Boží posel 4.

"Miluju tě," řekl Hideki.

--------------------------------

"Co ? Jo, jo, já tě taky," zamumlal jsem bezmyšlenkovitě.
Chvíli bylo ticho.
"Yasu ?" ozval se pomalu Hideki.
"Hm ?"
"Uvědomuješ si, co jsem ti právě řekl ? A co jsi mi na to odpověděl ?"
"Yop.. Tys řekl, že mě miluješ a já jsem řekl, že já t- počkej.. Cože ?! Cože ?!!! Cos to sakra řekl ?!!!
"No, předpokládám, že jsi to myslel vážně." Hideki se usmíval jako sluníčko.
"Neeeeee ! Využil jsi mojí rozespalosti, ty bastarde !" vrhnul jsem se před sebe ve snaze ho uškrtit. Jak se dalo předpokládat, uhnul.
"Já tě zabiju !" prskal jsem a podnikl druhý výpad, při kterém jsem zakopl o noční stolek de facto se tak vrhnul Hidekimu přímo do náruče.
"Jako kdybys to zrovna ty dokázal," zamumlal a něžně mě sevřel.
"Pusť mě," polkl jsem.
"Mě se nechce," ušklíbl se a přejížděl mi rty po krku.
"Prosím," zakňučel jsem.
"Když ty po ránu tak krásně voníš," povzdechl si. "No dobře. Ale chci kompenzaci."
"Jakou kompen--" Políbil mě tak nečekaně, že jsem nestačil ani zalapat po dechu. Drtil mě rty, jako by ze mě chtěl vysát všechnu životní sílu a nevypadalo to, že má v úmyslu někdy přestat. Připadalo mi to jako věčnost, než mě konečně propustil a oddálil se ode mně. Stál jsem jako socha a vyděšeně zíral před sebe.
"He-ej," zamával mi rukou před obličejem. "Volá tě země, snílku !"
"H-hideki..." zašeptal jsem.
"Ano ?"
"Co to sakra mělo být ?!! Co si myslíš že jseš ?!! Ty idiote, jestli to uděláš, ještě jednou, tak-"
"Tak co ?" upřel na mě psí oči.
"Bože, Bože," zavrtěl jsem plačtivě hlavou. "Co se to tu pro všechno na světě děje ?"
"Líbám se s člověkem, který mě miluje, to je snad normální, ne ?" naklonil hlavu.
"Ne ! To právě není normální ! Já tě nemiluju ! A jsi upír, to ti nepřipadá blbé tohle se mnou dělat ?!
"No...." protáhl nerozhodně. "Není to tak dobré, jako kdybych se tě mohl napít," oblízl si rty. "Ale je to rozhodně lepší než nic," pokývl spokojeně hlavou.
"No to snad ne," zakvílel jsem. "Mami, já chci domů !"
"Zmlkni a pojď na snídani," čapnul mě za ruku a táhl z pokoje.

Hideki

"Oblečení máš v koupelně. Tudy." prohlásil jsem spokojeně a táhl Yasuhira chodbou. V pyžamu vypadal neuvěřitelně roztomile. Naštvaně si něco brbal, ale pořád se ještě červenal z toho polibku. Nikomu ho nedám. Nikdy. Dorazili jsme ke dveřím do koupelny. "Máš tam ručník, oblečení, mýdlo, kačenku.."
"Díky, já to snad nějak zvládnu," zamračil se na mě.
"Nechceš umýt záda ?" zkusil jsem jsem s nadějí v hlase.
"Ani náhodou !" zmizel v koupelně a práskl za sebou dveřmi. Usmál jsem se a opřel o protější stěnu.
Asi za čtvrt hodiny se vynořil oblečený a sušil si mokré vlasy. "Voníš jako jahoda," přivítal jsem ho.
"Mohl bys mě laskavě přestat přirovnávat k jídlu ?!"
"Ale já to nemyslel-"
"Mě je úplně jedno jak jsi to myslel ! Nemysli a dej mi něco k snídani !"
"Jak poroučíte, můj pane."

