Bráška

Tichounce a bez klepání vešel. Tma. Okna byl zatažená těžkými tmavými závěsy a pokoj se tím zdál naprosto prázdný. Ticho. Zavřel za sebou tak, aby zatím neviděnou bytost v místnosti nevyděsil. Ani zdání pochybnosti o tom, že tam je. Věděl to, ačkoliv nic tomu nenasvědčovalo. Měl strach z toho, co uvidí, nebo snad právě neuvidí skrz matné šero, co dovnitř pouštělo jen tolik světla, aby rozeznal siluety a stíny nábytku. Nezáleželo na detailech, na fotografiích ve vitrínách, na nočním stolku položeném dopisu nebo několika kapkách krve na podlaze. Nikdo ji neviděl, nebyla proto skutečná? Opravdové je jen to, co je vidět a když ani dech skrčeného člověka zamotaného v přikrývce nebyl viditelný, znamená to, že je mrtvý?
Vedle postele, na ošoupaném koberci, z něhož bylo vytrháno léty mnoho barvy a píle, seděl, mírně se pohupoval jakoby v záchvatu apatie a nelidství. Tiše, jen pokrývka okolo těla jemně šustila a vydávala zvuky podobné hlazení staré kůže. Celý byl schovaný v tom péřovém obalu, jakoby ani pot mu nebránil se do přikrývky zabalit, přestože jím byla načichlá a znečištěná krví. Slyšel, možná nevnímal či nechtěl vnímat přicházejícího a nemusel se přesvědčovat o tom, kdo to je. Do pokoje dostal mimo lékařů povolen vstup jen jediný muž. Jeho starší bratr. Bratr, spojení se světem, s rodinou, s city, neb zde se emocemi šetřilo a kladné, jakoby byli pouze naučené ve falešných frázích psychologů a těch s chemikáliemi ve stříkačkách. Každý den chodili, každý den se ptali, nebo když už komunikovat nechtěl, tak sloučili jeho a hrot jehly, aby se uklidnil, protože jej nenechali utéct před otázkami. Zprvu jej to ještě bolelo, ale ten čas už zanikl. Naučil se nastavovat žíly.
„Bráško?“ Vyslovil jen velice opatrně starší, co přišel a očima pátral kolem lůžka, neb tam jej posledních několik dnů nacházel ukrytého. Pokoušel se jej navštěvovat často, doufal, že aspoň každý den to zvládne, ale byl povinen kvůli nim oběma pracovat tak, jakoby se nikdy nerozdělili. Avšak kdykoliv mu to nevyšlo, nebo nestihl mladšího vidět z důvodu zpoždění několika minut, vždy aspoň zavolal, aby od něho Joela pozdravovali a omluvili se za něho s tím, že zítra určitě přijde. Mnohdy nemělo význam cokoliv vzkazovat, mladší z bratrů neslyšel, neposlouchal a jen apaticky hleděl do prázdna. Benji neměl ponětí, zda dokonce vnímá jeho samotného, když jsou spolu. Joel málokdy mluvil, spíše vůbec a jeho sourozenci začalo docházet, že léčba zde je k ničemu. Díky sezením ani chemii nebude Joel takový, jako býval. Sedativa ani antidepresiva mu ho nevrátí. Nic z toho, co dosud zkusil mu ještě nedalo naději, že druhý se uzdraví. Nebyla to nemoc těla, nebyl to vir, nebyla to choroba. Joel zevnitř umíral, jeho bratr, jeho láska, jeho… všechno… teď sedělo tam, v koutě a mlčelo z lhostejnosti.
