Chci cítit tvůj dotek...ale srdce ti nedám IV.

Všimnul jsem si úhledně zabalené krabičky a následně i dopisu, který jsem jen tak ledabyle pohodil na stůl. Krabici odhodil na gauč a již si jí nevšímal. I když mi začínalo vrtat v hlavě co v ní asi je.
Ano, ano jak asi všichni hádáte, nakonec mi to nedalo a já ji přece jen otevřel. Odklopil hlavní víko a všimnul si malého lístečku, který pod ním ležel. „Tohle sis u mě posledně zapomněl“ bylo na něm napsáno a já nechápal, o co jde.
Došlo mi to, až mě napadlo odhrnout papír pod, kterým ležely moje spoďáry. V tu chvíli jsem naprosto zrudnul.
„Blbec“ říkal jsem si v duchu a všimnul si ještě něčeho, co leželo úplně na dně krabice. Opět u toho byl lístek, na kterém stálo. „ Ale tyhle by ti slušeli víc“
Pomalu jsem se děsil, co to bude. Se zavřenýma očima jsem zašátral v krabici a „TU“ věc roztáhl před sebou. Pomalu oči zase otevřel a cítil jak mi na spáncích a všude jinde na čele naskakují pulzující žíly.
Není divu, to druhé co bylo v krabici, byli růžové, pánské tanga s kraječkou.
„Chlípný prasák“ řekl jsem tiše a tanga vrátil do krabice, kterou jsem zavřel a ledabyle pohodil na gauč. Nijak mě už pak nezajímala. Jediná věc, která mi bloudila momentálně hlavou, bylo moje, již delší dobu hlásící se, břicho.
Ano měl jsem řádný hlad ale k mé smůle prázdnou ledničku. Bohužel už mi ani čas na nákup nezbýval, takže jediná možnost byla najíst se v práci.

„Pardon šéfe, že jdu pozdě, ale zaspal jsem“ první věta, která ze mě vylítla hned po příchodu do práce.
„ Raději se rychle obleč, dnes máme zase plno a Youki s Tami potřebují každou ruku, takže se padej dát do práce „ řekl šéf zjevně podrážděným tonem a zmizel ve dveřích své kanceláře. Hbitě jsem se nasoukal do uniformy a běžel pomoct mým, dosti půvabným kolegyňkám.

„Co to bude, madame?...dáte si ještě něco?...přejete si platit?...jistě, hned vám jej přinesu“ zněly tyto otázky kolem mé hlavy až do konce mé směny.

Pracoval jsem v jedné luxusní restauraci, která patřila k čtyřhvězdičkovému hotelu NOYAGAMA. Hotel to nebyl špatný ale podle mě někdy až moc přefintěný. Jak se zdá s paní majitelkou máme naprosto odlišný názor na krásu. Interiér laděn převážně do červena až na výtahy, ty byli baleny do sytě růžového kožíšku. Do dnes nechápu, jak ji napadlo dát do výtahu kožíšek a hlavně na co tam je? I když originální nápad to byl, žádný jiný hotel toto nemá. Naštěstí restaurace byla v poměrně rozumných barvách.

"Yuri…hejbni tím svým placeným zadkem nebo by se mohlo stát, že tvá výplatní páska bude tento měsíc o něco chudší „ zařval na mě šéf naštvaně, když zjistil, že se flákám u baru. No co někdo se tu přece flákat musí, aby byla zachována rovnováha, a navíc chvilku odpočinku jsem už potřeboval alespoň na napití.
Práce odsýpala vcelku rychle a po sedmé už byl prázdný lokál.
„Tak já jdu, jak jsem už říkala, dnes potřebuji odejít o něco dřív“ zakřičela Taki u hlavních dveří.“ A nezlobte tu“ dodala s úšklebkem štrádujíc si to ven.
Nad její poznámkou mi nezbývalo nic jiného než se ušklíbnout. S Youki jsme začali uklízet, když v tom do restaurace vešel vysoký, mladý muž, nejspíše cizinec s blond vlasy a výraznými rysi v obličeji.
„Dobrý večer“ prohlásil hlubším hlasem a mile se usmál.
„Už máme zavřeno“ prohlásil jsem při pohledu na něj.
„Fredy…ty jsi došel“ zvolala vesele Youki a muže vroucně objala. V tu chvíli mi došlo, že se o zákazníka asi jednat nebude.
„Yori,že to ti zvládneš už beze mě“ řekla a nasadila psí očka, která uměla naprosto perfektně. Není divu, její kůže pořád vypadala jako u šestiletého dítěte, i když její tělo tomuto věku vůbec neodpovídalo.
„No jo…jen běž, dodělám to tady „ prohlásil jsem s úsměvem. Dala Fredymu pusu a běžela se do šatny převléknout. Já mezi tím dodělával rozdělanou práci. Její přítel si mě při tom zkoumavě prohlížel a sem tam i probodával pohledem, což mi dost vadilo. Naštěstí než jsem stihl cokoli říct, vyběhla Youki a už ho táhla pryč. Ještě se semnou rozloučila milým úsměvem a krátkým „Pá“.

