Anděl smrti

Pršelo. Bylo ticho. Tma. Nic víc než já, ticho a tma. Kolem mě byl zvláštní zápach. Ne nepříjemný, ale divný. Ležela jsem na něčem studeném, lepkavém. Nemohla jsem se pohnout; nikam. Cítila jsem v zádech velký tlak.
Najednou se rozsvítilo. Všechno bylo jako v dálce, jako bych se dívala přes nějakou tmavou stěnu. Nečekaně mi někdo sáhl na čelo. Měl nebo měla studenou lepkavou ruku, která se pohybovala níž a níž, až skončila u úst. Otevřela mi je a nalila do nich nějakou tekutinu. Byla hořká a studená. Nikdy jsem nic takového nepila. Potom mi ruka otevřela jedno oko. Viděla jsem postavu muže okolo čtyřicítky s černým knírkem a černými vlasy. Na sobě měl bílý plášť, na kterém byla tmavá kolečka. Oko mi pak zase zavřel. Potom jsem už matně slyšela prásknout dveře a křik lidí.

Plesk, plesk!
„Aufwachen!“
Plesk! Au, to bolí! Někdo, zřejmě ten chlap, mě několikrát uhodil do tváře. Pořád jsem ležela, teď už jsem cítila svoje tělo, ale stejně jsem se nemohla pohnout. Otevřela jsem oči. V místnosti svítilo barevné světlo - celá místnost potom vypadala červeně. Sklánělo se nade mnou asi pět lidí v bílých pláštích. Mezi nimi byl i ten ze včerejška. Ne, to se nestalo včera, nebo jo, ale…- Na všechny jsem se podívala: první byla žena se zrzavými vlasy a modrýma očima. Na hlavě měla zelenou čepičku a v ruce tmavý zápisník, do kterého si zapisovala všecko, co někdo řekl. Barvy jsem měla kvůli červenému světlu zkreslené, ale i tak, myslím, jsem se trefila. Druhý už byl muž, podsaditý a zavalitý. Vlasy měl nakrátko ostříhané, ale uprostřed hlavy měl pleš. Tvářil se ospale, jako by ho někdo právě vytrhl z tvrdého spánku. Vedle stál ten, kterého už jsem jednou viděla; když mi otevřel oko. Dnes měl plášť celý bílý, bez tmavých koleček- zřejmě si ho vypral. Blízko něho se o stůl opírala opět žena, tentokrát tmavovlasá, s brýlemi na nose, které měly na její věk poněkud tlusté obroučky. Byla nevkusně namalovaná a rtěnka jí sahala skoro až za uši. Poslední článkem pětice byl mladý muž, kterému jsem přes čepici s kšiltem neviděla do obličeje. Pořád se však ošíval s jistou dávkou nejistoty.

„Doktor Mengele, wie wir es tun?“ zeptala se zrzka.
„Sehr gut, Miss. Bald wird wieder ganz gesund,“ odpověděl.
Náhle se otevřely dveře a všichni se otočili. Do nich vběhl vysoký hubený mladík, který se soukal taktéž do bílého pláště. Ve tváři měl ztrhaný výraz a těžce dýchal. Zavřel za sebou dveře a přistoupil ke mně. Všichni se zase začali věnovat své započaté činnosti.
„Gut sind Sie schon da. Können wir beginnen?“ zeptal se doktor Mengele, jak ho jmenovali.
Nerozuměla jsem jim ani slovo, ale připadalo mi to jako lékařská vizita. Avšak neležela jsem na posteli s teploměrem v puse a nohama pod přikrývkou.
„Nach Vorprüfung entdeckte ich, dass die Entzündung der Muldschleimhaut. Also habe ich sie Medúzin für seine Untersuchungen gab, so das Mädchen sein könnte weitere Tests durchgeführt.“
Žena s notesem všechno pilně zapisovala a nespustila oči od mluvčího. Všichni ostatní jen klidně stáli (už i ten mladík v čepici) a poslouchali. Slečna s brýlemi si své okuláry leštila, přitom přikyvovala, jako žák ve škole.
„Was planen Sie um es zu testen?“ zeptal se nově příchozí.
Mengele se zamyslel.
„Ich weiß es nicht, aber es wird spektakurär sein.“
Všichni se viditelně podivili tomu, co doktor řekl; i žena s notesem zvedla hlavu a odkašlala si.