„Bráško?“ Zopakoval šeptem po několika dalších měkkých krocích po koberci a pohledem se ujistil, že oslovený tam je, avšak jen jako připomínka něčeho co kdysi dávno bylo jeho dvojčetem. Viděl jen hromadu čehosi zabalené do zakrvácené peřiny, kterou se nikdo neobtěžoval vyměnit. Jen prsty na jedné noze byly vidět, dál už nic. Přišel jen pokradmu blíž k mladíkovi, byl ostražitý, přestože si nemyslel, že by k němu byl druhý kdy hrubý a ani se to nikdy nestalo, tak přesto slyšel dost od doktorů, jak to Joel umí a který asistent byl poraněn ať už zuby či nehty, tak jeho silou. Přesto tomu nevěřil, ani když viděl kousance a zlámané prsty. Joel byl vždy jemný, vždy z nich dvou více citlivý, rozvážný, něžný, laskavý. Nebyl násilník. Ne dokud byli spolu, to až odloučení je odcizovalo od vlastních povah. Posadil se co možná nejblíže k němu, avšak bez doteku. Nesnažil se jej odkrýt nebo se paží vnutit pod přikrývku. Ticho.
„Ublížil sis?“ Ozval se Benji po delší době a konečně znatelné škubnutí mu dalo vědět, že mladší jej bere na vědomí. To bylo dobře, moc dobře, neb skutečně někdy seděli vedle sebe, ale každý byl jinde. Pokračoval proto. „Neukážeš mi to?“ Mluvil tiše zřetelně a s citem, co prozrazoval opravdovou starost. Nic se ale nestalo. „Prosím… Joeli, ukaž mi… ukaž mi, co se Ti stalo, hm? Můžu Ti pomoct.“
„Nemůžeš!“ Vykřikl náhle mladší zpod svého úkrytu a najednou bylo znát jeho kvapnějšího dechu. Benji si rychle odsedl kousek stranou, nečekal tak prudkou a pro bratra nezvyklou reakci na svůj hlas, co ho jindy tak uklidňoval – pokud ho vnímal. Samotného ho to jednání vyděsilo. A už si myslel, že se Joel ukáže, ale ani to ne, zůstával dál schovaný. Bylo to vůbec poprvé, kdy k němu byl tak hrubý hlasem.
„Joeli,“ vyslovil jeho jméno s trochou bázně na poslední slabice a přece s nadějí v prvním písmenu. Natáhl ruku, pomalu, zlehka se dotkl látky na mladíkově hlavě. „Miluju Tě,“ přiznal pokorně a sevřel přikrývku v dlani, jakoby plánoval ji z něho strhnout, ačkoliv věděl, že by neměl. Chtěl jen zvolna bratra odhalit, podívat se na jeho rány a ujistit se, že… nejspíš, že žije a ještě má v očích touhu. Někde tam, na samém dně kaštanově hnědé a v utonulé černi zornice. A nelhal ve svém vyznání, stále jej miloval, vroucně a nesobecky. Přes to celé, čím si prošli, přes Joelovi deprese v začátcích, přes jeho ustavičný pláč, přes ty zatracené drogy, co jej sem dostali. Dokonce i přes jeho tři pokusy o sebevraždu a dva z toho téměř podařené, by se jej nikdy nevzdal a stále doufal. Sice měsíc od měsíce méně, ale doufal.
„Ty lžeš… jenom lžeš, jenom lžeš, jenom lžeš, jenom lžeš…“
„Nelžu Ti, Joeli, nikdy jsem Ti nelhal,“ hájil se starší. „Nikdy jsem Ti…“
„Nenávidíš mě… nenávidíš…,“ hlas mu slábnul, jak propadal sebezoufalství, přestože se v tom stavu nacházel stále a ten jen gradoval, nebo se nepatrně lepšil. Hlasitě polknul a jak se mu pod vrstvou látky špatně dýchalo, sám si rychle shrnul z tváře přikrývku, ale jen pod krk a ne víc, jakoby se bál, že poodhalení kůže mu může ublížit. Benji si přát v pološeru vidět více a rozeznat v mimice tváře bolestivé důvody toho, co bylo vyřčené. Neuměl si vyložit, proč si tohle o něm bratr myslí a možná to nebylo ani důležité, možná to ani nemělo smysl. Joel křečovitě dlaněmi svíral peřinu. Těkal očima z bratra do pokoje. Tam a zpátky, zpátky a na něj. Třásl se. „Chci pryč… chci pryč, pryč, rozumíš? Jsi odejít… chci jít pryč, jenom jít pryč a utíkat…,“ šeptal si pro sebe tichounce, zatímco druhý jej bedlivě poslouchal, když už jej zrazoval zrak, co nemohl v prostředí pokoje využít. Slepý miloval blázna, co utíká jen ve snech a v představách a k čemu oči, když stačí naslouchat slovům a pocitům, aby bylo vše jasné.
