Angel

Anděl
Prozářená místnost, přeplněná světlem, které téměř zaslepovalo. Místnost zaplněná nakypenou nádherou, která působila neskutečně a přehnaně, místnost plná lidí ve společenských oděvech. Dámy ve svých večerních robách a vyčesaných vlasech, muži ve svých oblecích.
Všechno a všichni působili škrobeně, uměle, neskutečně a člověku se z toho dělalo až zle. Vyumělkovaná krása vytvořená pro tuto příležitost, která byla pomíjivá. Oslava na počest nikoho a ničeho, jen aby se majitelé domu vytáhly jeho krásou a svým jměním. Obyčejné pokrytectví lidí vyšších vrstev, které nezajímá nic jiného než společenské postavení, které je podle všeho zbytečné jako cokoliv v této místnosti, či snad sále.
Mladý muž v koutě sálu se sklenkou šampaňského v ruce. Malými doušky upíjel z kříšťálové sklenky, pohrdal touto společností, veškerou tou pýchou a nádherou. Byl umělec donucený k tomu aby se zůčastnil této ceremonie. Donucený řečmi přítele a společností aby se neukrýval ve svém nitru a ateliéru nebo za stolem svého pracovního stolu.
Pohrdavým pohledem, černých očí sledoval pohyby návštěvníků, téměř je studoval. Umělý smích dam, umělé zdvořilé chování mužů, vše tak průhledné a nechutné až se tomu usmíval. Přejížděl pohledem po všech těch lidech se škrobenými úsměvy, přejížděl bez zájmu jejich tváře a nevýrazné rysy hledajíc skutečnou krásu. Přemýšlel o jejich životě a jejich cílech, smyslu jejich bezvýznamného života.
Jeho pohled se zarazil na alabastrových rysech mladého může jenž stál téměř přes celý sál od něho. Jeho mladé rty se jemně usmívaly, opravdově ne uměle jako rty všech ostatních, jemně vystouplé lícní kosti, rysy působící téměř žensky. V celém tom umělém sále působil nadpozemsky, jako anděl, který přišel navštívit tuto zem z nebes, aby se ujistil o její povrchnosti a zrůdnosti. Mezi stovky těch masek nezapadal. Při pohledu na něj měl pocit jakoby kolem něj bylo slabé mléčné světlo. Rostl v něm pocit, že sleduje skutečného anděla.
Když pootočil hlavu a podíval se do očí umělce, který jen přihlížel celému dění, musel se pousmát nad jeho zaujatým pohledem do jeho tváře. Snažil se působit nezůčastněně, ale právě v této chvíli se mu to nedařilo. Musel opětovat jeho úsměv, který působil hřejivě a příjemně.
Jeho nohy jakoby neposlouchaly jeho mozek, rozešli se z kouta místnosti přímo k tomu andělskému chlapci, který ho sledoval nádherným pohledem modrozelných očí. Čím byl víc blíž, tím jeho srdce více bušilo...
„Dobrý večer dámy, pane,“ věnoval jeden ze svých umělých a nacvičených úsměvů kroužku, který zaměstnal jeho pozornost. Umělý úsměv dam a slabé zachichhotání naznačující, že si už stihli prohléndnout jeho tělo. Znérvoznilo ho to, ale ne na tolik aby odešel.
Konverzace plynula sama, hlas toho chlapce zněl dospěle a mužně, líbilo se mu ho poslouchat, snad proto mu často předával slovo. Netrvalo dlouho a dámy, které před tím chlapce obklopovaly se po jedné vytratily do davu a oni zůstali sami uprostřed stovky lidí. Nevnímali je, vyšli do zahrady honosného domu, kamínky na cestě křupali pod podrážkami bot.
„Zapoměl jsem se představit jmenuji se Kalein.“ Usmál se umělec s černýma hlubokýma očima, které splývaly s tmou kolem, která byla stejně jako ty oči propletena pavučinou světla, které proudilo ze sálu, z anděla naproti němu.
„Těší mě pane, já jsem Michael.“ Usmál se a stiskl nabízenou ruku. Kalein se pobaveně usmál.
