Démoní Lord Země - IX.

Místo: Trůnní sál – 9. pekelný kruh

Když Tyrael Dita konečně propustila, opouštěl trůnní sál se svěšenou hlavou. Nejméně tucetkrát musel zopakovat, co všechno Tar před svým útěkem udělal. Ke každému vyprávění si pak Dito vzpomněl na něco nového, aby to hned na to s dalším zase zapomněl. Jakmile se však za ním dveře od trůnního sálu zavřely, nasadil svůj obvyklý ležérní výraz: ‚Tak a teď vydržet ještě pár dnů a pak se vydám na Zemi,‘ jen co si tohle pomyslel, jeho vazalská značka se probudila k životu. Ihned si ji zakryl rukou, a když se pak celé jeho tělo začalo zmítat v agónii, opřel se o zeď. Nebyla to však bolest, co ho napadla, nýbrž příliv nepatrného množství moci. Nikdy nic takového doposud nezažil. Přeci jenom Tar byl jeho prvním pánem, a tak to bylo pro něho nové.
Dva gardisté, kteří Dita přivedli, teď stáli u dveří a ani se na něho nepodívali. Byl jim lhostejný. Kdyby se však jen trochu zajímali a podívali se na něho, mohli by spatřit, že na Ditově tváři není římská devítka, ale desítka.
‚Něco se muselo stát!‘ s touto myšlenkou Dito vyrazil zpátky do Tarova pokoje.

Tyrael, obraz nelítostné a nekompromisní démoní vládkyně, se teď hrbila na trůnu, jak nějaká vetchá stařena. Na její tváři byla znát veliká únava a starost, jako kdyby po Tarovi neúspěšně pátrala několik let. Tolik se o něho bála, přeci jenom byl pro všechny „bastard“, symbol porušení všech démonních zákonů. Nejeden vládce by ho rád viděl mrtvého. Dokud byl u ní, mohla ho ještě chránit, ale pokud na něho narazí někde jinde, jako například v Tartaru, nebudou s ním mít žádné slitování.
„Má paní,“ ozvala se Lewira a přerušila Tyraeliny myšlenky. Vládkyně jí však neodpověděla, pouze se na ní podívala. „S vaším svolením se půjdu ubytovat,“ dodala Lewira. Vládkyně Devátého pekelného kruhu opět nic neřekla, jen mávla rukou na souhlas. V hlavě měla akorát Tara, nic jiného jí nezajímalo. Lewira se tedy uklonila a potom opustila trůnní sál. O ubytování se nezajímala, chtěla se jen dostat pryč, aby mohla sledovat Dita. Všechny její smysly jí říkaly, že je klíčem k Tarovu nalezení.