Takhle podobně to chodilo celý týden. Dodělával jsem práci za holky a zůstával v restauraci sám.
„Konečně doma…“ padl jsem mrtvě na postel a hluboce usnul. Ráno mě kupodivu neprobudil velmi otravný zvonek ale každou chvílí zvětšující se hlad.
„Grrrrrrrrrr“ ozvalo se do ticha a já musel vylézt z postele. Nohy mě samy nesli k ledničce, z které jsem vytáhl první věc, co jsem uviděl. Byl to ještě zbytek večeře ze včerejška, kterou jsem do sebe naházel tak rychle, jako jsem ji vytáhl z ledničky.
Můj pohled pomalu přejel po bytě a zastavil se, až na stole na kterém ležel pořád ještě neotevřený dopis. Zapřemýšlel jsem, kde se tu vzal a pomalu šel k němu braje ho do ruky. Není to ten od Takuzy? Prolétlo mi hlavou při pohledu na bílou obálku.
Pomalým krokem jsem se vrátil do postele a nehtem lehce přejel po lepení obálky. Nehtem zajel zlehka pod, chystajíc se ji otevřít. Nevím proč, ale docela jsem byl z toho nervozní.
Lehce ji otevřel, když v tom zazněl zvonek. Trochu jsem ztuhl a hleděl nehybně na obálku. Docela se mi ulevilo. Líně jsem se zvedl z postele a dopis odložil na noční stolek. Jen co jsem otevřel dveře, vřítil se na mě Rjuki.
„Chlape, já myslel, že už nežiješ“ vyhrkl na mě a objal mě.“ Strašně jsi mi chyběl“ řekl vlídným hlasem a jemně mi skousnul ouško. To mě dost překvapilo a odstrčil jsem ho od sebe.
„Přestaň, blbnou“ zavřel jsem dveře a přešel k ledničce, odkud jsem si vytáhl něco na dojedení. „Co tu vlastně chceš? Neměl jsi být v práci?“ zeptal jsem se jemně lhostejným tonem.
„ Vždyť to znáš …já a práce jsme nikdy moc nešly k sobě“ oznámil mi a pokrčil nevině rameny. Samozřejmě, pokaždé když ho vyhodí, nasáčkuje se ke mně a vypráví o tom, jaký tam měl utrpení.
To mě docela štve.
„Yuri…tohle je tvoje?“ najednou se zeptal dost překvapeným hlasem.
„Hmm?“ vydal jsem nechápající zvuk a vzhlédl k němu. Vytřeštil jsem oči a celý najednou zrudl jako rajče.“ Dej to zpátky …hned“ zařval jsem nevrle. Na klíně měl položenou krabičku od Takuzy a v ruce svíral ony tanga.
„Proč se hned tak čertíš? Měl jsi je už na sobě?“ řekl a šibalsky se usmál.
„Cože? „ vyšlo ze mě při představě, že tohle bych měl mít někdy na sobě.“Ne neměl…a ani si je nehodlám nikdy nandat!“ Rozeběhl jsem se k němu s cílem dostat tu příšernou, růžovou věc.
Po dosti namáhavém boji se mi je podařilo získat. Tanga jsem zastrčil pečlivě do kapsy a zlostně se podíval na Rjukiho.
„Klid člověče, byl to jen fór“ řekl pobaveně. Za to já se nebavil vůbec. Bylo mi šíleně trapně a poslední věc, kterou jsem chtěl vidět, byl ten vesele se bavící obličej Rjukiho.
„Ohromná sranda, že?“řekl jsem dost nevrlým tonem. Rjuki se jen ušklíbl a posadil se na gauč. Nastala chvíle trapného ticha. Vždy jsem ji tak nesnášel, člověk si připadal ještě hůř.
„Ale vážně by ti slušeli…ta barva ti jde k pleti…vážně se mi v nich neukážeš?“ prolomil Rjuki ticho a já po něm hodil vražedný pohled.
„Sklapni“ řekl jsem rozhodnut si ho nevšímat
„Jsi představ, že mě šéfová vyhodila jen kvůli tomu, že jsem včera nepřišel do práce a před tím párkrát zaspal“ začal si vylívat srdce Rjuki nad tím jaká byla jeho práce špatná. N ale pořád bylo lepší poslouchat tohle než jeho ukecávání ať si zkusím tanga.
„Že prý jsem nezodpovědný a drzý floutek…vždyť mě ani nezná tak jak to může říct? „ pokračoval dál. Trvalo ještě alespoň tři hodiny, než to ukončil a odešel.
„Zase klid“ prohlásil jsem unaveně a šel si udělat něco k večeři. Spokojeně jsem se najedl a vyčerpán z dnešního dne si šel do pokoje lehnout. Na nočním stolku jsem si všimnul dopisu, který byl stále neotevřený. Pořád mi vrtalo hlavou co v něm asi tak bude napsané. Usadil jsem se na postel a vzal jej do ruky. Otevřel obálku a pomalu z ní vytáhl kus úhledně složeného listu.
Na sucho jsem polknul otevíraje list. Byl od Takuzy ale to jsem už před tím tušil. Letmo jsem list přejel očima na jeho rychle zhodnocení a asi i proto, že jsem doposud nesebral dost odvahy na jeho přečtení. Vždyť jej to jen dopis tak proč jsem z něj tak nervózní? Honily se mi tyhle myšlenky v hlavě a kupodivu mi dodávali určitý druh kuráže.
Zhluboka jsem se nadechl a začetl se do dopisu.

Milý Yurimi…