„Die glauben mir nicht? Wattem auf das Ergebnis.“
Tím ukončil svoji řeč a odešel pryč. Ostatní nade mnou ještě chvíli stáli, ale pak se jeden po druhém vytráceli. Nejdéle tu zůstal mladík v čepici. Pozoroval mě, pak se na mě dokonce i usmál. Co se asi bude dít, pomyslela jsem si, když jsem v jeho očích spatřila soucit a smutek. Jistě měl taky svoje problémy, takže to bylo možná kvůli tomu; nevím. Otočil se jak na obrtlíku, dal si ruce do kapes a odešel také.

Ležela jsem, zřejmě na stole, který byl pěkně studený i když v místnosti bylo jinak teplo, a přemýšlela jsem, proč tu vůbec jsem, co tu dělám. Měla bych být přece doma, chodit do školy, psát úkoly, zlobit rodiče. Ale kdo jsou tito lidé? Nejsou to snad rodinní přátelé? Táta hodně jezdil na pracovní cesty, takže se určitě poznal s mnoha zajímavými lidmi. I když tito nejsou moc zajímaví, spíš děsiví. Až na toho kluka v čepici, ten byl jiný než oni všichni.
Najednou jsem uslyšela děsivý křik a vřískot. Co je to, pomyslela jsem si, Nemohla jsem se však pohnout. Chtěla jsem vědět, proč tak křičí. Byl to takový nelidský řev, na pokraji sil. Nedalo se to poslouchat, rvalo to uši. Začala jsem sebou házet, ale pásky na rukou a nohou nepovolovaly, jen se víc zařezávaly do masa.
„Pomoc!“ zakřičela jsem.
Na chodbě se ozval ruch; klapot bot a německé pokřiky. Avšak nikdo nezamířil do pokoje, kde jsem ležela. Těžko se tomu dalo říkat pokoj. Byla to spíš jakási laboratoř; všude spousty stříbrného nářadí, injekční stříkačky, zvláštní předměty, které by měly patřit spíš do výrobny automobilů, všelijaké tmavé lahve naplněné čirými látkami, nebo malými tvrdými kapičkami. Všechno to bylo nacpané při jednom konci místnosti, ale druhá strana byla prázdná; holé bílé stěny. Na stropě vyselo světlo, jehož vypínač se nacházel na jedné z těch prázdných stěn. Svítilo až moc na to, jak bylo malé.

Dveře se rozletěly a dovnitř vběhl kluk v čepici. Tvářil se sebevědomě a šibalsky se usmíval. Začal mi odvazovat řemeny z nohou, potom i z rukou. Kůži jsem pod nimi měla odřenou až na kost. Zvedl mě a pak mě postavil na zem.
„Můžeš chodit?“ zeptal se.
Pokusila jsem se udělat krok, ale nohy mi vypověděly službu. To ne, pomyslela jsem si. Kluk se na mě usmál a vzal mě do náruče.
„Drž se pevně,“ řekl a už jsme se ocitli na chodbě.
Zamířil do prvních dveří, které za sebou okamžitě zabouchl. Postavil mě na zem a podal mi oblečení, kterého jsem si doteď nevšimla.
„Chvilku tady počkej, já tě tu zamknu, aby sem někdo nepřišel. Mezitím si tohle obleč, ať nejsi tak nápadná.“
Pak se usmál a vytratil se. V místnosti bylo malé okýnko, ze kterého sem proudilo jen málo světla. Ale stačilo k tomu, abych alespoň trochu viděla. Převlékla jsem se do zelené uniformy, která jako by mi byla šitá na míru. Pod ní byl hřeben a pár sponek s nějakou kartičkou. Podívala jsem se na ni zblízka. Průkaz totožnosti. S mojí fotkou! S mými údaji! Až jsem se přestala divit tomu, jak to ten kluk jen dokázal; jak to Bůh zařídil, udělala jsem si drdol a pak na něho připnula malou čepičku. Připadala jsem si směšně.

Cvak, cvak, dveře se odemkly a dovnitř ostražitě vešel kluk v čepici. V ruce nesl malé stříbrné placaté kolečko. Podal mi ho a po otevření jsem zjistila, že to jsou líčidla se zrcátkem.
