Andělské slzy

Šla na jedné koleji s jemným úsměvem na rtech. Za uchem měla povadlý květ, snad planá růže. Svoji tvář měla obrácenou k nebi a ruce rozpažené, jako by jimi chtěla obejmout celičký svět. Své blízké, známé, rodinu. Celý svůj svět. Anebo je spíš měla rozpažené, aby udržela rovnováhu. Rozverně si broukala písničku.
Bylo koncem srpna, a ačkoliv mělo být podle rosničky v televizi krásné slunečné počasí, o dnešku to neplatilo. Šedá obloha dávala lidem znát, že i ti nejlepší se mohou splést a že příroda je všemocná. A že je konec léta. Pršelo. Ale jen lehce, jinak by tu jen tak nestála. Mlha, která se odkudsi vzala, se převalovala sem a tam a krajina vypadala jako z pohádky.
Nebo spíš z hororu. Prolétlo jí hlavou. Znovu obrátila svoji tvář k nebi. Studené dešťové kapky jí dopadali na tvář. Nevadilo jí to, stejně nebyla nalíčená. Promoklé modré džíny studili a v botách jí čvachtalo. Jaké štěstí, že si dneska vzala tu červenou, nepromokavou bundu. A za chvíli bude doma. Ujel jí poslední autobus tak to vzala pěšky. Po kolejích. To že po nich občas chodila, nikdy nikomu nevadilo, trať se nepoužívala. Byla tu jen na okrasu. Ale… kdysi se tu prý proháněli vlaky z války… A teď nic.
Pršelo na ně tehdy taky? Přemítala hloupoučce. Jistěže. Prší přeci pořád.

A co je to vlastně déšť?
Vědec by nad takovou otázkou jen zvedl oči v sloup. „Voda přeci.“ Byl by býval řekl. A pak by se dal do vysvětlování, že je odpařená voda, tedy pára, že ano a ta se v mracích sráží a tak dále…
Co by býval řekl kněz? Kněze otázka zastihla nepřipraveného a tak si odpovědí dal, více méně, záležet.
„Déšť… Ano ten déšť. Říká se, že dešťové kapky, jsou slzami andělů.“
„Jak to, že nejsou slané?“ Zeptalo se tehdy malé děvčátko. Kněz už měl odpověď připravenou. „Protože slzy andělů nejsou jako slzy lidí.“ Vysvětlil a byl rád, že ho tak rychle něco napadlo.
Ale to není odpověď.

Dívka na kolejích zavrávorala. Nakonec ale udržela rovnováhu. Stejnou rovnováhu jaká byla ve světě. Vratkou.

Proč voda padá z nebe?
„Protože všechno padá. To je zákon gravitace.“ Prohlásil vědec a tvářil se děsně učeně.
To kněz měl jinou odpověď. Krásnější. Ale také smutnou.
„Dešťové kapky jsou slzami andělů, kteří pláčou nad naším světem, nad skutky lidí...“ Řekl a obrátil tvář k nebi. „Slzičkami se ho snaží očistit od všeho zlého…“
Děvčátko otočilo tvář ke knězi a upřeně ho vykulenýma očima sledovalo.
„A zabírá to?“ Otázalo se naivně.
Kněz k dítěti otočil smutnou tvář.
„Co myslíš?“ Otázal se, zatímco je oba smáčel lehký srpnový deštík.

Co když mají pravdu oba? A co když ne? Co když je voda jen voda, něco magického a zároveň i natolik obyčejného, že to podléhá přírodním zákonům? Ale… co když měl pravdu kněz? Co když je déšť doopravdy slzami andílků, kteří se nám snaží pomoci? A… kdyby to tak bylo… mohli by…

V kabině bylo teplo. Mladičký strojvedoucí si ukousl kus žvance a zařadil větší rychlost. Tahle trať se léta nepoužívala a oni, ti nahoře (zase si vymysleli nějakou blbost!), chtěli vědět, jestli je stále ještě průjezdná, či jaké opravy by byly potřeba. Včera trať prošel kolega pěšky, aby se o případných problémech dozvěděl dřív, než ji někdo na zkoušku projede. Kroutil nad tím hlavou mladičký strojvedoucí. Že se mu chtělo, takovej starej páprda… Stará škola. Ale energie má stále ještě dost a zásobu takových vtipů, že se nad nimi červenal i ten dlaždič co nám přišel spravit chodbu k hajzlíku.
Ale ta příroda je tu krásná… Prolétlo mu hlavou když minul několik vzrostlých smrků mezi kterými se schovávali břízy a krásně vonící jedle. No to se divím, že to tu ještě neobjevili. Pomyslel si po zcela typickém českém myšlení. Třeba támhle ta krásná jedlička, ta by se vyjímala jako vánoční stromek v obýváku jen co je pravda… Náhle se mlze zablesklo cosi červeného. Vzápětí mu došlo, že to byla něčí bunda.
Instinktivně zatáhl za brzdy.

…mohli by smýt i mé hříchy?