Awesodemy Flair High School 7.DÍL

Blížila se poslední minuta a druhý tým vedl o dva body a ještě k tomu měli míč. Jayden si všiml skleslého Tristana a pak lhostejné Ann. Přimhouřil oči a rozběhl se, otočil se kolem blonďatého kluka, co chtěl dát další koš, vyskočil a srazil vystřelený míč, který v zápětí chytil. Protihráče ho hned obklíčili, přihrál jednomu spoluhráči, ten přihrál dalšímu a mezitím se Jayden vyprostil a měl volnou ránu. Přihráli mu nazpět a to už bylo posledních deset sekund. Váhal, nebyl si jistý, slova jeho otce pořád cítil, stejně tak empatickou bolest v noze Tristana, a touhu pomoct kamarádovi. Podíval se na Ann, které stála a něco křičela, jenže to křičeli všichni. Rozmáchl se, vyskočil, a míč hned jak doletěl, se začal kymácet na obruči. Celá tělocvična ztichla, dokud míč nezačal poskakovat po zemi, a dokutálel se do rohu tělocvičny.

„Vítězem jsou Gepardi Awesodemy Flair,“ prohlásil rozhodčí. Ann si ani neuvědomovala a tleskala, když se sebrala, rychle vzala notebook a psala, dokud to měla v hlavě.
„V posledních sekundách Jayden Bird dal koš za tři body, a tak přinesl týmu Gepardů z Awesodemy Flair High School, další vítězství.“
A pak ještě pár dodatků od komentátorů.
Tělocvična jásala a fanynky Tristana se kolem něj rychle zběhly, na jeho štěstí ho nezdrželi dlouho a tak nějakého toho jejich litovaní, byl ušetřen, protože ho vezli do nemocnice. Naštěstí Ann, ho ještě stihla.