„Kam chceš utéct, Joeli?“ Zeptal se opatrně Benji, aniž by se pohnul.
„Nevím…, odpověděl upřímně a snad i zamyšleně mladší. „Jednou…,“ začal povídat. „… Jsem měl brášku, co sem za mnou chodil. Měl jsem… a říkal taky, že mě miluje, říkal taky, že nelže… a už nepřišel. Utekl. Utekl a nepřišel… za ním bych šel… pryč za ním,“ osvětlil rozumně, přestože těmi slovy vehnal Benjimu slzy do očí. Patrně si ani neuvědomoval, co mu těmi tvrzeními působí, jaká muka mu navozuje takovými řečmi. A na staršího padla tíha neuvěřitelně silného zoufalství a jakéhosi pokoření, kdy skryl obličej v dlaních a neslyšeně do nich plakal. Jakoby se svět rozhodl, že jej bude týrat, jakoby mu chtěl vzít i to jediné, proč se tak vytrvale pokoušel udržet si víru. Bylo těžké uvěřit a přece skutečné. Sám to slyšel. Nemohl na nic svést ta slova ani jeho stav. Ničím se to nedalo obhájit. Joel byl ztracený. A potom jakoby si jej mladík všiml, že pláče, natáhl ruku a opatrně mu ji položil na hlavu. Zcela instinktivně jej hladil po vlasech. Opatrně, rozvážně, ale i nejistě s obavami. Benji strnul, nehýbal se. Čekal a přestal plakat, jen cítil velice intenzivní dotek vzpomínaje na dobu, kdy byli malí a takhle se hladili po vlasech, když jim někdo ublížil. Bylo to stejné. Úplně stejné. Naučené. Joel… on… nezapomněl, pamatuje si.
„Taky… taky jsem… měl brášku, víš?“ Začal jenom zlehka, aby jej nepolekal, nebo nepřišel o ten vzácný okamžik. Nikdy dřív se jej dvojče vědomě nedotklo. Tohle bylo jako magie, kouzlo momentu a připadal si sám jako mládě v rukou malomocného dítěte, co jej mazlí, vydáno na pospas jeho rozmarům. Mohlo jej stejně tak uhodit, jako pohladit.
„Taky utekl, viď… taky šel pryč, odešel, jako můj…“
„Ne. Můj neutekl,“ zvedl pomalu hlavu a prsty jemně přejel po paži natažené k němu. Cítil hned z Joela, že se toho lekl, ale nestáhl se. Obezřetně tedy bříšky prstů poznával po hmatu jeho kůži. „Můj bráška onemocněl. Ale nebolelo ho nic, jen… byl nemocný v sobě. Moc… moc nemocný,“ zamyslel se a zavřel oči s tím, jak mu z nich stekly poslední slzy. I druhou rukou se dotkl Joelovi paže, nespěchal na něj, jen ho hladil a sám se nechával. Komunikace skrz doteky a poznávání se.
„Umřel?“ Zvláštní otázka na bratra.
„Neumřel…,“ zakroutil maličko hlavou. „Zapoměl na mě. Zapoměl, že jsme dvojčata, že jsem stejný jako on a že ho miluju…,“ vysvětlil zřetelně, pak jen pomalu chytil oběma rukama dlaň, co ho laskala ve vlasech a přitáhl si jí na hruď. Sevřel ji opatrně a věděl, že riskuje, když tohle dělá. Přesto věřil, že by mu bratr neublížil. Jemu ne. A mladšímu se to nelíbilo, začal pociťovat úzkost s toho, že jej někdo drží, že jej svírá za ruku, jakoby mu hrozil další střet s jehlou stříkačky. Zamračil se, ale nestáhl paži, čekal. Nebylo mu z toho dobře.
„Neubližuj mi,“ zašeptal tak prosebným žalostným tónem, že to druhému trhalo srdce.
