Blackout 1.kapitola

Our hearts a bloodstained egg
We didn't handle with care
It's broken and bleeding
And we could never repair…

(Marilyn Manson – Coma Black)

Katsu seděl na velkém kameni na břehu moře se skloněnou hlavou. Vítr si pohrával s pramínky jeho oříškových vlasů, ale on si toho nevšímal. Jeho pohled byl upřený dolů, do písku, který získal díky zvláštní záři právě zapadajícího slunce narůžovělou barvu.
Zavřel svoje velké oči v barvě čokolády. Pomalu zvedl hlavu a ucítil mírný přímořský vánek ve tváři. Nadechl se slaného vzduchu… Pak trochu pootevřel oči. Na chvíli se nechal skrz jenom mírně rozevřená víčka oslnit oranžovou červánkovou září. Na jeho tváři se rozlil pomalý náznak úsměvu.
Jsem šťasnej? Zrovna teď? Napadlo ho. Jo… Teď už…asi jo.

11.5. 2009, někde v útrobách města Yokohama.
Je šest hodin ráno a město se začíná probouzet do hektického pracovního dne. Velkorysý pouliční osvětlení pomalu zhasíná a billboardy bzučivě poblikávaj, když modrý denní světlo nabírá na svý intenzitě a tisíce aut a autobusů se probíraj k životu v ulicích. Je to všechno jeden pulsující živej organismus, obří mraveniště vystavěný silnými stroji, vůlí a obětavou prací lidí, žijících tady v Japonsku. Noc ustoupila ránu.
Otočil jsem se naposledy na bok, čímž se mi naskytl velkolepej pohled na probouzející se město. Uvědomil jsem si, že brácha už je v práci, zatímco mě ještě čeká zdlouhavá cesta do školy. Radši jsem zavřel oči. Spát…chci spáááát.
Zvuk budíku mě ale velmi rychle vytrhl z mýho rozjímání o dočasném kómatu.
„k***a,“ začal jsem se hrabat z postele.
Příprava na cestu do školy mi obvykle netrvala víc, než deset minut. Naházet na sebe hadry a vyčistit si zuby by ani více času zabrat nemohlo… Delší vlasy rovný jako hřebíky mi po ránu vždycky trčely do všech světovejch stran, ale pal to čert. Sám sebou se stejnak v poslední době zaobírám jenom velmi málo. Já…nejsem ta nejdůležitější osoba v mým vesmíru.

Venku už bylo celkem vedro, začínal červen… Na svý kůži cejtim první ranní paprsky a z plnejch plic se nadechuju velkoměstskýho smogu. Trošku se rozmrkám, abych se rychlejc zorientoval ve změti lidí na chodníku a rychlým krokem se posunuju směr železniční stanice, odkud mě za chvíli vlak hbitě dopraví skoro až do školní budovy.

Stihl jsem ho tak tak a ještě ve dveřích jsem si nacpal do uší sluchátka MP trojky. Ostrej zvuk elektrických kytar mi rozvibroval sluchový buňky. Zjistil jsem, že jsem uvízl v tlačeníci přede dveřmi. Zmateně jsem si uvědomil, že se o pozadí nějaký načesaný paní dotýkám něčím, čím bych rozhodně neměl… Zvedla ke mně nevěřícnej pohled, radši jsem rychle sklopil oči. Nic jinýho jsem ostatně ani udělat nemohl, vzhledem k tomu, jak jsem pekelně byl zaklíněnej uprostřed masy lidí… Paní s vyčesaným drdolem taktéž sklopila pohled do země. Zavřel jsem oči a představil si matikáře. Trochu to pomohlo…

Do třídy jsem dorazil asi jen minutu před zahájením vyučování.
„Ahoj, Katsu, jak se máš?“ Holky ve třídě se dožadovaly mý pozornosti, ale já jsem na to nijak nereagoval. Musím na ně působit brutálně namyšleně, uvažoval jsem. Jak je sakra možný, že si ještě nezvyky?! Proč už mě konečně neignorujou???
Uslyšel jsem nakřáplej hlas svého kámoše Noriho, kterej seděl v lavici hned za mnou: „Héj, Katsu!“
Vyndával jsem si věci z tašky a přitom jsem se na něj otočil.
Z Noriho očí prýštilo čiré nadšení hraničící až s infantilitou. Usmál jsem se.
„Dneska je pátek, v**e! Párty!“ Nori je na rozdíl ode mě typickej sangvinik a celkem mu to závidím…
„Nojo… Se nezblázni.“ V tom vešel so třídy profesor matematiky Ookami. Všichni se postavili a sklonili hlavy. Profesor důležitě proplul ztichlou třídou a uklonil se, stejně jako všichni ostatní. Hodina mohla začít.

Nori mě na chodbě po vyučování dohnal a s natěšeným úsměvem mi zastoupil cestu. Zadíval jsem se na něj a došlo mi, že jsem si asi ještě ani nevšiml, jak moc je vlastně ujetej… Che… Blonďatej dlouhovlasej Japonec… Normálně Japonec, odbarvenej na blond… A ještě k tomu mluví… Aha, on mluví na mě!
„…někam na ramen!“ To bylo to jediné, co jsem dokázal z toho tryskajícího vodopádu slov zachytit.
„Co? Né, jsem unavenej, Nori. Je pátek a mám toho plnou prdel.“
„No dobře, důchodče. Ale večer zajdem někam zakalit, je ti to jasné! Zašel bych na karaoke, už jsme dlouho nebyli!“ Spiklenecky na mě mrkl.
„No jo, ty geji.“
„Drž pec, blbče, budou tam kočky!“
„Jo…možná v tvý hlavě.“
Nori se rozesmál: „Pako!“
Ramen…šel bych na ramen, jo. Ale s někým…jiným. Tak nějak mi zmizel úsměv z tváře. Hodil jsem si přes rameno černou tašku a seběhl schody.