SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Anděl a démon (5.)

________________________________________________________
MASAHIRO - PŘÍTOMNOST
________________________________________________________

Vztekle jsem s sebou trhl a zjistil, že ležím na chladné dlážce nějaké staré budovy uprostřed lesa.
Mezi tím co mi hlavou projíždělo nesouhlasné brnění mého šéfa, otočil jsem se okolo. V rohu místnosti se opíralo o zeď ještě jedno tělo. Potácivě jsem se vydal k podivně známé postavě.

Čapl jsem si a zamával Satanovi rukou před obličejem. Nic. Opatrně jsem se a trochu roztřeseně natáhl a jemně do něj žduchl. Nechápal jsem co se stalo, hlava mě třeštila a všechno ve mně mělo pocit na zvracení. Kůže mě pálila a oči štípali.

Prohlédl jsem si nereagujícího démona a všechno se mnou zatočilo.
Už snad po desáté za poslední tři dny jsem sletěl Satanovi do náruče a nevím o sobě.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

___________________________________________________
MASAHIRO – PŘED DVĚMI DNY
___________________________________________________

Vztekle se rozhlédnu po okolí, protože se mi v poslední minutě dost zatmělo před očima. Vzápětí je vykulím, protože se nedívám na chodbu ani na zkroucenou Satanovu postavu v bolesti a s natrženým okolím oka, ale na nádherné háje plné sakur.

„Co to má být?!“ zasyčím.
„Zahrada. Říká se tomu zahrada. Musím uznat, že je to pěkná věc.“ odvětí tiše postava za mnou.
Otočím se a spatřím toho neřáda královského. Něco ve mně se bouří. Vlastně je to ve mně celá jedna velká bouře.

a) mám vztek

b) stydím se za své chování a lituji ho

c) vzápětí zase nadávám

d) mám chuť ho zabít

e) cítím podivné nutkání se k němu přitisknout

…Přitisknout?! Já jsem se zbláznil! Bože! Bože!... hraje mi v hlavě v ten moment.

„Co tu dělám?“ zaprskám na pobaveného Satana, který mě irituje už jen tím, že sedí na zemi v tureckém sedu a absolutně si mě nevšímá. Hledí kamsi do dálky a vypadá lehce zamyšleně.
Snažil jsem se do něj hučet, práskat, bouchat a jednou ho i nakopnout, ale okolo sebe vytvořil cosi, cosi co jsem nedokázal překonat. Připomínalo mi to neviditelnou bublinu.

Zrovna, když jsem se natáhnul a dotkl se té křehké skořápky rukou, prolomila se a já sletěl přímo na postavu přede mnou. Přitiskl jsem oči k sobě a očekával nějaký útok. Ale kupodivu – nic se nestalo. Uslyšel jsem hluboký sytý smích a pak ucítil jak se postava pode mnou sklápí do sedu a ovívá okolo mě paže. Okamžitě jsem sebou při tom pocitu trhl, ale nebyl úplně nepříjemný.

„Vím o tom.“ zašimral mě ten hlas na ušním lalůčku a já se otřásl. Rozkoší. Prudce jsem otevřel oči a nemohl uvěřit tomu co ve mně ta temná děsivá postava plná svádění vyvolává.
„C-co?“
„Vím o tom co se děje s anděly, co ti říkal ten tvůj Spasitel včera, vím o všem. Ale já to nebyl.“ zamručí mi hlas do tváře a zastaví se asi pět centimetrů od mé tváře. Místo zrudnutí, ale spíš zblednu.

„Cože?!“
„Vím o tom všem, myslíš, že jsem vás včera neslyšel? Na tom mám až příliš vyvinutý sluch a citlivost na sílu, kterou ze sebe vydává Bůh.“ zavrtěl v nepochopení Satan hlavou a jeho dlouhé černé vlasy mě pošimraly po tváři. Jejich hedvábná jemnost se mě dotkla a v břiše se mi rozletěli motýli.

„Zavolej Boha. Přejdeme támhle do těch stromů – tam nás nikdo neuvidí.“ rozkázaly mi najednou ty sametově černé oči a svět se s mnou zatočil. Když mě Satan zvedal, podlomila se mi kolena a já začal padat, než mě stačil chytit, instinktivně mi vyrašila křídla a já se vznesl dva metry nad zem. Vyděšeně jsem se rozhlédl a sletěl dolů.