„Děje se něco?“ Zeptal se nechápavě Michael a zrudl.
„Od začátku si myslím, že jste anděl.“ Pousmál a sledoval jeho reakci, znejistění, sklopení hlavy, vytrhnutí se z jeho sevření... působil jako školačka, které polichotil její idol.
„Jaké to je být umělcem jako Vy?“ Tou otázkou ho překvapil, nevěděl jak má odpovědět a pouze na něj zíral. „Malujete, nemám pravdu? Viděl jsem spoustu Vašich obrazů, jsou plné barev, pocitů a zobrazují Vás.“ Usmál se a onoho umělce zamrazilo, viděl v jeho dílech to co nikdo jiný, to co do svých obrazů dával, kousky sebe, malé koušíčky jeho zničené, rozervané duše.
„Je jednoduché táhnout štětcem po plátně.“ Vydrala se mu z krku slova, která jakoby ani nepatřila jemu. „Když máš v hlavě obraz, který chceš vytvořit, pokaždé to vypadá jinak, ale snahou dosáhnout vysněné podoby, se malování stává jednoduchým.“ Vyslovil slova, která nebyla pravdou, zarazil se, upřeně se zadíval na postavu před sebou a na ten pobavený výraz, který jasně ukazoval míru pobavení nad jeho vykolejením a naprostou neschopností popsat to co je na první pohled jednoduché.
Michael se rozesmál a sledoval jeho výraz plný zmatení a pocitu neschopnosti. Měl z toho radost, ale čím déle se s tímto umělcem bavil, tim více nechápal, proč ho chce můž, který ho najal, zabít.
Smích mladíka před ním byl nakažlivý a za chvíli se i Kalein musel smát až ho za chvíli bolely tváře a břišní svaly. Trvalo dlouho než se oba uklidnili, chtěli poslouchat smích toho druhého a nechtěli přestat.
„Kolik, že ti je?“ Zeptal se Kalein a stále pozoroval ty jiskřičky smíchu v jeho očích a možná i plamínky něčeho dalšího, když se jejich pohledy střetly, něčeho co neuměl pojmenovat a bál se, že je to v jeho očích také.
„Dvacetdva od zítřka.“ Zazubil se, nelhal a ve skrytu duše doufal, že mu nabídne aby byl na narozeniny s ním.
„Tak to gratuluju.“ Rozzářil se a pevně mu stiskl ruku, pozoroval na jeho tváři úsměv, ale poté zklamání. „Máš to s kým oslavit?“ Zeptal se jemně, jeho stín v očích si vyložil jinak než měl.
„Ne.“ Zavrtěl hlavou a pousmál se, zahořela v něm naděje. Nelhal, otce sice měl, ale nestýkal se s ním od smrti jeho matky, už tomu bude pět let.
„A nechtěl bys je oslavit třeba semnou?“ Zeptal se přidušeně a bál se odpovědi. Michaelovi se rozzářili oči, bezmyšlenkovitě skočil malíři do náruče a z hlavy se mu vypařil jeho úkol. Vyhnal ho, teď chtěl byt alespoň chvilku šťastný. Chtělo se mu brečet štěstím, když ho malíř obejmul kolem zad a usmíval se, sálalo z něj teplo, které cítil strašně dávno.
Oba věděli, že ten večer začalo něco co je ani ve snu nenapadlo, ale oba se toho báli, těšili se na to a utíkali před tím.
„Zmizíme odsud a začneme s oslavou už dneska?“ Zašeptal mu Kalein do ucha možná více smyslně než chtěl a chlapec se mu v náručí zachvěl touhou, jeho samotného to zarazilo natolik, že si toho ani nevšiml.
„Dobře.“ Pousmál se neochotně se od něj odtáhl. Prošli halou aniž by je někdo zastavil, rychle a hlavně nepozorovaně. Nasedli do Kaleinova auta a mířili si to k jeho domu. Kalein během cesty zjistil, že dvaceti letý chlapec, který seděl vedle něho je neuvěřitelně chytrý a hlavně nádherný, přitahoval ho po tak krátké chvilce, že se mu to zdálo jako sen. Povídali si o všem možném, ke Kaleinovi jeli téměř hodinu, měli štěstí na červenou a upřímně Kalein nejel více jak šedesátkou, ale anděli po jeho boku to nevadilo, těšil se jeho blízkou přítomností a hlubokým, krásným hlasem.
