SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Démoní Lord Země - XVIII.

Tar kráčel chodbami paláce, které mu přišli až podezřele povědomé. Dokonale se v něm orientoval, jako kdyby byl v Devátém pekelném kruhu. Věděl, kde je kuchyně, zbrojnice, vězení, zkrátka všechno.
Když pak vstoupil do trůnního sálu a uviděl svůj trůn, zmocnil se ho zvláštní pocit. Konečně byl opravdovým vládcem. Měl poddané, vlastní dimenzi, palác i trůn. Celý nedočkavý se ke křeslu z krystalů na vyvýšeném pódiu rozeběhl a usadil se do něj.
Arkill, Dito, Wornixs a Démoničtí bratři se na svého vládce dívali ode dveří a usmívali se. Každý z nich však za úsměvem skrýval radost i z něčeho jiného. Jejich touhy, přání a dávné přísahy se právě o krok přiblížily ke svému naplnění.
„Kam vede to schodiště?“ zeptal se Tar, když se dostatečně nabažil trůnu a všiml si jediného rozdílu, co si ze sestřina trůnního sálu nepamatoval.
I Wornixs zbystřil. Už když vstoupil do paláce, cítil jakousi vzdálenou přítomnost nějaké bytosti, ale teprve v trůnním sálu byla jasně zřetelná. „Něco tu je,“ a už pomalu sahal do náprsní kapsy pro propisku.
Dito přistoupil ke schodišti za trůnem, na které se Tar ptal a řekl: „To vede do nejdůležitější komnaty v celém paláci.“ Pak se otočil ke Kronikáři, aby i jemu odpověděl: „Nachází se tam srdce!“
„Srdce,“ zopakoval Tar a nevěděl, co si má pod tím představit.
„Ano, svým způsobem je to skutečné srdce. Je to jedinečný krystal, který Váš otec vytvořil a díky němuž existuje tato dimenze. Také je s vámi spojené a to doslova. Proto to bodnutí,“ vysvětlil stručně Dito a vzápětí dodal: „S Vaším svolením bych se ujal jeho ochrany.“
Tar se ještě jednou podíval na schodiště: „Máš mou plnou důvěru.“
Arkill se na Dita zamračil o něco víc. Sám by nejradši hlídal tak důležitou věc, ale po rozmluvě s Wornixsem slíbil, že se ujme role Generála a postará se jak o Tarův výcvik, tak i o armádu. Ostatně coby Pekelný rytíř měl k tomu nejlepší kvalifikaci.
Než se potom všichni rozešli po své práci, musel Dito ostatním sdělit ještě jednu věc, co jim doposud neřekl. A to se týkalo jeho odchodu z Devátého pekelného kruhu.
„Je to velký problém?“ zeptal se Wornixs s menšími obavami. I k němu se donesli zvěsti o prapodivném vztahu vládkyně Devátého pekelného kruhu a jejího bratra.
„Jak se to vezme,“ odvětil Tar. Pak se na chvíli zamyslel. Až moc dobře znal svou sestru. Pokud jí o sobě nedá alespoň vědět, nikdy po něm nepřestane pátrat. Nakonec se obrátil k Arkillovi: „Přiveď je ke mně. Živé!“
Pekelný rytíř se hluboce uklonil a řekl: „Jak si přejete, můj pane.“ Přitom se ho malinko zmocnila nostalgie a vzpomínky na staré dobré časy.
Když Arkill zmizel v rudém portálu, dali se i ostatní do práce. Tar začal přemýšlet nad dopisem pro Tyrael, Wornixs organizoval příchod ostatních poddaných s Eňosovou a Ňunosovou pomocí a Dito sestoupil po schodišti do komnaty se srdcem. Potřeboval si odpočinout a v klidu nabrat zpátky síly.

