Chlapec a kaktusy

Nedaleko rozkvetlé louky stál domek. Bylo to skromné stavení a mnoho hostů do něj nezavítalo; žila v něm totiž pouze jedna stará paní a její vnuk. Dnes si už nikdo nepamatuje, jak se jmenovali, a na tom stejně nesejde, protože snad odnepaměti si o nich všechna zvířata i rostliny vyprávěly jako o babičce a chlapci s kaktusy.
Ta babička byla moc hodná stará paní a měla velmi ráda květiny. Pobízela svého vnuka, aby se také staral o rostliny, neboť věřila, že ten, kdo dovede dávat lásku rostlinám, je dobrým člověkem. Všichni očekávali, že tak laskavá babička bude mít i hodného vnoučka. A byla pravda, že vnouček byl velmi milý, rád si s květinami povídal a miloval jejich vůni.
A tak se stařenka rozhodla, že by se mohl starat o rostlinu sám. Proto mu koupila kaktus - kulaťoučký s dlouhými ostny - a řekla mu: „Chlapče, kaktus vydrží i velmi nešetrné zacházení. Je velmi nenáročný a kvete pouze vzácně, ale o to krásněji. Nauč se o něj starat. Uvidíš, že se ti odvděčí.“
A tak jej chlapec zaléval. A měl radost, přestože kaktus stál stále stejně strnule, ale uměl naslouchat.
Po nějaké době babička vzala svého vnuka do města nakoupit vše potřebné na zahrádku. Ten tam spatřil další kaktus a poprosil svou babičku, aby mu jej také koupila. Jeho druhý kaktus byl podlouhlý a jeho ostny byly o něco kratší než u prvního. Moc se mu líbil.
Doma chlapec kaktusy zaléval a staral se o ně, ale časem ho to omrzelo.
Nejspíše to bylo dne, kdy zase byli s babičkou ve městě a on ucítil nádhernou vůni.
„Babičko, co to tak krásně voní?“ zeptal se.
„Hm... to bude levandule,“ odpověděla mu.
„Ta ale voní! Babičko, mohl bych se starat o levanduli?“
„Mohl, ale levandule není kaktus, o tu bys musel pečovat více.“
„Budu! Budu!“ volal chlapec nadšeně, neboť věděl, že babička mu ji určitě koupí.
Domů si přinesl krásnou rostlinku. Její drobounké fialové květy se chvěly, když ji položil na parapet okna vedle dvou kaktusů.
„Podívejme, máme společnost,“ řekl kulatý kaktus.
„To máme, to máme,“ přitakal druhý.
„Slunný den přeji,“ pravila levandule jemným, prostým hláskem.
„Ty asi často ráda kveteš,“ pronesl první poněkud hrubě.
„Která květina by nekvetla ráda?“ zeptala se jich zasněně.
„My třeba nekveteme tak často. Naše květy jsou vzácné.“ odvětil kaktus.
„Tak to je,“ přitakal opět druhý.
Levandule se měla dobře. Hošík ji dal na místo, kde ji každé ráno budily paprsky slunce a hřály ji po celý den. Květina prospívala. Hoch za ní často přicházel k oknu a pokaždé přičichl k její líbezné vůni. A ona se cítila potěšena a poctěna. Zaléval ji tak akorát, nikdy nepřelil a vždy vyčkal, až půda vyschne, aby ji mohl znovu zalít. Každé ráno vyhlédl z okna a pozdravil levanduli i kaktusy. A jí vyprávěl příběhy. Byly to pohádky o dracích a bohatýrech, o hloupých Honzících, o princeznách v nesnázích, o lásce, která hory přenáší. A květ mu naslouchal, až se mu tajil dech. Levandule se zamilovala do jeho pohádek a těšila se, až jí zase bude vyprávět, byla šťastná.