„Ty nechodíš do školy?“ Zeptal se se zájmem, když na toto téma nepadla žádná zmínka.
„Je to k tobě ještě daleko?“ Zeptal se rychle, nechtěl o škole mluvit, měl maturitu, ale nemohl si dovolit vysokou ačkoliv chtěl. Neměl peníze a když se propadl na dno společnosti, nemohl jen tak odejít a začít studovat. Navíc architekturu, akorát by se mu vysmáli. Musel splnit úkol, který mu byl dán a možná potom se dostane ke studiu, do společnosti a k práci, kterou chtěl opravdu dělat. Ne jako tudle špinavou nemyslnou práci. Jeho pohled zesmutněl, ale stále se nepřestával usmívat. Kalein si toho všiml, toho drobného stínu, jenž mu projel přes hladinu vod jeho očí, zaklel se za svou otázku.
„Už je to jen kousek.“ Řekl bez barvy v hlase, tím hluchým tonem, kterým říkal ano na prodej svých maleb. Chlapec, spíše mladý muž, vedle něj po zbytek cesty mlčel, oni oba, posledních deset minut bylo v autě ticho jako, kdyby jeli na pohřeb jejich společného přítele. Až před jedním z domů vystoupily a vešly do dveří prostorného bytu.
„Chovej se jako doma.“ Pousmál se malíř, znepokojen tou náhlou změnou. Michael kývl, snažil se najít způsob jak se s ním bavit jako před tím, ale neustále mu hlavou lítala jeho práce. Musel ho zabít a musí dřív než mu přilne k srdci víc než teď, byl pro něj jako dávno ztracený přítel, láska kterou znova našel, ztracená iluze znova se plížící ze stínu, něco co dávno ztratil a nyní našel. Měl strach, ale chtěl být šťastný, aspoň na pár hodin, aspoň na své narozeniny.
„Máš to tu hezké.“ Usmál se, když prošel obývacím pokojem spojeným s kuchyní kde Kalein zíral do prázdné lednice.
„Děkuju.“ Otočil se na něj „A doufám, že nemáš hlad, protože tu jsou maximálně hranolky.“ Nevinně se usmál, to dodalo jeho tvrdým rysům na jemnosti a kde kdo by se asi do tohodle obrázky nevinnosti zamiloval. Michael se musel zasmát a zavrtěl hlavou.
„Nacpal jsem se chlebíčků a dortů na tom fádním večírku.“ Kývnul hlavou a sedl si na pohovku.
„Ty jseš vážně náročná návštěva.“ Poznamenal a nalil jim aspon minerálku, položil jí před něj a sednul si vedle toho anděla co našel.
„Počkej ještě uvidíš jak sem náročnej.“ Osočil se a hodil po něm polštářem.
„Tak ono se to chce prát.“ Zvolal pobaveně malíř, kterého trefil polštář do hlavy, vzal ho a bouchnul s ním Michaela. Oba se smáli jako malý kluci a midlili se polštářema.
„TIME!“ Zakřičel Michael, držel dlaň proti Kaleinovi a napil se minerálky, Kalein neodolal a opřel mu čela o nataženou dlaň.
„Konec, klidně si nech výhru na todle sem už starej...“ pobaveně podotknul stále opřen o dlaň, která jakoby ztuhla ve vzduchu.
„No jo dědo,“ Zašeptal pobaveně a rukou o kterou se opíral ho pohladil po vlasech „už máš šediny.“ zasmál se. Na tato slova skončil pod starším mužem na gauči a pištěl jak školačka, protože ho Kalein lochtal.
