Boj o život 01 – Potkání toho druhého

Zase jsem v tom pokoji kde to všechno začalo, a jen s hrůzou čekám, kdy se otevřou dveře a znovu spatřím tu tvář, kterou bych už nejraději neviděl. Tolik jsem tu osobu, kdysi miloval. Už si ani nechci vzpomenout, jak to vše začalo a znova si prohlížím tento pokoj, už po tolikáté. Byl tmavý, jen menší lampička na nočním stolku házela různé hrůzostrašné stíny po celé této místnosti, ale už jsem si na tento pokoj zvykl. Uprostřed pokoje byla velká starší postel na druhém konci pokoje v rohu byla skříň a v druhém rohu byl záchod a umyvadlo, nad ním menší zrcadlo. O ano, to byl můj pokoj, nejradši jsem měl dost velké okno, na které jsem si mohl sednout a v dáli jsem mohl vidět, tam za horizontem les, byl obrovský a miloval jsem ten závan svobody, který se řinul od toho nádherného prostranství. Jestli se mi povede můj plán úniku, tak vím jistě, kde se prozatím skryji. Zatím co jsem přemýšlel nad svým plánem ani jsem si nevšiml, že do pokoje kdosi vešel a dotkl se mé tváře. S cuknutím jsem uhnul a když jsem zjistil kdo to je.
„Tak co Taki?“ Otázal se můj věznitel, který s bezstarostným obličejem zíral do mých fialových očí.
„Už jsem ti říkal, že se jmenuji Takashi, byl bych rád, kdybys to toleroval.“ Řekl jsem trochu, troufale a seskočil s parapetu.
„Oh, opravdu?!“ V tu ránu mi přilétla fackac a do obličeje mi spadali prameny černých vlasů, asi jsem to přehnal, naštval se?!
„Omlouvám se Kaii.“ Ale i tak neposlouchal, jako by neslyšel, hodil se mnou a já skonči zády na posteli. Začal jsem se třást a bát se toho, co nastane.
„Takhle Ty na mě, po tom všem jo?!“ Než jsem stačil cokoli říct, dal mi do úst roubík, aby, jsem nemohl zavřít ústa či cokoli říct a strhl ze mě kalhoty. Jelikož jsem se bránil rukama, svázal mi je za záda páskem a pak už jsem pouze cítil, ostrou bolest dole v konečníku, jak se do mě bez jakékoli přípravy dral jeho penis, aby mě mohl už po tolikáté ponížit a znesvětit! S mých očí se draly obří hrachy slz, studu. Pomalu, ale jistě přidával na intenzitě přírazů a já cítil, jak mám protržený konečník, ale toho vůbec nezajímalo, po nějaké chvíli se jeho penis ve mně zachvěl a po mých půlkách stékala teplá a hořká, tekutina. Zaúpěl jsem bolestí a On s úsměvem na tváři pouze řekl.
„To byl teprve začátek Taki, musíme si to přeci užít oba ne?.“ Z jeho úsměvu jsem mohl předpokládat, že to nebude nic pěkného. Z nočního stolku vytáhl menší nožík a pomalu, ale lehce sjížděl nožíkem po mém těle, ale prozatím tak že mi nezpůsobil žádné zranění. Po chvíli jsem ucítil, štiplavou bolest pod žebry, jak mi nožíkem sjel, po už tak, znesvěcené kůži. Jelikož jsem měl už dole roubík, mohl jsem promluvit.
„To bolí!“ Řekl jsem trochu přidušeně.
„Ale no tak Taki, já vím, že Ty to miluješ!“ A prudce a při tom jemně máchl rukou, ve které měl čepel na můj hrudník, po chvíli z rány začaly vytékat, malé a potom větší karmíny krve. Nemohl jsem se na to dívat, nesnáším ten jeho zvrhlí pohled a nesnáším své tělo, svůj celek, proč jsem vůbec na tomto světě, abych prožíval, toto? To snad není, to co by měl 19 letý kluk prožívat ne?
„Tak co, chceš ode mě menší dáreček? Nemusíš se bát, ani to nebude bolet.“ Jeho do široka se usmívající rty, mluví za své. Neřekl jsem mu na to nic, pro to, že by to stejně nemělo žádný význam. Z kapsy u kalhot vytáhl cosi, stříbřitého a oválného. Piercing a ještě k tomu zabalenou jehlu s růžovým koncem. Polkl jsem na sucho, jak jsem to uviděl. Přejel mi prstem po vystouplém narůžovělém kopečku bradavky, na pravé straně a pak jí zmáčkl a já se trochu prohnul v zádech.
„Ale no tak Taki, neboj, bude se nám to líbit.“ Odbalil jehlu, tak že obal roztrhl zuby a jednou rukou stále v prstech, držel mou bradavku, už mě i bolela, jak jí pevně tiskl.
„Tak a jde se na věc.“ Řekl rozhodně, rychle jsem se nadechl a pak už jsem jen cítil, štiplavou bolest, chvíli nic, po tom to pálilo.
„No a je to, vypadá to tak sexy Taki.“ Řekl radostně a zatleskal sám sobě. Já si na takové věci nepotrpím, ale nemohu odporovat.
„Co mi na to řekneš?“ Vyčkával na odpověď, klečíc obkročmo přes mě.
„Líbí se mi to, děkuji.“ Nesmím říct hloupost, ale můj obličej jaksi klamat neumí.
„Myslel jsem, že se ti bude líbit.“ Vypadá to, že se uklidnil, doufám. Začal mi kreslit s krve, co mi vytekla s ran, ornamenty po mé hrudi, já se nepohodlně zavrtěl a On se znova, podivně usmál.