Usadili jsme se na terase. Dole pod námi kvetly růže a nějaké další květiny. Yasu se nedůvěřivě díval na svůj talíř.
"Hideki.. Mám si nějak vysvětlovat, že jsi mi uvařil krupičnou kaši ?"
"No.. Jak se to vezme. Z upířího věkového hlediska dítě jsi. Ale já prostě myslel, že by ti mohla chutnat," usmál jsem se na něj.
"Hm.." zabručel a pustil se do jídla. Mokré vlasy mu padaly do obličeje. Bylo legrační, jak si je pořád odhrnoval. Ale já se díval na jeho čokoládové oči. Něco mi připomínaly, ale nebyl jsem si schopen vzpomenout co. Bylo v nich něco zvláštního, krásného a smutného zároveň. Podívej se osobě do očí, pak teprve poznáš, co k tobě cítí. To mi vždycky říkala matka.
"Hele... Hideki," ozval se Yasuhiro.
"Hm ?" probral jsem se z přemýšlení.
"Kdo vlastně byli tvoji rodiče ?" Zkoumavě se na mě díval, v hnědých očích vážný výraz.
"Zajímavé, že se ptáš zrovna na moje rodiče. Kdyby nebylo mých zvláštních rodičů, nebyl bych totiž schopný tu s tebou takhle klidně sedět," pronesl jsem váhavě. "Moje matka byla člověk. Úplně obyčejná dívka z města. Zůstala by obyčejnou dívkou až do smrti, kdyby jednoho dne nenarazila na upíra. Bylo to před Svatou válkou, tehdy jich bylo opravdu po málu a museli se dobře skrývat, lidé z církve by s nimi totiž hned zatočili. Chystal se jí bez cavyků spořádat, jenže se tam objevil můj otec. Táta byl jeden z nejmocnějších upírů na světě. Nedělalo mu potíže žít mezi lidmi a chovat se jako jeden z nich. Stačilo mu, když se napil krve jednou do měsíce a tak na sebe nepřitahoval pozornost. Zrovna s tímhle upírem měl nevyřízené účty. Příliš se ukazoval na veřejnosti a bylo potřeba ho zabít. A moje matka - nevím co jí to tenkrát napadlo - prostě vytáhla svůj malý příruční nožík a rozhodla se tátovi pomoct.
Samozřejmě tátu zajímalo, co je to za zvláštní holku. Do té doby se bavil jen se sobě rovnými, s upírkami, ale tahle člověčí věc mu učarovala. Dobře a jednoduše, zamilovali se do sebe a začali spolu žít. O několik let později jsem se narodil já. Po otci jsem zdědil vzácné upíří schopnosti a po matce lidské city. Vypadalo to, že budu mít spokojené dětství u šťastných rodičů, jenže nic netrvá dlouho. Po převratu, když začalo vybíjení lidské rasy, se pochopitelně ostatním upírům příčila představa soužití s člověkem. Otce zabili, když bránil matku a matka zemřela, když bránila mě. Jak klasické. Něco se ve mně zlomilo, když jsem jí viděl padat na podlahu s rozpáraným břichem. Tehdy se mi poprvé podařilo aktivovat svoje schopnosti a všechny z té skupiny jsem zabil. A pak jsem utekl." dokončil jsem tiše. Yasu naslouchal se sklopenou hlavou. "Takže jsem něco jako poloupír. Asi poslední svého druhu," usmál jsem se. Yasuhiro vstal a přešel ke mně.
"To bude dobrý," poplácal mě po rameni. "Už nejsi sám." Máš pravdu, proběhlo mi hlavou. A už nikdy sám nebudu.

Yasuhiro

Z města jsme vyjeli před polednem a pokračovali polními stezkami. Zřídkakdy jsme projížděli menší opuštěnou vesničkou nebo zarostlými vinicemi. Cesta byla pořád stejná a po většinu cesty jsme mlčeli. K večeru jsme se utábořili, snědli něco z našich zásob a zalehli. Ráno se jelo zase dál. Projížděli jsme zrovna kolem nějakého pole, když jsem překvapeně ukázal na oblohu. "Koukni Hideki ! Támhle je.. Káně ?"
"To je Emma !" zajásal Hideki nadšeně.
"Kdože ?" vyvalil jsem oči.
"Emma. Moje Káně Harrisova. Vycvičená," prohlásil pyšně a z vaku za sedlem vyndal tlustou koženou rukavici. Zahvízdal, dravec se snesl střemhlav dolů a usadil se mu na rukavici.
"Poslední dobou jsem jí nechával venku, vůbec jsem netušil, že letí za námi."
"Je mi jedno, co za havěť přechováváš, jen to drž ode mně dál," odfrknul jsem si. Emma na mě vyčítavě upřela korálkové oko.
"Ale no tak, Yasu-chan," zamrmlal Hideki. "Uloví ti holuba, chceš ?" vyhodil dravce do vzduchu. Emma se proměnila v černou tečku na obloze, ale téměř okamžitě se vracela, držíc v zobáku něco velkého.
"No prosím," pokývl Hideki spokojeně hlavou a podal mi vypaseného holuba. Dobře jsem si ho prohlédl.
"Hele, Hideki."
"No ?"
"Proč má ten holub u nohy přivázaný lísteček a na něm pečeť církve ?"
"A do ******," zaklel Hideki.
"Ještě je tu možnost, že je to pro nás," ozval se pak. S nadějí rozlomil pečeť a přelétl zprávu očima. "Je to pro nás !" zajásal.
"Ty máš víc štěstí než rozumu," oddechl jsem si. "Co tam píšou ?"
"Je to od Kardinála.. Prý nám zapomněl sdělit, že se bude zítra konat v Livornu výroční ples Církve... bla bla... bla bla.. A od nás se požaduje, abychom to tam vyčistili od upírů. Nemělo by to být nic těžkého, pravděpodobně jsou tam už všichni vybití."
"Taky nám to mohli říct dřív.." zamrmlal jsem. "Tak jedeme."

