Viktor: Jak jsme na tom s oslavou?
František: Vše zařízeno, můj pane.
Viktor: Obsluha, zábava, jídlo a další věci?
František: Ano, pane to vše je zařízeno, zbývá jen poslední věc. Jako hostitel byste měl mít paní domu. Neříkám, abyste se hned s nějakou ženil, nebo něco takového, ale muž ve vašem postavení a…
Viktor: A co?
František: Promiňte, pane, tyto soudy mi nepřísluší. Vždy mi šlo jen o vaše blaho, štěstí a pověst.
Viktor: Ne, nemusíš se omlouvat, chápu to.
František: Skutečně? Nejsem si jist. Jste příliš pyšný na to, abyste se jí přiznal. Ne, jste dost pyšný na to, abyste si to přiznal sám sobě.
Viktor: Nevím, o kom to mluvíš, starý příteli.
František: No, to určitě, jistě že to víte. (mumlá si pod vousy)
Viktor: Co jsi to říkal?
František: Nic pane, vůbec nic.
Viktor: Dobře! Mohl bys mi říct, jestli ta nová služebná má něco na starosti na té oslavě?
František: Myslíte Evu! Proč probůh ji nemůžete nazvat jménem?! Zase jste se pohádaly? (povzdychne si)
Viktor: Ale vůbec ne, my se přeci nikdy nehádáme. Co bych to byl za pána, kdyby si služebnictvo toto ke mně mohlo dovolit.
František: No, to určitě. Ty bys ji určitě vyhodil za to. To je absurdní. (mumlá si pod vousy) Má na práci obsluhu stolů v domě. Proč se ptáte?
Viktor: Dal by se na tu práci sehnat někdo jiný?
František: To snad nemůže myslet vážně. On ji skutečně chce vyhodit. To snad… zbláznil se, můj pán se zbláznil! (mumlá si pod vousy a kroutí nevěřícně hlavou) Ano, dalo by se to, pane, ale já osobně bych…
Viktor: Tak to rád slyším! Výborně, zařiď to a pošli ji teď za mnou! Můžeš jít.
František: Hoh, můj pán se dočista zbláznil. Můj pán se zbláznil láskou, kterou nemůže mít, a tak ji teď chce vyhodit. Běda, běda (mumlá si pod vousy a odchází ze scény)

Viktor (zpívá):

Eva (zpívá):

Viktor (zpívá):

Eva (zpívá):

Viktor (zpívá):

Eva (zpívá):

Viktor (zpívá):

Eva (zpívá):

Viktor (zpívá):

Eva (zpívá):

Viktor: Slibuješ, i když nevíš, kdo je můj bratr?
Eva: Je jedno, kdo to je, nebo jaký je. Je to váš bratr. Nechci jít pryč, nechci to tady opustit. Konečně jsem našla po dlouhé době zase místo, které mohu nazvat svým domovem. Dlouho jste ho hledal. Je těžké být bez rodiny. Je jedno, jaký je, nebo kdo to je. Slibuji!
Viktor: Dobrá tedy, budeš tady a budu koneckonců rád. Nakonec toto bude tvá zkouška. Když uspěješ, brána znovu na druhou stranu se otevře. Přesto drž se prosím zpět a moc se neukazuj.
Eva: Ano pane, sice nevím proč, ale udělám to.
Viktor: Až přijede, obávám se, že pochopíš, pak však nepanikař a vzpomeň si, co jsi mi slíbila.
Eva: Udělám vše, abych to, co jsem slíbila, také držela.
Viktor: Děkuji, můžeš jít.