„Ahoj, hrál jsi dobře,“ řekla mu v chodbě. Tristan řekl doktorovi, který tlačil jeho vozíček, protože nebyl schopný chodit, ať mu dá ještě minutku.
„Ahoj díky,“ řekl ji a nervózně zatáhl rty do pusy.
„Já jen,… hm…,“ přemýšlela jak má cokoliv říct, neměla to domyšlené.
„Co?“ usmál se na ni, aby nebyla tak nervózní.
„Dal bys mi vědět, jestli je to něco vážného z nemocnice. Víš Inka je moc přísná,“ zkusila to jinak, ukázala notebook a naznačila, že píše ten článek.
„Jasně, dáš mi číslo?“ zeptal se, Ann už mu podávala svůj mobil, kde jí napsal číslo, uložila si ho.
„Snad se uzdravíš?“ řekla a chystala se odejít, ale přes prosklené dveře zahlédla Jaydena. Doktor už vezl Tristana dál a Ann byla trochu ve zmatcích. Sama věděla, že někoho na ples bude potřebovat, ale nebyla si jistá, co když ji odmítne.
Dívala se na Jaydena a střídavě na odjíždějícího Tristana. Poslední pohled na Jaydena ji jasně ukázala, co si myslí, „měli jsme dohodu,“ to vyzařovali jeho oči. Ann rychlým pohybem otočila hlavu a vzápětí i tělo, rychlím kroky v doprovodu klapajících podpatku, se rozběhla k Tristanovi. Ten se otočil, za zvukem podpatků.
Nechápavě se na ni díval, doktor zastavil.
„Máš hodně fanynek, jak jsem zjistila, takže si nejsem jistá, jestli je vůbec k něčemu se ptát. K tomu ještě profesor White by mi musel asi fakt ještě vrazit, že se chci zeptat já… Prostě, doprovodil bys mě na ples, byla bych nesmírně ráda,“ vydýchala nakonec.
„Za toto by profesor White měl vrazit spíš mě. To já bych byl poctěn, pokud bys mě doprovodila na ples, popřípadě dotlačila,“ jeho hlas zněl velmi smutně, zároveň ale šťastně, jenže to nepřevládalo, basket byl pro něj vším.
„Zase budeš skákat na koše jak opička. A pokud ne na plese, tak časem určitě. K tomu nejsem dobrý tanečník,“ hledala pár povzbudivých slov, no moc se ji to nevyvedlo.
„Jo, jasně,“ koutek úst se mu zvedl, ale hned padl do smutného mračení. Když si Ann představila, že by nemohla používat byť jen jednu ruku, taky ji taky nebylo do smíchu. Pak už jen sledovala, jak zacházejí za roh. V tom se po jejím boku objevil Jayden.
„Vyhovuje ti to v sedm?“ zeptal se, skoro až vyskočila, jak se ho lekla.
„Není to pozdě na kávu?“ podotkla pak udiveně.
„Já neříkal kávu, já říkal do Kavárny, to je jedna restaurace, kde je zabudovaná z jedné strany i kavárna. Někdy je to dost matoucí,“ začal se usmívat.
„Neříkej, fakt?“ řekla sarkasticky.
„Takže v sedm?“ znovu se zeptal.
„Co si mám vzít na sebe,“ zeptala se nabroušeně. Složila si ruce na hruď a proklínala, že má snad jednu dobrou stánku, a to je že si dohod váží.
„Nevím, zkus u toho přemýšlet na pana Whita. Jo a jaké máš číslo pokoje?“ zašklebil se Jay a chystal se utíkat do šatny a sprchy.
„387,“ zavolala na něj a vzdychla si.
Ann byla v koncích, nevěděla, co si počít, a proklínala se, že na to vůbec přistoupila. Nejen, že neměla vůbec žádné šaty, ale když si uvědomila, že je vlastně bude ještě potřebovat na ples, byla ještě ve větší depresi. Prohrabovala věci, co si dovezla, a nechápala, že ji zaboha nenapadlo si vzít na školu plné snobů, společenské šaty. Nakonec si uvědomila, že nějaké oblečení už bylo ve skříni. Všechno naházela do zadu, takže ho neměla na očích. Když ho začala prohrabovat, rukou našla její záchranu. Světle růžové šaty, s korzem s mnoho volánků, od pasu až dolů kde se změnili na šaty. Byl to úchvatný kousek, který obepínal její štíhlou postavu. Mezi čtyřmi páry bot, co tu byly, byly i růžové k nim.
„Úžasný, fakt super,“ pomyslela si. Velikost ji sedla.

„Si děláte ze mě prdel, takto jít ven jen tak,“ trochu si zanadávala k zrcadlu. Vlasy nechala v přírodně rovné, nechtělo se jí s nimi hrát. Na víčka nad zelenými oči nanesla světle růžové stíny a pod obočím do stříbrného odstínu, nijak výrazné. Černé dlouhé linky, černá řasenka na objem, její oči proměnili v kočičí. Vzpomněla si na dárek, co dostala od babičky k šestnáctým narozeninám. Byli to stříbrné růžičky, jako náušnice a k nim i řetízek, který napodoboval stonek s trny.
Babička ji byla velmi blízká, ale dva týdny po jejích narozeninách umřela. Ona asi jediná věděla, co Ann doopravdy cítí a vždy jí poskytovala rameno na její slzy.
Poslední úprava byl světle růžový lesk na rtech, trochu se až styděla, že je celá růžová, ze všech barev na světe, ji měla asi nejmíň ráda, nebo spíš se na ni vyskytovala naposledy, když byla malá.