„Snaž se trochu zamalovat ty modřiny na obličeji,“ řekl a znova se usmál.
Do té doby jsem tomu nevěnovala sebemenší pozornost, ani když jsem ležela na vyvýšeném stole, ale celá pusa mně pálila a měla jsem ji oteklou. Naskákaly mi v ní malé puchýřky, které nesmírně bolely. Na tvářích se skvěly nažloutlé a nafialovělé modřiny, které tolik nebolely, naštěstí. Vzala jsem pudřenku a napudrovala jsem se. Kluk se na mě díval se zvláštní zájmem, což trochu nechápu vzhledem k mému zjevu. Pudřenku jsem zaklapla a podala jsem ji klukovi.
„Tak je to lepší,“ dodal a podal mi ruku; „jsem Avi.“
„Já…, já jsem, ehm….Momentálně si nemůžu vzpomenout.“
„To nevadí, jsou to vedlejší účinky léků, nebo spíš jedů, co ti podával ten parchant. Teď pojď.“
Uchopil mě za ruku silněji a otevřel dveře. Prošlo pár mužů. Avi dveře zase zavřel.
„Ještě pár věcí. Vůbec nemluv, mluvit budu já. Když ti já, nebo někdo jiný řekne: Der Ausweis, bitte, podáš tuhle kartičku. Jak už sis určitě všimla, je to průkazka totožnosti. Tu tady máme všichni pracovníci. A nakonec, chovej se úplně přirozeně, jako by nic, spíš nadřazeně. Takhle se tady ženy-vedoucí chovají. Posadím tě do dodávky, která tě doveze ven z tohohle prokletého vězení. Ničeho se neboj, všechno je zařízený. Tady máš mapu města, kde tě dodávka vysadí. Dojdeš k tomuhle puntíku, je to dům. Tam už budeš v pořádku.“
Dlouze se na mě podíval, pak mě políbil na ústa, rozvláčně a vášnivě.
V mých ústech se ale rozpoutala bouře plná nejen slasti, ale především i bolesti. Vzhledem k mým oteklým puchýřkům pro mě nebyl polibek zážitkem, nýbrž utrpením. Avi se ode mě po chvíli odtrhl a šli jsme společně vstříc adrenalinovému nebezpečí.

Vyšli jsme z místnosti. Snažila jsem se tvářit dosti povýšeně, tak jak to tu prý ženy- bachařky dělají. Jedna šla zrovna proti nám. Takovou nadutost jsem jakživa neviděla. Hlavu držela poměrně nahoře; kdyby pršelo, určitě by jí do toho jejího pršáku nateklo. Očima mě sjela a zatvářila se ještě arogantněji. Ale já jsem se jí už nebála. Očima ani hlavou jsem neuhnula. Když mám volné tělo, nebojím se skoro ničeho. Boty mi na podpatku klapaly. Nebyla jsem zvyklá takové nosit, bolela mě v nich noha, avšak musela jsem to překousnout, chtěla jsem se přece odtud dostat ven. Vyšli jsme z budovy. Do očí mě zasáhl intenzivní sluneční svit. Párkrát jsem zamžikala a opět jsem nasadila svou nedokonalou masku nadřazenosti. Nepamatuji si, že bych tudy někdy šla; i když to bylo zřejmé, protože tudy vede jen ta jediná cesta do této strašidelné stavby, cesta přímá a oplocená. Za ploty, jsem po obou stranách uviděla malý dvorek, na kterém si hrály děti. Pohled na ně byl ale neúnosný. Měly holé hlavy, na sobě roztrhané pruhované hábity, které na nich visely, jak na věšáku.
Odvrátila jsem od nich zrak a dívala jsem se raději dopředu, na cestu. Avi šel vzpřímeně, ale koukal se do země. Stanuli jsme před branou, na jejímž vrchu se na slunci třpytil ostnatý drát.
Avi vysoukal z kapsy velký svazek klíčů a začal odemykat visací zámek.
„Húúúúúúú!“
Oba dva jsme sebou trhli.
„Siréna! Přišli na to…určitě na to přišli! Co teď? Určitě nás zabijou!“ vykřikla jsem a začala panikařit.