Viktor (zpívá):

Marie: Nezdá se ti támhle ta služka nějako povědomá? (Nakloní se k Romanovi a šeptá mu do ucha, přitom pokradmu ukazuje na Evu)
Roman: Hmmm, já nevím, asi ano. Tyto služky se vyskytují všude možně. Běhají z jednoho panství na druhé. Udělají vše jen pro to, aby splašily, co nejvíc peněz. (pohrdavě)
Marie: Vždyť my dva děláme to samé.
Roman: Jen jednou jsem udělal to samé, abych získal peníze, postavení, moc a také jsem získal tebe. Štěstí mi to však nepřidalo. Od té doby mám jen děs a noční můry. Nedosáhl jsem klidu. Jako by mě něco uvnitř sžíralo. Co mě však sžírá nevím a obávám se, že až se objeví, pochopím a to bude můj trest.
Marie: Ach chudinko, pořád tě to trápí, ale má sestra byla vždy takové nemehlo, hloupé. Jen dobře, že dostala lekci. (vezme ho láskyplně za ruku a pokusí se ho políbit)
Roman: Jak takto můžeš mluvit o své sestře?! Já, kéž bych, bral jakéhokoli sourozence i příbuzného i třeba naivního jako je ona. Je možná naivní, ale alespoň věděla, co je štěstí. (vytrhne se Marii a odchází od ní pryč k Viktorovi, ti spolu začnou vést rozhovor a za nějakou dobu se začnou šťastně objímat.)

Marie: Promiňte, ale mohu se zeptat?
František: Óóó, samozřejmě má velectěná paní, jsem vám k službám. (ukloní se)
Marie: Támhleta sloužící je mi nějak povědomá. (pokradmu ukazuje na Evu, která teď přes celou scénu pospíchá s tácem telecí pečínky)
František:To je divné, Eva je u našeho pána teprve prvním rokem a vlastně i prvním rokem dělá sloužící.
Marie: Co že, ona se jmenuje Eva.
František: Ano, paní.
Marie: A nevíte, co dělala předtím.
František: Ne, to je mi skutečně líto. Vím jen to, že můj pán ji znal již předtím a že se k ní chová skoro jak k robě rovné. To bude však způsobeno asi tím, že ji má velmi rád.
Marie: Aha (odejde za Viktorem, Romanem cestou však zadrží Evu a objedná si u ní pití)

Roman: Áááá, Marie, Marie, tady jsi. Já jsem tak šťastný. Bdím nebo sním, ani nevím!
Marie: Co je, vyhrál si snad ruletu, nebo nějakou jinou hazardní hru. (zvědavě a chtivě) Mimochodem těší mě, Pane Viktore Pokorný Mé jméno je Marie Charvátová. (usmívá se a potřásá si s Viktorem rukou)
Roman: Ano, vlastně něco podobného. Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěl, že jsem kdysi byl nalezen na břehu naší krásné velké řeky. O žádných příbuzných jsem nevěděl. Myslel jsem si, že všichni zřejmě nějak uhynuli, při nějakém ztroskotání naší lodi. Ale teď jsem zjistil, že mám bratra Viktora. Máme odlišná přímení, protože když mě nalezli, nevěděli o mě vůbec nic, ani jak se jmenuji. Ale tohle je důkaz toho, že jsme bratři. (mává nějakými papíry v ruce)
Marie: Aha, takže jsi nic nevyhrál. (zklamaně)
Viktor: Skutečně, o žádných příbuzných jsi nevěděl? Myslel jsem si, že vám nedávno zemřel bratranec?!
Roman: Jo vlastně ano…
Viktor: Buď klidný, já to na tebe neřeknu, ale je tu jedna taková menší věc…
Marie: Myslíte ji! Je tady, že! Je to támhle ta číšnice! Jak vůbec můžete, takto vydírat svého bratra!

Eva:

Viktor: Evo, já tě prosím!
Eva: Moc se, vám pane, omlouvám. Chtěla jsem se skrýt v davu sloužících. Hodně jsem se změnila, ale má sestra mě stejně poznala. Nemyslím, že je k něčemu ještě něco předstírat. Nebojte se, nikomu však lámat kosti nebudu. Kromě věcných poznámek neudělám vůbec nic. Dodržím slib, který jsem dala.
Marie: Takže se vzdáváš své pomsty. No prosím, a to bylo předtím těch řečí! (směje se)
Roman: Evo! Ty… (stojí jako solný sloup, těká očima z Viktora na Evu, z Evy na Marii a poté znovu na Viktora)
Eva: To jsem neřekla. Oba pocítíte můj hněv! (odchází ze scény)
Marie: To jste udělal schválně, že tu je! Ona se své pomsty nikdy nevzdá! Co jste to za bratra! (ječí na Viktora)
Viktor: To samé můžu říci však i já o vás. Jste její sestra, neměla byste být na její straně?!
Marie: Ale já, já… No tak něco řekni, Romane!

