Anděl a démon (12.)

_________________________________________________________________________________
SATAN
__________________________________________________________________________________

Nevěřícně jsem hleděl na zničený výraz svého andílka. Na ty zaujaté, bolestné jiskřičky v očích, které však také odpovídaly hlubokému citu. Co pro něj ten pitomec Rokuro znamenal?

Pohlédl jsem na toho podivného chlápka z Očistce. Musel jsem uznat, že i po takové době co tam byl mu to slušelo. Bledé oči, dlouhé černé vlasy. Vlastně jsme si byly docela podobní. Až na to, že já byl jeho černá verze. Tmavá pleť, oči, menší výška. On byl stejný, ale byl bledý. To proto o mě andílek jevil zájem? Naštvaně jsem sevřel ruce v pěst a v duchu se napomínal, abych dýchal zhluboka
a nepokazil to divné setkání.

„Masahiro.“
„Masahiro, lásko.“
„Lásko.“

Ty slova se mi vypalovala do celého já. Do těla, do duše, do samotné existence. S vykulenýma očima jsem sledoval jak Rokuro objímá mého andílka, něžně ho líbá do vlasů a pak se v mžiku zmocňuje jeho rtů. Nevěřícně jsem se koukal a vše se ve mně vařilo. Měl jsem toho tak akorát dost. Do úst se mi hnala jedovatá slova, ruce mě pálily od chtivosti uhodit, má temná stránka měla chuť zabíjet.

Na zádech mi vyrašila černá křídla, větší než kdy předtím. Tělo mi začalo rudě žhnout a všude kolem se ovíjela magie. Ohnivé světlo se rozprostíralo až muselo Masahira i toho ¬¬¬-------------------- oslepit.

Ve zlomku sekundy jsem se objevil za Rokurem a odtrhl ho od mého andílka. Ten nechápavě mžoural do světla, po tváři se mu kutálely slzy a dusil se slovy, která nedokázal vyřknout.

„Nech – ho – na – pokoji!“ ječel jsem na toho -------- šíleně a nedokázal se ovládnout. Držel jsem ho levou rukou za rameno a pravou mu vrazil peckou do břicha. Zaskučel bolestí, ale mě to bylo fuk. Neměl jsem touhu se chovat lidsky. Ještě jednou jsem mu vrazil pěstí do břicha a potom rozevřenou dlaní do nosu. Spolehlivě a nadšeně jsem mu ho zlomil. Zatím co jsem ucítil zvučné křupání, moje vnitřní naštvané já spokojeně vrnělo.

„Mě nezlomíš.“ ozvala se chrčivá odpověď skoro až pobaveně. S chladným klidem jsem odpověděl v podobě odhození. Rokuro dopadl na jednu tmavou stěnu a svezl po ní na zem. V tom okamžiku jsem byl zase u něj a zvedal ho bod krkem. Ať si namlouváme co chceme, každý se něčeho bojí. I já. Prostě každý bez vyjímky. Strach spolu se smrtí je jediný spolehlivý soudce. I tomu největšímu tyranovi vklouzne do těla.

Nechal jsem se pohltit celou svou mocí nasbíranou za ty biliony let. Byl jsem spolu se Spasitelem ta nejstarší bytost na světě. Je jedno koho všeho milý Rokuro potkal. Se mnou a s mou mocí se nikdy v takovém měřítku nemohl setkat. Jedině u Boha, ale to už by dávno nebyl tady.

„Řekl jsem nesahej na něj.“ usmál jsem se mírně a můj hlas byl sotva šepotem. Neuvěřitelně se mi líbilo navozovat temnou atmosféru.

Než jsem ho však stihl zlomit (začal se třást), zastavila mě něčí ruka na paži. Otočil jsem se a spatřil jsem vyklepaného Masahira. Chtěl vykřiknout, ale v hlas mu z hrdla nevyšel . Několik kroků odstoupil. To mě bolelo víc než jsem si myslel, že by mohlo.