„Ublížit Ti? Oh… to ne, to ne… Joeli, neublížím Ti, slibuju,“ pousmál se na něho, přestože to dvojče nemohlo vidět. Povolil stisk a jej prsty zlehka přejížděl po kloubech jeho prstů. Užíval si to, strašně moc by jej chtěl obejmout a líbat, mačkat v náručí. Nesměl. Pod dotekem rozeznával jemnost, hebkost kůže hřbetu ruky. Bylo to jako dotýkat se ho poprvé v životě, tak silný prožitek. Jeho malý bráška… jeho bratříček… byl dojatý z toho, že je mu tak blízko a přece tak moc vzdálený. Kéž by mohl…
„Já bych nezapomněl,“ ozval se mladík. „Nezapomněl bych, víš? Na bratra… nikdy. Vrátí se pro mě, jednou… jednou se pro mě vrátí a vezme mě pryč, daleko pryč… ,“ pověděl, než odtáhl svou paži z blízkosti druhého, co se tím cítil ošizený, ale začal ve svém přikrývkovém úkrytu něco hledat. Stáhl si paže pod peřinu a něco potom vytáhl ven, aby to staršímu ukázal. „Podívej, co mi dal,“ držel sevřeného v dlani plyšového medvídka, co býval bílý, teď od krve a kdo ví čeho. Ale Joel se zdál pyšný, hrdý na hračku co mu Benji věnoval sebou sem do léčení, aby se bratr měl k čemu tulit, když se mu bude stýskat. Byl to starý medvídek, ale hezký, měl ho před tím dlouhou dobu. Natáhl se po plyšákovi, jen mladší si jej rychle přitáhl k sobě a objal jej. Neměl v úmyslu se o něj dělit. Byl jeho. Jeho vzpomínka na bratříčka, co ho opustil.
„Moc pěkný medvídek,“ přiznal tichounce Benji. „Má jméno?“
„Má,“ pokýval hlavou druhý z nich. Schoval obličej v huňaté srsti hračky. „Benjamin,“ vyslovil s láskou a Benjimu znovu bylo do pláče. Nevěděl, co má dělat, co by mohl udělat pro Joela, aby se jeho situace zlepšila. Aby ho poznal. Musel se zhluboka nadechnout, chtěl si udržet jasné myšlenky i rozum. Nesměl už slzet, k ničemu to nebylo. Otřel si oči.
„Taky se jmenuju Benjamin. Benjamin Madden,“ osvětlil a to už poznal, že se něco mění v atmosféře mezi nimi. Jakoby jedna a jedna konečně byly dvě a ne lichý počet. Zvláštní pocit napětí a očekávání, mladší nemluvil, jej mačkal měkkou hračku a jakoby přemýšlel. V tu chvíli si starší přál vidět mu do obličeje, vědět nač myslí a zda chápe, že tu jsou spolu jako sourozenci. Dlouho bylo němo, než Joel promluvil a měl čas. Upíral zrak na osobu, co tam s ním seděla, srdce mu bušilo rychleji, protože…
„Benji…,“ vyslovil nejistě. Mohl se mýlit, ale… možná že by to mohl být on… jeho… Benjimu se při tom jméně roztřásla brada potlačovaným vzlykem. On si vzpomněl! Vzpomněl si! Musel si dát ruku před ústa, aby se nerozplakal nahlas. Nemohl tomu uvěřit, byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků v jeho životě. „Benji… bratříček Benji,“ řekl nerozhodně Joel, jemuž se ukvapil dech tím prozřením, že pochopil koho tu má. A nevěděl, jestli má být šťastný nebo se bát, jestli raději utéct nebo se smát. Byl v šoku. Klouby prstů zbělely silou, jak neustále svíral plyšáka a více se stáhl k posteli strachem. Hlasitý nádech. Nevěděl, proč se bojí, nemělo to důvod a nejspíše mu bylo i lhostejné, že močí pod sebe a tekutina se vsakuje do látky peřiny. Nechtěl pochopit, co se děje. Zuřivě začal kroutit hlavou. „Nejsi, ty nejsi… Benji, ty nejsi Benji, ne… ne…“
„Jsem to já, Jo,“ připustil starší. „Nikam jsem neutekl, lásko, jsem pořád s Tebou,“ šeptal tiše, hlas se mu lámal. Přisedl si opatrně blíž k bratrovi. „Nikdy bych neutekl, neopustil bych Tě… jsi moje všechno. Prosím, Joeli… prosím, nemusíš se bát, neublížím Ti,“ ujišťoval jej. „Všechno bude dobré, už Ti nikdo neublíží. Už nikdo…,“ sliboval mu upřímně neb už jistě věděl, co musí udělat, aby zachránil je oba. Poslouchal kňučivé dýchání mladíka, který neměl kam se schovat, ale jakoby ani neměl na vybranou nebo porozuměl, tok se začal uvolňovat, upokojoval se zvolna.