Avi mi ale položil ruku na rameno a řekl: „Když se budeš chovat nenásilně, nikdo na nic nepřjde… Jé, vem si tyhle brýle, budeš vypadat trochu jinak.“
Vzala jsem si je od něho a nasadila na nos. Zřejmě měly velké dioptrie, protože jsem viděla hodně rozmazaně. Avi branku otevřel a opět jsme vyšli. Musela jsem dýchat zhluboka, abych moc nepanikařila. Kolem dokola začali pobíhat a křičet vojáci. Hledali mě! Mě! Zrychlila jsem krok, ale Avi mě chytil za ruku.
„Nespěchej, musíme být nenápadní.“
Vrátila jsem se do klidnějšího tempa, ale srdce mi bušilo stále divoce, jako by mi chtělo vyskočit z těla.
Zašli jsme za roh, kde jsem už uviděla stát bílou nastartovanou dodávku. Od výfuku se jí čmoudilo, kouř se převaloval po udusané trávě a písku, po chvíli se rozdělil do dvou stran. Rozdělené části vypadaly jako ztracení milenci, kteří zabloudili na cestě, po níž spolu kráčeli. Srdce se mi při tomto pomyšlení stáhlo a přestalo bít tak hlasitě, i když úzkostně bít nepřestávalo. Dým se rozletěl do okolí a zmizel, zneviditelnil se. Avi zaklepal na dveře dodávky. Stáhlo se okénko, ze kterého se vyvalil další kouř, a z něho obtloustlý muž středního věku v kostkované flanelové košili tmavě modré barvy. V puse přežvykoval konec cigarety, jistě původce onoho odporného zápachu. Vykláněl se ještě víc a víc, vypadalo to, že z okna brzy vypadne.
„Holen Die sich in das Auto,“ řekl chlápek a vyplivnul na zem ožužlanou cigaretu.
Pokusil se usmát, ale když otevřel ústa a odtáhl koutky od sebe, jeho zuby nevypadaly dobře, některé dokonce chyběly.
„Tak jdi, všechno už je zařízené.“
Avi se na mě usmál a pevně mi stiskl ruku.
„Hodně štěstí.“
Kývla jsem. Obešla jsem auto a nasedla do kabiny vozu. Chlápek mi podal ruku.
„Jsem Dror. Kdo jsi ty?“
Opět se „usmál“ a snažil se být kamarádský
. „ Jsem,…no… Rebeka. Ale podle tohohle průkazu jsem Laura Schöpke.“
Podala jsem Drorovi ruku a on mi ji pevně stiskl.
„Ničeho se nemusíš bát.“
Chabě jsem se na něho usmála a chtěla mu věřit. Dror zařadil a rozjel auto. Avi odběhl z cesty, abychom ho nezajeli. Pak se otočil a odešel. Dror se na mě po chvíli podíval. Sklopil oči a zase se díval do předu.
„Jsi krásná.“
Ani se na mě nepodíval; nebylo ho skoro slyšet, slova jenom mumlal. Potěšeně, ale taky vyděšeně jsem na něho pohlédla. Bylo vidět, že je hodně nesmělý. On sám moc pohledný nebyl, přestože byl slušně oblečený. Působil na mě sedláckým dojmem. Měl tmavé kalhoty a právě si rozepínal nejvrchnější knoflíček košile. Vlasy měl prošedivělé a sem tam se leskla holá místa. Na palubní desce ležel klobouk z měkké látky, poněkud zablácený; nezapadal do této scény. Jako by tady byl omylem, pomyslela jsem si.
Přijeli jsme k hlavní bráně, u které stály spousty vojáků v zelených uniformách a s puškami v rukou. Jeden z nich, který vypadal (a taky se tak tvářil) jako nadřízený ostatních, zvednul ruku a máchnutím auto zastavil. Dror neříkal nic. Jen na mě smutně pohlédl a naznačil mi, že mám vystoupit z dodávky. Sám už se šplhal po nízkých schůdkách auta. Zelený mužík přiklusal k nám. Nebyl nikterak vysoký, oproti ostatním to byl prcek. Pozvednul hlavu, aby se na mě mohl lépe podívat.
„Papiere!“ vykřikl najednou; prsknul mi při tom do obličeje.
Teď už stál tak blízko, že jsem cítila zápach z jeho úst, když promluvil. Dror mu podal malou knížečku. Rychle, ale klidně jsem vytáhla i tu svoji. Voják si je obě vzal a nalistoval první listy.
