Černý stín mé duše - část 10

Policisty za stolem sejmu úderem lokte do obličeje, aniž by stačil vstát ze židle. V ruce zhmotním oblíbenou brokovnici a jednou ranou sestřelím u stropu bezpečnostní kameru. Policista, který uslyšel výstřel , vběhl do chodby, ale sprška broků pod nohy ho zastavila uprostřed jeho výběhu a donutila ho schovat se do bezpečí vedlejší místnosti. Rozkopl jsem dveře vyšetřovny, kterou jsem tak dobře znal. Za stolem seděl mě neznámý chlápek a Osamu, který ho zpovídal. Když mě uviděl, vyskočil od stolu.

Namířím brokovnici na jeho obličej a vrtím hlavou, aby se o nic nepokoušel. S hlavní stále namířenou na Osamu se nakloním nad vyslýchaného a očichám si ho. Je to jen malá ryba, která se jen dívala a honila si péro v povzdálí. Rozbiju mu jedním úderem pažby obličej a pošlu ho do bezvědomí.

„Kiyoschi,“ popojde ke mně Osamu Hikara. „Prosím, nedělej to…“ snaží se mi brokovnici sebrat.

Bolí mě u srdce, když od něj slyším vyslovit své jméno. Rád bych odhodil tu zatracenou bouchačku a povalil ho na zem, ale touha pomsty je mnohem silnější. Ve vzduchu cítím všechnu bolest, čpící z těch, co Ritsukemu ubližovali.

Přece jen neodolám, přitisknu ho k sobě na pár vteřin, polibkem z něj vysaji všechny obavy a úplně ho odzbrojím od úmyslu mě zastavit. Nemůžu se nabažit pocitem vítězství, že jsem to já, kdo ho tady nechává otřeseného stát, bez schopnosti se pohnout a cokoliv udělat.

„Promiň, ale musím,“ zašeptám mu do vlasů, prohrábnu je prsty a odhrnu ze spánku za ucho, jemně se dotknu jeho krku, až přivře oči, ve kterých jsem viděl konečně sám sebe.

Cítím, jak se shinigami tetelí blahem, že se může konečně muchlovat s klukem a vpouští mi do mozku obrazy, co bych mohl s Osamou hned teď podniknout, až se mi fakt postaví. Pošlu ho rychle někam, že proto tu nejsme, ať se laskavě soustředí na odplatu, že není žádný amorek lásky, ale bůh smrti. Je mi jasné, že v takovém byznysu si moc sexu neužije a je mi ho i docela líto.

Zamknu Osamu Hikaru ve vyšetřovací místnosti a pokračuji dál budovou. Pod palbou se tříští jedna kamera za druhou. Nechci, aby mě někdo šmíroval. Pach strachu mě dovede až k zamřížované cele, plné chlápků, kteří se tisknou ke stěně a vyhlíží, co je za tím hlukem. Strážný na mě míří pistolí roztřesenou rukou a něco po mě vykřikuje, ale já jsem uhranut pohledem na zrzouna, který se jako jediný drží mříží, pozoruje mě výsměšným pohledem, kterým se snaží zakrýt svůj strach. Obličej mu hyzdí několik stehů po našem posledním setkání.

Pokynu brokovnicí policistovi, aby odemknul dveře. Navzájem na sebe míříme, ale mám očividně navrch a poslechne mě. Vejdu do mřížované místnosti. Vůně Ritsukeho je tu nesnesitelná, cítím je ze všech. V hlavě se mi promítnou mučivé obrázky, co kdo Ritsukemu provedl. Jak se ho dotýkali, jak ho mučili, kolikrát se kdo do Ritsukeho udělal a kdo co kam strkal. Je mi na blití, třeba z tohohle maníka, který právě přišel o hlavu, nebo tenhle, co HO strčil Ritsukemu do pusy, až se málem udávil a právě přišel nejen o svůj „nástroj“ ale i o celou svou půlku těla. Ten, co vypaloval cigaretové značky po celém těle mého spolubydlícího, se po těch mých, už nikdy nepostaví a nepostaví se mu ani nic jiného.