Opatrně mě obešel a vrhl se do Rokurovi náruče. Opatrně ho objal, jako by byl to nejkřehčí co kdy viděl a s drobnými vzlyky se mu probíral vlasy.Nechápavě jsem se koukal na Masahira jak se s nenadále nabytou jistotou pohybuje a otvírá ústa ve snaze něco říct.

„Masahiro…“ zašeptal jsem a bál se, že mi po tváři začnou stékat slzy, které se mi kupodivu začaly hromadit do očí. Chtěl jsem vyřešit jeho vraždu, dovolit mu, aby se pomstil a na vše zapomenout. Chtěl jsem přivést jeho vraha a přivedl jsem… Jeho milence?

„Masi.“ usmál se na něj dojatě ten chlap, kterého bych měl největší chuť roztrhat.
_____________________________________________________________________________
MASAHIRO
_____________________________________________________________________________

Nechápavě jsem se koukal jak Satan bije Roku hlava nehlava. Bil ho tak surově. Ještě nikdy nebyl děsivější a krásnější jako v tu chvíli. A přesto se mé misky vah schylovaly spíš ke strachu než obdivu z krásy. Po tom co se místností ihned po prudkém světle rozlila černočerná tma Satanovi moci jsem se pokusil vstát a dojít k nim. Zastavit je. Protože to, že mezi sebou bojovali mi neskutečně ubližovalo. Ani nevím proč. Zatím si na mě vybili svoje choutky v mučení oba dva. Jeden vraždou, druhý znásilněním.

Chtěl jsem zakřičet: „Stop!“ nebo „Přestaňte!“ nebo „Dost!“. Prostě cokoli co by je zastavilo. Ale z úst mi nevyšla jediná hláska, jen se mi všude v krku rozlila ohnivá bolest jako předtím. Když už se schylovalo k nejhoršímu, chytil jsem Satana za ruku a pokusil se jím škubnout. Ani to nezaregistroval. Ale asi cítil můj stisk o něco později, takže se otočil.

V hrdle se mi rodilo zděšené vykřiknutí, ale nedoputovalo. Strachy z toho monstra před sebou jsem ustoupil. Rokuro se na mě vyděšeně zadíval. V jeho očích se zrcadlily obavy o mě. Ten pohled sám, i když jsem před sebou měl zničenou a domlácenou postavu, mě pohladil na duši.

Šťastně jsem se vrhl na Rokura, objímal ho, vískal ve vlasech a prohlížel ho. Snažil jsem se vzbudit své andělské síly a ty největší rány zacelit. Dařilo se. Byl jsem nadšený.

„Masi.“ usmál se s slzami v očích Rokuro a přitiskl mě k sobě. Ta náruč mi vyvolala bolestivé vzpomínky na tu noc, v které mě také taky takhle objímal. Ale urychleně jsem je zaplašil a zabořil jsem svůj obličej do jeho ramene. Sevřel jsem ruce pevněji okolo jeho pasu a doufal, že ho nebudu muset pustit.

Za námi se v tu chvíli ozvalo sesunutí a tiché žuchnutí. Polekaně jsem se vytrhl Rokurovi a zahleděl se na Satanovu postavu svezenou na zem. Hleděl na mě, v očích se mu hromadily slzy. Najednou si mé srdce (ani mozek) nebylo jisté který z těch dvou – Satana nebo Rokura vypadá ublíženěji. Jeden i bez ran a podlitin vypadal stále zuboženě. Ale na druhou stranu Satana asi nikdy nikdo nevyděl plakat.

Zatímco na mě z bílé tváře hleděly nedočkavě bleděmodré oči, z obličeje barvy čokolády jsem viděl akorát zavřená víčka a vlhké cestičky po kapkách slané tekutiny.
„Masahiro.“ zašeptal tichounce a srdceryvně Rokuro a sevřel mě pevněji v náručí, jako bych mu mohl utéct, když mě tak drtil.
„Masahiro.“ ozval se stejně tiše Satan a natáhl ke mně ruku, jako bych za ním mohl přijít, když jsem se ho tak bál.

