Awesodemy Flair High School 6.DÍL

6.ČAST

Dočtenou práci o historii školy zakončila gestem otevření pusy se slovy „Vítej mezi nás,“ no, koho by to nepotěšilo. Inka se už těšila na její tajné články, které úspěšně od heslovala a věděla, že to bude bomba. Nedělala to pro sebe, neměla v úmyslu si něco přivlastňovat, ani zveřejňovat pravého autora, jen měla tendenci zveřejňovat to nejlepší, nejexkluzivnější a nejčtenější. Spíš se hodila do nějakého bulváru a vytahovat na celebrity všelijaké drby. Přímo se v tom vyžívala.

***

Ten den měli vyjít týdenní noviny, a samozřejmě když ho Ann viděla i s článkem o panu Evansovi, absolutně vůbec nechápala.
Noviny vycházejí v podvečer a ona jako nová členka, si hned jeden výtisk vzala z vrátnice bytů. Nemohla tomu uvěřit, když si přečetla titulní stranu. Když si je brala, neprohlížela si je.
„Profesor Evans, sukničkář a podvodník,“ zajímavý titulek, co jiného Inku mohlo napadnout. Hned druhá věc, na kterou se podívala. „Autor: Anonym,“ ulevilo se jí. Jedno, ale nechápala. Věděla, kdo to udělal, o tom nebyl pochyb, ale jak to heslo dokázala zrušit, v tak krátkém momentu. Ono totiž ‘‘B8v3l9kQ4hA‘‘ se jenom tak neodhalí.
Nevěděla, jestli má cítit zlost, nebo trochu radost, že se o to už dál nemusí starat. No, jedna obava ji nemohla uniknout, o kom si asi ředitelka bude myslet, že to napsal.

Všude po bytech se už řečnilo, a pár tváří padlo i na Ann. Nikdo, kromě Destiny nevěděl, že šla na žurnalistku, ale to si myslela jen ona. Učitelé to provalili. Ann raději zapadla do pokoje a dívala se na nějaké úkoly a to i do matematiky.

„Je to tvoje práce, viď že jo?“ zeptal se Zann od dveří a v ruce článek, jeho výraz byl značně pohoršený. Na chvilku zčervenal, protože Ann měla na sobě župan. Oddychl si, protože ten snad jen tak nespadne.
„Je tam napsané ¨Anonym autor¨. Proč si myslíš, že jsem to byla já?“ Zeptala se klidným hlasem, a opřela se o dveřový rám.
„Protože, do této chvíle se tu nikdy nic takového neocitlo. A ty si sem přijdeš, děláš, že sebe nějakou…“ nedořekl.
„A pak na to druzí doplácí, a co se divíš. Každý učitel a kluk na tebe čuměl, když nosíš ty korzety a podobně. Když dloubeš do vosího hnízda, je jasné že potom po tobě půjdou,“ zněl fakt naštvaně.
„Klidně jsi mohla říct, dě**a, ku**a… Jsem zvyklá, říkají to o mě už pět let, od té doby se nic nezměnilo,“ řekla s klidem. Mrzelo jí to, a to hlavně proto, že to on jí zachránil. Jenže se nenechá ubíjet.
„Možná už by byl nejlepší čas s tím něco dělat,“ skoro až na ní vykřikl. Hodil po ní noviny a chystal se jít zpět do bytu.
„Já se jí nestala dobrovolně, oni to ze mě udělali,“ řekla tiše Ann a pak zavřela dveře. Zann to neslyšel.

Další den ve škole, hned po zazvonění se hlasitým rozbouřeným hlasem ozvalo v rozhlasu:
„Pattersonová Ann a Inka Gotting ať se ihned dostaví do ředitelny!“ třída zpozorněla a Ann se v klidu postavila, posbírala si věci a šla. Třída na ni jen zírala.

