no Kusabi Chapter 1, part 04

Midas, Třetí oblast, Mistral Park-----

Den aukce se blížil. V poledne, když se zaplnilo kruhové náměstí a začalo s přípravami, zbožím, a ozvěny lidských vzrušených hlasů, Midaská atmosféra houstla. Jak Kirie prohlásil, v tento čas, poprvé za pět let, se Akademie chystala prodat lepší „mazlíčky“. Možná z tohoto důvodu, i v místě jako je Ceres, které mělo málo společného s aukcí, se začaly nezastavitelně šířit klepy po barech a chatrčích.
"Bude to skvělé! Pojďme! Koukání je naprosto zadarmo. Jestli budeme mít štěstí, možná bude schopni sehnat něco dobrého a teplého k pití. Každopádně, nevidím žádný důvod, proč nejít."
Pro Rikiho, který neměl sebemenší zájem o aukci, ani velkou touhu účastnit se takové události, byla Kirieho tvrdohlavost opravdu otravná.
"Je tam někdo koho nechceš potkat?" oponoval mu Kirie.
"… Nikoho konkrétního."
"Pak je rozhodnuto! Není špatné si jednou za čas vyjít společně, co? Kirie se na něj významně usmál.
Riki neočekávaně uhnul pohledem, mluvíce tak tiše, že nikdo ho nebyl schopen slyšet: "Na tom chlapovi je něco, co se mi nelíbí...”
Mohlo to být, protože byl unavený z jeho postoje „všechno vím, všechno znám“ přestože mu ještě ani nebylo 17 let?

(Ne, tak to nebylo.)

Možná to bylo, protože se pokaždé motal okolo něho, přestože byl ten spratek o tři roky mladší?

(Ne, tímto to také nebylo.)

To co Riki chtěl popřít bylo to, že v Kirieho otravných dvoubarevných očích našel přesnou kopii sebe sama takového jaký byl před třemi lety. Když spatřil Kirieho poprvé, neměl o něm žádné zvláštní mínění. Trochu ho překvapil fakt, že měl každé oko jinak zbarvené, ačkoli tomu nepřikládal žádný význam. Od kdy si začal všímat, že tato zvláštnost se odrážela znovu a znovu v Kirieho chování a slovech?

"Kdybych byl stejný jako dříve, řekl bych to."
"Kdybych byl stejný jako před třemi lety, jistě bych udělal to samé."

Takové myšlenky mu neustále zněly v uších. Jakoby si byl plně toho vědom, začal to tak cítit, kromě fyzického aspektu, Kirie mu byl podobný ve všem. Jak mluvil, gesty, dokonce i drzým tónem hlasu...bylo to nesnesitelné. Představa, že čelí svému starému já, které zmizelo před lety, ho přenesla ve vzpomínkách časem, kdy mu zněla ostrost v hlase, ale bylo to tak velké, že náhle pocítil touhu kousnout se do rtu dokud by nekrvácel.

Důvod, proč se Riki vrátil zpět do chudinské čtvrti bylo protože, když byl zde, měl pocit že může volně dýchat. Myslel si to, protože nashromážděné napětí v jeho končetinách se zmírnilo a on mohl zůstat a nedělat nic celý čas, podle toho jak si usmyslel. Paradoxní ale bylo, že tři roky předtím Rikiho znechucovaly monotónní dny, které ubýhali bez šance či emocí, teď se mu po tom strašlivě stýskalo, a, ačkoli nemohl změnit minulost, vnímal by to tak, že se kompletně ponořil do hlubokého moře času, kousek po kousku, a rozpouštěl by se v něm.

Ale, Kirieho existence mu udělala čáru přes rozpočet. Jen při zvuku Kirieho hlasu, cítil silnou pachuť v ústech. Pokud se to snažil polknout silou, cítil bodnutí v srdci. Čím více se Riki snažil ignorovat toho vychytralého kluka, tím více na něho Kire vytrvale naléhal.

Rikiho černé oči, které se bránily s letmým pohledem, začaly žhnout zlostí, pokaždé pro něho bylo více a více těžké se ovládat. Riki ve skutečnosti nebyl osobnost, která se dokáže kontrolovat, v klidu vyčkávat na vhodný moment, ale během těch třech let neměl nic na práci než se zlepšovat v sebekontrole. Ne, nebylo by přesnější říci, že ho do toho nutili? V porovnání s tím bylo pomlouvání a vtipkování v chudinské čtvrti bezvýznamné.