Chtěl jsem si zrzouna nechat na konec, což byla chyba, protože využil mého krvavého běsnění, chytil policisty do kravaty, sebral mu zbraň a použil ho jako štít.

„Sakra, nevím co jsi zač, co po mě chceš, ale tohohle chlápka s kupou dětí určitě zabiju, jestli se ke mně přiblížíš,“ řve na mě. „Odhoď tu bouchačku!“

Brokovnice v mé ruce zmizí. Toto efektivní zbavení se zbraně Takutaro Reiziho očividně vyděsí. Začne obezřetně ustupovat do chodby, s hlavní pistole u hlavy policisty. Pomalu ho následuji, s rukama podél těla, nepřestávajíce z něho spouštět zrak.

„Stůj,“ křikne a vystřelí několik ran.

Moje tělo se střelám s lehkostí vyhne a v jeden okamžik se mi v ruce zhmotní katana, která odtíná zrzkovi ruku i s pistolí a zem zkropí cákanci červené krve. Takutaro Revizi řve bolestí a snaží se zastavit krvácení. Stisknu ho pod krkem a zatlačím ho ke zdi. Jeho krev mi smáčí tričko, cítím, jak se mi lepí na kůži. Projedou mi tělem opět všechny vzpomínky na onu noc, je to tak nechutné a ponižující, že se mi zatmí vztekem před očima a zesílím stisk.

„Jestli mě zabiješ, přijdou jiní a pomstí mě,“ chrčí.

„Já neexistuji,“ zašeptám mu do tváře. „Jsem totiž jen stín, který tě doprovodí do pekla. Za to, co jsi provedl tomu klukovi. Za to, že jsi mu ukradl sny. Za to…“

Dostal jsem kopanec mezi nohy. Loktem do čelisti, až jsem se kousl do jazyka. Další ránu jsem vykryl. Takutaro Reizi měl opravdu výdrž, crčí z něho krev, a přesto se brání smrti zuby nehty, sotva stojí na nohou.

„Co jsi zač, hajzle!“ vykřikne a popadne židli.

„Už jsem řekl, nejsem nikdo.“

V ruce mám opět katanu. Byl bych rád, kdyby trpěl, ale trpím víc než on, protože jeho přítomnost ke mně stále vysílá nechutné scény, připadá mi, že to z něj shinigami tahá záměrně, aby mě co nejvíc potrápil. Takutaro Reizi se snaží mé údery mečem odrazit židlí. Prosekávám se k němu píď po pídi, za každý dotek, kterým Takutaro Reizi ublížil, jeden zářez do jeho kůže.

„Kiyoschi, nedělej to!“ hučí mi v hlavě Osamův vzdálený hlas. Cítím jeho přítomnost.

Čepel katany projíždí s tímto výkřikem Takutaro Reiziho hrudníkem, přímo do srdce. Zůstává připíchnutý ke zdi, dokud držím katanu, shinigami si mne ruce a odvádí si všechny zvrácené duše sebou do pekla a už se moc těší na tu moji. Takutaro Reizi má ve tváři stále nevěřícný výraz, že si někdo dovolil na něj vztáhnout ruku. I když katana zmizí, zrzoun zůstává v podivné zkroucené poloze opřený o zeď, jako lovecká trofej. Osamu Hikara stojí za mnou a míří na mě puškou.

„Nemůžu tě nechat odejít,“ pronese potichu.

„Já vím,“ povzdechnu si.