Uběhly dva dny a Dito dál vykonával své obvyklé činnosti, kdy se jen tak ledabyle procházel chodbami paláce. Občas nakoukl do některé komnaty a jinak se bezcílně potuloval sem a tam. Na první pohled svým chováním nevzbuzoval přílišnou pozornost, ostatně tak se choval vždycky. Ve skutečnosti však sbíral informace. Věděl o všem, co se v paláci děje. A krom poslouchání hlášení týkajících se neúspěšného pátrání po Tarovi v Tartaru, shromažďoval moc, která do něho proudila skrze vazalskou značku. Nebylo jí mnoho, ale po staletích strádání bylo jakékoliv množství pro něho hotový poklad. Též se po očku díval na Lewiru. Bavilo ho, když si s ní pohrával. Chvíli se nechal sledovat, potom využil jednu z mnoha palácových zkratek, o kterých jako jediný věděl, a ztratil se jí zas na čas z dohledu.
Lewira v duchu zuřila. Vždy, když Dita konečně našla, vzápětí opět zmizel přímo před ní. Nechápala, jak to dělá. Viděla jen, jak si prohlíží nějakou sochu, svícen, pak se rozutekl chodbou a byl pryč. Ale jako démonka iluzí si rozhodně byla jistá v tom, že Dito nebyl žádný nižší démon, jak si o něm všichni v paláci mysleli. Když jí pak opět před očima znenadání zmizel, tentokrát po sedmé, téměř vybuchla vzteky.
„Je těžké s ním držet krok. Že?“ ozval se přímo za jejími zády mužský hlas.
Lewira bleskově odskočila a otočila se k nečekané společnosti čelem. Už se chystala zaútočit, když uviděla, jak má Hádes obě ruce nad hlavou.
„Jen klid, nepřišel jsem bojovat,“ řekl a pomalu svěsil ruce. Lewira se trochu uklidnila, ale na opatrnosti neslevila.
Hádes přistoupil ke zdi, na které byl jeden z mnoha obrazů předešlého vládce Devátého pekelného kruhu: „Já a tvůj otec máme stejný cíl. Oba se toužíme stát vládci, ale doposud nám to nebylo souzeno,“ zahájil svou řeč. Pak se na okamžik odmlčel, jako kdyby začal vzpomínat na něco, co se stalo velmi dávno. „Je mi jasné, že tvůj otec jde po trůnu Devátého pekelného kruhu a tvá svatba s Tarem je součástí jeho plánů … Jsi však ty sama s tímhle spokojená?“
Lewira hned věděla, kam tím míří. Ostatně přirozeností každého démona byla neustálá touha po větší moci. A jestli pro její dosažení bylo nutné někoho zradit, třeba i vlastního otce, to už bylo vedlejší: „Tak, co mi nabízíš?“ odvětila a vůbec si nedělala starosti s nějakou etiketou. V téhle chvíli si byli oba rovní.
Hádes se usmál: „Spojenectví. Můžeme si být navzájem prospěšní.“
„A co z toho budu mít?“
„Já se stanu vládcem Devátého pekelného kruhu a z tebe, udělám svou královnu.“
‚Je silnější, než já…, pro teď s ním budu hrát jeho hru, ale později se ho zbavím,‘ když Lewira skončila s úvahami, usmála se na Háda: „Dobrá, přijímám.“
„Jsem velmi rád, že to slyším,“ odvětil Hádes a dal ruku pryč z obřadní dýky, kterou měl ukrytou vzadu za pasem pod drahým kabátem. ‚Doufám, že budeš aspoň trochu užitečná, jako byl tvůj otec. Ale i tak se tě nakonec…‘
„Nuže, co je ten Dito vůbec zač?“ zeptala se Lewira zpříma. Uzavřela tak vyjednávání a přešla rovnou k věci.
Hádes se opět podíval na portrét na zdi a odpověděl: „Co je zač, to skutečně nevím. Asi tak před půl stoletím ho sebou přivedl můj bratr a od té doby tu s námi v paláci žije. To, že není tím, co ze sebe dělá, už sama víš.“
„Je silný?“
„Nevím, ale neřekl bych, že má tolik síly, jako kdysi. Nikdy totiž neměl bratrovu vazalskou značku, to vím jistě. Až když se z Tyrael stala vládkyně, tak si tu její nechal udělat. Pořád se jen motal okolo Tara. Netuším však, jestli ho můj bratr pověřil jeho ochranou nebo něčím jiným. Rozhodně mu ale pomohl utéct, tím jsem si jistý! Sám a bez cizí pomoci, by se na nic ten bratrův bastard nezmohl.“
„Hmm, takže jinými slovy, pokud ho budeme sledovat, tak zjistíme, kde se můj snoubenec nachází,“ shrnula všechno podstatné Lewira a na její tváři se objevil ďábelský úsměv značící všechno možné, jen ne nic dobrého.
Hádes Qerolově dceři kývl na souhlas. Musel uznat, že se mu zamlouvala. Po těch mnoha letech, kdy trpěl v přítomnosti Tyrael, která byla stejná jako její otec, co se divné záliby v lidech týče, mu bylo příjemné být opět v přítomnosti normálně smýšlejícího démona. Přesto ji však stejně nakonec zabije.
Jelikož byla Lewira démonkou iluzí, měla několik užitečných schopností. Jednou z nich bylo lepší vnímání okolí. Takové vnitřní démonické oko, kterým viděla i skrze zdi na vzdálenost pár desítek metrů od sebe. A tak když zpozorovala Dita několik pater nad nimi, pokynula svému spojenci, aby se přemístili. Hádes musel uznat, že se mu na Ditovo stopování bude hodit.
Jakmile Hádes s Lewirou opustili chodbu, vystoupila ze zdi postava v černém plášti.
Bezejmenný se postavil na místo, kde ještě před chvílí stál Hádes, podíval se jako on na obraz předešlého vládce Devátého pekelného kruhu a zaradoval se. Právě získal cenné informace, za které ho už Yerdol určitě odmění. Konečně získá to, po čem tak dlouho touží...