„Ahoj,“ s úsměvem na rtech pozdravil Jayden. Měl na sobě černý kabát, šedý šál. Pod ním oblek, šedé kalhoty, do černa zabarvené sako, pod ním šedou vestu a šedou kravatu se stříbrnými odlesky.
„To už fakt jdeme na ples?“ zeptala se udiveně.
„No, mohli bychom,“ pobavil se.
„Nebude ti zima?“ otázal se k jejím holím ramenou.
„Minutku,“ řekla mu a šla si vytáhnout kabátek.
„Jinak pěkně sis to tu vybavila,“ nahlédl do jejího bytu. Ann hned zamrazilo, jak jako ona vybavila.
„Dík. Můžeme?“ otázala se. Její první zkouška společenského chování začíná, aspoň se nebála, že by neuměla chodit na podpatcích a upadne.
„Jistě,“ podal ji ruku, aby ji mohl vést, odmítla. Její první nezdvořilost v její lekci, aspoň si v hlavě tak pohrávala, že je to jenom hra. Další propad bylo, když ho předběhla a nedovolila mu otevřít dveře k jeho Aston Martin Vanquish.

„Žiješ si na volné noze,“ nadhodila Ann. Auto bylo toho důkazem.
„Já ani ne, ale jezdím v něm, aby můj otec o mě neříkal, že jsem nevděčný spratek,“ vysvětlil, hned na to se začal usmívat.
„Takže jezdíš v autě na truc?“ udivila se.
„Je to trošku složitější,“ úsměv zmizel.
„Máme spoustu času ne?“ ne, že by byla nějak dotěrná, spíš to říkala, aby nenastala ta trapná chvilka ticha, no stejně toho večera ještě přišla.
Když zastavil přes Kavárnou, Ann užasla. Tak stupidní jméno a tak nóbl podnik. Před vchodem byl kratší červený koberec, a nad ním přístřešek. Tentokrát Ann otevřeli dveře, až na to že to byl sluha, kterému potom Jayden předal klíčky, aby ho mohl zaparkovat. Rychlým krokem předběhl Ann a otevřel jí dveře do restaurace. Všude zářily svíčky a nesla příjemná vůně pivoňky, magnólie a lotosového květu v doprovodu citrusových plodů. Jayden šel hned k recepční, kde ohlásil rezervaci. Mile je doprovodila ke stolu pro dva. Ann si sedla sama a nenechala Jaydena, aby ji odstrčil židli. Neudělala to neomaleně, jen to bylo nedůstojné vůči němu.