Využiji jeho chvilkového zaváhání a vyrazím mu pušku z ruky. Osamu se na mě vrhne a povalí mě svou vahou na zem. Dostanu ránu pěstí, až mi to skoro vyhodí sanici z pantů. Vrazím mu loket do žeber a shodím ho ze sebe. Na nohy vyskočíme zároveň a znovu po sobě skočíme. Navzájem se nešetříme, probíjíme se chodbou, vyděšení policisté nám uskakují z cesty. Koutkem oka zahlédnu, jak jeden z nich zvedá ze země odkopnutou pušku a zamíří ji směrem k nám. V té chvíli mě Osamu vyzvedne za bundu do vzduchu a prohodí mě prosklenou stěnou ven na chodník. Zazní výstřel a rozbije zbytek skla, přičemž mě střepy celého zasypou. Osamu proskočí dírou ke mně a znovu mě uchopí za klopy.

„Sakra, dostal jsem tě ven, tak máš šanci utéct, tady tě ochránit nedokážu,“ syčí mi do obličeje. „Prašti mě a zmiz.“

V ruce si zhmotním dlouhý nůž, chytnu Osamu kolem pasu, přitisknu si ho zády k sobě a čepel položím na jeho krk. Policisté obezřetně vycházející z budovy. Mé výhružné gesto a krůpěje krve na Osamově krku, pozastaví jejich kroky. Pomalu couvám s Osamou za roh budovy, do boční ulice. Povolím stisk, otočím detektiva k sobě a bez jediného slova přitisknu svoje rty na krvavou rýhu na jeho krku. Projede mnou dvojitá dávka vzrušení, jak se démon ve mně zatetelil blahem. Vykopnu ho ze své mysli tak surově, že se nestačí ani zhmotnit do podoby Shijo a hned se rozplyne ve tmě.

„Omlouvám se,“ šeptám mu do vlasů a dalším polibkem mu smývám krvavé čmouhy z tváře.
Osamu Hikara mě od sebe odstrčí a svraští své modré oči do úzké štěrbinky.

„Proč jsi nezůstal, jak jsem ti říkal!“ křičí na mě. „Postaral bych se…“

Ta rána, kterou jsem ho poslal do bezvědomí, mě nejen bolela fyzicky, ale i u srdce, že jsem to takhle musel ukončit. Zkroutil se bezvládně na chodník, chtěl jsem se ho ještě dotknout, ale rychle blížící se kroky a hlasy, mě donutili to místo opustit, nastartovat motorku a bez jediné známky pronásledování, zmizet.

Kolem policejní stanice začalo být rušno, hned před vysypanou skleněnou stěnou zastavil černý bavorák, ze kterého vystoupil vysoký muž v letech, ve značkovém obleku a zrzavými vlnitými vlasy, sčísnuté do ohonu. Z dalších dvou aut vystoupili ramenatí vazouni, po zuby ozbrojeni. Policisté od něj odskakovali, jakoby měl lepru, nechali ho projít chodbou až k vazební místnosti, aby mohl obejmout krví smáčené tělo svého syna. Neuronil ani slzu, jen ho k sobě tiskl a zatínal nehty do jeho kůže. Pak se mlčky zvedl, rozhlédl se po místnosti a kývl na jednoho ze svých mužů, který k němu mlčky přistoupil a zaujmul postoj s rukou položenou na zbrani.

„Může mi někdo vysvětlit, co se tu stalo?“ ptá se velmi pomalu a na každé své slovo klade velký důraz.

„Pane Takutaro, je nám to líto…“ ospravedlňuje se jeden z uniformovaných mužů.

Jeden pokyn rukou, jeden výstřel a muž se svezl k zemi s prostřelenou hlavou.

„Jak jste mohli dovolit, aby se můj syn dostal do téhle díry?“ pokračuje klidným hlasem Takutaro.

„To Osamu Hikara, pane,“ vyhrkne někdo.

„Měl nějaký důvod?“ ptá se Takutaro.

„Kvůli tomu incidentu s tím studentem…“

Takutaro nechce slyšet podrobnosti o chybách svého syna a proto výstřel umlčí další slova.

„Takže náš dokonalý pan Osamu Hikara,“ zamračí se Takutaro. „A tohle udělal on?“

„To Černý stín, pane…“

Takutaro se zastaví.