„Co má znamenat!“ zakřičela Adriana, teď se hodí spíše zdvořilost, takže paní ředitelka.
„Pravda?“ zeptala se Inka. Trochu pohlédla na Ann, ta zůstávala zcela v klidu, tohle už má jednou za sebou.
„Je to tvoje práce, že Ann. Proč musíš zničit tuhle školu. To jsi mi nemohla říct normálně soukromě, a zničit dobrou pověst Awesodemy Flair??“ hlas už měla klidnější, za to víc zoufalejší.
„Když jsem tak udělala prvně, zatutlali to pod koberec. Nehodlala jsem marnit čas a k tomu, já to nevydala,“ odpověděla ji v klidu.
„Já, že jsme spolu už o tom mluvili a máme nějakou důvěru,“ zklamaná ředitelka se znovu podívala na článek. I tak musela uznat, že tohle je vážně dobře odvedená práce. Ale desítky zvonících telefonů od pobouřených rodičů, ji hned názor trochu vyvrátil. Totiž noviny jsou zasílány i jim, aby věděli co se na škole děje.
„Inka?“ řekla ředitelka, nadzvedla obočí a pohledla na zrzku pyšnící se svým činem.
„Ano paní ředitelko?“ tónem jakým to řekla, to mohlo působit drze, ale nebylo tomu tak. Nebála se a rozhodně nelitovala.
„Proč jsi to zveřejnila?“ zeptala se ředitelka, ruce složila na stůl a stále sledovala článek.
„Protože má talent, a já udělám vše, aby se vydávalo jen to nejlepší,“ moc ji to k obhajobě nepomohlo.
„Ann ti dala ten článek, abys to zveřejnila?“ ptala se dál.
„Ne, když včera přišla, dala mi notebook, abych si zkopírovala nějaké její práce a posoudila je. Našla jsem tam za heslovanou složku. Úspěšně jsem se dostala přes heslo a potom jen užasla. Uznejte, toto nemohlo být skryté,“ pyšnila se.
„Chtěla jsi to zveřejnit?“ pro změnu se otázala k Ann.
„Původně jsem to měla jako obranu, proti profesoru Evansovi. A jak je v článku zmiňovaná reportáž s bývalou studentkou a zveřejněn její příběh a životní poznamenání, tak jsem to chtěla jako zbraň, ale opravdu mě nenapadlo, že by se stalo takto,“ vysvětlila Ann.

Ani nevěděla, že v tu dobu už k paní Maria jela sociální služba kvůli dítěti a pravděpodobně týrané ženě. Tam zjistili, že Maria má po celém těle plno modřin a hned se svým dítětem byla převezena do domu pro matky v nesnázích.

„Dobře. Doufám, že je to tedy jasné, že to co jsi napsala, se bude řešit. Pan profesor Evans byl dočasně odvolán, aby se vyhnul nějakým problémům. Můžete jít, a ty Ann ještě počkej,“ oznámila ředitelka.
„Ano?“ zeptala se, když Inka odešla.
„Máš tu nahrávku?“ zeptala se.
„Ano, tady,“ vytáhla ji z kabelky a rovnou pustila. Ředitelce to stačilo, a samozřejmě jí to hned zabavila, ne ve zlém. Spíš, aby to ubránila.
„Jak se cítíš?“ změnil se jí úplně tón hlasu, byl starostlivý.
„Jak to myslíte?“ nějak jí to hned nedošlo.
„Jak jsem byla u tebe v nemocnici. Bereš prášky?“ nervózně poklepávala prsty po stolu.
„Jo, proč se tak zajímáte. Tohle není vaše povinnosti,“ chystala se odejít, rozhodilo jí to.
„Máš pravdu, ale zaleží mi na tom,“ byla nervózní, nevěděla co jak říct, aby se něco neprovalilo.
„Ještě mi řekněte, že si tak ničím život. Měla bych se sebou něco dělat a podobné věci, a já vám potom úspěšně začnu říkat mami. Starejte se o svoji dceru, ne o mě,“ trochu se přeřekla Ann. Neměla to v plánu.
„Veverko, jsem tady,“ vyrušil je hlas zástupce ode dveří.
„Mám jednání,“ řekla ztrapněná ředitelka a chytla se za čelo.
„A sak…,“ nedořekl. Díval se na umívající Ann.
„Tak já už půjdu. Paní Veverko, pane Veverčáku, těšilo mě,“ řekla pobaveně a odešla. Pak uslyšela nějakou hlasitou poznámku od ředitelky přes dveře k panu Thomas Taylor, zástupci.

