Ďáblovo rámě - 1. kapitola

„Dokud se ti neupíše alespoň jedna živá duše, nemáš právo se vrátit zpět na hrad, ani na jakékoli démonické pozemky.“

Černovlásek se při pomyšlení na větu, kterou slyšel asi před hodinou zachvěl. Moc dobře věděl, že některým démonům se to nepodařilo ani jednou za celý život! Rozhodně se chtěl vrátit domů. Maminka se o něj musí strašně bát a jen náznak toho, že by se třeba za celý svůj démonický život nemusel vrátit vůbec. Brrr.
Copak mohl za to, že mu ujela ruka? No dobře, možná není normální, aby démonický sluha otíral vzácné vázy a ony jen tak spadly na zem. Stejně to všechno byla chyba toho nabubřelého pána démonů! Kdyby do něj nestrčil, když procházel okolo, nic z toho by se nestalo. A ještě k tomu ho "vyhostí" z hradu. Kvůli váze.
Unaveně si povzdechne, konečně se dobelhal do svého, už bývalého pokoje. Ale on se přece jen tak nedá. Ještě mu ukáže, kdo je lepší!
Vzal plyšového medvídka ze středu postele a opatrně ho položil do batůžku. „Potřebuji ještě něco?“ Rozhlédl se po pokoji. Najednou se s ohromným zaduněním otevřely dveře, div že nevyletěli z pantů.
„Yumiiiiii. “ Přiběhl k němu o hlavu větší hnědovlásek a se slzami v očích ho objal. „u-uru ... nemůžu... dýchat.“ vyblekotal ze sebe. Zdatnější chlapec ho ihned pustil a zadíval se na něj. Yumi se zhluboka nadechl, aby do plic nahnal dostatek vzduchu.
„Uru, co se děje?“ nevěřícně mu oplácel pohled.
„J-je to pravda? Opravdu tě "vyhostil"? “
Skoro nezpozorovatelně přikývl hlavou. Neměl náladu si o tom s ním zrovna povídat. Usmál se na něj a než stačil Uru něco říct, už ho zahrnoval sebevědomými kecy. Samozřejmě se tak vůbec necítil, ale chtěl ho jakkoli uklidnit.
„Neboj. Sehnat jednu duši nemůže být tak těžké. A až se mi to povede, vrátím se zpátky a bude to jen další z mnoha příběhů, které si povyprávíme.“ Zazubil se a ještě dodal tajuplným hlasem. „Něco jako legenda.“
Hnědovláska kapku opustili obavy. Usmál se na Yumiho a dal mu bratrskou pusu na tvář. „Tak dobře. Když se něco bude dít, dej mi vědět. Nezapomeň na hygienu a --“ zasekl se s pohledem na jeho batůžek.
„To si ze mě děláš srandu, že jo?“ Zadíval se na svého přítele.
„Ehm.. proč?“ Nechápavě mu oplatil pohled.
Uruha si povzdech. „ Jak malý dítě. Opravdu! “ Došel do koupelny a po chvíli se vrátil s kartáčkem na zuby, pastou a sprchovým gelem. „Ručník si už někde seženeš, ne ?“ Černovlásek sotva znatelně přikývl a dál se koukal na věci, které v jeho baťůžku přibývali.
„Nebude to moc těžký?“ Postěžoval si. Opravdu ho pohled na tolik věcí moc neuklidňoval.
„nemyslím si, máš tam jen ty nejpodstatnější věci. Jo .. a ještě. Tady máš lidské peníze. Vím, že by sis je dokázal obstarat sám, ale bude lepší, když svou magii použiješ jen na úpis.“ Yumi ho chvíli pozoroval, ale pak si všiml, že jeho méďa je vyndaný. Upřel na svého společníka vyčítavý pohled. „Méďa jde taky. Proč není v batohu?“ Uru odvrátil zrak od práce.
„Už se tam nevejde.“nezaujatě ohodnotil situaci.
„Bez méďi nikam nejdu! Už jsme si na sebe zvykli a máme se rádi.Nenaštve se, neodejde a poslouchá všechno, co mu řeknu.Takže... jde taky!“ zdělil mu své pocity.
Tomuhle nešlo odporovat. Uru věděl moc dobře, jak snadno by se mohl mladší z nich naštvat a pak s ním nepromluvit jediné slovo. Dokonce by se s ním ani nerozloučil! Uru bleskově kývl. Vyndal z batohu flétničku a nahradil ji malým plyšovým méďou.
Yumi se podíval na svou cestovní výbavu a spokojeně pokýval hlavou. „Dobře, to už stačí. Ale stejně by mi stačil jen ten méďa.“ Starší jen bezmocně zavrtěl hlavou na důkaz, že to vzdává. „Prostě jen... “ ztišil hlas, aby jej mohl slyšet jen on. „Vrať se brzy. “
„Dej mi deset dní a jsem zpátky! “ Oba se začali smát. Dobře věděli, že se neuvidí hodně dlouhou dobu. Možná už nikdy. Yumi si setřel slzičky z očí a zahleděl se svému nejlepšímu příteli do očí.
„Sbohem, Uru.“ Vzal si batoh z postele a pomalu vykročil ke dveřím. Hnědovlásek se k němu otočil čelem a opravil ho. „Sbohem ne. To je jako by ses se mnou loučil. Vítej zpátky je lepší výraz! “ Oba se na sebe letmo usmáli.
Hned na to Yumi otevřel dveře a zmizel ve spleti dlouhých chodeb.