Zavřel jsem oči a zase byl v situaci kdy si musím vybrat. Najednou jsem s jistotou věděl, že pokud se zdržím v Rokurovi náruči ještě o pár minut déle, bude se Satanem navždy konec. A když se z vyprostím z toho tíživého sevření a přejdu k Satanovi, nikdy nebudu mít klid a Rokuro zmizí jako doufání, které bylo jen snem.

Nemůžu si vybrat… Ne mezi nimi. Ne mezi těmi kteří mi tolik ublížili a které tolik miluju… Ne. Prosím. Ne. Prostě ne. Cokoli. Cokoli jiného. Je jedno co. Jen – tohle ne. Prosím! No tak! Tolik prosím! Copak toho chci tolik! Jen jednou! Jedinkrát! Prosím….

Ale věděl jsem, že ať už budu žádat jakkoli, pomoc nikdy nepřijde. Je to jen na mě. Jedna pitomá volba, která změní celý život. A nikdy to nebude ta správná. Protože ať už zvolím Satana – jedna moje část spolu s Rokurem zemře. Když zůstanu po boku Rokura – jedna má část nikdy nedojde k naplnění. A když nezvolím ani jednoho umřu v rouše šílenství. A mít je oba najednou – to by pro žádného z nás nebylo fér. Nemohu si vybrat. Prostě to rozhodnutí nemohu učinit. Tak proč ho po mě žádáš Bože?

_______________________________________________________________________________

Natáhl jsem se a vstal. Nikdo z nich to asi už nečekal, ale já to přesto udělal. Nešel jsem však k Satanovi, tak jak předpokládali oba dva. Zůstal jsem stát mezi nimi. Natáhl jsem ruce, každou jedním směrem.

„Budeme to muset vyřešit.“ zašeptal jsem. V myšlenkách. Nevím jak jsem to v tu chvíli dokázal, ale prostě to šlo samo. Moje mysl byla přímo navázaná s nimi. Rozhodl jsem se to neřešit a zabývat se tím později.

V tu chvíli mi bylo fuk úplně všechno. Od toho, že jsem nahý a pošpiněný až po to, že existuje planeta Země. Čekal jsem kdy se mě konečně dotknou dvě ruce. Jedna příjemně ledová a jedna chtivě pálivá. Dva protiklady a přesto stejné. Dvě touhy a přesto rozdílné. Dvě lásky. Moje.

Dotkli se mě oba dva. Oba dva se stejným zmučeným výrazem, ale já na ně nebral ohledy. To oni mi dávno i před chvílí ublížili. Nezabije je, když budu chvíli ubližovat já jim. Byl jsem velmi dlouho poddaným. Utlačovaným. Ale kdysi dávno…

Kdysi kdy na světě ještě sem tam fungovali morální zásady, démoni a andělé nebyli na každém rohu a kdy se o životě rozhodovalo dlouhé hodiny, jsem byl bojovníkem. Uznávaným a dobrým bojovníkem. A ten by si tohle nenechal líbit.
Sice to už bylo dávno pryč a všechny mé stránky minulého já s tím také, ale přesto cosi zůstalo. Ne vlastnosti, ne schopnosti, ale pouhé city, pudy a potřeby. Potřeby bojovat, i když je to nesmyslné. Potřeby milovat, i když je to přespříliš bolestné.
Odporné a zbytečné potřeby. Ale důležité.
„Co budeme dělat?“ zašeptal Roku. Všem nám ta situace byla jasná.
„Týden. Dejte mi každý týden. Každý bude mít 7 dní, na přeskáčku. Pak se vás zeptám na jednu jednoduchou otázku. Pak se rozhodnu. Souhlasíte?“ věděl jsem, že v tu chvíli existují tři možnosti. Oba dvouhlasí, oba odmítnou, jeden z nich odmítne. Nic jiného. Nebyl jsem připraven čelit žádné z nich. Ale v tu chvíli to bylo nedůležité.
„Ano.“ ozvalo se dvojí zašeptaní. A naše poslední hra začala.

Kdo vyhraje?