DEMONS AND ANGELS: 8.DÍL

„Jak to jako myslíš?“ Zděšeně se zeptala Ariel.
„Nemusíš mít obavy. Je to Fénix, hned tak někdo nesmaže jeho existenci. Znovu se zrodil s popela.
„Takže jsem ho zabila?“ Hlas se jí stále třepal, ale už byla klidnější.
„Tvůj meč je mocnější, než si myslíš. Od této chvíle, budu tvůj trenér já.“
„A Fénix?“
„Ten se teď zrodil, a musí vyspět,“ oznámil.
„Jak dlouho. A to je jako nesmrtelný nebo, co?“ Zajímala se.
„No, u něj je to trochu složitější. Opravdu zabít se dá, ale jen jako znovuzrozený. To trvá pár let. Proto byla udělena výjimka a byl poslán do nebe, tam čas pro něj nebude problém a během pár dnů, tu bude.
„Ty Michaeli?“ Zaváhala ještě Ariel.
„Ano, dítě?“
„Jaká byla maminka?“ Udělala na něj bez myšlenkovitě štěněčí oči.
„Jako ty. Někdy byla taková malá potvůrka. Když po mě něco chtěla, vždy bylo po ní. Její oči, tak těm se fakt nedalo odolat. Její úsměv dokázal zahřát u srdce kohokoliv, a její křídla byla hebká, jak snad žádný anděl nemůže mít, ale zato v boji byla nesmírně ostrá.“ Zasnil se do její představy a díval se doprostřed jezera, jako by tam stála.
„A povaha?“ Zeptala se zvídavě.
„Objevovala stále něco nového, spravedlnost byla její hoby a nadevše na světě milovala usušené jablíčka,“ začal se smát.
„Já taky, ale… no akorát nechápu, jak k tomu přišla jako anděl?“
„Velmi často pobývala na zemi, a tam zkoušela to, co lidé jedí a snažila se je více pochopit. Zjistit něco o nich, chránit je a odpouštět, poskytovat nový začátek a prohřešky potrestat.

***

Začal těžký trénink, odvedl jí na nové cvičiště, kde se snažili, aby uměla svůj meč přivolat. Nedařilo se jí, potřebovala v sobě cítit naprostý hněv, a to proti otci nešlo. Bojovali s cvičnými meči, při pěti měsících v nerovném terénu, neboli v lese, pod útesy. Stromy mohli mít průměr dvou metrů, a když do ní Ariel narazila zády, od pusy ji vystříkly sliny.
„Jsi v pořádku?“ Rychle k ní přiskočil Michael.
„Jo, pokračujeme,“ s myšlenkou na matku se snažila, jak nejvíc mohla. Naučila se rychlým pohybům, odrážela se a využívala stromy, někdy skákala jako kamzík, někdy jako opička. Začala se vším splývat, ani si neuvědomovala, že už týden v kuse bojují. Čas neexistoval, a jediné, co jí zajímalo, bylo, jak porazí Souta.