„Hm. Slyšel jsem cosi divného, ale že ti uvolnil moc, to jsem nečekal. Zvlášť tady.“ zabručel spíš sám pro sebe Vládce pekel. Bez řečí jsem se vydal k danému místu. V tu chvíli mě ani nenapadlo jak se má divokost a vztek z tak dlouhé doby proměnil v krotkost a poslušnost.
________________________________________________________
SATAN
________________________________________________________

Sledoval jsem jak se anděl s roztaženými křídly vydává k sakurám a musel jsem si povzdechnout. Kdyby jen věděl jak moc se mnou mává! Ta jeho roztomilost na té chodbě, jak řval a marně se mě pokoušel mlátit! Ta jeho vysoká postava celá nemotorná v mé blízkosti a udivenost a rozpaky míchající se v jeho tváři.

Naklonil jsem hlavu na stranu a chvíli ho pozoroval. Fascinovaly mě ty rudé konce per, která mu pokrývala křídla. Moc si tak sáhnout a pohladit je.

Po svedení několika archandělů a andělů už vím jakou v nich mají přehnanou citlivost. A jak skvěle se dají využít. Zamyslel jsem se nad možnostmi a musel jsem si olíznout rty chutí. Zatřepal jsem hlavou a donutil se uvažovat jasně. Přeci jenom pokud se někdo nebo něco snaží vyvolat apokalypsu není to dobré ani pro Peklo, i když si většina lidí myslí opak.

Sotva jsem došel až k jednomu z tlustých kmenů stromu, uviděl jsem krčící se postavu mého Anděla na kolenou před tou postavou, s kterou jsem se nesetkal už ani nepočitatelnou dobu. V tu chvíli jsem si ani nestačil všimnout, že si už Anděla přivlastňuji za svého.

Tiše jsem si dřepl, opřel se o strom a vyposlouchával kázání.

„Zklamal si mne, Masahiro. Velmi si mne zklamal, očekával jsem od tebe větší sebekázeň a daleko vyšší hodnoty ducha. Tvá nerozvážnost. Tvé výbuchy. Tvoje rouhání a skoro démonický vztek. To mne natolik zklamalo! Skoro se stydím říct, že bys měl být jeden z mých andělů natož archandělů!“ hromoval Spasitel.
Při pohledu na tu zdánlivě starou postavu mnou neprostupovalo nic. Naprostá prázdnota, kterou jsem po světě už stovky let nechtěně, ano nechtěně, šířil vyvolával právě můj vztah k té osobě. Nebo jestli se to vůbec osobou dá nazvat.

Díval jsem si na tváře čtyřicátníka, pomalu stárnoucího a moc dobře jsem věděl, že je to jen maska. Že pod tou klamnou podobou strhaného dobrodince se skrývá nikdy neumírající, neskomírající tělo mladého muže. Muže, který sotva dorostl do dospělosti. Asi chtěl mluvit dál, ale já na jeho žvanění neměl náladu. Vstal jsem a s tichým nádechem mezi ně vstoupil.

______________________________________________________
KOUHEI
______________________________________________________

Asi po čtvrt hodině strnulého stání jsem se v rychlosti převlékl do obvyklého úboru „bodyguarda“
a vyletěl před areál.

Oběhl jsem okolí bazénů, kurtů, skal na lezení dokonce i prostory velké jak fotbalové hřiště pro jízdu na koni. Nic. Nikde nikdo. Vztekle jsem zkusil i tu poslední věc, která mě asi měla napadnout hned na začátku. Dobrá, nezachoval jsem se zrovna nejchytřeji, ale co se dá dělat?

Probíhal jsem posledním místem kde by z areálu mohly být. Sakurovou alejí. Zrovna jsem se chystal proběhnout ještě na druhou stranu, když jsem stále nic nenacházel, když mě do nosu uhodil známý pach koncentrovaného zeleného čaje a štiplavé omamné vůně mého pána.

„Vím o tom všem, co se děje, nicméně já za tím nejsem.“ zavrčel Satan k postavě v bílém rouchu. Ztuhl jsem a vytřeštil oči. Jen nepatrně a podvědomě jsem se přiblížil, abych slyšel líp.
„A tomu mám věřit?!“ pohrdavě zasyčel Spasitel na mého pána.
„Ano.“ pokrčil stále v klidu Satan a díval se na Spasitele naprosto černýma prázdnýma očima.
Anděl se díval na oba dva a třásl se strachy. V jeho situaci bych se opravdu ocitnout nechtěl.