„Ty malý kuře.“ Smál se a lochtal ho, veškerý odpor, který mladší kladl byl zbytečný, přestal ho lechtat, až když mu tekly slzy. „Nebreč.“ Zasmál se obejmul, kolem ramen a setřel jeho slzy. Michael se vzdorovitě zapřel a zamračil se na něj. Kalein se opět začal smát a Michael ho za to kousnul do ruky, kterou měl na jeho tváři „Au!“ Vyjekl a téměř ho od sebe odhodil.
„To máš za to kuře!“ Zasmál se a upravoval si košili.
„Tak seš štěně ty koušou.“ Usmál se. Michael se sladce usmál a pak se neubránil zívnutí, byl unavený, chtěl spát, chtěl zaspat svou povinnost, chtěl aby spal on aby ho zabil ve spánku a nebo ho chtěl varovat aby od něj utekl, aby zabil on jeho cokoliv jen ne splnit svou povinnost.
„Tak poď ukážu ti kde budeš spát, já se vyspim na gauči.“ Usmál se Kalein a zved se z gauče. Michael vstal a šel za ním. „Tady je pak koupelna,“ ukázal na jedny bílé dveře „a tady budeš spát.“ Otevřel mu ložnici, vypadala jak když tam nepatří, jedna nízká postel s kovou pelestí a jedna stará, dřevěná skříň u postele malý koberec na nohy a obraz nad pelestí postele, vybočovala z luxusu celého bytu. Michael usoudil, že jinou ložnici ani mít nemohl, zkrátka k němu seděla.
Kalein mu ještě vyndal alespoň triko na spaní a ručník, když ho ty mladá ruce ze zadu objaly. Nemohl se udržet při pohledu na jeho široká záda, byl jak malá holka a nyní čekal odmítnutí, ale aspoň na chvilku chtěl cítit teplo toho umělce jenž mu ukázal čistotu srdce. Cítil jak se obrací a jeho silné ruce ho objímají kolem pasu.
„Co ti je?“ Zašeptal mu do ucha.
„Nebudu spát sám, spíš se mnou, děda jako ty nemůže spát na gauči.“ Spíše mu to oznámil než se ho ptal. Kaleina tím zaskočil a ten na něj jen něj tupě zíral a po chvilce kývnul, čímž vytvořil úsměv na tváři toho malého satana, který vypadal jako anděl. Michael ho políbil, úzkostně a přesto něžně, znovu se oddálil zadíval se do těch tmavých očí a přemýšlel jestli raději nemá zmizet dokud mu ještě zvývá zdraví rozum a zachránit tím je oba. Kalein mu zvedl bradu a tentokrát to byl on kdo spojil jejich rty a donutil tak mladšího z nich k úplné rezignaci na záchranu, zabolelo ho to, ale rty na těch jeho bolest vzaly na sebe a s nimy odplouvala čím dál za prostor kde byli oni, za čas kde existovali a stáli spolu, daleko mimo jejich existenci...
Skrz žaluzie na oknech do pokoje nevnikalo téměř žádné sluneční světlo a tak dva muže na posteli slunce nemohlo vzbudit. Byly to jeho první narozeniny za tak dlouho dobu, kdy měl příležitost je prožít tak jak bude chtít on sám, ne tak aby ho nikdo neviděl nebo aby nemusel někoho zabít. Sice musel, ale snažil se vymyslet jak z toho, snad jen pro dnešek na tu povinnost zapomenout a propadnout dětské touze po nafukovacím balonku...
Probudily ho cizí rty, znal je, znal tu sladkou chuť těch rtů jenž ho líbaly, otevřel oči, pozvolna jako by se bál, že ty rty zmizí. A zmizely, aby mohly vytvořit hřejivý úsměv, oplatil ho.
„Dobré ráno, nevěděl jsem co snídáš, tak jsem něco připravil.“ Kývnul hlavou ke stolku na kterém byl tác s palačinkami, z ktercýh se kouřilo, čerstvé rohlíky, marmeláda, nugeta, káva, čaj i kakao. Michael párkrát zamrkal a přemýšlel jestli se mu to nezdá.
„Nevěděl jsem, že umíš vařit.“ Dodal zaraženě a natáhl se pro palačinky, nugetu a začal je spořádávát jak kdyby týden nejedl. Kalein se musel usmát a sám si vzal kávu a rohlík s marmeládou.
