Bojuj proto, abys žil 12 1/2

12. Radostné shledání?

Nestačí vědět, vědění se musí použít.
Johann Wolfgang Goethe

Nesnášel ten pohled, který se mu naskytl kdykoli byl poblíž nějaké ploše, která odrážela jeho tvář. Nenáviděl ji tak jako den, kdy se jeho život od základu změnil. A hlavně se mu příčilo jen pomyslet na toho kdo byl toho příčinou s nenávistí v srdci, protože jej miloval více než svůj vlastní život a udělal by pro něj cokoli.
Stačilo na tu osobu jen pomyslet a jeho hruď se ocitla v ohni, srdce bilo jako splašené a divoce naráželo do hrudního koše. Co by se stalo kdyby jí měl stanout tváří v tvář? Nepřežil by to snad?
Konečky prstů opatrně přejel po pravé polovině své zvrásněné tváře. Ano nenáviděl ten obraz ale jen dotyk jej dokázal dovést téměř na hranici vzrušení. Jo, byl divný a všichni kolem něj to věděli. Nikdo však neměl ani tušení co skrývá hluboko ve svém srdci. Dokonce to snad, doufal že to neví, nevěděl ani ten kdo jej z toho hořícího domu zachránil.
Odvrátil se od okna, které mu vracelo jeho odpudivý odraz a z nočního stolku zvedl tubu s mastičkou aby tu citlivou pokožku namazal. Opatrně ji bříšky prstů roztíral nejprve po tváři a postupně postupaval níž až se zastavil u gumy od tepláků. Tohle nenáviděl snad ze všeho nejvíc. Byl sám sobě odporný a nikdy by si neodpustil kdyby jej takhle viděla ta osoba kterou tak moc miloval.
Po dlouhých deseti minutách, kdy se odhodlával k tomu vystrčit z hotelového pokoje nos a ne se naopak zavrtat zpět do postele, přikrýt se až ke krku a usnout. Spát snad už navěky. Sáhl na kliku, zhluboka se nadechl a vyrazit do práce. Šéf jej určitě už nedočkavě čekal.
Ve dveřích se otočil a z botníku zvedl masku která znetvořenou tvář obličeje zakrývala tak aby od něj většina klientů neutekla pryč s křikem. I když to byly většinou pochybné existence, měli podivný názor na krásu – jejich srdce přeci byla tak zkažená, jak tedy mohli opovrhovat lidmi kteří byli jako on?
Do zrcadla se ani nepodíval, tenhle úkon měl již naučený zpaměti, jen zavřel dveře a vykročil do dalšího pracovního dne.