Opatrně jsem se k nim přikradl a postavil se ochranitelsky za Satana, Boha jsem probodl vražedným pohledem. Podíval se na mě a zmlkl.
„Tak, když nám už nic nebrání v tom tuhle situaci vyřešit, co kdybychom se konečně dohodli?!“ zazubil se pobaveně Satan.
„Kdo by chtěl vyvolat apokalypsu?“ zamyslel se tiše a jeho hluboký hlas se ve vibracích rozlehl pomalu okolo nás. Skoro byl vidět svojí ohnivou barvou všude okolo a vkrádal se nám všem do hlav jak jsme usilovně přemýšleli.

___________________________________________________
MASAHIRO
___________________________________________________

Sesunul jsem se na zem a nevšímal si pohledů okolo sebe. Složil jsem si kolena pod sebe a snažil se na něco přijít. Únava na mě doléhala ze všech stran a to přitom bylo teprve kolem deváté ráno. Všechno to řvaní, praní, vyčítání a přemýšlení mě totálně vysílilo.

„Máme jedinou možnost.“ zašeptal jsem o pár minut později do skoro mrtvolného ticha okolo.
„Jakou?“ promluvil už klidnějším hlasem Bůh. Vzhlédl jsem k jeho podmračené tváři a kajícně se na něj zadíval. Doufal jsem, že mi odpustí, ale trest jsem si tak jako tak zasloužil za to své vyšilování.
„Myslím, že musíme vytáhnout Ztracenou knihu dřív než se o to pokusí ten někdo kdo chce, aby tady všechno vybouchlo. Musíme ji najít a zničit. A pak dopátrat kdo nás chce zničit.“

Všichni nevyjímaje toho podivného, iritujícího Satanova bodyguarda na mě hleděli jak na zjevení.
„Nemáme na výběr, pokud chceme, aby se nic nestalo a my všichni mohli v klidu vést svoji Tisíciletou válku, tahat se o lidi, hříchy atd.“ pokýval jsem hlavou ještě jednou, aby si uvědomili, že mám pravdu. Moc jsem je, ale asi nepřesvědčil, protože se na mě stále koukali dost nedůvěřivě.

„Má to drobnější háček, Masahiro.“ zamumlal Bůh.
„Jaký?“ zvedl jsem obočí.
„Už jsem Ztracenou knihu našel. Leží v archívech Osudu.“

Vykulil jsem na svého šéfa oči. Archív Osudu je snad ten nejobávanější úsek z celého Nebe, Pekla a Země. Je to součást všeho, dokonce ani Bůh či Satan neví co se tam schovává a kdo tomu velí. Pár andělů co se tam dostalo, říkalo, že je to jako obrovská knihovna kde je zapsaná každá důležitá událost, každý lidský osud, ale i osud anděla, démona, Boha či Satana. Osud všeho.

Vynést něco z archívu Osudu – to je nemožná záležitost a ani se o to nikdy nikdo nepokusil. Znamenalo by to okamžitou smrt, prostě jen tak ve vteřině se tělo promění na popel a nikdo se neptá co se stalo. Prostě to tak bylo.
Polkl jsem nad představou svého těla v sypké formě a mojí duše mířící do Očistce, Mazače a nakonec znovu zařazené do běhu života. (Mazač je taková hezká, útulná místnost, kde vám vymažou vzpomínky na předchozí životy. Různé fámy o reinkarnaci jsou prostě špatně vygumované vzpomínky na Mazač.)

„Musíme se přemístit někam kde budeme moc nerušeně hovořit.“ zasyčel najednou Satan a natáhl ruku k démonovi okukujícím opodál. Ten se proměnil v černý výpar a zmizel.

Než kdokoli z nás stačil zareagovat ozvala se ráno a vše okolo vybuchlo.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TADY KONČÍ MINULOST A VRACÍME SE DO PŘÍTOMNOSTI. TEDY VRÁTÍME SE. Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Děkuju všem za komentáře. Smile
Tenhle dílek je dost jiný a taková vyjímka. Je psaný i v dvou časových úrovních, ale podle mě přehledných.
Masahiro je popletený, Kouhei zaskočený ještě víc, Satan je zdrženlivý a má tam úseky plné prázdnoty a popisující lehce začátek s Bohem a konečně právě tento týpan Bůh/terapeut se nám setkal s naší popletenou, zmatenou a do sebe zahloubanou trojičkou. Takže tady to je. Bůh. Satan. Masahiro. Kouhei.
(A nenechte se zmást, Bůh je ve skutečnosti mladík, který se časem taky předvede. Laughing out loud)

4.65
Průměr: 4.7 (20 hlasů)