„Jestli budeš mít připomínku, co se týče profesora Whita, tak na to rychle zapomeň,“ řekla a zasmála se, ano opravdu se zasmála a to mile.
„Je to takový už náš zlozvyk, dělá si z toho srandu snad celá škola. Vše co patří ke špatnému chování, zdvořilosti a podobně, máme hlášku, na profesora,“ pobaveně vysvětlil Jayden.
„Proč jsi šel vlastně na tuto smíšenou školu, jako sportovec a ne rovnou na některou, kde je jenom čistě sport, takových je spousty ne?“ nadhodila téma Ann.
„Otec má konexe a ty ho dovedli sem, samozřejmě já jsem tu nechtěl. Chtěli jsme s Tristanem na obyčejnou školu. Jenže vždy musí byt po otci, dokonce se dohodl i s Tristanovými rodiči, aby šel se mnou. Jeho rodiče na tom nejsou jak moji, a tak ho otec sponzoruje trochu i sponzoruje, ale ne že by jeho byli nějak chudí, to ne. - Dalo by se říct, že by byl i raději, kdyby Tristan byl jeho syn a ne já,“ zesmutněl, ale usmíval se přitom.
„Rodiče si člověk nevybere,“ neměla v úmyslu ho nijak utišovat. Jen prostě použila větu, kterou ji za posledních šest let říká každý.
„Jo, to je fakt,“ potvrdil Jayden a hned se zase začal usmívat. Ann to bylo trochu nepříjemné, nebyl to upřímný úsměv.
„Asi si říkáš, proč jsem tě pozval a podobně…,“ zadrhl se. Ann zvědavě nadzvedla obočí a čekala, co z něj vypadne.
„Rád bych ti pomohl,“ vypadlo z něj nakonec a dostal se popravdě k hlavnímu tématu, možná to při zápase chvilku bral jen jako zábavu, ale spíš s ní chtěl navázat kontakt.
„Jak bys mohl?“ nadhodila Ann, upřeně ho sledovala. Vyčesané vlasy doprava, nalevo pěšinka, a pár padající pramínku zamířili tam, kam chtěli. Maličkou vyboulený nos, tmavé řasy, hustší obočí, a byl velmi pohledný ne-li víc jak někteří lidí v Hollywoodu.
„Hodně učitelů, tě zatím tolerují, protože nevím proč, ale ředitelka do tebe něco vložila a celkem tě brání. Profesor White, teď o něm nebudu mluvit, jako o učiteli se kterým je sranda, ale jako vedoucím školské rady. To on pro tebe absolutně vůbec nebyl, nemá ve zvyku si zasedat, to je značně proti zásadám chování, ale může značně ovlivnit to, že na této škole nebudeš dlouho,“ vysvětlil jí.
„Jak tohle víš?“ chovala se jakoby to ani neslyšela, i tak jí zaujala zmínka o ředitelce.
„Před zápasem jsem zaslechnul jeho rozhovor se zástupcem. Ne, že by to byly nějaké pikle, jen něco ohledně tebe řešili,“ dodal.
„Co, přesně řešili,“ její hlas zněl podrážděněji.
„Nevím, slyšel jsem jenom část. Bylo to něco o tom, že tvé chování nezná meze. Něco o veverce, to jsem absolutně nechápal-„ Ann se pousmála, „- potom, že jestli se to nezmění, tak na téhle škole skončíš. Ředitelka hýbe všemi provázky, aby tě tu mermomocí ubránila, a učitelé pořád řeší skandál s profesorem Evansem, a že naši školu potápíš,“ chtěl pokračovat, ale Ann naznačila rukou, že to stačí.
„Proč mi chceš pomoct?“ klidným hlasem se zvědavě zeptala.
„Protože se mi tvůj článek o profesoru Evansovi líbil. Nenávidím takové muže a celkem dost mě zajímá, co v tobě ředitelka ukrývá,“ řekl s mírným úšklebkem. Akorát přišel číšník s lístky.
Omluvil se za zdržení a hned donesl objednávku v podobě nealkoholického šampaňského. Ann se jídla chtěla zdržet, díky značně vysokým cenám, neměla v úmyslu nechat Jaydna platit, i tak ji nakonec přemluvil i zaplatil.

Chvilku bylo to slíbené trapné ticho, pak se trochu rozpovídali o sportu a psaní, avšak o rodině už nepadlo jediné slovo. Bavili se trochu o Tristanovi, ale nic zajímavého. To když jí řekl, jak kámoše pobláznila, pro ni nebylo nic zajímavého. Ne, že by v tom byla nějaká namyšlená, naschvál provokovala a pak se v tom vyžívala, jen se to prostě dělo. Nikoho nenutila, aby se ohlížel za jejími korzety, bylo to trochu sporné.
Nakonec ještě přijala nabídku, ne ke sňatku, k tanci. A trochu si po delší chvíli procvičila nohy. Klidná melodie houslí a piána byli stvořeny k této chvíli. I tak uznejme, bylo to divné, jak tam tak spolu byli, zrovna oni.
Když dojeli zpátky k bytům, bylo před desátou.
„A ty kde máš byt?“ zeptala se ho ze zvědavosti a trochu z touhy, aby věděla, kterému okruhu se má vyhýbat.
„Páté patro, pokoj 513,“ pousmál se.
„Páté mají ty největší elity ne?“ zamyslela se. Už někde slyšela, že je tam Mason, jeho sestra, Violet a Alex.
„No, spíš zbylý fracci,“ zasmál se, Ann to tak vtipné nepřišlo, protože to pro ni byla pravda, ale Jayden byl v jejích očích už o něco milejší, i tak mu úplně nevěřila. Po tolika letech nebude věřit jen tak někomu, minulost ji naučila, co znamená víra a přátelé.