„Pane Tobiasi, šéf už na vás čeká!“ přivítala jej milým hlasem sekretářka jeho nadřízeného, „Nemá, ale moc dobrou náladu.“
„Jako vždy, ne?“ odvětil s úsměvem, který mu postarší žena opětovala. „Mohl bych poprosit o kávu? Dnes jsem měl naspěch a tak...“
„Jistě, bude mi potěšením.“ zaslechl jen a pak se za ním zavřely dveře. Znovu se zhluboka nadechl jako za tento den již poněkolikáté a vydal se do jámy lvové, kterou představovala kancelář šéfa. Zastavil se před dveřmi a poprvé zaklepal. Jako vždy žádná reakce. Zaklepal podruhé tentokrát o něco razantněji. V odpověď mu přišlo jen: „Tak už konečně ty zasraný dveře otevři, nemám čas na to abych...“ Teď se Tobias lehce pousmál. Ne, on je nasranej! Nejenom naštvanej! Zavřel oči a zavrtěl hlavou. Teď budu potřebovat hodně silný kafe, abych to přežil. „Pane,“ přikývl hned jakmile vešel, klopíc hlavu k zemi. Šéf nesnášel když se mu někdo díval do očí. Ba to přímo nenáviděl.
Ušklíbnutí, které se objevilo na tváři nadřízeného tak neměl šanci zahlídnout. „Dostala se ke mně informace, že jeden z naších klientů se utrhl z řetězu. Měl by ses o něj postarat!“
„Eliminovat?“ odvětil zcela bez emocí.
Pousmál se, tohle na svém podřízeném obdivoval. Dokázal se postarat o vše, co by kdokoli jiný odmítl a vůbec na něm nebylo poznat, že se mu příčí kohokoli odstranit. Dokonce i dítě, pokud by to bylo pro ně prospěšné. Ne, oprava, pokud jej o to sám požádal. „Ne, je to rodina nějakého vysoce postaveného muže. Stačí, když se o něj postaráš tak, aby se nic z toho už neopakovalo.“
„O co se tedy jedná?“ promluvil znuvu Tobias a přešlápl z nohy na nohu. Ne, nebyl nervózní. Jen byl nehorázně unavený z toho že již několik dní nespal, nemohl usnout protože si stále přehrával ten den, kdy jeho předchozí život skončil.
„Copak? Unavený?“
„Pane, já...“
„Nevadí, možná by si to vzal na starost Mike!“ Zuby které o sebe zavrzaly, vyvolaly smích. „Nemusíš být nabroušený hned, když jen uslyšíš jeho jméno. Patří mezi mé nejlepší muže a když ten vůbec nejlepší nemá čas a ani náladu je přeci jasné, že...“
„Postarám se o to, pane. Není potřeba aby do toho ten idiot jakkoli zasahoval.“
Rozesmál se na plné kolo až slzel. „Ty víš jak mi spravit náladu.“
„Pane?“ ozvalo se zmateně s Tobiasových rtů. Nevěděl, že zrovna on má na něj takový vliv.
Židle odjela od stolu, následně zavrzaly parkety a ON stanul jen pár centimetrů od Tobiase. Muž se zachvěl, ale ani o krok neustoupil. Nevěděl co může od svého pána v tuhle chvíli očekávat. Ta polovina tváře kterou měl vždy skrytou před zraky ostatních pocítila dotek ruky staršího z nich, aby vzápětí konečky prstů přejel po rtech a zastavil se na jeho bradě. „Stále mě odmítáš.“
„Pa-pane,“ zakoktal zmateně a nepatrně zrudnul. „Co...“
„Tak naivní, tak sladký,...“
Měl nutkání pohlednout mu do očí, ale ubránil se tomu. Nevěděl, že to jediné ho zachránilo od toho co jej mohlo čekat, kdyby opětoval ten pohled rudě žhnoucích očí. Otřásl se zimou a čakal až jej ty ruce propustí ze svého sevření.
„Dobře,“ mlaskl nespokojeně a během chvilky se posadil zpět do křesla. „Posaď se. Probereme spolu detaily smlouvy.

„Proboha, z tohohle snad zešedivým.“ zahuhlal než se zničeně svalil do křesla ve své kanceláři. Místnost byla vybavena jen těmi nejnutnějšími věcmi a nic z toho nedalo vědět co za osobu ji obývá. Nebyl tu žádný osobní předmět, nic co by ukazoval jeho každodení život mimo práci a to z jednoho jediného důvodu – jeho práce byl i jeho život.
Zaťukání a následné vstoupení dovnitř jej ale naštvalo na nejvyšší možnou míru. Protože ten kdo vešel dovnitř mu znočil jeho den. „Zase ty!“
„Taky tě rád vidím, zlato!“
„To snad!“
„Miluješ, když ti tak říkám!“
„Nenech se vysmát!“ vykřikl a chtěl pokračovat dále, ale na stole přistály dvě ruce. Pozvedl hlavu, aby opětoval duhový pohled druhého muže. Ano, tyhle oči nenáviděl. „Miku!“
„Ale prosím tě,“ našpulil rty jako dítě, kterému vezmou hračku. „Proč se tomu pořád bráníš. Jak ti mám dokázat, že...“
Nenechal jej domluvit a pokračoval tam, kde skončil. „Miku, šéf ti snad jasně řekl, že máš respektovat soukromí ostatních. Nehraj si se mnou!“ zasyčel nebezpečně.
„Miluju když se takhle chováš. Rád bych tě zavřel do klece a hral bych si s tvým sexi tělíčkem.“
„Miku!“
„Pěkně bych si tě zkrotil!“
Tohle už Tobiase doopravdy n*****o. To co snad nenáviděl ze všeho nejvíc bylo když si někdo dělal legraci z jeho znetvořeného těla. Vyskočil jako zvíře a určitě by na druhého muže skočil a roztrhal ho jako nebohou antilopu, kdyby Mikovi reakce nebyly tak bleskové jako jiného dravce. Stály proti sobě a z očí jim šlehaly blesky.
„Pánové!“ ozvalo se ode dveří klidným hlasem, který je ihned sklidnil. „Máte dnes poradu na velitelství! Měli byste již vyrazit. Zpoždění se trestá a určitě by si jej můj muž velmi užil. Oba jste již nedočkavě očekáváni.“
„Jistě madam,“ splynulo shodně pokorně z obou úst.
„Měli byste si už konečně pořádně spolu zašukat a ulevit si od té frustrace, která vás svírá!“
„Madam?“ nevěřícně.
„Jistě.“ s úsměvem.
Pousmála se a odvětila: „Jak čitelní!“