Představa, že by mohl touto cestou krotit svoji vznětlivou povahu bylo skutečně to, co přinutilo vrátit se zpět. Jeho hrdost a tvrdohlavost byla již dlouho pryč během těch tří let. Ale Kirie, s jeho pouhou přítomností v něm příliš probouzel minulost. Snažíc se vypadat jako nevychovanec, oživovalo Rikiho vzpomínky na čas, kdy také byl hrubý a arogantní. Bylo nemožné zůstat duševně v klidu v takové situaci.

Výraz hořkosti se odrazil i v Rikiho očích, bylo to jakoby maska vyrovnanosti zmizela z jeho obličeje.

************************************************

Den aukce bylo tak čisto, jakoby se připravovala velká honosná oslava. Riki pobízený Kiriem, mířil přímo k Mistral Parku s Guyem.

Standartní čas v Midasu M9:20---------

Ačkoli zbývalo ještě hodně času do otevření, byly tu již davy lidí. Už jen z toho důvodu byl Riki naštvaný.

"To je hustý! Tak mrtě lidí! Je vidět, že je to opravdu důležitá aukce. Tahle dusná atmosféra je k zalknutí, že?" prohlásil Kirie více s obdivem než ironií během udiveného pozorování. Pak, se sarkastickým smíchem, Luke řekl tichým hlasem, "Jsi tak nadšený z té aukce, a nakonec všichni stejně skončíme zdrogovaní. Nemyslím si, že bude větší příležitost se sjet Stoutem."

"Ale je to zajímavé. Zde se vyskytují různí lidé a Akademičtí „mazlíčci“! Máme štěstí, že je uvidíme. Lidé se před nimi houfují, aby je mohli spatřit. Přál bych si vědět, co si myslí."

Neptal se nikoho konkrétně, ale zaujmul ho bouřlivý pohled člověka, který se díval přímo na jeho společníky, nevědomky se jeho oči setkaly s Rikiho.

"Co si myslíš?" otázal se ho.

Riki, který by normálně odvrátil obličej bez nějaké pozornosti, se zvláštně ztuhle díval na Kirieho. "První věc, o které všichni z nich přemýšlí je, že by bylo hezké to s nima dělat každý den. Pak si všimnou ceny a....Prásk! Probudí se z jejich snu. Ti, kteří mají a ti kteří nemají ani cent..nakonec skončí znechuceni, když si uvědomí, k jejich lítosti, velký rozdíl mezi nimi a privilegovanou třídou.”

"Wau...! Takže i ty se občas zamýšlíš nad takovými věci, co?" Podíval se na něho překvapeně Kirie a usmál se na něho se zájmem.

"Můj charakter byl vždycky silný od přírody. Tak jako u jiných, víš..."
"…Ah, ano. Takže jsi dospěl a stal ses moudrým starým mužem."

"Protože nemůžu strávit celý život mluvením o nesmyslech jako děcko."

“Cha!...Jsou to jenom tři roky, co ses stal dospělým a zodpovědným klukem...Nakonec, vůdce Bizonů z chudinské čtvrti, skončil jako každý jiný slušný starý nudný člověk. Jaké zklamání. Možná jsi potkal někoho, kdo tě zpacifikoval. Co ty na to?"

"Měl by sis šetřit své komentáře do té doby než se to stane tobě, Kirie."
Byl to mrazivý tón hlasu plný zášti. Kirie byl okamžitě rozzuřený. Rikiho slově zněla jako by si z něho dělal legraci, říkajíc "Čím se chlubíš, když jsi stále panic?"

"Jenom protože nejsem žádná lehká děva,“ myslel si Kirie.

Spalován hněvem, Kirie upřel své naštvané oči na Rikiho. Ve stejný čas, bez jakéhokoli pohybu, Riki mu to oplatil agresivním pohledem. Výsledné ticho vypadalo jako sopka, která exploduje.

Nikdo nemínil zakročit...?

Náhle Guy, jakoby ochladil atmosféru, vyrovnaně podržel Rikiho za rameno: "Pojďme, Riki."