„Tady máš nějaký oblečení, snad ti bude.“ Usmál se na Michaela a dal mu na postel tašky s oblečením „Za půl hodiny vyrážíme, tak se připrav“.
„A Kam?“ Zeptal se zvědavě a vysypával tašky, Kalein na něj jen pobaveně mrkl a zmizel do obýváku, sám už byl oblečený. Černé triko bez rukávu dávalo vyniknout jeho vypracované postavě i tetotávní, které měl od ramene po zápěstí, včera večer si ho přes dlouhou košili nevšiml, slušelo mu. Své černé kratší vlasy měl rozcuchané a vypadal neodolatelně sexy, což si Michael dobře uvědomoval.
Byl jako v jiném světě, celý den mohl dělat jen to co chtěl. Držet jeho drsnou dlaň, být v zábavním parku a chovat se jako malé děcko, nezajímali ho lidé kolem něho, i když moc dobře věděl, že ho určitě sledují. Jedl svá oblíbená jídla bez pocitu donucení a nechuti, cítil něco co si myslel, že už dávno neexistuje, chtěl aby to tak zůstalo na pořád, ne jen na pár hodin. Chtěl zastavit čas a zůstat jen v tomto jediném dni, chtěl se dívat přes rameno pouličního umělce a potom slyšet strohou kritiku jeho díla, když si Kalein karikaturu odnášel. Popichoval ho, provokoval, obímal ho a věřil mu, přesto věděl, že večer bude muset udělat něco, čím zabije i zbytky naděje v sobě samém. Jeho zabití znamenalo i zničení zbytků duše v tom mladém těle. Nikdy neměl hledat svého otce a chtít od něj pomoc, když matka umírala na rakovinu a především nikdy neměl vzít tento úkol a radši se nechat na místě zabít.
Když se nad město snášela tma Michaelovi se zračila v očích jako černá temnota a strach. Pohrával si s malou ampulkou v kapse a druhou rukou svíral ruku své oběti, chtěl brečet, křičet, snažit se bojovat o jeho život, ale takhle ho to bude bolet míň, než kdyby ho dostali oni. Raději ho zabije sám a zavrhne sám sebe než ho nechat lidem, které vede jeho otec - mafie, špína, odpad společnosti, ztělesnění zla a zavržení. A co mohl dělat? Útéct znamenalo zdrogování a zbití, nesplnit rozkat to samé, vzepření, neuposlechnutí, nechuť to všechno znamenalo jen ponížení, v lepším případě smrt. Po znovuopětovném zavírání svého srdce přiznal, že je sobec a nemá právo žít a přiznal sám sobě, že ho miluje. Vysokého umělce z tmavýma očima a srdcem již tak zjizveným a zničeným, že další zrada by ho zabila tak jako tak.
Seděli na lavičce v parku, začínalo být chladno tak se k sobě tiskli. Michael byl zabořen do Kaleinova ramene a jednou rukou ho obímal kolem pevných boků.
„Jak ses dostal k malování?“ Zeptal se po chvíli ticha a nadzvedla bradu aby viděl, alespoň část jeho obličeje, snažil se jí vtisknout do paměti, takhle klidnou, krásnou, usměvavou a přece drsnou.
„Ani ti nevim, kreslil jsem už jako malej kluk. Moji rodiče mě k tomu vedli, podporovali mě v tom co mně bavilo a v tom abych byl právník, na popud otce dobrá.“ Dodal pobaveně a zasmál se. „Baví mě kreslit, malovat. Maloval jsem i pár replik fresek v různých kostelech, ale někdy to dělám bez chuti a jen pro peníze.“ Dodal s tonem sebezapření a studu. „Počkej tady“ Přerušil ho než na to stačil něco odpovědět a opustil ho. Michael se jen usmál a zůstal sedět na lavičce, věděl, že se vrátí.
Za chvilku se k němu vracel po betonové cestě parku mezi pospíchajícími lidmy.