Jenže jednoho dne chlapec ráno nevyhlédl z okna ani neřekl levanduli, kam jde, ale rovnou odběhl pryč toulat se po louce. Květina si pomyslela, že se jistě brzy vrátí, když si uvědomí, že ji nepozdravil. Avšak on se nevracel.
Kde se ten chlapec toulá? A proč mě nechal samotnou, divila se v duchu.
Na pochybách ji nechal po celý den; vrátil se až večer, utahaný a umořený a jen co přišel do svého pokoje, zalehl a spal. A jeho spánek byl velice klidný – dokonce ani ve snech si na ni nevzpomenul! - pouze levandule nedokázala usnout.
Nezeptala se ho však, co se děje, nedala o sobě nijak vědět, jen krásně voněla a doufala, že si na ni pro její vůni vzpomene dalšího dne. Jenomže ani druhého dne si na ni chlapec nevzpomněl.
„Mí přátelé, co se to s ním děje?“ ptala se levandule kaktusů, všecka zoufalá.
Starý kaktus si povzdechl: „Je to jako s kanárkem.“
„S jakým kanárkem?“ nechápala.
„S žlutým kanárkem, tamhle v kleci,“ odvětil tajemně kaktus.
„Tady je kanárek? Proč jsem ho neslyšela zpívat-?“
„On už tu není. Chlapec se s ním těšil každý den, právě tak jako s tebou, ale jednou na něj docela zapomněl, až kanárek přestal zpívat a nakonec zesláblý spadl z bidýlka a umřel,“ vysvětlil jí to kaktus ponuře.
„Tak to bylo,“ dodal druhý.
„Ale to je přece strašné! Co když tak zapomene i na mě?“
„Kdo ví.“
„Ani kaktus neví,“ poznamenal ten druhý.
Ubíhaly dny, ale chlapec nepřicházel k oknu, pouze vždy přišel do pokoje spát a ráno odešel. Levandule chřadla.
Byla smutná a nešťastná. Celý den vzpomínala na chlapcovy pohádky a snila o nějakém princi, či aspoň hloupém Jankovi, který by pro ni přišel a vysvobodil ji ze země sucha a smutku. Cítila se jako zakletá.
„Vzchop se,“ říkali jí kaktusy. „Rostlina by nikdy neměla dát najevo svůj žal,“ a vystavovali své trny na odiv. „Měla bys být silná jako my.“
To však něžná květina nedovedla. Tesknila a usychala.
Chlapec mezitím docházel ke keříku planých růží, které se mu tuze zalíbily. To pro ně zapomněl na svou levanduli. Přivykl její vůni natolik, že ji začal považovat za součást svého pokojíčku stejně jako křeslo, postel nebo knihovnu. Ale levandule nebyla nic neživého ani mrtvého. Stále žila, dýchala, vzdychala, smutnila a trápila se.
Po nějakém čase se babička zeptala svého vnuka: „Tak co tvá levandule? Prospívá?“
„Jistě, babi,“ odvětil hoch, aniž by ho napadlo, že jeho slova nejsou zdaleka pravdou. Přišlo mu, že levanduli zaléval naposled včera, možná před včerejškem. Dozajista by ho ani ve snu nenapadlo, že levanduli zanedbával již několik desítek dní.
Když téhož dne přišel do svého pokoje, přišlo mu něco jinak. Nevonělo to tam tak svěže jako dřív. Chlapec stále cítil slabou vůni své levandule, ale když přistoupil k oknu, spatřil malou rostlinku docela suchou; mrtvou. Jediné, co zůstalo, byly dva kaktusy. Zalil je. Povzdechl si. Šel spát.
Kaktusy s ostny byly to jediné, co hochu zbylo.
A tak si stébla trávy šeptaly o chlapci, který si nedovedl cenit prosté krásy a vždy hledal jinou, a jemuž zůstaly jako společníci pouze chladné kaktusy, neboť ty jediné vydržely bez jeho lásky tak dlouho.