Po těchto slovech Riki cítil jakoby se bolestivý pocit v jeho končetinách skoro ztratil. Nicméně, velká zatrpkost v jeho srdci tak lehce nezmizela.

"Sakra! Jaká otrava…"

Nebylo to kvůli Kirieho vyzývavému postoji, natož kvůli mírnému rozruchu způsobeném tísnícím se davem lidí, ale bez všimnutí, byl přepadnut nepříjemným pocitem na zvracení, a nevysvětlitelná zuřivost ho spalovala uvnitř. Jak se přibližoval, vlečený přílivem lidí k početné oblasti, která byla umístěna v centru náměstí, začalo se to horšit.

Před každý se nahromaděným davem lidí byl jeden z „mazlíčků“, kteří budou vydraženi. Rozdělení podle šlechtění, čekali pohodlně v luxusních pokojích na jejich moment. Měli různé pohlaví, barvu pleti, očí a vlasů, ale jako by na tom záleželo, byla to elegance proporcí jejich těl a perfektní soulad jejich rysů, co rozhodovalo o jejich kvalitě. Mezi nimi, očividně nejvíce zaujali „mazlíčci“ vychovaní Akademií.

Světlé zlaté vlasy, hedvábná bílá pokožka, jejich jemné karmínové rty, a jemnost linií jejich bezpohlavních těl vytvářelo zvláštní šarm. Bezpochyby, to mělo za následek jejich vysokou cenu.

Mezi obchody pro „mazlíčky“ oficiálně uznávané hlavním městem Tanagurou, Akademické vědecké centrum se těšilo exelentní reputaci jako dodavatel čistokrevných „mazlíčků“. Krevní typ, kvalitní geny...každý detail byl přísně zkoumám, dokud to nebylo perfektní, a jenom vybraným jedincům bylo povoleno se narodit. Tudíž akademičtí „mazlíčci“ byl velmi pyšní na svoje vynikající figury. Nebylo vychloubáním, když se řeklo, že jenom akademičtí „mazlíčci“ měli privilegium klidně opovrhovat pohledem smíšené závisti a žárlivosti proudící skrz křištál. Právě ten kousek papíru ukazující jejich původ, byl symbolem jejich sebedůvěry a hrdosti.

Aukce midaských „mazlíčků“, která se konala jednou do roka, byla prokázaně, víceméně otevřena tomu, aby byla novou činností Tanagury. Ještě před čtvrt stoletím, tohle mělo velmi špatnou reputaci mezi lidmi.

"Anachronický trh s otroky"
"Nejhorší porušení lidských práv"

Nesčetné nařčení jako tyto byly křičeny z měst federace. A ne pouze na aukcích, pouhá existence Midasu jako města potěšení a korupce bylo něco, co jim cuchalo nervy. Jestli viditelná tvář Midasu byla imaginárním hradem potěšení, kde den a noc neexistovali a kde byla ideologie žádného dovozu, skrytá tvář tajně manipulovala penězi a činila realitu více chmurnější a temnější.

A jedno město, které si hřálo toto klubko hadů na hrudi, digitalizované metalové město, Tanagura, bylo stále horší.

Obvykle volní občané pevné konfederace udržovali skrz smlouvání vztahy v politice a obchodních záležitostech, ale ačkoliv jako městské státy byli nezávislé, ne mnoho z nich fungovalo s naprostou autonomií. Malá města, která postrádala přírodní zdroje a neměli žádný významný průmysl, byly pohlceny většími metropolemi, a důsledkem toho nebyli více než malými závislými koloniemi, které ve jménu „sjednocení“ nebyli více než jménem. Uprostřed toho všeho, nesounáležitost s nějakou federací, žádné povolení k zasahování, nevytváření nějakých tlaků, byla Tanagura.

Dvanáctá planeta hvězdného systému Glan, Amoi, byla malá odlehlá planeta, která nebyla navštěvovaná ani delikventy hledané zákonem. Neměla žádné přírodní zdroje nebo inteligentní život. Dokonce fedarace, která prováděla pravidelné inspekce jednou za jisté časové období v roce, po jediném průzkumu, je snižovala kompletně až do dne, kdy loď s posádkou vyšetřovatelů, až je přerušila, nastalo osvobození od politických tlaků nebo církevních tabu.