„Tak Černý stín…“

Šéf podsvětí udělá rukou kolečko ve vzduchu a odchází. Za ním se ozývá jen střelba a výkřiky. Pokyne muži, který ho míjí, s kanystrem v ruce.

„Chci mít u sebe toho detektiva do 24 hodin,“ pronese k jednomu ze svých bodyguardů než za ním zavře dveře černého bavoráku.

Policejní stanici do několika minut pohltí plameny a výbuchy. Ulicí se rozezní sirény hasičských vozů, kolem požáru se začnou shromažďovat davy zvědavých lidí. Jeden z nich, s krvavými škrábanci na tváři, které mu schovávají dlouhé havraní vlasy, zatíná pěsti, skřípe zuby a ví, že jde všechno do sraček.

***
Snažím se smýt krev z tváře a z rukou. Můj obličej už by opravdu potřeboval žiletku. Potřeboval bych toho mnohem víc. Snažím se sníst nějaké nudle, ale zvedá se mi z nich žaludek, jsem s nervama totálně v prd…li. Když Osamu Hikara rozrazí dveře, málem mě raní mrtvice, jak jsem psychicky na dně. Miluji jeho nečekané přepadovky a zuřivé vpády.

„Hikaro,“ vydechnu leknutím.

Přejede mě jen letmým pohledem, vtrhne do kuchyně, otevře jednu skříňku, strčí hlavu dovnitř a vytahuje police. Pak na zem začne skládat krabičky s nábojemi, můj Glock a další zbraně.

„Hikaro…“ sleduji jeho počínání. „Jsem to pohnojil, co?“

„Kiyoschi,“ zvedne se ke mně detektiv.

Shrne si vlasy za ucho, přitiskne si mě k tělu a zblízka se mi dívá do očí.

„Proč jsi mě neposlechl!“ hlesne tiše. „Chápu, že ti na Ritsukemu záleželo, že jsi ho musel pomstít…“

Hltá mě smutnýma očima, chytne mou tvář oběma rukama a přitiskne čelo na moje. Zavře oči.

„Ale já tě miluji.“ Šeptá. „Od prvního okamžiku, co jsem tě potkal. Netušíš, jak je to pro mě hrozně
bolestivé, protože jsi na druhé straně barikády. A rozjel jsi velice nepříjemnou hru s největším mafiánem ve městě. Právě jsi nám oběma vykopal hrob.“

„Hikaro,“ schoulím se do jeho náruče. „Tolik mě to mrzí…“

Chytne mě za bradu a vyžádá si můj přímý pohled do očí.

„Co jsi Kiyoschi musel obětovat, že ti tvůj démon dal všechny ty vymoženosti?“

Snažím se vyhnout jeho pátravému pohledu, ale nejde to.

„Myslel jsem si to,“ povzdychl si Osamu. „Sakra, proč jsi to udělal!“

„Protože jsem slaboch a sám nedokážu nic,“ kousnu se do rtu.

„Ty blbče, máš tu přece mě!“

Vjede mi dlaní pod tričko a zatne mi nehty do kůže.

„Takhle mě zklamat,“ obviňuje mě slovy a přitlačí na kuchyňskou linku. „Právě mi vystříleli policejní sbor a zapálili stanici. Přišel jsem o část svých mužů, i když stáli převážně všichni za ho..n. Takutaro přišel osobně. Víš, co to znamená?“

Kousne mě do krku a přejíždí jazykem až k uchu a nasaje lalůček takovým způsobem, že se mi podlomí kolena.

„Že se vidíme naposledy?“ zkusím to a sápu se mu do kalhot.

„Pravděpodobně oba umřeme,“ přikývne Hikara a vysadí mě na kuchyňskou desku.

„Opravdu mě to mrzí,“ vzdychnu, když mi Hikara rozepne poklopec a drsně sevře můj ztopořený penis. „Nechtěl jsem tě do toho zatáhnout.“

Jedním pohybem mi stáhne kožené kalhoty ke kolenům a přitlačí mi moje nohy na hrudník. Stáhne si mě níž pod úroveň skříněk a začne do mě hned pronikat.

