Blackout 2.kapitola

Je asi jedna ráno. Školní párty. Klub v centru města se otřásá v základech dunivými tóny, který se člověku dokážou vplížit snad až do vnitřností. Rozhlídl jsem se kolem po všech těch lidech. U srdce se mi usadil zvláštní, tísnivej pocit. Jako by mý srdce někdo pevně držel v dlani. Až moc pevně a odmítal ho uvolnit a vrátit ho zpátky na původní místo.
Není tu…Trochu jsem se napil skrz brčko. Snad… Snad přijde.
Všude spousta barev. Červená, modrá, fialová. Stroboskop propaluje sítnice.
A ten vodopád… OMG, uprostřed podniku je obří dvoupatrovej vodopád.
Najednou jsem ucejtil na rameni něčí ruku. Lekl jsem se tak, že jsem si málem vylil pití a mý srdce, už tak sužovaný infarktovými stavy, mělo co dělat, aby to ustálo.
„v**e. Na to čumíš, jak kdybys to dneska viděl poprvý v životě!“
Podíval jsem se nad sebe a uviděl svýho kámoše Sukiho, kterej se hned pobaveně rozesmál.
Vydechl jsem si. Úlevou, ale i zklamáním.
„Starej se o sebe!“ Vyjel jsem na něho, i když mě to zamrzelo ještě předtím, než jsem větu dokončil. Sakra… Proč se chovám až tak moc idiotsky?!
Sukimu rychle zmizel úsměv z tváře. „Klid, klid… Snad sem toho tolik neřek…“ Rozpačitě před sebou zamával rukama.
Sklopil jsem zrak a rezignovaně se usmál tomu, že se už asi nikdy nějaký to sociálně akceptovatelný chování nenaučím… Složil jsem si hlavu na předloktí , který jsem si opřel o stůl. V saku, který patřilo ke školní uniformě, mi začínalo bejt vedro. Tohle nejsou dobrý hadry na tyhle pařby, uvědomil jsem si, zatímco jsem se zvedal, že si zajdu na záchod aspoň opláchnout ksicht.
„Katsu! Katsu…!“ Uslyšel jsem po cestě nějaký holčičí hlasy. Nevěnoval jsem tomu pozornost, tohle pro mě nebylo nic neobvyklýho a začínal jsem si tak nějak zvykat.
Měl jsem totiž jednu zálibu, která se velkou mírou zasloužila o moji… „ popularitu u opačnýho pohlaví“ , či jak to nazvat. Mojí mimoškolní aktivitou totiž bylo mimo jiný zpívání, či spíše řvaní v J-rockový kapele jménem Rizoto!, jejíž kariéra v tý době celkem nabírala strmý obrátky. Pro holky kolem jsme začínali bejt poměrně žádaný zboží, i když jsem vlastně nikdy až tak úplně nepochopil, čím to může bejt…
Dokud jsem neúčinkoval v žádný kapele, ani jsem si neškrtnul a většinu buchet jsem spíš svojí povahou zavčasu odradil od nějakejch extra vážnejch vztahů. Když se to tak vezme, neměl jsem předtím vlastně ani žádnej sex, nic… Tahle situace mě časem přinutila tak trochu pozměnit názor na ženský pokolení. Protože tohle prostě vypovídá něco o povrchnosti… Možná jsem si jich dokonce i přestal až tak úplně vážit… Ale ne proto, že by mi to někam vystřelilo ego, to ne. Já prostě nemám povrchnost rád…
Tahle kapela a všechno kolem mi začala způsobovat takový zvláštní, schizofrenní pocity. I když jsem se na pódiu vždycky choval jako nějakej vyjetej exhibicionista, v soukromí jsem nerad středem pozornosti a společnosti se spíš straním. Mně i lidem kolem mě kolikrát připadá, že mám v sobě dvě různý osoby… Lidi, který mě znali a pak viděli náš koncert, pak ze mě byli vždycky trochu v šoku. Pro ten zvláštní rozpor v mým chování mi taky kámoši občas přezdívaj Pan Hyde.
Dělal jsem, že nic nevidím ani neslyším a rychle jsem zmizel za dveřmi, který vedly k záchodům.
Jenže jak jsem je v rychlosti otevřel, nevšiml jsem si důležitý věci. Ucítil jsem slabej odpor a pak náraz. Přesně mířenej úder. Něco za dveřmi se svezlo na neónově podsvícenou podlahu.
Toho večera se mi už po několikátý rozbušilo srdce.
„Proboha…“ zašeptal jsem. Uviděl jsem dívčí tělo v bílejch šatech, ve zvláštním úhlu rozložený na podlaze.
„Promiň,“ dřepl jsem si, že jí pomůžu vstát, jenže ona se nehýbala. Dlouhý vlasy jí zakrývaly tvář, otočenou k zemi.