Ve třídě se nijak zvláštního nic nedělo a po škole šla Ann hned do redakce. Inka jí dala nějaké náměty a pustila de do práce. Samozřejmě se jí ještě omluvila za svůj čin, i když omluva nebyla upřímná, tak to bylo aspoň zdvořilé. Nijak to nehrotila. Když se Ann zeptala, jak zjistila heslo, řekla jí: „Mám na to své metody. Promiň, nemůžu ti je prozradit.“

Ten den si ještě stihla udělat nákup a poprvé zkusila školní jídelnu. Nahodila se peníze na kartu a pochutnávala si už na večeři, těstovinový salát.
Místnost byla obrovská. Působila jako obrovská hala, s vysokým stropem, zdobnými lustry. Obložení bylo ze dřeva v mahagonových barvách stejně tak stoly a židle. Podlaha byla z bílých kachliček se šedými mlhovými útvary. Stoly byli po šesti. Vešlo by se k nim najednou čtyři sta lidí minimálně. K večerním hodinám tam moc lidí nebylo a před obědy se někdy stály a menší fronty.

***

Dalšího dne, kdy jim profesor Sting, oznámil, že se celá třída přesune do jeho učebny modelárny, místo hodin morálky, všichni byli nadšení. Ann moc nechápala. Na místě jim vysvětlit, že je to kvůli smyslu pro detail soustředění, zručnosti a uklidnění. Potřebnou trpělivost a vyrovnanou mysl. Profesor Sting, nebyl ani tak učitel, jako spíše uznávaný umělec, vystudovaný sochař. Jeho některá díla jsou velmi uznávaná a za některé dostal i nějaká ten milion. Měl prořídlé delší černé vlasy s velkou známkou šedi ve staženém culíku, pod brýlemi u nosu vystouplé, jako by bradavice, silnější postava, ale i tak měl opravdové jméno a uznání. Každému dal nějaký přírodní předmět. Okrasnou dýni, mušli, kost, písečnou růži, či nějaký ocelový znak, podobným keltským. Ukázal jim nádoby s hlínou a mohli začít tvořit. Ann dostala mušli s několika ostrými výstupky. Stejně tak ji měl i Zann s Ottisem. Těm třem dal ještě špejle, které se hlínou obalí, pro zpevnění.
Dostali ještě pláště, aby se neumazali. Pro začátek jim ukázal postup. Všichni se do toho pustili a ne všem se dařilo

Asi po třech hodinách práce a přestávce se všichni rozesmáli.
„Ty Tristane, máš špinavé pozadí,“ začal Jay. Chtěl si ji oprášit, ale ruce měl celé hnědé od hlíny.
„To nevadí, špína je čistá,“ poznamenal učitel. Úsměšky studentstva.
„Kde jste špinavý?“ dodal.
„Pr*el,“ zasmál se Jay a Tristan se už umýval, aby to mohl oprášit. Byl to spíše jen prach, sedl si někam, kam neměl.
„To nevadí, kalhoty ji schovají,“ znovu poznamenal profesor. Třída se rozesmála.
„Pane profesore, můžete?“ zavolal si ho Mason.
„To vypadá jako by chuděrka dýně spadla s desátého patra. Pěkně zvedněte nad ní ruku a nech tě jí spadnout,“ zasál se učitel a své poznámkou naznačil, ať ji zničí. Mason do ní začal boxovat pěstmi a uděl dokonalé dílo násilím. Za to Madison, svojí písečnou růží už pomalu přiváděla ze základního tvaru k dokonalosti.
Ann nad tím kroutila hlavou, vždy ji nějaká ta proporce unikla, jednou hlínu musela přidávat tam, kde ubírala a opačně, nakonec se zapojil učitel a všem trochu pomohl.

„Každý si pak udělá vlastní odlitek,“ oznámil. Když Alex po dalších dvou hodinách a obědu, dílo dodělal.
„Nejen v hlavě, ono i v rukách,“ poznamenala Violet. Také dělala písečnou růži, nebo spíše slepovala placky k sobě.
„Musím, když taky tvořím,“ oznámil Alex.
„Neštvi, nebo ti rozcuchám vlasy,“ a ukázala mu ruce, skoro až po lokty umazané.
„No jo,“ řekl a nesl vymodelovanou kost k učiteli. Ukázal mu jak připravit sádru, udělat z toho formu a zpevnit to. Všichni tak udělali, ať se jím to povedlo, nebo ne.

***

Další týden vyšlo oznámení, že jedenáctého listopadu bude ples, ke dni veteránu. Začal nový měsíc. Stromy ve školním areálu byly už skoro holé. Barevné listy na narezlém trávníku shrabával zahradník a Ann to zkracovalo dlouho chvíli s panem profesorem Whitem.