„Vím, že nejsi holka, ale máš narozeniny a mně se líbila.“ Usmál se a trochu nejistě mu podal modrou růži. Michael se usmál a vzal si jí, voněla byla tak krásná s trny, které mohli zranit. „Připomíná mi tě“ dodal Kalein, když se sedl zpátky na lavičku a znovu ho k sobě přitáhl. Michael se smutně usmál, ale to druhý vidět nemohl. Ano byla celá on možná krásná, vyšlechtěná proto aby ohromila s trny, které mohly zranit, ale on musel i zabít.
„Děkuju.“ Usmál se a vtiskl mu letmý polibek. Seděli spolu dokud se nesnesla tma uplně a cesty osvětlovaly jen lampy. Nikam se mu nechtělo i když už mu konečky prstů začínali necitlivět zimou. „Pudem už domů a tentokrát to nezakecáš, máš ledový ruce.“ Rozkázal Kalein a vytáhl ho na nohy.
„Ano tati.“ Zasmál se a zasulotoval. Potom se obejmuli kolem pasu a prošli krátkou cestu ke Kaleinovi domů beze slova, šli rychle byla jim zima, ale stále domů nechtěli jakoby oba věděli, že se stane něco co nechtějí.
Doma si udělali kakao, zapálili krb a z gauče sledovali jeho plameny, které se chvěli a příjemně hřáli. Modrá růže byla ve váze v kuchyni. Michael jí chvilkama sledoval a doufal, že zmizí.
„Půjdu se umejt.“ Oznámil Kalein, když cítil, že v přítomnosti tepla jeho těla a plamenů usíná. Michael se neochotně odtáhl a pustil ho.
„Ale dělej!“ Usmál se a jemně ho políbil. Kalein se pobaveně usmál a kývl.
Michael ho sledoval očima, které ztemněly a ztratily jiskru, odnesl hrníčky od kakao a nalil jim bourbon, který byl ve vitríně v obývacím pokoji. Do Kaleinovy sklenice vlil obsah malé ampulky a promíchal jí s alkoholem. Oči mu vlhly a ruce se chvěly, nechtěl, musel, myslel na celý den, který s nim prožil, vše co o něm věděl se mu honilo hlavou v malých námitkách aby to nedělal, nemohl, dopadl by hůř. Vzpomínal na jeho skleslý výraz, když mu vyprávěl o Julii, jeho snoubence, která zemřela při autonehodě, o úsměvu s kterým vyprávěl příběhy z dětství, různých vernisáží, právnické praxe i o dílech, které udělal. Rád ho poslouchal. Poslední a nejsilnější námitkou bylo jen to, že ho miluje, a právě tato námitka se stala jediným důvodem, který mu nedovolil skleničku vylít do dřezu.
„No to ti to trvalo.“ Řekl vesele, když se Kalein vrátil z koupelny v teplácích.
„No promiň no.“ Vyplázl na něj jazyk a sklouzl mu pohled na skleničky. „Ty najdeš všechno viď?“ usmál se a přisedl si, Michael jen kývl a podal mu jeho skleničku.
„Tak na Tvoje narozeniny.“ usmál se a chtěl si s ním ťuknout, Michael zavrtěl hlavou a skleničkou uhnul.
„Ne na moje narozeniny, na nás, na trapnej večírek, kde jsem měl možnost tě potkat a na dnešek, protože to byl nejhezčí den v mém životě.“ Usmál se a až nyní si přiťukl, Kalein kývl s jemným úsměvem a vypil celý obsah skleničky, Michael svou také a sevřel jeho ruce ve svých.
„Omlouvám se, ale všechno ti vysvětlím, jen nemluv, prosím,“ dodal lítostivě a hlas se mu chvěl, chtěl aby věděl vše, když má umřít. „Otce jsem našel, je to mafián a já abych mohl žít alespoň na nějaké úrovni musím zabíjet. Posledním mým cílem jseš ty.“ Mluvil rychle, hlas se mu nezadrhával, snažil se.
Kalein vytřeštil oči a vytrhl mu ruce „Proč?“ Vydal ze sebe.