Do Livorna jsme dorazili za necelou hodinu. U brány se Hideki zastavil a zavřel oči. "Jak jsem myslel.. Nic. No, aspoň máme čas se připravit na ples."
"Počkej, ty tam hodláš jít ?!"
"Dovoluji si ti připomenout, že plesu se musí zúčastnit každý posel, který zrovna není na misi v jiné zemi," usmál se nadšeně.
"Neeeeee," protáhl jsem zklamaně. Neměl jsem nejmenší chuť se takové maškarády zúčastnit.
"Je tu ještě jedna věc... Budeš muset mít partnerku."
"Sakra, to je pravda."
"Nebo můžeš jít se mnou.."
"Ani mě nehne," zamračil jsem se. Však já už si někoho najdu. "S kým půjdeš ty ?" zeptal jsem se váhavě. Bylo mi jasné, že Hideki má z čeho vybírat. Nedokázal jsem si představit dívku, která by s ním nechtěla jít na ples.
"S Ciarou," odpověděl bez zaváhání.
"Kdo to je ?"
"Jedna moje známá upírka. Patří k civilizovaným druhům a taky pracuje pro Církev. Není schopná vydržet bez krve, ale naučila se vysávat upíry."
"Kolik vás v tý Církvi je ?!" odfknul jsem si.
"Jenom my dva."
"Ještě že tak."

V Livornu už probíhaly rušné přípravy. Chystala se výzdoba ulic, ven se vynášely stoly a připravovaly se domy pro ubytování hostů. Ohlásili jsme příjezd u jednoho znuděně vypadajícího Posla, který nás zapsal do knihy a sdělil nám číslo domu, kde se máme ubytovat. Koně jsme teď vedli a zanedlouho jsme našli útulnou stáj, kde jsme je nechali v péči podkoního. Po chvíli bloudění jsme našli náš domek. Chystali jsme se zrovna vejít, když jsem zaslechl známý hlas.
"Yasuhiro !" Otočil jsem se a vzápětí mě něco mocně obejmulo a dusil jsem se v záplavě rudých vlasů. "Madeleine ?" vydechl jsem nevěřícně.
"Jsem to já," prohlásila nadšeně. "Neviděli jsme se celou věčnost !"
Madeleine byla hubená, rezavovlasá dívka. Na svojí tělesnou konstituci se uměla překvapivě dobře ohánět mečem a na Akademii to byla jediná holka v mé partě. Byla to výtečná kamarádka, která nezkazila žádnou lumpárnu.
"Co tu děláš ?" zeptal jsem se vyjeveně.
"Dostala jsem příkaz, že se musím dostavit na ples," ušklíbla se kysele.
"Páni, stejně jako já," rozesmál jsem se. "Hm.. Nechtěla bys mi dělat partnerku ? Musíme si toho hodně odvyprávět."
"Ráda !" přikývla energicky. "Zítra se tam někde potkáme, ok ?"
"Jasně !" zamával jsem jí, když zase uháněla někam jinam.
"No... Gratuluji," poznamenal ledově Hideki. "Máš pěknou partnerku."
"Ty žárlíš ?" podíval jsem se na něj překvapeně.
"Ovšemže ano !" vybuchl a založil si ruce. "Proč na ten ples nemůžeš jít se mnou ?!"
"Protože tam jdeš s Ciarou ! Sám jsi to říkal, a navíc, jsi kluk !"
"A to vadí ?"
"Jo ! Není to normální, uvědom si to konečně ! Měl bys nad tím popřemýšlet !"
Chvíli se mi zuřivě díval do očí. Bylo to děsivé, ale pohled jsem mu bez mrknutí oka oplácel. Pak se otočil na patě a rázoval si to pryč.
"Kam jdeš ?!"
"Popřemýšlet nad tím," utrousil přes rameno. "Na noc se nevrátím."
"Fajn," ušklíbl jsem se. "Jak chceš."

V noci se mi zdály divné sny. Často jsem se probouzel, rozhlédl se po prázdném pokoji a zase usnul. Chyběl mi Hideki, ačkoliv jsem si to odmítal přiznat. Zvykl jsem si na jeho společnost i hloupé poznámky. Tohle ticho bylo děsivé, a moc dobře známé.