„Ann, mohla bys nám zopakovat co je to sociální interakce?“ všiml si nesoustředěné žákyně.
„Dělí se na čtyři druhy. Přímá interakce, kontakt tváří v tvář. Nepřímá interakce, díky třetí osobě nebo různými komunikačními prostředky. Záměrná interakce, znázorňuje úsilí, rodiče nebo vy učitelé, kteří se nás snažíte ovlivňovat, vyučovat a vychovávat a potom nezáměrná interakce, to je každodenní vliv osob v neformálních situacích, kdy dojde ke ztotožňování se sociálním modelem,“ srozumitelně řekla Ann, přesto si ani nestoupla, či se nepodívala směrem k učiteli. Stále jen hleděla z okna, její jediné štěstí bylo to, že byla fakt našprtaná.
„Jaké jsou chyby?“zeptal se přísněji, je to učitel se srdcem na správném místě, ale Ann chování k učitelům se moc nezměnilo a pořád k nim byla drzá a nedbala jejich pokynů.
„Haló efekt, první dojem, efekt sociálního postavení, projekce, předsudky a stereotypy,“ odříkala přesně, jak to šlo za sebou v učebnici.
„Dobře. Ostatní piště si,“ nechal dívku na pokoji a začal diktovat.
„Chování je vždy třeba vzít transakčně. Nikdy jako organismu sám, o nic víc než o životní prostředí samostatně, ale vždy k ekologické-environmentální situaci, organismy a životní prostředí objektů brát jako stejné svému aspektu. ….“

Hodiny byli zdlouhavé a Ann měla za úkol jít na basketbalový turnaj, ze kterého má zhotovit článek do novin.
Když našla obrovskou tělocvičnu, kde už byla družstva nastoupená, našla si volné místo a sledovala. Bylo to už po vyučování a tak si mohla notebook položit na pohodlné normální oblečení a pustila se do psaní.

Do té doby si vlastně ani neuvědomila, jak je Tristan úžasný. Nejen že na protější tribuně měl hotový fanklub v podobě minimálně padesáti fanynek, které pištěli, tleskali, a křičeli, jak moc ho milují. Pod tribunou bylo vyhraněné místo, pro roztleskávačky, kde byla i Violet, bylo to takové malé rozptýlení, pro ni. Neuběhlo ani pět minut zápasu a Tristan dal už tři koše, ale soupeř ho dohnal, byla to elitní sportovní škola, takže se to od nich očekávalo, ale Jayden s další hráči z týmu to jen tak nenechali. Všichni ve svých černých dresech s bílým lemováním a rudým číslem na zádech reprezentovali školu a svůj talent všemi triky driblingu a rychlými pohyby.

Asi v polovině prvního zápasu Ann pochopila, proč je Tristan tak oblíbený. Třpytivý pot se leskl na jeho tvářích a svalů. I tak se nedala poznat sebemenší únava. Čokoládové oči a pramínky vlasů slepené potem, létající za jeho hlavou při prudkých pohybech s míčem a stálým úsměv, začal zabírat i na ni. Měl něco do sebe. Proběhl kolem obrany, odrazil se a i na jeho menší výšku vyskočil až ke koši, kde se zavěsil a dal koš. Ještě se zhoupl a svaly na pažích se zdvojnásobily, vyzařovala v nich síla. Plácl si s Jay a pak si všiml Ann. Zamával na ni a několik jeho fanynek hodilo vraždivé pohledy, Ann ho ignorovala a snažila se psát dál. Ve sportu se moc nevyžívala a tak byla vděčná, že si včera stihla přečíst článek o basketu a pravidel.

Celý tým popleskával Tristana po zádech a byli vděční, že spolu s jeho pomocí a Jaydena vyhráli první část zápasu.
No, při druhem prohráli, když Tristanovi protivník nastavil nohu a upadl. Vyvrtl si kotník, spolu s protivníkem si užije zbytek hry na lavičce.

„Hej kámo si v poho?“ ptal se Jayden, schouleného Tristana na zemi držíc se za kotník.
„Jo pomoz mi,“ přikázal mu. Podal mu ruku a jedním tahem ho zvedl. Vyskočil na zdravou nohu a při snaze šlápnout na levou zraněnou nohu, se mu noha podlomila.
„Budeš moc hrát?“ ptal se trenér, co hned doběhl a pomohl mu s Jaydenem na lavičku.
„Jo jasně,“ řekl nerozumně. No, doktor mu to nedovolil.