„Nesnáším tě, Kiyoshi,“ přirazí Osamu, až mi vyhrknou slzy. „Takhle ukončit mou skvěle rozjetou kariéru!“

„Hikaro,“ vztáhnu po něm ruku, abych se ho mohl dotknout, ale je daleko.

„Až ti řeknu Utíkej, poslechneš mě a utečeš,“ dostanu další surovou přirážku. „Chci, abys patřil mě a nikomu jinému! Tohle je jen moje.“

Při těch slovech mi chytne penis a začne s ním v pravidelných intervalech pracovat. Nechápu, jak se dokáže soustředit na sebe i na mě. Pouštím vše z hlavy a snažím se nerozkousat si bolestí dásně.

„Takutaro půjde po mě,“ otevřel jsem se jeho pohybům, už nemá takový odpor a tak zrychlil ve svých vniknutí. „Nejspíš už čeká přede dveřmi.“

Zachvěje se, nevím, jestli vzrušením nebo pomyšlením na to, že bude nejspíš do pár hodin oba mrtví. Zlomí se několikrát v pase, drtí mi pinďoura, až to bolí, vystříká se do mě a hned mě vezme do úst, přičemž stačí jen třikrát pokouřit a jsem úplně hotovej, protože mám strach, že opravdu někdo rozkopne dveře a já o tohle všechno přijdu. Svezeme se na dlažbu, zbraně vyskládané na zemi mě tlačí do lopatek, ale nechávám se líbat a osahávat, vstřebávám všechnu tu naléhavost okamžiku a jsem připraven nést všechny následky mého konání.

Nepřestává mě vášnivě líbat, tíží mě svou váhou a přitom mi vytahuje z pod zad svou zbraň, nabíjí ji automaticky mezi polibky. Strká si zásobník s náboji do kapsy a shrnuje si vlasy do uzlu. Vypadá tak děsně sexy, když mu pár pramínku zůstává viset přes obličej, že se mě zmocňuje další vlna vzrušení.

„Je čas,“ zvedne se Osamu, zapíná si kalhoty a strká si zbraň za pas. „Nezapomeň na to, co jsem ti řekl.“

Nasoukám se do kalhot a chci si taky vzít pistoli, ale Osamu mi ji sebere a zastrčí ji za kalhoty k té své.
„Řekl jsem, že budeš utíkat, mlčet, poslouchat, nestřílet, nic nedělat…“ vyhrkne Osamu, pak se zarazí,
položí mi dlaň na srdce a oči mu zvlhnou. „Prosím…“

Kývnu hlavou, ale v hloubi duši jsem proti všemu, co říká a už teď vím, že nic z toho nejsem ochoten splnit. Nechci přijít o žádnou minutu, strávenou s ním, když moc dobře vím, že to budou nejspíš chvíle poslední.

Vykročíme z bytu, na ulici je tma, lampy nesvítí, okna okolních domů jsou zatažená. Osamu vezme svou pistoli do ruky. Tlačí mě směrem k mé motorce. Z temnoty se vynořují postavy, v černých oblecích, s automatickými zbraněmi po boku a s odhodlanými výrazy neprohrát.

Osamu mě kryje svým tělem a naléhavě mává rukou, ať nastartuji. První sprška střel rozvíří prach pod našima nohama.