„Mlč, položil mu prst na ústa. Řekl to, musím a nechci aby Tě dostali oni, vím, čeho jsou schopni.“ Jeho hlas zněl smutně, lítostivě a Klein nevěděl co se děje. Michael si před něj klekl a obejmul ho kolem ramen, jeho hlavu si přitiskl na hruď.
„Co je to za vtip to není vtipný!“ Zakřičel Kalein a odtáhl ho od sebe.
„Vtip to není, Kaleine, já tě miluju.“ Usmál se a políbil ho, se vší láskou i touhou, která v něm byla.
„Já tebe taky.“ Zašeptal Kalein stále v přesvědčení, že je to vtip, Michael cítil jak mu polibek oplácí a pak ucítil to bolestné škubnutí a Kalein se chytil za hrudník. Vyvalil oči. „Nedělal sis srandu,“ dodal bolestně, ale i úlevně „Vím čeho je schopen Tvůj otec.“ Vysoukal ze sebe a jednou rukou ho k sobě přitiskl. „Děkuji.“ Zašeptal, opřel o něj hlavu a jeho srdce přestalo bít, vysadilo ze své činnosti a Michaelovi se z očí spustily slzy.
Byl slunečný podzimní den, příliš krásný na tuto událost. Kolem čerstvého hrobu na městeském hřbitově stála malá skupinka lidí, nemohlo jich být více než deset. Všichni v černém s obličeji bez úsměvu, jen v jednom byla vidět skutečná bolest ze ztráty osoby jenž pro něj byla vším. Modré oči ztratily jiskru, kterou zemřelý tolik miloval, obličej zbělel a úsměv před třemi dny nadobro zmizel. Nebrečel, nemohl, ztratil vše. Stál po boku jeho sestry, byla mu podobná, ale nebyla on, byla jen bolestnou přípomínkou toho, čeho se vzdal. Sledoval hlínu dopadající na rakev s kameným výrazem, nebylo v něm nic víc než pohřbená živá láska a vedle ní zející prázdnota. Někdo mu poklepal na rameno, cítil to, ale nereagoval, nebyly to ty ruce jenž ho hřály a obímaly.
„Otec tě hledá, musíš jít.“ Hlas byl tichý, možná lítostný, byl jeho přítel, ale pracovat musel. Patřil k jedněm z mála, kteří ho ihned neodtáhli za jeho otcem.
„Ještě chvíli.“ Zašeptal a sledoval jak se přes čerstvý hrob dává travěný koberec Už jseš navždy pryč projelo mu myslí a trpce se usmál mojí vinou. Položil na hrob modrou růži, očima pohladil jméno na mramorové desce, potřásl rukou jeho rozřesené sestře.
„Včera mi volal, byl nadšený a šťastný, chtěl mi vás představit, podle hlasu si vás měl moc rád.“ Pronesla roztřeseně a jemně ho objala, on jí položil ruce kolem ramen, bylo to studené gesto bez emocí. Poté se vydal pryč po boku muže jenž ho vedl na smrt.
„Miluju ho, to nezmění.“ Řekl, když nasedal do černé dodávky, odpovědí mu bylo chápavé kývnutí. Za dvě hodiny byl zkroucený na betonové podlaze cely, z úst mu tekla krev a na těle se tvořily modřiny.
„Tak cos k němu cítil? Chceš žít? Řekni to co chci slyšet!“ Opakoval už poněkolikráté hlas jeho otce.
„Miluju ho!“ Vykašlal ze sebe. Jeho otec pokynul rukou a jeden z mužů stojících u zdi natáhl stříkačku, do žíly mu vpravil heroin. Michael se nebránil, jen sledoval jak se stříkačka vyprazdňuje, věděl, že je to konec a to drogy ani brát nemusel. Usmál se, šťastně, půjde za ním. Upadl do bezvědomí.
Jeho tělo našla druhý den ráno policejní hlídka v příkopě s úsměvem na tváři, jeho případ byl uzavřen jako smrt heroinového závisláka. Nic víc. Žádná zmínka o tom, že zachránil před bolestí jediného člověka, kterého kdy miloval a uvalil sám sebe do pekla, kde Satan byl jeho vlastní otec.