A tak byla zrozena Tanagura.

Mnoho vědců se zde potkalo, hledajíc lidské znalosti a blahobyt. Zasvětili svůj život super počítači jménem „Jupiter“. Paměť jeho umělého mozku obsahovala všechny druhy informací a kolosální množství dat. A tak pokračoval počítač sbíráním zkušeností dokud nedosáhl velkého stupně samostatnosti, a jednoho dne si náhle uvědomil hodnotu své vlastní existence. V souladu se svými lidskými tvůrci, a jejich nerozumnými stanovisky, zešílel. A, konečně, donutil lidi silou, aby se podrobili jeho vůli.

Jupiter byl hlavní pilíř Tanagury, a jako takový sebral lidem kontrolu nad městem. Dívajíc se k výškám na levandulově modrou oblohu plno věčného svitu hvěz, dřívější skromné planety Amoi...

Když si několik federárních měst povšimlo této situace a, stále zaskočeně přemýšleli jako jednat, Tanagura se již kompletně přetransformovala ve zvláštní město s ochočenými lidmi jako obyvateli, a naprosto ignorujíc výkřiky naléhajících hlasů, začal být lepší v rychlosti a přesnosti, stále se snažíc zakrýt svoji vlastní velkolepost.

Město vynikalo funkční krásou a nezměrnou logikou projevující se čistým a zářivým vzhledem po metodickém a účinném čistění. Avšak, odmítání nejenom své laskavosti, ale také jakékoli špinavé typické lidskosti, tato vize byla úchvatná, ale chladná. Po celou dobu pozorující celé město, byly přítomny suché pohledy „kamerových očích“. Jinými slovy, vnímání Jupitera bylo propojeno s nervovými terminály.

O co Jupiter usiloval po překonání lidské intiuce jeho tvůrců? S týmem vyšetřovatelů se sebevzdělával, a skupina robotů poslední generace k jeho službám, se považoval za „Všehomoucího Boha“. Základna Tanagury popírala rodičovské vztahy, a odmítala smrtelnost, ale město, které požadovalo prosperitu nadevše nebylo nic než stvoření vytvořené z deformovaného podvědomí Jupitera.

Jednoho dne, lidé, kteří jsou omezení svou fyzickou schránkou, která nemohla odolat smrti, se rodili pouze proto, aby sloužili strojům. Takový byl model budoucnosti, co navrhla zdejší realita. Možná nejvíce překvapující věc byla, že federace otevřeně neskrývala svou nenávist, a těžce kritizovala.

V každém období jsou vždy silní, kteří se živí slabými. To bylo něco, co na sobě praktikovali. Nikdo se nestaral o to, že závislost měst, které se postavili na vlastní nohy, by neměli být další. Používajíc bez omezení biotechnologii a elektronické znalosti daleko pokročilejší na svou dobu. Tanagura, den po dni, si vybudovala solidní pozici, a, ačkoli města v tom spatřovali vážnou hrozbu, na druhé straně se obávali, že se stanou příliš závislými na těchto věcech, které obdrželi bez toho, aniž by si zašpinili vlastní ruce. Tak se náhle ve federaci všichni na sebe dívali a nikdo netušil, co dělat.

Když si to uvědomili, kritické hlasy veřejnosti proti Tanaguře a výkřiky dožadující se zrušení aukcí s lidskými „mazlíčky“ postupně slábly. Později, za půl století, když nový trend začal nabírat na síle, tak směšné jako si myslet, že rozsvícení světel a pojmenování Midasu vytvoří barometr politické a ekonomické síly.

"Extrémní potěšení řídí život i smrt."
Když se to šeptalo, lidé se hnali po midanské noci bez starostí o výdaje na počínající aukce „mazlíčků“. Možná to byla část lidské povahy přizpůsobit se čemukoli, dobrému i špatnému. "Když se dosáhne extrémů, zlo se stane morálním."

Před touhle skutečností, lidská povaha byla ztracena tehdy, když se řetězy, které ji držely, rozpadly.

Další díl: 

Ai no Kusabi Chapter 1, part 05

Předešlý díl: 

Ai no Kusabi Chapter 1, part 03