SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Chtěla letět, ale dopadla tvrdě

„Přála si letět, ale dopadla tvrdě“ epitaf bez vzpomínek na tu tvář, která nikdy nebyla něčím víc než jenom stínem a odkazem na tuhle Bohem zapomenutou dobu. Už se neprobudí, neuzdraví, už nikdy nevstane, nikdy se Někým nestane. Odvržená v prachu cesty jako ty tisíce tam venku, bez naděje, bez touhy, ale s vírou v lepší zítřek, který nikdy nepřijde. Navždy Nikým se stává součástí systému vás všech, součástí nicotnosti a hanby z vlastních ubohých neúspěchů. Je předsudkem dnešního dne. Dívá se prázdnýma očima bez duhovek, život se stal černobílým a jednotvárným. Deštivé počasí a všechny její hříchy s jimiž se narodila zkrášlují temnou ulici, která nemá stěny které jsou vidět. Je uvržena ve věčný pokoj v podobě nevědomí, což představuje vysvobození pro její unavenou a příliš pokořenou mysl na to, aby ještě někdy měla sílu doufat. Ukována jen pro další bolest a zraňování se utápí v nesmyslných představách o zemi bez konce, o řece bez proudu, o lásce bez citu, o životě bez smrti. Její zkažená duše odejde s posledních vydechnutím, které nepřichází, které nesmí přijít dřív, než na to přijde. Má strach z přemýšlení, vyhýbá se hlasu ve své pomatené a krvácející hlavě, ačkoli na ní stále mluví, volá ji, křičí a zlobí se. „ Nikdy nebudeš anděl, nikdy nebudeš mít křídla.“ Bez rozumu se oddává snění o temných perutích přirostlých k jejím polámaným lopatkám a dřív, než do nich dovede chytit vítr se obrazy rozplynou a hlas se vrátí ji trýznit. Je jako mor, jako cholera, která se pomalu a bolestivě vrací zabít toho, kdo se jím nakazil. Cítí se s každičkým úderem srdce zmrzačenější, nikdy nestála hrdě, její pohled nedokázal ustát zraky jiných. Příliš slabá, odjakživa neúplná, pomatená a zaslepená hromadou snů, o kterých se nikdy nikdo nedozví. Sny, plány, budoucnost, názory jež nikdo neposlouchal, neb se zdály příliš vzdálené téhle realitě. Avšak dokořán otevřené oči a krvavé slzy z nich kanoucí svědčí o nezapomenutém citu, o známce lítosti, ne své, lítosti světa. Špinavé tělo, fyzicky odporné a nepřitažlivé, zneužitá mysl o které je stud se zmiňovat, přestože je společně s tím odpudivým kusem masa, kostí a žil nejspíše to poslední, co jí zbylo. Tolik chyb a zloby, ne, necítí nic. Slzy ustaly a leží v prachu neschopny se vsáknout do země a jako rtuť se rozlévající kol ní. Obkreslují ji a mapují, díl po díle, jako figurínu bez života, jako nehybné součásti něčího bytí a dávných vzpomínek na krásu a něhu, nyní rozmazaných po okolních neviditelných zdech, kde se pokoušela rozbít si lebku. Marně. Slabá i na to. Nikdo se nedívá na umírání jen pár metrů od chodníku, všechny oči míří jinam, snad před sebe, do budoucna, tam, kde ji už nic nečeká. Sleduje jednotlivé páry nohou a bot, které ji míjejí, žádné nezvolní krok, ani jediné nezastaví. Usmívá se, ačkoli netuší, co je smích, hřeší bez pomyšlení na hřích, umírá na veřejnosti, přímo před Vašima očima, už to samo o sobě je trestuhodné. Poslední marný pokus odplazit se stranou od lidí, tam kde vždy byla, jen další Nikdo, jen další neznámá tvář bez jména a bez zítřku. Srdce má namále, ale odmítá se vzdát jen pro neschopnost mysli přijmout porážku a pro smíření z nadmíru kruté pravdy podlehnout síle depresivních úvah. Dvacet let, dvacet pět, co vteřina, roky se vracejí opačným směrem, tam, kde tenhle život znovu začíná, ve smrti. Lhostejně a naprosto vulgárně vystavuje svou nesnesitelně ohavnou umírající nahotu pohledům nezúčastněných přítomných a i všech, kteří tam ani nejsou, neb každá bídně dýchající bytost má ve svém zkaženém nitru její součást, jakoby jí plnily svou zvráceností a hnusem, jí přesto vše vlastním. Kdysi čisté srdce neschopné zraňovaní, nyní utápějící se v černé lepkavé kaluži smíšených tělních tekutin a v té nekonečné nádheře té jedinečné chvíle konečně přichází kýžené vysvobození, kdy se dech stává bolestivě trhanějším a rychlejším. Společně s tepem slábne a přijímá sebe samu jako něco nadpozemsky nádherného, přestože ji jiní tak nikdy neuvidí, jako odpad žila, po smrti jím bude. Osaměla a pokřivená duše vznášející se nad tělem toho neživého monstra, jakoby se rozpínala do stran, uvolněná z okovů své tělesné schránky pociťuje volnost a letí jako to přání. Jako epitaf nikým nevytesaný do neexistujícího kamene. „ Chtěla letět, ale dopadla tvrdě.“

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Mám chuť s tím vším seknout...
Nezlobte se...tohle jsou nyní mé pocity o mně, ale stejně je to asi jedno, vždyť kdo se pozastaví nad mými pocity? Málokterý, nikdo nejspíš...
Cítím se nicotně oproti světu, oproti všem, kteří mají cíl..
Já ho nemám...
Kéž by mi něco zbylo, ale pozbývám všeho důležitého, nic neumím, nejsem Nikdo...
Láme mou vůli, že člověk, který je mým vzorem se mění a již není tím, kým býval..
Nemá smysl mluvit.... buď budu psát dál, nebo ne...

5
Průměr: 5 (8 hlasů)