Když se naučila skvělému boji, Michael ji odvedl na meditační místo. Bylo to ledovcové hory, byla jí zima. I tak se sedla do sněhu v tenkých bílých šatech a začala meditovat.
„Uvolni se, toto je trénink soustředění. Bojovat bys uměla, teď se trochu zaměříme na tvé schopnosti,“ promlouval k ní otec. Ariel chápala a cítila to. Asi po dni velké vánice, rozevřela oči. Michael se ani nehnul a pak zůstal jen v úžasu při pohledu na její zářivé oči a vlasy. Pomalu vstala a chytla do ruky cvičný meč, měla ho položený po délce na obou dlaní.
„Víš, co máš dělat, cítíš to že?“ Klidný hluboký hlas Michaela ji uklidňoval a v naprostém soustředění, hleděla na čtyř ciferné číslo nad mečem. Neodpověděla mu. Kolem rukou se jí zhmotňovala světle růžové záře, když skončila, meč měl osm cifer. Díky ní, zestárl.
„O kolik?“ Zeptal se.
„O tisíc,“ řekla Ariel, užasla.
„Dobře, Ariel tvá moc je ohromná. Ale to, že něco díky tobě zestárne, neznamená, že se to tak projeví. Dejme tomu, že kdybys to použila na člověka, batole, tak to batole by mělo tisíc roků, ale bylo by to pořád batole, musíš se naučit, jak bys z něj udělala dospělého.“ Vysvětlil.
„To nedokážu,“ špitla.
„Dokážeš,“ povzbudil ji.
„Ariel se soustředila, jak jen mohla. Z ničeho nic bylo bezvětří, meč se ani nepohnul. Z ničeho nic, se jí před očima zjevil Souta.
„Jsi slabá, chcípneš jako svá matka. Její krev byla tak sladká a tvoje bude ještě lepší, ani se nesnaž.“ Byl jako živý, zhmotnila si v myšlenkách. A krev ji začala vařit. Když si uvědomil Michael, že je něco špatně. Rychle ji uchopil za ramena a šťouchl do ní. Otočila se k ohromné hoře, které se rázem objevila v růžové energii. Začala se obalovat v pravidelných spirálových kruzích, které se pak vtáhl do ní. Mrknutím oka zmizela.
„Co to bylo?“ Hleděla užasle.
„Hněv,“ odpověděl.
„Co?“ Nechápala.
„Ariel, ty jsi anděl, ne démon. Nepoužívej představivost ke smrti, zlobě. Používej své srdce, lásku, ochraňuj a hledej spravedlnost, ne smrt,“ oznámil jí.
„A když jsme anděl, co křídla?“ Napadlo jí, už v sobě dlouho měla tuto myšlenku, ale zatím se nezeptala.
„Všechno má svůj čas, první se musíš naučit soustředění a naprosté koncentrace. Při křídlech musíš vše vycítit, musíš být empatická ke svému okolí, i kdyby to měl výt jenom kámen. Křídlo jsou přírodní jev, musíš je pocítit.“ Vysvětlil jí, akorát dořekl, na hoře se zjevilo šest archandělů.
„Michaeli, potřebujeme tě,“ řekla žena. Sněhové bílá křídla, obrovský oválný křišťálová kámen na krku, sněhové bíla náprsenka, opasek z něj ze předu a zadu padali na zem kus bílé látky, stehna měla celé odkryté.
„Harmonie?“ Zeptal se udivený Michael. Žena ve sněhových barvách a naprosto temných vlasech a očí, se znechuceným pohledem podívala na Ariel. Nevěděli, že je jeho dcera.
„Proč tu s ní ztrácíš čas, my se potřebujeme připravovat na válku,“ řekl druhý archanděl, jeho barvy nesly jasně zelené a po boku měl dva meče.
„To není vaše starost, co se stalo?“ Vrátil se k původnímu tématu. Jakmile všichni archandělé se znechuceně odvrátili od dívky, přísně pohledli na jejich velikého.
„Jsou v pohybu,“ řekla Harmonie.
„Dobře. Ariel, je to trochu brzy, ale třetí úkol je, že se odtud musíš dostat sama,“ jen dořekl… Nenechal Ariel se na něco zeptat, a všichni zmizeli v oslepující stříbrné záři. Jen jiskřičky ve vzduchu za nimi poletovali.
„Já chtěla s vámi,“ špitla. Došla ke hraně skal a podívala se dolů. Mohla být tak pět tisíc na rovnou zemí.