Stály před jejími dveřmi, byla to ta scénka v romantických filmech, kdy dívka čeká na polibek od kluka co se jí líbí a ten bere odvahu se k tomu dokopat. Stejně tak to viděl i Zann, když si šel skočit do večerky.
„Zdarec,“ pozdravil ho Jayden. Zann nadzvedl znechuceně obočí s pohledem na Ann, a pak taky pozdravil.
„Ahoj,“ řekl, pak je ignoroval a odešel.

„Díky, že si mi to řekl,“ řekla Ann a vrátila se k téma o ředitelce a učitelích.
„A budeš s tím něco dělat? Tu večeři jsem udělal proto, aby sis to mohla vyzkoušet, než bude ples. Promiň,“ opravdu se Jayden doznal.
„Ne, jsem ráda, že jsi mi mohl dělat společnost a pomohl jsi mi. Děkuji ti,“ řekla se sladce přehnaným úsměvem. Nějak se její nálada za večer opravdu zlepšila.
„Za tohle by ti profesor White, dal pochvalu,“ zasmál se Jay.
„Přesně to jsem chtěla,“ usmála se Ann a udělala nafintěné, namyšlené gesto, jak je dobrá. Pak ještě s vážným tónem poděkovala a rozloučili se.

Shodila si šaty na pohovku boty tři metry od sebe rozkopnuté, a už si to mířila do sprchy a postele.
Tu noc nemohla spát, něco jí žralo, a to byla ředitelka. To jak jí Jayden pochválil její vybavení bytu, to jak se o ní Adriana zajímá a brání jí.
Vytáhla mobil, našla správný kontakt a nechala ho vyzvánět.
„Dobré ránko,“ řekla příjemně a trochu provokativně i omluvně.
„Ahoj Eso,“ ozvalo se rozespale.
„Potřebuji službičku,“ hned vybalila zdráhavě.
„Eso, celý život čekám na tyto slova od tebe, ale opravdu to musí být v …“ odmlka, „ dvě, třicet osm,“ dodal mužný hlas.
„No, asi jo,“ znovu řekla omluvně.
„Dobře no, stejně jsem už vzhůru,“ dalo se poznat, jak si kluk na druhé straně zívl.
„Promiň,“ omluvila se už přímo.
„Corky, pojď zpátky do postele,“ dal se slyšet ženský hlas.
„Minutku zlato,“ odpověděl Corky.
„Která je to teď?“ zeptala se Ann zvědavě.
„Jak které, pořád Nasty,“ rozpoznala jeho srdečný úsměv.
„Co tedy potřebuješ?“ zeptal se.
„Vše o Adriana Thompson, a její pohybu v životě, za poslední rok, třeba i minulost“ řekla mu svědomitě.
„Kdo to má být?“ zeptal se zvědavě.
„Ředitelka Awesodemy Flair High School, jo a pokus se jí nějak spojit se mnou,“ řekla mu Ann.
„Ta prestižní škola, proč?“ znovu vyzvídal.
„Protože mě tu přijela, a nějak po mě hodně prahne, a poslední dobou nemám čas zjišťovat si věci sama,“ vysvětlila.
„Dobře, kolik mám času?“ zeptal se.
„Co nejdřív,“ zněla naléhavě.
„Dobře, všechno?“ hlas už měl probuzený, ale Nasty ho táhla zpět do postele.
„Jo, promiň za vzbuzení a dobrou noc. Pozdravuj Nasty,“ řekla odměřeně, neměla ji zrovna v lásce.
„Jasně. Se svědomím, že ti už nic nebudu dlužit, budu spát, jako dudek,“ zasmál se do telefonu.
„Snad aspoň ty,“ odpověděla mu Ann a zavěsila.
Další půl hodinu se převalovala, pořád myslela na Adrianu, nakonec jí spadl jeden balvan od srdce, že bude znát pravdu a usnula.