„Tak to si nemyslím, ani bych se nedivil, kdyby byly natržení vazy. Tento turnaj odehrají bez vás Tristane,“ slova Tristana zasáhly a Jay byl celý nesvůj.
„To zvládneš kámo, tatík na tebe bude hrdý,“ řekl mu Tristan a nechával si přikládat led na kotník.
„Ty se hlavně uzrav," řekl Jayden. Hrdě se ujal míče a válka škol znovu začala. Jayden byl něčím nesvůj, nejen že mu dvakrát vzali míč, ale málem nechytil ani přihrávku. Po pauze na lavičce, kde seděl Tristan, odmítajíc jet okamžitě do nemocnice, než skončí zápas, vedli spolu rozhovor. Nic zvláštního, jen se snažil kámoše uklidnit. Popravdě Jayden někdy něco neříkal ani jemu, jeho otec na něj pořád dělal tlaky, aby následoval jeho stopy a nedělal mu ostudu, a když zjistil, že má za kamaráda kluka, které je v jeho očích větší hvězda byl nadmíru zklamán a svému synovi, to řekl naprosto nechutným tónem.
Po polovině třetí části zápasu, kdy hráči dostali deset minut k dobru na záchod a na odpočinek Jayden to využil trochu jinak. Potřeboval myslet na něco jiného, a když viděl samotnou sedící Ann a poraněného kámoše, něco ho napadlo. Nechtěl myslet na rodinu a na tíhu naloženou na svých bedrech, ale na zlepšení nálady, k tomu jí musel něco říct. Tristan nebyl jediný, koho zaujala.

„Děláš článek?“ zeptal se. Zelené oči se na ní usmívali s bílými zuby a žlutým usmívajícím smajlíkem v uchu.
„Jo. Od kdy nosíš náušnici?“ zeptala se zaujatě.
„Pro štěstí jen v zápasech,“ usmál se na ní a napil se sody. Stáhl si ručník z ramena a utřel si pot z čela. Hnědé vlasy si hodil do zadu a zůstaly pěkné místy nadzvednuté a nadýchané.
„Co potřebuješ, nebo proč jsi přišel?“ zeptala se, dívčích tváří s ostrými pohledy na sobě zcela ignorovala.
„Motivuj mě,“ řekl bezmyšlenkovitě, prostě to ze sebe vyvalil.
„Jak to myslíš?“ nechápala.
„Když vyhrajeme, půjdeš se mnou ven,“ řekl rozhodnutý, poblíž Ann nikdo neseděl, tak je nikdo nemohl slyšet.
„Nebudu s tebou spát,“ řekl naprosto v klidu a přivřela víčka, prsty na klávesnici ji padali i poslepu v naprosto pravidelných úderech a hned měla další odstavec napsaný.
„Nemysli si, nechci s tebou spát. Mám svou přítelkyni,“ obhájil se. Ann zaklapla notebook a podíval se na něj.
„Že ji tu nevidím. Co tedy po mě chceš?“ otázala se.
„Půjdeš se mnou jen do Kavárny, trochu se seznámit a popřípadě, bys mohla být milejší na Tristana. A jít s ním na ples. Hm…?“ navrhl jí.
„A co ta tvá přítelkyně?“ zeptala se zvědavě, jako by návrh co jí před chvíli dal, ani neslyšela.
„Bydlí trochu dál, vídáme se málo kdy. Proč tě to tak zajímá?“ nadzvedl obočí, a Ann se ďábelsky usmála.
„Ne, jenom tak,“ odpověděla.
„Takže co ta nabídka?“ znovu se zeptal.
„Proč bych měla být milejší na Tristana, natož s ním jít na ples?“ kdyby Tristan neseděl pod tribunou, kde je ona, podívala by se na něj.
„Líbíš se mu, ale to znamená, že když se ptáš, tak to zvažuješ?“ zvedla se mu nálada, na svého otce zapomněl. Nechce hrát pro otce, chce hrát pro sebe, zábavu a hlavně pro své přátelé.
„Platí obojí,“ řekla mu, a podali si ruce.
Udělala to, ale z jiného důvodu, než mít kafe zadarmo, jak si myslela. Neudělala to ani pro nějakého kamaráda, který je nejpopulárnější na škole. Udělala to, aby mohla napsat vítězný článek. Dárek od Inky, odhodlání napsat to nejlepší, ať to stojí, co to stojí.

Zápas skončil.