Yerdol, a s ním tucet gardistů, vyšel z portálu na okraji Tokya v areálu zkrachovalé konzervárny. Byl to již sedmý portál, kterým za Ditem museli projít, aby neztratili jeho stopu. Alespoň měli doposud štěstí v tom, že nepotkali žádné Nebeské, Čističe nebo příslušníky jiného pekelného kruhu. I tak už však Yerdola hra na kočku a myš začala unavovat.
Bylo krásné počasí a na obloze pouze zářící slunce. Yerdol si odplivl. Bylo to špatné znamení, pro démony. Pak najednou vycítil slabou auru dvaceti, ne třiceti démonů. Obklíčili je. Na okamžik se domníval, že to jsou jen Vyhnanci, které už unavilo živoření, a rozhodli se alespoň hrdě zemřít v boji. Takové přání by jim s radostí splnil, aspoň by si na nich vybil vztek, ale pak si všiml jejich přesné souhry a rozestavění. V popředí byli démoni na boj z blízka a za nimi teprve stáli ti na dálku. Tohle rozhodně nebyla sebevražda!
Yerdol udělal smluvený signál a tucet gardistů hned pochopilo. Už se chystali prorazit si cestu v nejslabším místě obklíčení, když z té skuliny k nim sebevědomě kráčel holohlavý dvoumetrový hromotluk v černém tričku s nápisem: ‚Security‘. Pak to Yerdolovi došlo. Žádná skulina nebyla. To si jen jejich velitel přál, aby se na to místo zaměřil.
Arkill se od Yerdola zastavil ve vzdálenosti deseti metrů. Potěšeně se usmál, když si z výrazu jeho tváře přečetl pochopení lsti. Alespoň nebude muset mluvit s úplným hlupákem.
„Kdo jste a co chcete,“ zeptal se Yerdol klidně a vyrovnaně. Do toho začal vymýšlet únikový plán.
‚Hra o čas. Dobrá volba,‘ pochválil Yerdola Arkill v duchu. „Pojďte se mnou. Můj pán si s Vámi přeje mluvit,“ odvětil Pekelný rytíř a vyvolal krvavě rudý portál.
Yerdol byl v úzkých. Opět se měl vydat do neznáma a tentokrát navíc portálem, který v životě neviděl. Přesto on a tucet gardistů do něho hrdě vstoupilo. Stejně nebylo na vybranou.
„Co to je za blbý vtip?!“ vykřikoval vztekle Yerdol, když kráčel známými chodbami paláce, jenž se od těch v Devátém pekelném kruhu lišily pouze materiálem, z něhož byly postaveny. Podle toho také poznal, že míří do trůnního sálu.
„Jsme tu,“ řekl Arkill u vstupních dveří a potom je doširoka otevřel. To mu také připomnělo, že musí sestavit palácovou stráž.
Yerdol při pohledu na Tara sedícího na trůnu a obklopeného několika desítkami démonů nemohl uvěřit svým očím. Navíc ho obklopovala aura démona takové třetí třídy. Dobře si pamatoval, že z něho nikdy předtím necítil žádnou moc, tak jak to bylo možné? Kde vzal najednou poddané. I když to byli všechno Vyhnanci, pořád to bylo neuvěřitelné.
„Rád tě vidím, Yerdole,“ zavolal Tar na nejvěrnějšího sestřina poddaného.
„Co se to tu sakra děje,“ vykřikl Yerdol vzteky. Přitom se rozhodoval, zda jde o iluzi nebo přelud nějakého znuděného vládce. V hlavě se mu objevovala jména alespoň dvou vládců, na které by to sedělo.
Arkill vyvolal svůj ebenově černý meč a přitiskl jeho hrot Yerdolovi ke krku: „Měl bys vědět, jak se chovat v přítomnosti našeho vládce!“
„O-on je Pekelný rytíř,“ vykoktal jeden z gardistů a Yerdol o jeho tvrzení nepochyboval. Nejprve Tar coby vládce a teď jeden z legendárních démonů jako jeho poddaný?!
„To stačí, Arkille,“ řekl Tar a Pekelný rytíř sklonil svůj meč. Pak vládce sestoupil z trůnu, přistoupil k Yerdolovi a podal mu zapečetěný pergamen: „Tohle předej Tyrael a řekni jí o všem, co si tu viděl,“ s těmito slovy se Tar s Yerdolem rozloučil a Wornixs potom vytvořil portál vedoucí do Devátého pekelného kruhu.

Místo: Trůnní sál – 9. pekelný kruh

Tyrael bedlivě poslouchala každé Yerdolovo slovo, když jí vyprávěl o setkání s Tarem.
Yerdol sám netušil, co si má myslet. Jeho vládkyně ani nemrkla. Vypadala jako socha. Nakonec vstal, předal jí dopis, uklonil se a v tichosti opustil trůnní sál s ostatními poddanými.
Tyrael ještě chvíli zůstala sedět na trůně bez hnutí. Nakonec se odhodlala, otevřela obálku a začala si číst Tarův dopis:

‚Drahá sestři,
Vím, že se o mě teď určitě bojíš a mrzí mě, jak ti neustále přidělávám jen samé problémy, ale konečně jsem nalezl svůj osud! Už mě nemusíš dále ochraňovat. Přijde čas, kdy já budu chránit tebe. Nebude to sice hned, ale brzy k tomu získám potřebnou sílu. Do té doby vydrž.
S láskou tvůj malý bratříček , vládce Desátého pekelného kruhu‘

Tyrael si dopis ještě jednou přečetla a pak ho v rukou nechala shořet. Potom vstala a přistoupila k obrazu otce hned za trůnem.
„Jestli si myslí, že jsem celé ty roky z něho vysávala moc jen tak pro nic za nic, aby se teď mohl stát terčem ostatních vládců, tak se šeredně plete!“ skoro křičela vzteky, jako kdyby tím nenaplnila slib, který dala otci. Potom se v ní probudila její Sukubí část a začala hned spřádat plány, jak svého malého bratříčka dostane zpátky domů, nazpátek k ní…

Dodatek autora:: 

Další díly příběhu přidávat nebudu. Nebo alespoň ne sem. Jsem krapet líný a přeci jenom člověka po čase nebaví, když tu samou věc dává na několik stránek... koho by však příběh dále zajímal, může si ho přečíst tady:
http://animetym.net/index.php/anime/fan-fiction/375-demoni-lord-zem

5
Průměr: 5 (3 hlasy)