„Nastartuj a zmiz,“ štěkne po mě Osamu. „Poslouchat, neohlížet se, nedělat blbosti. Všechno bude v pořádku…“

Odskočí ode mě a snaží se na sebe upoutat střelbou. Pálí jednu ránu za druhou, prázdné nábojnice cinkají o chodník. Nastartuji motorku a váhám, co mám udělat. Osamu vytahuje druhou pistoli a něco na mě řve. Smýknu motorku na silnici a mizím ve tmě. Ve zpětném zrcátku vidím záblesky výstřelů. Nikdo mě nesleduje. Ujedu jen pár stovek metrů, nechám Dukati stát ve škvíře mezi zaparkovanými auty a rychle se vracím zpět pěšky postranní ulicí. Všimnu si staženého požárního žebříku u jednoho z domů a bezmyšlenkovitě vyšplhám nahoru na střechu. Osamu Hikara je obklíčen ze všech stran, pomalu kolem něj utvořili kruh a detektiv s rozpaženýma rukama, se zbraněmi namířenými na dvě strany, se snaží na všechny útočníky dobře vidět a udržovat je v bezpečné vzdálenosti. Je jich sedm, každý z nich má minimálně sto kilo a nevypadají vůbec přátelsky. Osamu Hikara zavrávorá a až teď si všimnu, jak má nohavici celou od krve a sotva se drží na nohou. Poklekne na koleno, ale stále je v bojové pozici. Jeden na něho zaútočí zezadu, ale dostane loktem mezi nohy a kulka mu provrtá stehno. Mám nutkání mezi ně skočit a nechat se nejspíš jen zabít, ale překousnu to. Vím, že je to pěkně uhozenej nápad a tu kulku bych bezpochyby dostal přímo od Osamy.

To, jak praštili Osamu pažbou do zátylku, zabolelo na tu vzdálenost i mě. Svezl se na zem a snažil se ještě zvednout, ale další rána ho uzemnila a vyšetřovatel se přestal hýbat.

„Pane, máme ho,“ slyším tlumeně rozhovor jednoho z Takutarových mužů. „Ne, utekl… přijde určitě sám… nepochybně si nás najde, pane.“

Nacpou bezvládné tělo Osamu Hikara do auta. Za pár minut je ulice prázdná a tichá, jakoby se nic nestalo.

„Sis to pěkně zavařil,“ leží vedle mě na střeše Shijo, zase ve svém pyžamu, jakoby očekával, že mu řeknu něco ve smyslu, proč se po nocích toulá po střechách, ale k smíchu mi to zrovna v této chvíli nepřipadá. „Nechceš po mě, abych ho šel osvobodit nebo něco podobného?“

„Je to problém?“

„Je to sranda,“ pokrčí rameny shinigami. „A je to tvůj život. Už teda ne na dlouho, ale proč si to neužít, že?“

„Ty je nemáš na seznamu?“

„Hele, nesnaž se z toho vyvlíknout,“ štěkne po mě. „To by se ti hodilo, abych to odedřel já, co? A ty z toho vyšel jako nevinná holubička a ještě by sis svoji dušičku vyžehlil, co?!“

Zavřu oči. No, tohle mě zrovna nenapadlo.

„No jo, nezačínej s těma kecama, že jsi právě našel svou pravou lásku a že jsi si nic neužil…“

„Jsem fakt unavenej, čas běží a byl bych nerad, kdyby byl Hikarovi zkřížen jediný vlas,“ otočím se na démona. „Tohle bude naposledy, slibuji, pak si semnou dělej, co chceš. Hlavně ať je Hikara v bezpečí.“

Shinigami svraští čelo a posadí se.

„Víš, co to znamená? Když se ti něco stane, já ti už nepomůžu. Tohle není moje záležitost. Tak na sebe prosím dávej pozor, je s tebou opravdu zábava, nerad bych o tebe přišel, i když jsi divnej a asi porušuji spoustu pravidel… ještěže mě nic horšího nečeká… ha, ha, ha…. Tak až mě budeš potřebovat, budu tam.“

Zmizí a mě nechá samotného. Teprve teď na mě všechno dolehne, uvědomím si, co jsem právě slíbil a odsoudil se tím ke své záhubě. Vrátil jsem se na pár minut do bytu. Chtěl jsem nasát, co nejvíc pozitivních vzpomínek na chvíle strávené s Ritsukem. Konečně jsem se oholil. Chtěl jsem prostě v den své smrti vypadat co nejlíp.