Roman: Ty jsi jí pomohl?
Viktor: Ne, pomohla si sama. Teprve před rokem jsem ji zaměstnal, už jako úspěšnou komornou.
Roman: Miluješ ji a obdivuješ. (konstatuje)

Roman: Nikdy my neodpustí. Nikdy… (vezme sklenici s vínem a rozmáchne se s ní, hodí ji proti podlaze)
Viktor: Jak dlouho jsme se znali, ale nevěděli jsme, že jsme bratři? Úplně stejnou dobu, jako jsme znali i ji. Vždycky jsem…jsme…

Marie (zpívá):

Eva (zpívá):

Marie (zpívá):

Roman (zpívá):

Eva (zpívá):

Marie (zpívá):

Eva (zpívá):

Roman (zpívá):

Eva (zpívá):

Marie (zpívá zároveň s Evou a Romanem):

Eva (zpívá zároveň s Marií a Romanem):

Roman (zpívá zároveň s Marií a Evou):

Marie (zpívá zároveň s Evou a Romanem):

Eva (zpívá zároveň s Marií a Romanem):

Roman (zpívá zároveň s Marií a Evou):

Eva: Co? Co jsi to říkal? (vyděšeně a překvapeně)
Roman: Už vím, co mě celou dobu tak sžírá.
Eva: Neříkej, ono tě něco sžírá? (jízlivě)
Roman: Vše je na nic, miluji tu, která mě nesnáší.
Marie: Ne, nenávidíš ji, je to tvá nepřítelkyně! (zoufale)
Viktor: To je pouze jejich věc! (šokovaně hledí na Evu s Romanem)
Eva: A co?
Roman: Tu jedinou. Jak blízká je nenávist k lásce?!
Eva: A co? Co čekáš? Křídla již nemám. Již přešla jsem tu hranu, na tu stranu.
Roman: Ani anděla prosit o odpuštění nemohu.
Eva (zpívá): Andělé! Andělé! Krásní andělé, patří do nebe. (zvedne se ze země a přijde až k Viktorovi)
Roman: Jsme nepřátelé bez jediné šance. Jsi moje nepřítelkyně a ty jediná mě můžeš zničit. Jsem ti vydán na nemilost a nemilost.
Eva: Tak vyslyš můj trest! Zlomil jsi mi srdce, odtrhl jsi mě od mé rodiny, sprostě jsi mě okradl. Ať se tedy misky otočí. Okradla jsem tě o tvé srdce a teď ti ho zlomím, protože se provdám s jiným. Miluji ho, tvého bratra a ty poznáš, co jsem cítila. Sžíravou neklidnou duši, srdcem křeč, již nezapomeneš! Do své smrti nenajdeš klidu. (praví jako kletbu)
Roman: Přijímám, svůj uděl. A přeji vše nejlepší. Srdečně blahopřeji. Přeci jen, co si mohu více přát než štěstí tebe a Viktora? (smutně a sklesle, přechází k nim a blahopřeje)

Marie: Co je tohle za konec? Co je toto za uhozený konec? (přejde k divákům) No a vy se na mě tak blbě nedívejte a radši napište lepší! (zatáhne se za ní opona a na scéně zbyde jen ona) No, na co čekáte, dobře zaplatím. Nevěříte? Mám plno zlata, celou truhlu. Počkejte, hned se vrátím s tou truhlou a nebojte se, nikdo vás nezavře za braní úplatku. Jen, když nakonec vše pro mě dopadne dobře a ne pro ně! Nevěříte mi, já se hned vrátím! (volá a odchází ze scény)