Natanael zavřel oči, které jej málem před chvíli zradily, protože dnes to bylo pět let co přišel o celou svoji rodinu, kterou věřil že má i přesto že mu jeho otec tak moc ubližoval.
Ten den bylo stejné počasí jako dnes. Od rána svítilo slunce a bylo neskutečné teplo, které by určitě vůbec nikdo v březnu nečekal. Společně s Gabrielem se měli setkat na ministerstvu s vrchním náčelníkem policie, kterého ze srdce nenášel, protože vždy šel na ruku těm vysoce postaveným i kdyby to mělo znamenat zavřít oči před spravedlností. Moc a vliv jsou všemocné!
„V pohodě, Nate?“ promluvil na něj jeho nejlepší a vlastně i jediný přítel. „Právě teď si vypadal jako bys viděl ducha.“
„Je mi fajn. Jen jsem si vzpomněl na bratra.“
V tu chvíli jako kdyby se svět zastavil. Větřík přestal ovívat jeho tělo a dusno se stalo nesnesitelným. V jeho zorném poli se objevil někdo koho si myslel že již nikdy neuvidí. „Co?“
Omdlel a tak si jej dotyčná osoba nemohla všimnout a tak zůstalo jen u toho, že to byla jen fata morgána.
Po pár vteřinách se Gabrielovi podařilo přítele probrat. Ten se kolem sebe nevěřícně rozhlédl a pak si protřel znavené oči. „Mohl bys mě prosím omluvit u šéfa. Není mi dobře.“
„Jasně, chceš zavést domů?“
„V pohodě, zavolám si taxi.“
„Tak fajn,“ odvětil s úsměvem a odsunul mu z čela vlasy, které mu spadaly do očí. „Hlavně si odpočiň,“ zašeptal a lehce jej líbl na tvář. Druhý muž zrudl ještě víc a trochu se po něm s jemným úsměvem ohnal. „U šéfa tě omluvím a budu se snažit nevyvolávat konflikty.“

„Pane,“ chtěl začít jakmile šéfa zahlédl, ale ten jen mávl odmítavě rukou. Gabriel tedy přestal mluvit a přidal se k němu, musel zrychlit pokud mu chtěl stačit a tak neměl čas přemýšlet nad tím co se před chvílí stalo.
Celou cestu mlčeli jako kdyby mezi nimi byla neproniknutelná zeď než se mladší ozval znovu. „Mohl bych se zeptat kam to vlastně jdeme?“
„Advokáti našeho podezřelého o sobě konečně dali věděť a tak je dobře, že s námi váš přítel není. Já očekávám, že vy budete více profesionální než on.“
„Jistě, pane!“
Něco mi snad uniklo? Podezřelý?
„Snad nejste zmatený kvůli tomu, co jsem řekl. Měl jsem vám říct, že se objevil svědek. Jde o ženu, které byla... jak bych to řekl? Naše oběť byla prostitutka a měla dost blízký vztah k našemu svědku.“
„Viděla něco?“
„Zaslechla. Problém je v tom, že svědkem je mladší sestra naší oběti a trpí postraumatickým šokem. Měl by se na ní podívat psycholog a tak.... vím, že váš partner je dostatečně empatický na to, aby jí pomohl s tímto problémem.“
„Myslíte?“ uchechtl se Gabriel. „Spíš by to mohl být problém. Nat se teď nachází těsně na hranici zhroucení. Psychika není jeho silná stránka, ale....“ odmlčel se, „...mohlo by mo tu možná naopak pomoci. Jeho myšlenky jsou momentálně zmatené. Přilnout k někomu... mohla by to být zajímavá léčba.“
„Taky si to myslíte, že?“ zakončil jejich společný nadřízený rozhovor.