„Dror…Sind Sie zum Transport von Lebensmitteln?“ Zvedl obočí a podíval se na Drora.
„ Ja,“ odpověděl a pokýval hlavou.
Potom vojákovi oči zamířili ke mně. Prvně si mě pečlivě prohlížel, pak se podíval do pasu.
„Laura …Schöpke…Du weißt schon. Wer sind Sie?“
„Sie ist meine Freundin aus einem Andersen Lager.“
Najednou se objevil Avi.
Neměla jsem ani ponětí, o čem to asi hovoří; pokračoval: „Letzte Woche habe ich sie besuchte, kam jetzt auf ihre Rückkehr besuchen Sie mich.“ Ukončil a pak popošel blíž, aby viděl do mého pasu. Vzal si ho do ruky a četl si ho.
„Kein Problem. Es ist ihr.“
Potom pas zaklapl a podal mi ho. Nepatrně se na mě usmál. Avšak asi to nebylo tak nepatrné, jak jsem si kvůli tlustým brýlím myslela. Voják, ačkoli už se chystal k odchodu, se zastavil a oba si nás přeměřil. Pod nakrčeným obočím, které se skoro spojovalo, se mu modraly oči, které vypadaly jak dvě hluboké, tmavé laguny.Avi se tvářil neutrálně. Dror se nehýbal a bylo slyšet, jak mu kručí v břiše. Voják obočí opět narovnal a vracel se ke svému původnímu stanovišti. Zřejmě sem ještě nedospěla zpráva o mém zmizení, pomyslela jsem si. Nastoupili jsme s Drorem do auta a on znovu nastartoval. Nechal chvíli motor na prázdno běžet a zapálil si cigaretu. Potáhl z hladké bílé rourky a jedním výdechem se mu z úst vyvalila oblaka našedlého kouře. Podal mi také, ale já jsem jen zavrtěla hlavou.
„Skoro všechny dozorkyně kouří.“
Řekl úplně bez jakéhokoli zájmu v hlase. Chvíli jsem se na cigaretu dívala, ale nakonec, aby voják nepojal podezření, jsem si ji od Drora vzala. Mírně se mu zavlnily koutky úst, ale mlčel. Položila jsem si cigaretu na jazyk a slabě se skrz ni nadechla. Najednou mi hořký a nechutný kouř zaútočil na plíce. Rychle jsem zavřela pusu a cigareta mi spadla na zem. Snažila jsem se vypadat klidně, než jsme projeli hlavní bránou. Poté jsem se divoce rozkašlala. V závalu kašle jsem se pro cigaretu shýbla a vrátila ji Drorovi. Díval se dopředu, ale bylo vidět, že má obavy, abych se neudusila. V plicích se kouř rozpínal na všechny strany. Nikdy jsem se necítila tak „plná“; jak bych se nadechla vody. Po chvíli kašel přestal, ale oči mi pořád ještě slzely. Ne z kouře, ale právě ze síly záchvatu. Postrčila jsem brýle dál z nosu a utřela si oči zeleným cípem dobře střiženého sáčka. V zrcátku jsem viděla, jak se za námi zavírá brána. Avšak najednou k ní přibíhalo stále více lidí a nejspíš něco křičeli, protože se jim doširoka otvírala ústa.
„Co to dělají,“ zeptala jsem se Drora.
Dror pootočil páčkou na dveřích a okýnko se s mírným skřípěním stáhlo dolů.
„Stop! Haltet sie auf!“ Stop…“
Až teď jsem si všimla, že jsou to vojáci.
„Co říkají, Drore?“ zeptala jsem se, ale už jsem tušila, co odpoví.
„No…už zjistili, kdo jsi doopravdy.“
Zesmutněl.
„Ale teď už nás nechytí, že ne?“ dotázala jsem se se zoufalou nadějí v hlase.
Dror se ani neotočil, neodpověděl.
„ Drore, řekni, že se s tím dá ještě něco dělat!“ vykřikla jsem na něho, čemuž jsem se podivila i já sama.
Dror se lekl a trochu trhnul volantem. Jen zakroutil hlavou. Po delší době, kdy už nás předjíždělo vojenské auto, pronesl: „Měl jsem svůj život rád. Nic bych na něm nezměnil. A jsem také rád, že jsem poznal tebe. Je konec a jsem opravdu rád, že budeš vedle mě, až budeme umírat.“ Na Drorově tváři se zatřpytila čirá kapka slané tekutiny. Dror nebyl hloupý, jak jsem si myslela.