Docela jsem se lekl. Zatřásl jsem jí ramenem. Nic. Žádná reakce. Polkl jsem naprázdno a v puse se mi najednou vytvořilo neuvěřitelný sucho. Zmateně jsem se rozhlídl kolem, ale v místnosti nikdo jinej kromě nás dvou nebyl. Bože… Co mám teď dělat?!
„Hej, prober se! Prober se, prosím tě!“ Vysypal jsem ze sebe jsem zoufale, slyšel jsem, jak se mi třese hlas.
V tom do dveří někdo vpadnul. Rychle jsem se otočil. Byl to nějakej týpos, od pohledu o něco starší, než já a vyjeveně zíral na to, co jsem způsobil.
„Co to…co to je?!“
„Ty v**e, se mi povedlo srazit ji dveřma… A nevím, co teď jako s ní…nebo tak…“ Zděsil jsem se svojí mizící vyjadřovací schopnosti.
„Cože?!“ Týpek hned přiklekl ke mně na podlahu. „Zvednem ji každej pod jednou paží a zkusíme jí v umyvadle opláchnout obličej,“ navrhl.
Když jsme ji pak zvedali ze země, zjistili jsme nemilou věc, a sice, že jí z hlavy teče krev. A pak jsem si všiml zásadní věci, kvůli který se mi tý noci rozbušilo srdce už potřetí a tentokrát už to fakt hraničilo s infarktem.
Byla to Ona. Arisu. Ta éterická bytost z vyššího ročníku, která asi ani nevěděla, že žiju, přesto jsem do ní byl už skoro rok blázen. Byla tak…jiná, než všechny ostatní! Tak tajemná a vzácná! Ještě nikdy jsem ji neslyšel promluvit jediný slovo. Ale jednou jsem slyšel její smích.
A jednou… Jo, bylo to ve škole, kde jinde. Ve škole na chodbě. Díval jsem se na ni z povzdálí, jak stojí u okna. Najednou se otočila a podívala se přímo do mejch očí. Měl jsem pocit, že mi kolem žaludku lítaj motýli. Trvalo to neskutečně dlouho… Nebo se mi to jenom zdálo? Pořád se na mě dívala a pak se jenom tak v náznaku usmála. Ten úsměv jsem si uchoval v paměti a ještě dlouhou dobu potom jsem si ho vybavil, kdykoli jsem na ni pomyslel. Zabrala si pro sebe mý myšlenky i sny. Bolelo to a hřálo zároveň. Někdy jsem měl takovou bezdůvodnou radost, že se mi z toho chtělo až brečet. Někdy se mi ale chtělo brečet ze smutku a přemýšlel jsem o tom, že bez ní snad nemá cenu ani žít dál svůj život… A jak bude asi můj život bez ní vypadat… Bude tak šedivej a smutnej. Z toho jsem měl ten největší strach. Ze svýho života bez ní. Byla pro mě tak nedosažitelná jako motýl vysoko v oblacích.
A…a já ji teď držím, dotýkám se jí… Ale způsobil jsem jí tohle, já debilní idiot!!! Teďka mě bude nesnášet! Kdyby to šlo, nejradši bych teď sám sobě rozbil hubu...
Arisu začala pomalu otvírat oči. „Nechte mě! Dejte mi…pokoj!“
Vytrhla se nám a trochu zavrávorala. Na chvíli se opřela rukou o zeď a pak rychle zmizela ve dveřích.
Koukal jsem na to s čelistí dole, zatímco ten druhej jen pokrčil rameny a zamířil do jedný z kabinek, celej natěšenej, že už konečně vykoná svoji potřebu, či co. Já jsem se chvíli jenom tak zaraženě díval na dveře, za kterými zmizel, jako kdybych snad po nich chtěl odpověď na to, co teď mám udělat.
Pak jsem se vzpamatoval, urycheně vypadl z chodby a namířil si to zpátky do klubu. Sotva jsem udělal pár kroků, chytil mě za ramena vysmátej, opilej Nori. Měl na hlavě divnej riflovej klobouk, z kterýho mu koukaly ty jeho dlouhý blond vlasy a nemohl se přestat smát:
„Jó, Katsu!!! Kde se flákáš?! Sbalil jsem nám prvotřídní kundy!“
„Mě z toho vynech!“ Odstrčil jsem ho a pokračoval v cestě. Fuj, zase se chovám hnusně! Ale teďka nemám čas se dojebávat tou svojí pitomou arogancí! Kde je… Kde jenom může bejt?! Musím ji asi dostat do nemocnice nebo…nebo něco! Bože, vždyť jí teče z hlavy krev! Musím ji rychle najít, nebo se jí stane něco ještě horšího!