„Jako advokát svého klienta bych se chtěl zeptat proč jste zde s ním.“ kývl hlavou muž v obleku od předního návrháře.
Vrchní náčelník se jen pousmál a reagoval na to slovy: „Jistě, je to můj nejlepší člověk a stejně tak by mohla znít moje otázka. Co tady dělá muž, který vypadá jako kdyby patřil k Yakuze?“
„Můj bodyguard,“ odpověděl na to advokát a pousmál se. „Vadí ti snad na tom něco, Paolo?“
Gabriel se kousl do rtu, aby se nerozesmál, když jej ten muž zcela stoicky a přátelsky oslovil. Takový rozhovor již dlouho se svým nadřízeným neabsolvoval. Naposledy to bylo když jej s ním seznámil Rafael. Také se k sobě chovali takhle, ale tentokrát bylo vidět, že to není Paolovi příjemné, zvláště ne před podezřelým z vraždy. „Takhle familiárně se před svým klientem nechovej, bratře.“ Tentokrát málem spadla Gabrielovi spodní hrana čelisti na zem.
„Omluvte mě, pane. Mám odejít?“ sklopil muž pohled k zemi, když se na něj Paolův bratr podíval.
Jako kdyby se bál druhému muži pohlédnout do očí. Tentokrát se Gabriel pozorněji podíval na oba dva muže, kteří doprovázeli jejich podezřelého. Mladší muž, který měl jednu polovinu obličeje skrytou za jakousi podivnou maskou, se tvářil zcela nezúčastněně a s jeho pokerovou tváří a podivným úsměvem vypadal jako vytesaný z mramoru. Byl krásný takovým tím zvláštním tajemným způsobem, který něco skrýval.
Naopak starší vypadal že se dobře baví, jak mohl poznat když se mu zadíval do jeho podivně barevných očí – dívaly se na Vás jako kdyby věděli úplně všechno a viděli vám přímo do duše. Otřásl se tím chladem, který byl najednou úplně všude. Ne, nevěděl, který z těch dvou na něj takhle působí, jediné čím si byl jistý bylo že je to prvotřídní fraška. Hráli si s nimi jako kočka s myší, jen si nebyl jistý jestli tou myší není jen on sám.
Advokát mávl rukou a podložil si dlaněmi, které spojil do stříšky, tvář a upřeně se zadíval na Gabriela.
„Gabe, běžte na chvíli ven.“ oslovil jej nadřízený ve stejnou chvíli jako jeho bratr toho svého. „Tobiasi, běžte!“

„Gigi-sama, měla byste se vrátit zpět do domu. Volal...“
Žena jen mávla rukou a odklonila se od muže, který ji v rukou již zcela ochabl. „Zabila jsem ho, sakra! A to byl tak sexi, mohla to být skvělá hračka. Chceš ho nahradit?“ její oči se divoce leskly a kdyby Castor o krok neustoupil, vrhla by se na něj.
Muž polkl, ale pokračoval „...volal otec. Potřebuje s vámi mluvit.“
Nyní žena zbledla a vyskočila na nohy, poté se otočila na svůj doprovod a špičku nehtu zapíchla do jeho hrudi. „Najdi mi nějakou novou hračku, která toho víc vydží nebo si vezmu tebe! Rozuměl si?“
„Ano, madam. Pro Vás cokoli, madam.“
Pousmála se a vyšla do noci.
Ten třas který ho ovládl, nemohl jej zastavit. Nebyl to strach, ale vzrušení a pak se rozesmál šíleným smíchem. „Ještě se shledáme, bratříčku a pak se uvidí, kdo má lepšího pána!“