„Ale ty se můžeš ještě zachránit. Nikdo nemůže vědět, že víš, že nejsem Laura Schöpke. Zapři to, Drore, prosím, zachraň se! Ještě je naděje.“ Dror jen pokýval hlavou a podíval se na mě.
„Ne, budu v tom s tebou i s Avim až do konce. Nebudu utíkat, jako vždy, když se něco děje.“
Potom Dror prudce zastavil, až klobouk, který celou jízdu nehnutě ležel na palubní desce, vzlétl na druhou stranu auta.
„Ne, Drore,…“
Dveře se otevřely a silné paže mě vytáhly ze sedadla. Postavily mě na zem. Vzhlédla jsem a podívala jsem se do tváře muži, který nade mnou stál. Strhnul mi brýle a změřil mě pohledem.
„Ja, es ist ihr!
Vykřikl ještě pár slov a hodil mě do vojenského vozu. Už vím, kdo to je, vzpomněla jsem si; je to Mengele. Sedl si vedle mě a pohladil mě po tváři.
„ Sie wollte uns zu enkommen.“
Pak se napřáhl a dal mi obrovskou facku, až jsem odletěla na druhé sedadlo.
„Aber dieses Mädchen war falsch!!“
Pečlivě od sebe odděloval slova, abych jim rozuměla. Poslední už skoro křičel. Bez výsledku. Pořád jsem netušila, co po mně chce. Pak vytáhl ze své náprsní kapsy malou ampulku s jehlou. Než jsem stihla cokoliv udělat, jehla s ampulí mi trčela z nohy a z celého těla mi najednou začala odcházet veškerá energie.
„Kinder denken, dass sie damit durchkommen.“
Mengele stál nade mnou a smál se. Ucítila jsem, že jsem k něčemu tvrdému připoutaná. Ohlédla jsem se vpravo, byl tam Dror. Podívala jsem se vlevo, Avi. Né, chtěla jsem vykřiknout, ale z mého hrdla se vydral akorát divný skřek. Do té doby bych si myslela, že by takový zvuk nemohlo vydat ani zvíře, natož člověk.
„Hahaha! Dass wir es geschafft schon.“
Zatleskal.
„Und jetzt, meine Liebe, ist das Ende!“ zařval.
Chytil mi hlavu, podíval se na mě a pronesl o trochu klidněji.
„Du být prfní!“ Vytřeštila jsem oči.
Schválně to řekl česky (alespoň se o to snažil), abych mu rozuměla! Díval se na můj vyjevený výraz a smál se. Už ne jako člověk, ale jako zrůda. Zrůda, která nemá právo tohle dělat s lidskými bytostmi, která nemá právo brát si lidské životy, jak se jí zachce. Zrůda, kterou nezajímalo nic jen vlastní prospěch.
„ZRŮDO!!!“ zakřičela jsem a snažila se vysmeknout z jeho zrůdného, ale pevného sevření.
Stisknutí zesílilo. Otočil se na chvíli jinam, když se obrátil zpět, měl v ruce další podivnou ampuli, ve které byla však modrá tekutina. Násilím mi otevřel ústa a tekutinu do nich nalil. Nechtěla jsem ji polknout, ale už jsem se skoro dusila, protože mi Anděl smrti držel nos, abych jím nemohla dýchat. Za chvíli jsem ucítila bodání po celém těle.
„Né, Rebeko!“
Podle hlasu to byl Avi. Poté se mi začalo všechno rozplývat, vnímala jsem jen nesnesitelnou bolest, která nebyla nikde, přesto všude. Bylo to, jako by se do mě zaseklo tisíce ledových seker. Pomalu se pohybovaly a zraňovaly každý kousek mého těla, smýkaly sebou od nohou k hrudníku, od krku k rukám.
„Né!“ vykřikla jsem, ale zbyl po mně jen tichý bublavý zvuk, který se chtě nechtě dral z plic plných rudé krve.
„Du weißt nicht den Tag noch die Stunde…“
Uslyšela jsem nakonec, pak se všude rozhostilo očekávané mírumilovné ticho.