„A já jsem… jsem nemocný?“ Zajímalo ho, protože starší to před tím o svém bratrovi tvrdil. Najednou ho hračka úplně přestala zajímat, pustil ji z rukou a ona spadla kus dál na koberec. Opuštěná vzpomínka na lásku. Benji se k ní obrátil, nejprve měl v úmyslu si ji vzít, než si to rozmyslel a nechal ji tam ležet. Nebyla teď důležitá.
„Kdepak… kdepak… nejsi, zlato, nejsi nemocný, to já jsem byl, když jsem Tě tu nechal. Neměl jsem,“ uznal najednou. Natáhl obě ruce k druhému, toužil jej tolik obejmout. „Už nikomu nedovolím, aby mi Tě vzali, bráško, už nikdy… vezmu Tě pryč, vezmu Tě sebou pryč…,“ musel to udělat. Pro ně oba, zde by Joel zašel, umřel by sám. Tohle se nesmí stát někomu, kdo je pro staršího důležitější, než vlastní život, dávno měl poznat, že jeden bez druhého chřadnou. Ať je to jakkoliv, postará se sám.
„Pryč?“ Pro Joela to bylo naprosto fascinující. Nerozuměl tomu a přece tohle byl jeho… jeho bratr, co jej osvobodí. Nemožné, byl podezíravý.
„Ano, půjdeš se mnou. Už žádné jehly, už stačilo… už mi Tě nebudou brát, už Ti dost ublížili, jsi můj… jsi můj, lásko, měl jsem to být já, kdo na Tebe bude dávat pozor…,“ přiznal si vlastní selhání. „Pojď ke mně, neboj se,“ a jednou rukou se jej dotkl na rameni, mladší se nepolekal. Otázka setiny vteřiny, kdy se mu vrhl do náruče, nehledě na to, v jakém byl stavu, tak se nechal samozřejmě pevně stisknout párem silných paží štěstím plačícího muže. Zabalený stále ve znečištěné peřině, bratr byl jeho jedinou nadějí na lepší život, na slunce venku, na lásku, na úsměvy, co nejsou zaplacené ani falešné. Nedocházelo mu úplně, co to celé pro něho znamená, ale bylo mu lépe. Zvláštním způsobem mu bylo lépe, když cítil mělce tlouct srdce staršího do vlastních žeber a potom několik zoufalých polibků do vlasů. Benjiho vzlyky naplnily pokoj, plakal napřímo, modlíc se za odpuštění e všem Bohům, že kdy dovolil, aby se tohle stalo. O bratra nesměl přijít. Nikdy o něj ne! Přivinul si jej k sobě jako dítě, tváří se mazlil s jeho vlásky, do nichž jej občas políbil a hladil jeho tvář. Nesčetněkrát snil o tom pocitu a byl tisíckrát opojnější, než v představách. „Tolik Tě miluju,“ zašeptal. „Zůstaneš se mnou… už jen se mnou, přísahám Ti.“
Seděli tam dlouho v objetí. Zatažené závěsy, přítmí a krev na podlaze se nezměnili. Jen místo jedné třesoucí se bytosti se tam tísnili dvě. Jedna ještě plakala, když se tichounce ozvala druhá.
„Bráško?... chtěl bych jít domů.“

Dodatek autora:: 

Kratičká jednorázová povídka.
Fanfikce na GOOD CHARLOTTE.

Pairing: BENJI /JOEL (bratři - dvojčata) Benji je starší, než Jojo