Soustředila se na bod na zemi, co mlhavě viděla, představovala si ho a najednou se tam objevila. Zelená zdravá tráva, jakoby čerstvě osekaná, po pravice byla malá studánka kolem ní naskládané kameny a čistá průzračná voda krásně šuměla. Les hned naproti ní, skrýval tajemství plna zvuků. Chtěla se myšlenkou rovnou dostat na palác Fénixe, no její zvědavost, jí odvedla do lesa.
Z trávy se stal kober hebkého mechu a pro její bosé nohy to bylo jako pohlazení. Nemohla si pomoct, ale cítila na sobě mnoho očí. Když si rozmyslela svojí nerozvážnost, chtěla se otočit, avšak směr, odkud přišla, zmizel.
„Co tu pohledáváš?“ Ozvalo se z temných korun stromu. Les se odbarvil, žádná krása, zeleň či jas, místo toho byla temnota. Sytě zelené, hnědé barvy s polámané, jako by zlomené stromy k ní promlouvali.
„Hledám Fénixův palác,“ odpověděla a všude se rozhlížela do všech stromů, aby našla něco k čemu mluvit.
„Tady nemáš co pohledávat, to ví každý!“ Ozval se jiný hlas. Kořeny se jí začali omotávat kolem nohou, a tváří spadla do studeného bahna. Mech zmizel. Byl to les, s falešnou tváří. Lákal nebohé stvoření do záhuby. I když to byl Ráj, bylo tam i něco nepříliš dobrého. Ne všechny čisté duše se dostanou do ráje, dostanou se tam i ty, které někdy udělali špatný skutek, a většinou si museli projít cestou lesem.
„Jsme dcera Michaela,“ zakřičela panicky.
„Co pohledáváš v Ráji, když lžeš!“ Další hlas.
„Já nelžu, pusťte mě!“ Zakřičela znovu. Cítila krev, přeci se jí v Ráji nemůže nic stát, ovšem ale nevěděla, že pro tento les, jsou jiná pravidla. Michael nepočítal s tím, že by se tu dostala.
„Nemáš čistou duši!“ Další hlas. I když Ariel o tom nepřemýšlela, vybavila si pár malých přestupků, jako když si půjčila jako pětileté pastelku kamarádky a jí se tak moc líbila, že ji nevrátila, nebo když jen přemýšlela, že pomůže staré paní s nákupem a neudělala to. Litovala. Ty myšlenky ji vytáhl les z mysli. Poté začala myslet na krásné věci a krásné skutky, a kolik takových mohla zopakovat, její tělo se z ničeho nic uvolnilo, ale zároveň bylo strmé. Konečky prstů se jí napnuly, a jako by blesk s čistého nebe, se objevila tlaková vlna. Růžový výbuch od jejího těla se rozvířil po celém lese, větve stromu se začali lámat a některé stromy vylétly i s kořeny. Z jejího těla se pravidelně vypouštěla vlna. Stála na nohou v ruce svůj obrovský meč a zářící tenká, ale dlouhá křídla sahala tak, tři metry nad její hlavou.
„Jsem ARCHANDĚL ARIEL,“ řekla klidným hlasem. Pírko její matky začalo zářit a ona spatřila její obraz z mlhy.
„Odpusť mi dítě. Chtěla jsem tě ochránit, a nakonec jsem ti ještě víc ublížila,“ řekl jí její medový hlas. Ariel se spustily slzy, mlha v podobě ruky matky ji pohladila po tváři.
„Mami,“ špitla.
„Ano, vyrostla jsi do krásy,“ usmála se na ni.
„Mám tě ráda,“ řekla jí. Na tento okamžik čekala celý život, a když přišel, nevěděla co říct.
„Já tebe taky holčičko. Jsi silná, najdi spravedlnost, a nedělej zbytečné kroky. Ty nejsi anděl pomsty, ty jsi anděl ochrany země,“ mlha k ní sestoupila a ve tváři Jofiel se objevili více rysů. Objala svou dceru a on začala vzlykat. Křídla se jí začali třpytit a mečem u jejího pasu probíhal lesklý pruh v jednom směru, hned co od rukojeti vyšel a u hrotu meče zmizel, znovu se u rukojeti objevil.
„Mami, Souta on….“ Nedořekla, sama nevěděla, co přesně říct.
„Neboj se, každé má nějaké předurčení, a on dostane to, co mu patří,“ řekla tiše.
„Miluji tě Ariel,“ řekla naposledy a hned zmizela. Ani se nestihli rozloučit.

Ariel nehybně ležela v kráteru po energetickém výbuchu, bíla křídla zabořena v bahně, stejně tak tvář, šaty, ruce a nohy.
„Ariel,“ špitl Fenix, a bral si jí do náruče. Jakmile jí zvedl, křídla zmizela.