„Proč mi chceš stále utéci Taki, řekni proč? Chovám se snad k tobě, hůře než si Ty sám zasloužíš?!“ Zvýšil hlas, to není dobrý, musím mu odpovědět.
„Ne to.. Chováš se ke mně..“ Ale neuměl jsem to doříct, jak mu mohu odpovědět, že je to ke mně, vhodný trest, tak jak On se ke mně chová.
„Tak mi odpověz ksakru!“ A zatáhl mě za mou novou ozdůbku na bradavce.
„Poč...počkej Kaii, to tak není.“ Ale nějak se zase naštval a znova mi přilétla facka, kterou jsem si samozřejmě podle něho zasloužil.
„Och já vím, jsem jen bezcitný parazit, že ano? Že si to myslíš?!“ A otočil malým kovovým kroužkem na mé bradavce.
„Au...t-to bolí Kaii, dobře. Ano, myslím si to, spokojený?!“ Vím že za to budu potrestán, za takovou opovážlivost, vůbec něco takového říci, natož si myslet. Ale chtěl to, tak to má. Vrazil mi pěstí a já uhnul se zaúpěním hlavou do boku.
„Jsi nevděčný, za to poneseš následky!“ Nadzvedl si mě, aby po té do mě znovu vnikl a surově do mě narážel tělo o tělo pleskalo, při té rychlosti a ve vzduchu, se už dalo cítit sperma a zasýchající se krev a nová se objevovala, po těch necitelných a až nelidských přírazech, pomalu, ale jistě jsem cítil jak je mé tělo jako kus hadru, netrvalo dlouho a ta zrůda se do mě udělala, znova. Mé ruce a hlavně ramena, mě bolela s toho, jak jsem je měl stále svázané, za zády. Prohnul jsem se v bolestivé křeči, ale u něj nevypadalo, že by byl jakkoli vyčerpaný spíše naopak, pořád mu v očích žhnula ta nenávist, co cítil zrovna teď ke mně. Já už ani pořádně neviděl, ze slz, které se mi dělali před očima, a ta hořkost v krku i když jsem sem tam zařval, mi nepomohlo.
„Taki tak co? Podívej se, jak jsi krásný, ale stále tomu něco chybí.“ Vzdychl si, chvíli přemýšlel a pak se ťukl do čela, jako že ho něco napadlo. Ze stolku vzal použitý nožík, se zasychající krví na něm a nadzvedl mě, aby mi mohl uvolnit ruce. Vzdychl jsem trochu úlevou, ale vzal mi ruku tak že jí měl k sobě nataženou, zápěstím nahoru, v tu ránu mi bylo jasný, co chce udělat.
„Počkej, neděle...!“ Ani jsem nedomluvil a On mi nožíkem rozsekl zápěstí, krev vyprskla, jako když vybuchne sopka. Krev se řinula, byla skoro všude kolem, vsakovala a hned se zase objevovala na povlečení a byla i na mě, bylo mi na nic s toho všeho, co se kolem mě dělo, ale nejvíce mi bylo líto Kaiie, co se to stalo. Po chvíli jsem upadl, do spánku či co, ale bylo mi dobře, nic jsem necítil, byla tma. Světlo, světlo pomyslel jsem si, to jsem jako v nebi? Ne, zaostřil jsem, a po chvíli, si promnul zápěstí. Zjistil jsem, že mám ovázané zápěstí a na druhé ruce jsem měl otlak, no vlastně prohlédl jsem se v leže a celé mé tělo, mělo na sobě, otlaky, modřiny, otoky. Také mě bolelo, rozhlížel jsem se po pokoji a za nedlouho se otevřeli dveře a v nich Kaii, rozsvítil.
„Pojď se mnou.“ Řekl klidným hlasem. Cože? Já a s pokoje? Co se to děje, to je divné. Nechápavě jsem se podíval, ale vstal jsem, jenže to jsem asi neměl, tělem mi projela taková bolest, že jsem upadl se skuhráním na zem.
„Omlouvám se Kaii.“ Ten ke mně rychle přiběhl, vzal mě do náruče a smutně se na mě podíval, takového ho neznám, Kaii a cítit něco?
„Dobře, odnesu tě do té koupele sám.“ Pro mě a koupel? Je to vážně Kaii?
„Je ti už lépe?“ Seděl jsem, no spíše v polo leže, jsem byl ve vaně plné vody a On seděl vedle mě se starostlivým pohledem. Nechápal jsem ho sice a ani tuto situaci, ale užíval jsem si to, už je to hodně dlouhá doba, co jsem něco takového znal.
„Omlouvám se Takashi, tolik se omlouvám.“ Zdálo se mi to, nebo právě řekl mé jméno, fajn nedá mi to, musím se ho zeptat.
„Ty nejsi Kaii, že ne?“ Bylo mi to hloupé a bál jsem se, ale prostě, něco mi uvnitř říkalo, že to není On. Je to příliš nemožné, než aby to byl Kaii. On jenom s klidným pohledem se na mě díval a usmál se, a pootevřel pusu, aby něco řekl, jenže najednou se rozrazili dveře od koupelny a v nich Kaii. Cože, dva Kaiiové? Ale ten v těch dveřích, byl zkutečný Kaii, podle jeho výrazu, ten dokáže každému, nahnat husí kůži, po celém těle.
„Neměl jsi mě počkat v zasedací síni, pro hosty, bratře?!“ Řekl zvýšeným hlasem, Kaii u dveří. Bratr, spíše dvojče, byli si tak stejní a zároveň povahově tak cizí. Ten co byl u mě se jen na něj podíval.
„Jistě bratře, chtěl jsem jenom poznat tvou novou hračku.“ Zvedl se od vany a prošel kolem Kaiie. A já, tam pouze byl s ním, čekajíc co bude dál.