„Je to pořád stejné. Zkoušeli jsme úplně všechno, teď můžeme jen čekat až se vrátí ONA.“
Gigi si přitáhla kabát těsněji k tělu jako kdyby jí prostupoval mráz a zahleděla se na měsíc, který proužkem světla osvětloval scenérii v jedné z kobek, kde zavíraly ty kteří se nakazali neznámou nemocí. Chorobou, které eliminovala jejich už tak malé stavy. „Ještě nevím....“
„Měli bychom si promluvit, Gigi!“ promluvil poprvé od té doby co se vrátila, její otec. Zachvěla se strachem a poklekla před ním. „Vstaň a pojď se mnou!“
„Jistě, otče.“

Flashback:
Curander si promnul bradu a zadíval se na další tělo, které mu Tyler Mason přinesl. Za poslední měsíc to byl již třetí upír patřící ke klanu jeho paní. Gigi-sama z toho byla nešťastná a to se projevovalo i na jejím stavu. Šílela a chovala se nezřízeně, ta její žízeň byla neukojitelná. Chápal, že musí nějak vybít tu svoji frustraci nad tím, že neví co se děje, ale tohle bylo příliš. Snad její otec... ten by ji mohl zastavit, ale...
Necítil se na to - zemřít a tak tomu nechal volný průběh.

„Madam!“ oslovil ji po týdnu. „Learcook vykazuje příznaky upířího moru.“ Věděl, že tímto se dostává ke hranici toho, aby zcela zešílela, ale musel to udělat. „Myslel jsem si, že na něco přijdu dříve než se to dozvíte, ale...“
„Cože! Moje zlatíčko?“
Přikývl, ale nic dalšího neřekl.
„Zavolej tu holku ke mně, musím s ní mluvit.“
„Myslíte....“
„Pošleme ji za Sammaelem.“
Konec flashbacku.

„Proč jsi něco neřekla? Mluv!“ zařval, když se za nimi zavřely dveře do jeho pokoje. „Chceš nás snad úplně vyhladit!“
„Já...“
„Ano ty! Nemyslel bych, že to takhle dopadne, když to zjistí. Měli jste spolu stvořit dokonalé děti noci a tys ho nechala odejít za tou špinavou lůzou. Nečistokrevná fena znečistila naši krev a ještě s ním splodila děti.“
„Otče, ale ona...“
„Nechala si je, aby použily TU smlouvu. Víš přeci co jsem musel podstoupit, abych získal jeho, tak proč...“
„Nemohla jsem s tím nic dělat! Měla jsem ho snad zavřít v kleci a spát s ním proti jeho vůli! Já nejsem jako ty!“ jakmile to vyslovila hned toho litovala, ale vyslovená slova vzít zpět nelze. Ta facka, která přistála na její tváři ji donutila klesnout k zemi. „Otče.“ v jejích očích se zaleskly slzy vzteku.
„Pokud se probudí dřív než na něco přijdeme, mohl by onemocnět taky. Chápeš ty rizika z toho plynoucí? Jeho imunita na tom bude hodně špatně.“
Polkla, než promluvila: „Myslíte si otče, že nepůjde proti nám!“
„Ne, pokud to dobře zahraješ! Pamatuj si, jeho síla je to co právě teď potřebujeme, jinak přišlo všechno vniveč a tvůj život za nic nestojí stejně tak jako život tvojí matky.“

Když se Selwyn vrátil zpátky ze své výpravy, kde se setkal se svojí minulostí a rozprostřela se před ním nová budoucnost, mezi zbývajícími členy se vyskytl problém.
Vraťme se však do chvíli, kdy je opustil, aby se nasytil po boji.