Druhý den jsem se jen tak plácal po městě a občas někomu vypomohl. Navečer jsem si šel vyzvednout slavnostní uniformu, takovou divnou formální věc. Doma jsem si ji oblékl, trochu se upravil a vyrazil na sraz s Madeleine. Hideki se neukázal.

Večer nám příjemně ubíhal. Netancovali jsme, protože to ani jeden z nás neuměl, ale povídali jsme si a vzpomínali na staré časy. Madeleine v sobě měla slušnou dávku vína a ještě víc se jí rozvazoval jazyk. Rozhodl jsem se jí dojít pro vodu.
U stolku s nápoji se mi podařilo zase do někoho vrazit. Byla to jakási žena v červených šatech. "Omlouvám se," zamumlal jsem.
"Nic se nestalo," otočila se na mě. Měla dlouhé černé vlasy a byla uhrančivě krásná. "Někomu, kdo tak krásně voní, bych odpustila všechno.." smyslně přivřela dlouhé řasy a přitočila se ke mně.
"Nech ho na pokoji, Ciaro," ozval se za mnou známý hlas.
"Hideki ?" vyjekl jsem a otočil se.
"Ale no tak," zamrkala upírka. "Jenom trošku.. Ty to na mě přeci nepovíš."
"Říkal jsem nech-ho-být !" zavrčel Hideki. Popadl ji za ruku a odtáhnul pryč. Překvapeně jsem za nimi hleděl. Co to mělo znamenat ?
Vrátil jsem se k Madeleine k našemu stolku na terase.
"To je dost, že jdeš," zahihňala se Madeleine. "Právě kolem proběhla taková ženská v červených šatech a vypadala, že má chuť zabíjet."
"Taky jsem ji viděl.."
"Chtěla jsem se tě na něco zeptat," ztišila hlas a přisunula se ke mně blíž. "Nechtěl bys se mnou začít chodit ?" Na nic nečekala a začala mě líbat.
"P-počkej !" vyjekl jsem šokovaně a ucukl.
"Co je ?" přivřela oči. "Ty už někoho máš ?"
"Jo ! Vlastně ne.."
"Tak co se děje ?"
"Promiň já.. Musím něco zařídit," zamumlal jsem a rozběhl jsem se pryč z terasy. To byl normální útěk, Yasuhiro, běželo mi hlavou. Jenže já nemůžu dostat Hidekiho z hlavy.. Proběhl jsem mezi stolky a dostal se na jinou terasu. Byla zalitá měsíčním světlem a nikdo tu nebyl. Opřel jsem se o zábradlí a svěsil hlavu. Co to dělám ?! Co se to se mnou děje ?

Postával jsem tam asi půl hodiny, když jsem za sebou zaslechl tiché kroky. "Madeleine ? To jsi ty ?" otočil jsem se. Ale místo Madeleine přede mnou stála Ciara.
"C-co tu děláš ?!" ucouvl jsem.
"Hledám tě.. Hloupý Poslíčku." ušklíbla se.
"Proč ?"
"To hned zjistíš.." Bleskově si mě přitáhla k sobě a odhrnula mi vlasy z krku. "Nemusíš se bát.. S tou tvojí courou jsem to už skončila. Ani nezakřičela.."
Cítil jsem, jak se mi do krku zabořily její tesáky. Ale nebolelo to ani zdaleka tolik, jako slova, která řekla předtím. Zabodla se mi do hlavy, projela mozkem jako ostrý nůž. Madeleine je.. mrtvá ?!

Po krku mi stékala horká krev. Cítil jsem, jak mi z těla prchá život. Potom jsem ztratil vědomí.

"Yasuhiro ! Yasuhiro !!!!"
Probral jsem se na mramorové podlaze. V krku mi pulsovala silná a ostrá bolest. Skláněl se nade mnou vyděšený Hideki. "Musím tě okamžitě vzít pryč, jinak vykrvácíš !"
"Madeleine !" vykřikl jsem a vyhrabal se na nohy. Nevšímal jsem si ničeho a neohrabaně jsem se rozběhl na první terasu. Mířil jsem ke stolku v rohu, kde jsme předtím seděli.

Viděl jsem tělo, které leželo vedle stolku. Jako svatozář ho lemovala záplava ryšavých vlasů. Madeleine měla vytřeštěné oči a skelný výraz. A viděl jsem i velkou ránu na krku. A spoustu krve kolem.

"Madeleine.." zašeptal jsem a klesl na kolena.
"Yasuhiro.." ozval se za mnou hlasem plným bolesti Hideki. "Ona.. Už se neprobudí." Položil mi ruku na rameno.
"Nesahej na mě !" smetl jsem jeho ruku a dál vyděšeně zíral na tělo před sebou.
"Madeleine.."

"Zemřela kvůli tobě !" vykřikl jsem zoufale do nočního ticha.